Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslav Ipser (* 1949)

Nač stahovat kalhoty, když brod je ještě daleko

  • narozen 2. prosince 1949 v Lounech

  • 1950 – matčina smrt, dětství u prarodičů v Turnově

  • roku 1958 začal hrát loutkové divadlo

  • 21. srpna 1968 prožil jako voják základní vojenské služby

  • v roce 1972 vstoupil do amatérského souboru v Modřišicích

  • vedl divadelní spolek Čmukaři

  • roku 1982 absolvoval lidová konzervatoř v Divadle Drak

Matčina smrt a prarodiče v Turnově

Jaroslav Ipser se narodil 2. prosince 1949 v Lounech jako první dítě Jaroslavovi a Marii Ipserovým. O dva roky později se narodila sestra Dagmar a krátce nato matka těžce onemocněla. Potřebovala stálou péči, ale manžel pracoval na směny. Marie se proto musela odstěhovat i s dětmi do Turnova ke svým rodičům Marii a Josefu Šulcovým, kteří jí mohli pomáhat. Pamětník se vracel do Turnova na víkendy. V roce 1953 Marie Ipserová zemřela. Malý Jaroslav a tehdy dvouletá Dagmar zůstali u prarodičů Šulcových. Otec se časem podruhé oženil a kontakty s dětmi zeslábly, ale nikdy nezanikly zcela.

Vodní elektrárna Ing. Emila Votrubce – eldorádo pro děti

Na začátku šedesátých let se Šulcovi s vnoučaty odstěhovali do domku, který je součástí komplexu malé vodní elektrárny v Turnově, na Trávnici. U pana Ing. Emila Votrubce, jemuž elektrárna patřila, se dědeček Šulc jako chlapec vyučil. V roce 1948 panu Votrubcovi elektrárnu znárodnili, budovy ani pozemky však komunisté nezabavili. V jednom domě zůstala žít rodina Votrubcových a o patnáct let později se do toho malého přistěhovali Šulcovi.

Pracovníkem pověřeným řízením elektrárny se nově po znárodnění stal Josef Šulc. Emil Votrubec byl rád, že elektrárnu spravuje člověk, který jí rozumí a má k ní vztah. Josef Šulc a Emil Votrubec zůstali přátelé po celý život a chodili spolu hlavně na houby.

Pamětník se začal kamarádit s Emilem Votrubcem ml. Uzavřený ostrov, který tvoří budovy a pozemky elektrárny společně s Jizerou, byl svět sám pro sebe a je vlastně dodnes.

Jeho dětství v Turnově bylo plné kamarádů a dobrodružství, stavěli bunkry nebo plavali v Jizeře. Už jako kluka ho okouzlilo loutkové divadlo a první představení mu hrála starší kamarádka. „To mě strašně bavilo, když se divadlo vyneslo na dvůr a ona nám hrála. Mlýnský kolo se otáčelo a tam mě to tak nějak chytlo.“

Jaroslav Ipser jako dítě nikdy nechyběl na loutkových představeních divadélka v nedaleké sokolovně.

Kam zmizela skříň?

Jako většina kluků chodil i on do turistického oddílu, schůzky měli v téže budově. Jednou mladý Jaroslav zaznamenal, že obrovská skříň s kompletním vybavením loutkového divadla zmizela. Začal po ní pátrat a objevil ji v pionýrském domě, kde krátce předtím vznikl loutkoherecký kroužek. „Kroužek vedl pan Šrajer, starý divadelník ze sokolovny, tak už jsem tam tak nějak zůstal.“ Antonín Šrajer jeho talent podpořil a rozvinul. Ještě když chodil pamětník do učení, v kroužku působil. V letech 1965–1968 se Jaroslav Ipser vyučil elektrikářem.

Základní vojenská služba v srpnu 1968

Po vyučení ho čekala povinná vojenská služba. Dne 21. srpna 1968 byl s ostatními, ještě před vojenskou přísahou [přísahala se věrnost ČSSR a pracujícímu lidu vedenému KSČ], v Březové u Sokolova. Ráno rozhlas oznámil, že vojska Varšavské smlouvy překročila hranice. Velitelé proto zamkli kasárny a snažili se všemi dostupnými prostředky škodit přijíždějícím okupantům. Jaroslav Ipser jako spojař například rušil vysílání. „Hledali jsme jejich frekvence, a když jsme je našli, řekli jsme třeba: ,Děduška Moroz jolku nam priňos.‘“ [ruská básnička – Děda Mráz nám přinesl vánoční stromeček] Pamětník při okupaci strach nepociťoval, jen nejistotu. Řada vojáků začala hned pro jistotu darovat krev, kdyby došlo v dalších dnech k ozbrojeným střetům a zranění potřebovali transfuze.

Vstup do SSM: možnost hrát legálně a veřejně

Během učení přesunul své loutkoherecké aktivity pod křídla Svazu socialistické mládeže (SSM). „V Modrý hvězdě [dnes hotel] byl Klub mládeže. Člověk potřeboval být někde organizovanej, jinak to veřejně nešlo. Pořádali jsme tam i diskotéky.“

Sedmdesátá léta: Juta, Šantán a záchrana v Modřišicích

Po návratu z vojny v roce 1970 nastoupil do podniku Juta jako kotelník a zůstal tam pracovat až do důchodu. Po práci se vrhal do víru společenského života turnovské bohémy. V roce 1972 na „ostrově“ u elektrárny s kamarády postavili svépomocí klubovnu a pojmenovali ji Šantán. Bylo tam i jeviště a bar. V té době všechny hospody musely zavírat ve 22.00 hod., takže místní znalci pokračovali do Šantánu. Jaroslav Ipser tam získal přezdívku Motejl, protože jako barman střídal u košil motýlky a nakonec je začal i sbírat. Léta to byla divoká a pamětník začínal mít obavy, zda alkoholu neholduje příliš.

Psal se rok 1974 a kamarád mu řekl, že v nedalekých Modřišicích funguje amatérský soubor loutkového divadla. Pamětník se tam ihned rozjel. Podobně jako v kroužku v Domě pionýrů v souboru hned zůstal a už neodešel.

Loutkové divadlo v Modřišicích: Veni, vidi, vici

Jaroslav Ipser se díky svým zkušenostem a nápadům záhy ujal v Modřišicích vedení klasického marionetového divadla. Začali se dále vzdělávat. Okresní kulturní středisko například pozvalo profesionální loutkáře, kteří připravili dílnu pro amatéry, což bylo vždycky přínosné. Naučili se hrát i s jinými druhy loutek. Postupně se souboru začalo dařit a začal se umisťovat na amatérských festivalech, například v České Třebové. Potřebovali však jméno – ujali se Čmukaři (čmuk je místní název pro bambuli na čepici).

K zásadnímu profesnímu setkání došlo v Divadle Drak, kde v té době působily osobnosti evropského formátu (M. Kopecký, J. Krofta, J. Dvořák, R. Pilař, Kostřábová, Matásek ad.). Tam se část modřišického souboru dojížděla vzdělávat v rámci tzv. lidové konzervatoře, kterou organizovalo Krajské kulturní středisko.

Jaroslav Ipser byl na vrcholu tvůrčích sil. „Jenže najednou jsem zjistil, že tu musel někdo na vojnu, tu se někdo vdal, a najednou jsme zůstali s Danielou Weissovou sami. Ale jelikož jsme byli z tý konzervatoře tak nabitý, tak jsme s kolegyní na louce s kočárkem napsali Dračí pohádky, který se nám povedly, a tím jsme se proslavili. Hrajeme je do dneška od roku 1982.“ Dračí pohádky zazářily na festivalu Loutkářská Chrudim v roce 1982. Od té doby se Čmukaři jako autorské divadlo vezou na vlně úspěchu.

Čmukaři, cenzura a železná opona

Díky svým úspěchům byl soubor vybírán komunistickým ministerstvem kultury, aby reprezentoval Československou socialistickou republiku (ČSSR) v cizině včetně západní Evropy (Německa, Portugalska, Španělska nebo Francie). Loutková divadla stála na okraji zájmu cenzorů, texty příliš nezkoumali, ale výjezd nestraníků na Západ musela schvalovat příslušná buňka KSČ v zaměstnání, člověk musel „dostat důvěru“. Většinou šlo o formalitu. Stát vyřizoval víza. Na cestu dostal soubor od ministerstva minimum peněz [peníze států západní Evropy bylo možné vyměnit pouze pokoutně od překupníků]. Když si někdo pořídil tajně peníze navíc, zašil je do loutek, aby je celníci na hranicích nenašli. Cestování probíhalo téměř bez komplikací, jen jednou se jeden z členů opil den před odjezdem do Spolkové republiky Německo. „Popral se s příslušníkem [policistou] a vykřikoval, že tam stejně zůstane, že tady to stojí za... A druhý den už pro mě byli [StB]. Samozřejmě že on nikam nejel.“

Svoboda cestování

Ústřední dvojici souboru Čmukaři tvoří po desetiletí Jaroslav Ipser a Daniela Weissová. Otevřených hranic v devadesátých letech hned začali využívat a nejdále byli v Indii. S loutkovým divadlem se prý cestuje snadno. „Jedna krabice a dva lidi,“ popisuje Jaroslav Ipser, který už je v důchodu. Na svém autorském divadle ale pracuje stále. Pořád ho rozvíjí a mapuje, co se kde ve světě v souvislosti s loutkovým divadlem šustne.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy našich sousedů

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy našich sousedů (Vendula Kubín)