Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

major v. v. Ivan Iljáš (* 1922  )

Vnímám to všechno flegmaticky

  • narozen 29. 4. 1922 v obci Černotisov (Černý Ardov) na Podkarpatské Rusi
  • práce strojvedoucího
  • v maďarské polovojenské organizaci Levente
  • za přečin vězněn v Užhorodě a odeslán do maďarské armády na frontu
  • služba u dělostřelecké baterie
  • útěk z maďarské armády
  • zatčení a výslechy Rudou armádou
  • ve fabrice a v sovchozu v Lebeďani
  • internační tábor v Krasnogorsku
  • 7. 12. 1944 – vstup v Krosně do 1. československého armádního sboru, 3. brigáda
  • služba mířiče u 3. dělostřeleckého pluku
  • bitva u Jasla, boje na Slovensku
  • služba u SNB, v továrně na hospodářské vozy a ve věznici v Chrudimi, v Ústí nad Orlicí a v Pardubicích

Na dráze na Podkarpatské Rusi

Jan Iljáš se narodil dne 29. 4. 1922 v Černotisově (Černý Ardov) na Podkarpatské Rusi. Rodné městečko mělo pět tisíc obyvatel a čtyři kostely, ale celá oblast byla ve své době nejzaostalejší částí Československa. Všude byly dřevěné domy či prašné silnice a Jan Iljáš všeobecnou bídu potvrzuje vyprávěním, že na Podkarpatské Rusi nebylo zaměstnání.

Jan Iljáš vyrůstal poblíž Rumunska a tato blízkost s hranicemi předurčovala po absolvování obecné školy jeho práci na dráze. Jezdil jako vlakvedoucí (strojvedoucí): „Jako dneska musel [mít každý] vzdělání, tak já [jsem šel] na vlakvedoucího. Bylo nás deset, starší i mladší. Já jsem byl nejmladší. Dělal jsem zkoušky na vlakvedoucího. Udělali jsme je čtyři z deseti, jelikož trvaly dva dny.“

Jezdilo se do Čopu, do maďarského Debrecína či do rumunského Regatu. Jan Iljáš byl jednou na dva měsíce pro nadbytek pracovníků propuštěn, ale poté byl opět povolán. Zaměstnání vlakvedoucího mu tak definitivně ukončil až maďarský zábor Podkarpatské Rusi v roce 1939.

V maďarské armádě proti partyzánům[2]

Jan Iljáš byl po záboru zařazen do maďarské polovojenské organizace Levente a jednou si při odvádění koní do Maďarska chtěl odběhnout domů. To se mu však stalo osudným, neboť ho při návratu spatřil maďarský voják. Následovalo věznění v Užhorodě a odsouzení polní soudem s rozsudkem odeslání na frontu: „Tak mě okamžitě odsoudili na frontu. Pod bodákem dva vojáci: ,Půjdeme k jednotce.‘ Ale nevěděl jsem, co bude. Jednotka měla rozhodnout. A Míša [Mihúk][3] byl v kanceláři a dozvěděl se, jak mluvím, jelikož byl Ukrajinec (…). Přišel říct: ,Neboj se, budou na tebe křičet. Přejdi to. Dobře to dopadne.‘ On začal na mě řvát, myslel, že hned všechno [řeknu. Odpověděl jsem]: ,Odjeli jste, myslel jsem, že vás doženu.‘“

Jan Iljáš sloužil v maďarské armádě u dělostřelecké jednotky v bojích proti partyzánům v oblasti dnešní Ukrajiny, ale rozhodl se pro útěk. Sám vzpomíná, že nevěděl, jak to na frontě vypadá a jací budou sovětští vojáci. S boji neměl žádnou zkušenost, ale už během prvního ústupu před nastupující Rudou armádou věděl, že k ní přeběhne. Maďarská jednotka odešla do vesnice, kde se Jan Iljáš společně s Mihúkem schoval v jednom z místních baráků: „Tam byl postavený žebřík, vyšli jsme nahoru, a prázdná půda: ,To je špatný,‘ povídám. Chvilku jsme byli na té straně a potom jsme přešli na druhou stranu, kde jsme se schovali za harampádí. Měli jsme jako dělostřelci pistoli a granát. Přinesli nám jídlo, udělali nám kuře, ale moc nechutnalo, jelikož byl strach. Plánovali jsme, co budeme dělat, když někdo přijde. Tak jsme vyndali granát, že bychom ho použili.“

Sovětským válečným zajatcem

Jan Iljáš se s Mihúkem ocitli uprostřed fronty a ze všech stran se ozývala střelba. Schovaní byli na půdě celé dva dny a Rudá armáda stále nepřicházela. V úvahu se nabízela i možnost, že se vrátí maďarská armáda a Jan Iljáš s Mihúkem budou zadrženi. Nakonec však opravdu přišla sovětská vojska.

„Zatím nikam. Oholíme se, abychom nebyli tak zarostlí, a najíme se. Tak jsme byli v kuchyňce, aby nikdo zvenka neviděl, že jsou tam maďarští vojáci, a rychle jsme se oholili. Potom jsme říkali: ,Když uvidíte [sovětského] vojáka, řekněte mu, že jsou tady dva [vojáci] z maďarské armády. Aby přišli.‘ Taky jo, během půl hodiny přišli dva dědkové s flintou na zádech, abychom vyšli ven. Tak jsme vyšli ven: ,Ruce vzhůru.‘“

Museli odevzdat zbraně i granáty, které sovětský voják odjistil a nechal vybouchnout. Jan Iljáš s Mihúkem měli putovat do zajateckého tábora, nejdříve však šli na výslech: „Povídám: ,V Karpatech je podminovaná silnice. To hodlají vyhodit.‘ – ,A kde to je?‘ Položil mapu: ,Ukaž.‘ Naléhal: ,Když to neřeknete...‘ – ,Nezlobte se, ale já nevím.‘ – ,Tak [vás] zastřelíme.‘ Venku se pořád sem tam střílelo: ,A vidíte, už jeden umřel.‘ No měl jsem strach.“

V Lebeďani[4] na Donu

Následovala cesta 500 zajatců, včetně Jana Iljáše a Mihúka, do Lebeďaně u Donu. Během pochodu zažili německý nálet, bombardování i tankovou bitvu. V Lebeďani byli umístěni do místní továrny: „Museli jsme pracovat, jelikož [civilní pracovník] dostal denně šedesát deka chleba, a kdo utekl, [měl] třicet deka. Takže chleba jsme měli dost. Ani Sověti neměli tolik jídla, co jsme měli my. Jinak bída.“

Jelikož byl Jan Iljáš vyučen, byl vybrán na práci do místního sovchozu. Vzpomíná, že zde pracovaly samé ženy, jelikož muži bojovali na frontě. Po půl roce se dostal do armády: „To jsem věděl už tři měsíce, že půjdeme, jelikož říkali: ,Budeme tři měsíce v lágru a dostaneme se do armády.‘ Já povídám: ,To je pohádka.‘ Nevěděl jsem. Ale je nejhorší, když něco slibují, a nedostaneme to.“

Přes Moskvu a Krasnogorsk do 1. československého armádního sboru

Nejprve si budoucí vojáci museli vyslechnout přednášku od politruka a poté byli transportováni do Moskvy: „Na noc jsme nastoupili do vlaku a jeli jsme na Moskvu. V Moskvě vystupovat. Šel s námi jenom jeden voják a tam nás bylo asi tři sta Ukrajinců, zbytek Němci a Maďaři, a: ,Kudy chcete jít, na povrchu nebo v podzemí?‘ A každý [říkal], že chceme [jít] na povrchu, vidět, jak vypadá Moskva. Ale oni, abych řekl pravdu, nedělali žádné cavyky. Vybrali ulice na druhé nádraží. Tam jsem viděl, jak tahají dolů balony, jelikož na noc pouštěli samé balony. Když letěla nepřátelská letadla, zamotala se do provazů, jelikož v noci nevidí.“

Vojáci nastoupili na vlak a jeli do Krasnogorska, kde byli přes měsíc internováni ve zdejším táboře. Jan Iljáš vzpomíná, že prakticky nikdo ze zdejších internovaných vězňů neuměl česky. Skládali se totiž z Ukrajinců, Maďarů i Němců, kteří se hlásili do československé armády.

Odjezd na frontu

Za měsíc přijely sovětské vlaky a vojáci odjeli na frontu. Cesta trvala další měsíc. Přijeli do Krosna, převlékli se do uniformy a vykoupali se: „Poprvé a naposledy jsem se koupal tak pohodlně.“

Jan Iljáš byl odveden na výcvik a byl zařazen do pěchoty. To ho samozřejmě vůbec netěšilo, pěchotu totiž čekaly tvrdé boje a vojáky nezřídka zastihla smrt. Najednou přišel rozkaz, že dvacet vojáků má nastoupit k dělostřelcům. Jan Iljáš k nim byl odveden, ovšem minomet 120 mm byl pro něj velkou neznámou. Musel docházet na výcvik obsluhy minometu, na ostrou střelbu ze zbraně a na ostrou střelbu z minometu. Poté nastoupil do 3. brigády u 3. dělostřeleckého pluku.

Frontové boje

„Půda byla zamrzlá, krumpáčem se sekala zem, a najednou šly vedle nás směrem k první linii tři nebo čtyři osoby. A nikdo jsme nevěděli. Když odešli, přišli Sověti, jelikož to byl sovětský úsek, a my jsme byli jenom dělostřelci. (…) Prostě to byli Němci a za chvilku létají rakety. Němci stříleli. Já jsem měl maličkou díru [vykopanou v zemi], tak jsem do ní strčil hlavu jako pštros, aby [mě to] nezasáhlo. Takových momentů bylo hodně.“

Po prvních frontových zkušenostech přišla u Jasla další anabáze. Jan Iljáš vzpomíná, že zde byl každých pět metrů postaven minomet, a najednou se u vedlejšího minometu roztrhla hlaveň. Celá obsluha byla mrtvá: „Tam vhodí jeden granát a [hned] vhodí druhý granát. Nepozornost obsluhy. (…) [U nás] byl raněný dělovod. Ale já jsem byl mířič, [další byli] dělovod a nabíječ. Ostatní byli dost daleko, jelikož museli tahat miny. Mrtvý volal o pomoc, přišel lapiduch: ,Proč nepřevážete?‘ – ,On už nic neví. To jenom pracují nervy.‘ To je hrozný, když ten člověk mluví, a je mrtvý. Takových bylo více.“

Velitelem minometné baterie byl poručík Slovák Toth a prvním velitelem Ukrajinec Sabo. Po přechodu na Slovensko přišlo přivítání s místními a následovala další ofenziva směrem ku Praze. Ženisté museli na určitém úseku fronty postavit most: „Tam s námi zatočili u toho mostu. My jsme mysleli, kolik jich tam je, a oni stříleli z jednoho palpostu, pak přešli do druhého palpostu a stříleli odtud. Tak jsme byli chytřejší.“

Jan Iljáš vzpomíná na odpočinek u Vrútek: „Tam jsme šli na odpočinek. Celé měsíce jsme neměli odpočinek. To znamenalo, že se neútočilo. Ošetřit, hadry vyčistit, přišít knoflíky a tak dále.“

V bojích na Moravě už byli v první linii nasazováni Rumuni, československý armádní sbor byl za nimi a vojáky čekaly pouze lehčí boje. Jan Iljáš vzpomíná na partyzánský způsob boje ustupujících Němců: „Tam měla být ofenziva. Ráno jsme vyrazili a s námi šel pátý prapor, jelikož vždycky šel nějaký prapor s [minometnou] baterií. Podporovali jsme pátý prapor. (…) Ráno jsme vyšli a nebylo nic živého. [Němci] vzali bodák a už nestříleli, pouze zapíchli. Na sloupech okolo silnice byl natočený prach a odpalovali stromy, [které] vypadly na silnici.“

„A nejlepší jsou Moraváci. Šli jsme dál a na silnici stál stůl. Byl připravený chleba se sádlem nebo s bůčí marmeládou. Jelikož dávali Němcům dodávky, tak to neměli jednoduché. Ale mám dobré vzpomínky.“

Na hlídání poklidného odsunu sudetských Němců

Vojáci tak došli do Prahy, kde byli ubytováni v Kolodějích a v Počernicích. Jan Iljáš vzpomíná, že ještě v Počernicích použil protitankové granáty na chytání ryb. Najednou přišel rozkaz, že se musí vyčistit pohraničí: „Nějaký pták usedl na elektrický drát a velitel baterie povídá: ,Dej sem snajperku.‘[5] Jelikož jsme měli ostřelovací pušky, lehký kulomet, sniper a protitankovou pušku. Těžký kulomet jsme neměli. Nabil, zaměřil, trefil do drátů, drát přestřelil, ihned hořelo a pták uletěl: ,Kluci, neříkejte to.‘ To by byla sabotáž. Jelikož kolikrát se zapálil barák nebo něco.“ Poté byl Jan Iljáš převelen do Hodonína.

Shledání s rodným městečkem

Jeho rodiče však nevěděli, kde jejich syn skončil a zda vůbec stále žije. Jan Iljáš byl dokonce ve své vesnici prohlášen za mrtvého: „Jeden podporučík narukoval a byl velitelem praporu u nás [na Podkarpatské Rusi]. Ale to už bylo po boji. Klusal kůň, já jsem přišel, chytil jsem koně a on koukal: ,Míšo[6], ty žiješ?‘ Už mně zvonili, že jsem mrtvý.“

Jan Iljáš se sice domů dostal, ale po začlenění Podkarpatské Rusi k Sovětskému svazu v roce 1945 a vytyčení hranic si mohl s rodiči pouze dopisovat. Deset let se s nimi neshledal.

Zaměstnání ve věznici

Po demobilizaci se přihlásil k SNB, ale po chvíli ze služby odešel a uvažoval o repatriaci: „Už jsem byl blízko Letné, bratranec šel proti mně a ihned povídá: ,Jen to ne. Když tam půjdeš, nikdy nebudeš doma, jelikož [repatrianti] jdou na Sibiř do gulagů jako utečenci.‘“

Nakonec si Jan Iljáš repatriaci rozmyslel a nastoupil do Libic nad Cidlinou v továrně na hospodářské vozy, kde dělal mistra. Po několika měsících však dostal zánět spojivek a musel změnit povolání. Byl přijat do chrudimské věznice, zpočátku dělal strážného a poté se stal velitelem směny. Následně byl přeložen do Ústí nad Orlicí, kde se stal velitelem stanice, a nakonec byl umístěn do donucovací pracovny ve věznici v Pardubicích. Do důchodu odešel v roce 1978. V současnosti žije Jan Iljáš v Chrudimi.

V roce 2012 a 2013 natočil Martin Reichl, v roce 2013 zpracoval Luděk Jirka.

[1] Na stránkách VÚA se u Jana Iljáše uvádí místo narození Černý Ardov.

[2] Jan Iljáš si již bohužel nepamatuje, ve kterých místech se proti partyzánům bojovalo. Vzpomíná, že boje probíhaly devět dní a desátý den docílili sovětskou armádu.

[3] Jméno nebylo možné ověřit.

[4] Název nebylo možné ověřit.

[5] V originále uvádí Jan Iljáš slovo „šnajperku“.

[6] Zřejmě druhé jméno zděděné po otci.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století