Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Kateřina Irmanovová (* 1947  )

Když spadnu na dno, vždy se od něho odrazím

  • narozena 21. ledna 1947 v Praze

  • po roce 1948 žila více než rok ve Finsku

  • 1953–1962 Základní škola Na Smetance, Praha 2

  • 1960 hlavní role ve filmu Holubice režiséra F. Vláčila

  • 1962–1965 Arcibiskupské gymnázium na náměstí Míru, Praha 2

  • 1966 nucena nastoupit jako vychovatelka v zemědělském učilišti

  • 1967–1972 FF UK v Praze (obor filozofie a psychologie)

  • nastoupila do psychiatrické léčebny Kosmonosy

  • od r. 1973 dětská psycholožka ve vinohradské nemocnici

  • od r. 2003 soukromá psychologická praxe

  • v současné době (rok 2018) žije na Praze 2, má dceru Annu

Po převzetí moci v Rusku bolševiky po Říjnové revoluci v roce 1917 začalo mnoho ruských občanů odcházet do zahraničí, kde žádali o politický azyl. Uprchli před terorem, který nová komunistická vláda rozpoutala proti vlastním občanům. Mezi emigranty byli mimo jiné vědci, umělci, církevní hodnostáři a také příslušníci „bílé“ armády, tzv. bělogvardějci. Odhaduje se, že tehdy odešlo z Ruska v několika vlnách kolem dvou milionů ruských občanů. Azyl jim poskytly mnohé státy světa, mezi nimi i tehdejší Československo. Situace některých uprchlíků byla velice kritická, a proto byla na návrh tehdejší československé vlády svolána porada Mezinárodního Červeného kříže, jež měla za úkol najít způsob, jak zmírnit tíživou právní situaci ruských emigrantů. Byl proto zřízen Mezinárodní výbor na pomoc Rusku a zasadil se o vydávání tzv. nansenovských pasů, které pomohly mnoha tisícům lidí vyřešit právní potíže, pokud se rozhodli pro emigraci. Jedním z ruských emigrantů, bělogvardějců, kteří bojovali proti „rudým“, byl i Kateřinin dědeček Nikolaj Sergejevič Irmanov. Uprchl do Finska a později se za ním za dramatických okolností vydala také jeho rodina. Netušil, že ho bolševický režim dostihne o mnoho let později v jiné zemi a že přijde o život v nechvalně pověstném gulagu.

Příchod na svět

Kateřina Irmanovová se narodila brzy po válce v lednu 1947 v pražské porodnici v Londýnské ulici do rodiny Vjačeslava a Jany Irmanovových. Za svůj příchod na svět vlastně vděčí Velké říjnové socialistické revoluci. „Nebýt roku 1917 a revoluce v Rusku, rodiče by se nikdy nepoznali. Každý by žil v jiné zemi a v jiné společenské třídě. Matka pocházela z lékárnické rodiny z Říčan, byla příslušníkem střední buržoazie a otec byl potomkem ruského šlechtice z rodu Irmanovových.“

Na začátku roku 1948, v době nástupu komunistů k moci, ji matka, tehdy studující medicínu, odvezla z Československa za babičkou do Finska. Kateřina tam prožila následující tři roky. „Babička se nikdy nenaučila pořádně finsky, protože se pohybovala mezi samými Rusy, kterých tehdy bylo ve Finsku velmi mnoho.“ S nansenovským pasem a s puncem ruské emigrantky měla babička velký problém vrátit se s Kateřinou zpět do Československa. Těšila se, že se setká se svým synem a s jeho rodinou. Návrat se zdařil, když bylo malé Kateřině čtyři a půl roku. Po nástupu do školy měla problém zejména s češtinou. „Mým mateřským jazykem byla ruština a já jsem se pořádně česky naučila až ve druhé nebo třetí třídě základní školy. Matka se nikdy pořádně rusky nenaučila, zato otec na mne mluvil rusky,“ vypráví Kateřina.

O dramatickém osudu prarodičů

Babička pocházela z uměleckého prostředí a v její rodině se vyskytovalo mnoho malířů a sochařů. Dědeček Irmanov byl původem šlechtic, jehož matka vydědila. Nesouhlasila s tím, aby si vzal za ženu dívku svého srdce. Ještě před revolucí v roce 1917 byl bělogvardějcem a bojoval proti bolševikům. V roce 1919 se jim narodil syn Vjačeslav, otec paní Kateřiny. Rodina následkem vydědění strádala, odjeli tedy z Petrohradu k Černému moři, kde se žilo o něco lépe a kde bylo k dispozici více potravin. Dědeček tam ještě nějakou dobu bojoval proti rudým. „Potom nasedl na loď a přes Cařihrad se dostal do Afriky, žil několik let v Maroku a poté v Paříži. Byl velice fyzicky zdatný a bylo pro něho typické, že se koupal v ledové vodě a každý den cvičil,“ vzpomíná jeho vnučka.

Rodina zatím čekala u Černého moře na možnost za ním odjet, ale bolševický režim upevňoval svou moc. Teprve nedávno se pamětnice dozvěděla, že komunisté její babičku zavřeli na čtyři roky do vězení. Její matka neboli tehdy šedesátiletá prababička paní Kateřiny projevila velkou odvahu. Vzala svého tehdy pětiletého vnuka Vjačeslava a přes celé Rusko a Ladožské jezero uprchla do Finska. „Otec měl problém se naučit finsky, ale vyprávěl mi, že mu místní kluci řekli, že když se nenaučí, tak že ho podříznou. Tak se finsky rychle naučil,“ vypráví s úsměvem jeho dcera o této zvláštní učební metodě. Ve Finsku chodil otec do německé školy, což bylo pro tamní ruské emigranty typické. Měl talent na jazyky, takže se brzy ke své mateřštině a finštině naučil ještě švédsky a německy.

Mezitím v Rusku babičku propustili z vězení a ona s falešným pasem odcestovala za svou rodinou do Finska. Dědeček se v roce 1935 odstěhoval z Paříže do Československa. „Emigranti zde dostávali možnost studovat a mít práci. Bylo to hlavně díky tomu, že manželka politika Kramáře byla Ruska, která zde spoluzakládala nadaci pro pomoc ruským uprchlíkům,“ vysvětluje Kateřina. Jeho patriotismus ho stále vedl k názoru, že v jeho rodné vlasti dojde ke změnám, které vyústí v odstranění bolševického režimu. V tomto se velice zmýlil.

KGB unesla dědečka a ten zemřel v gulagu

Otec Vjačeslav vystudoval v Helsinkách uměleckou školu a v osmnácti letech se zúčastnil mezinárodní soutěže PEN klubu, ve které zvítězil. Cenou bylo roční studium v Paříži, na což se velice těšil. „Bohužel, když se zjistilo, že není Fin, ale ruský emigrant, tak mu cenu odebrali,“ říká Kateřina. Po přestěhování z Finska do Československa se Vjačeslav se svým otcem viděl jen krátce, necelý jeden měsíc. KGB měla dlouhé prsty a systematicky vyhledávala ruské emigranty, které na území cizích států zatýkala a unášela. Toto se přihodilo i dědečkovi Nikolaji, jehož KGB zatkla a deportovala do Sovětského svazu neznámo kam. „Teprve v roce 1953 se rodina dozvěděla, že byl vězněn v gulagu, kde v roce 1942 ve svých 51 letech zemřel,“ říká jeho vnučka.

Kateřinina babička, Vjačeslavova matka, v té době žila stále ve Finsku. Toužila se se svým synem setkat, ale přišla druhá světová válka, která její plány na odjezd do Čech překazila. Ještě v ní doznívaly hrůzné zážitky z Ruska z doby po nástupu bolševiků k moci. „Babička vzpomínala, jak se dozvěděla o popravě svého bratra. Šla pro něho k hromadě mrtvol, že ho pohřbí. Když ho vytáhla, tak zjistila, že bratr žije. Podařilo se jí ho zachránit, ten se však po prožití této hrůzné události zbláznil. Bylo mu 17 let. Babička ve svých 35 letech uvěřila v Boha a později v Helsinkách začala chodit do pravoslavného kostela. Restaurovala tam i malovala ikony, což dělala později i po příchodu do Čech.“ Své vnučce Kateřině později vypravovala o zvěrstvech, která se po roce 1917 odehrávala v Rusku.

Pěvecké začátky otce Vjačeslava v Čechách

Otec Vjačeslav měl velký talent na jazyky, který zřejmě zdědil po svém otci. Učil němčinu židovské chlapce z bohatých rodin, angličtinu a ve volných chvílích se věnoval zpěvu a hře na kytaru. Na jednom z večírků pořádaných studenty byl osloven, aby zazpíval. „Zpíval americké jazzové písně. Bylo z toho velké haló, otec byl navíc pohledný, sympatický muž a nebyl to žádný náfuka. Bylo mu nabídnuto, aby začal zpívat ve skupině u Habarta, později u Honzy Hamra, v Elit-klubu a tím si vydělával na studie. V té době se také seznámil s mojí matkou,“ vzpomíná Kateřina a dodává: „Rodiče mé matky z toho nebyli nijak nadšeni. Chodit s ruským emigrantem, to tehdy nebyla žádná výhra. Navíc byl nepraktickým umělcem.“ 

V Praze si zařídil ateliér, věnoval se sochařství, malířství a hrál v několika filmech, například Pedro se žení, Mrtvý mezi živými a později ve filmu Pronásledování. Maminka nemohla po roce 1948 studovat medicínu, protože byla tzv. buržoazního původu a nový režim z ní udělal úřednici. Politika dolehla i do orchestru Karla Vlacha, ve kterém se stal otec velice populárním zpěvákem. „Karel Vlach mu jednou po koncertu v Lucerně řekl, že teď se již bude hrát jiná, taneční hudba, takže se jazz a swing, americká hudba už nebudou zpívat, že místo něho nastoupí Rudolf Cortéz. Tak se otočil na podpatku, rozloučil se a byl rád, že se toho zbavil. Už se mu zpívat nechtělo,“ říká Kateřina.

Přešitá sukně ze starých otcových kalhot

Na absolvování základní školní docházky ve škole Na Smetance na Vinohradech vzpomíná Kateřina takto: „Trvalo mi dva až tři roky, než jsem se pořádně naučila česky. Byla jsem ale fyzicky velice zdatná a místo v kolektivu jsem si vydobyla jednoduše tím, že jsem byla dobrá sportovkyně.“ V té době rodina Irmanovových žila velice skromně. Například sukni měla přešitou z otcových starých kalhot, neměli televizi, auto ani chalupu. Těžká situace rodiny trvala do doby, než otec dostal zakázku od profesora Laudy pro mezinárodní výstavu EXPO v roce 1958. Reliéfy, na nichž se otec podílel, získaly zlatou medaili, což mu otevřelo možnosti pro další práci.

I když měla Kateřina na základní škole velmi dobré výsledky, nebyla doporučena pro studium na střední škole. To by však nebyl socialismus, aby se tehdy cíle nedalo dosáhnout oklikou. „Udělala jsem speciální zkoušky na samé jedničky a přes jednu známou kadeřnici, která se znala s paní ředitelovou, jsem se na gymnázium dostala.“ Její původ z rodiny ruského emigranta ji však stále pronásledoval. Po ukončení gymnázia jí nebylo doporučeno studium na vysoké škole a jeden rok pracovala jako vychovatelka na zemědělském učilišti. Tuto práci pro ni zajistil spisovatel Ludvík Vaculík, který se s ředitelem učiliště znal.

„Měli jsme problémy, ale v naší rodině nikdy nepřicházelo do úvahy vstoupit do strany. Kontaktovali jsme se s ruskými emigranty. Bylo to jiné než společenství Čechů. Pod jídlem se vždy prohýbaly stoly a bylo hodně veselo. Dospělí a děti se bavili dohromady a při vyprávění se pozornost věnovala i dětem.“ 

Umělecké začátky a film Holubice

Když bylo Kateřině deset let, objevila se v Československé televizi v pořadu, jehož autorem byl Jiří Suchý. „V té době chodil k nám domů, hrál písničky, které jsem měla zpívat. Dnes, když ho potkám, tak si na mne dobře pamatuje,“ vzpomíná. Bylo jí asi dvanáct let, když u bytu Irmanovových zazvonil režisér František Vláčil. Hledal dětské herce do svého filmu Holubice a Kateřina ho velice zaujala, protože byla přírodní blondýna. V roce 1960 následovalo šestitýdenní natáčení u moře v Německé demokratické republice. „Moc jsem si to užívala a film Holubice potom vyhrál řadu mezinárodních cen na filmových festivalech. Děj filmu lze stručně popsat tak, že mladá dívka sedí u moře a čeká na svou holubici, což mělo psychologický podtext. Legrační bylo, že později se do mne hodně zamilovávali mladí filmaři z FAMU, jelikož mne znali z tohoto filmu.“

Po roce stráveném na zemědělském učilišti Kateřina absolvovala přijímací zkoušky a byla přijata na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy. V roce 1968 se jí naskytla příležitost studovat ve Švýcarsku, a to díky strýci, který tam žil v emigraci. Těsně před odjezdem zažila ruskou srpnovou okupaci a střelbu ruských vojáků do oken obytných domů v centru Prahy. Po ročním studiu psychologie se toužila vrátit zpět do Československa a čin Jana Palacha její rozhodnutí vrátit se urychlil. „Tehdy jsem si uvědomila, jak mi na Československu, které tehdy bylo v ohrožení, velmi záleží.“

V hledáčku StB

Ještě za studií na škole se vdala a narodilo se jí dítě. Manžel chtěl emigrovat do zahraničí, což bylo důvodem jejich rozvodu. V té době pracovala v psychiatrické léčebně v Kosmonosech u Mladé Boleslavi. Po emigraci bývalého manžela ji začala vyslýchat Státní bezpečnost. Z Kosmonos se přestěhovala do Prahy a pracovala osm let jako dětský psycholog ve vinohradské nemocnici. „Když si vzpomenu na atmosféru sedmdesátých let, bylo to velmi nepříjemné. Lidé z mého okolí byli vyslýcháni, přicházeli o místa, někteří zase naopak dělali kariéru.“ V Československé televizi jí nabízeli zajímavou práci, ale překážkou bylo, že nebyla v komunistické straně. „Pracovat v televizi většinou v té době znamenalo být členem strany,“ vzpomíná paní Kateřina.

Spolupráce s doktorem Plzákem

Bezútěšnost tehdejší doby se začala projevovat i tím, že lidé a jejich vztahy se začali ocitat v krizi. Nastala doba, kdy se mohutně rozvíjelo manželské poradenství. V rámci jedné z poraden spolupracovala s doktorem Miroslavem Plzákem, který byl později velice populární. „Ta práce ale tehdy odpovídala socialistickému přístupu k životu. Lidem v krizi se radilo: zatloukat, zatloukat, zatloukat. A proč se rozvádět, když manžel vydělává peníze, nebije manželku a neopíjí se. Chyběla tam jakákoliv citlivost,“ hodnotí tehdejší manželské poradenství pamětnice.

Ještě než v Rusku nastoupil k moci Michail Gorbačov, uvažovala se svým přítelem o emigraci. „Byla tu opravdu atmosféra, že se tu nedalo dýchat. Byla to atmosféra blbosti. Lidi, kteří byli nad námi a rozhodovali o našich životech, byli absolutní hlupáci. Pak se objevilo Několik vět a já jsem podepsala některé petice,“ vzpomíná na dobu, kdy se blížil konec normalizace.

Rok 1989 otevřel nové možnosti

V pátek 17. listopadu 1989 byla Kateřina Irmanovová na pokojné studentské demonstraci na Albertově. S průvodem demonstrantů prošla až na Národní třídu a dostala se do Mikulandské ulice, kde probíhalo doslova policejní peklo. S přítelem se snažila dostat pryč z dosahu obušků. „Podařilo se nám proběhnout kordonem policistů do Ostrovní ulice. Bylo to hrozné, měla jsem šílený strach o dceru, o které jsem nevěděla, kde je.“

Po tzv. sametové revoluci spolupracovala s nově založenou Středoevropskou univerzitou, začala cestovat a otevřely se jí nové možnosti. V televizní stanici Nova pracovala jako mediální poradkyně, to samé vykonávala později pro Českou televizi. „Připravovala jsem tehdy politiky pro vystoupení v televizi, což pro mne bylo velice zajímavé,“ vzpomíná na tehdejší hektickou dobu, kdy se také starala o své nemocné rodiče. Opustila manželskou poradnu a začala podnikat jako soukromá psycholožka, což praktikuje až do dnešních dnů.

Její přátelství s režisérkou Věrou Chytilovou vyústilo v napsání scénáře pro film o týraných ženách s názvem Hezké chvilky bez záruky. Diváci ji zde mohou dokonce vidět v jedné z rolí. „Hrála jsem tam takovou nestydatou roli. Vlastně jsem tam toho moc nenahrála, jen jsem se tam válela v posteli,“ hodnotí s úsměvem svou zatím poslední filmovou roli. 

Životní motto a citáty Kateřiny Irmanovové

„Ptal jste se na životní motto? Když padnu na dno, vždy se od něho odrazím. V životě jsem prožila několik hodně nepříjemných věcí. Byla jsem několikrát těžce nemocná a vždy jsem se z toho vyhrabala a nabrala jsem novou sílu.“

„Otec vždy říkal, že každý Rus má v sobě půlku medvěda.“

„Člověk musí žít v nějakém řádu, je samozřejmostí, že musí být vzdělaný, musí znát jazyky a žít čestně. Babička mého otce takto vychovala a on takový byl.“

„Jsem pravoslavná, babička mne nechala pokřtít ve Finsku a já jsem nechala pokřtít i moji dceru, a dokonce i můj vnuk je také pravoslavný. Do kostela chodím a jsem věřící.“

„Mezi Čechy a Rusy je docela velký rozdíl. Sice jsme Slované, ale projevuje se zde jiná výchova, jiný způsob života. Uvědomuji si, jak je i historie obou národů jiná.“

„Režisér František Vláčil měl rád mého otce a málo se ví, že měl i on ruskou matku. Byli to bohatýři, a když se opili, zpívali spolu ruské písně.“

„Je výborné a důležité, aby si lidi při společné práci, například na filmu, rozuměli.“

„Dnešní doba je velice agresivní, mnoho lidí bere antidepresiva. Naši předci byli nuceni překonávat mnoho překážek a překonávání překážek zvyšuje sebevědomí. A když tyto překážky nepřekonáte a máte v sobě antidepresiva, vyhýbáte se tomuto překonávání a neuvědomujete si to. Pak sebevědomí ztrácíte.“

„Podle mne jsou čeští muzikanti nejlepší na světě.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Paměť národa: příběhy z Prahy 2

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Paměť národa: příběhy z Prahy 2 (Jan Holík)