Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

MUDr. Miroslav Ilek (* 1923  †︎ 2017)

• narozen 23. srpna 1923 v podkarpatském Chustu

• otec byl okresní hejtman, později rada politické správy v Užhorodě

• po obsazení Podkarpatské Rusi Maďary se původem česká rodina přestěhovala do Brna, kde pamětník studoval na gymnáziu

• po maturitě v roce 1941 nastoupil na hudební konzervatoř

• totálně nasazen od roku 1943, přidělen na velkostatek jako čeledín a traktorista

• po válce studoval medicínu, přivydělával si jako hlasatel Československého rozhlasu

• po únoru 1948 ze studií i z rozhlasu vyloučen

• oslovil jej Jaroslav Caha, vedoucí ilegální skupiny napojené na západní zpravodajské služby, Miroslav Ilek měl projít radiotelegrafickým výcvikem v německém Řezně, ale StB už skupinu sledovala

• zatčen 19. dubna 1949, vyšetřován ve vile StB v Pisárkách a v Příční ulici

• na podzim roku 1949 odsouzen za velezradu a sdružování proti republice k 16 rokům

• trest si odpykal ve věznicích Bory, Ilava a Leopoldov

• v roce 1956 trest překvalifikován a snížen na devět let, pamětník byl vzápětí podmínečně propuštěn

• nemohl najít zaměstnání ani jako pomocný dělník, nakonec ho překvapivě přijala brněnská hudební agentura a živil se jako klavírista po barech, vinárnách, později ve varieté Rozmarýn

• na konci 60. let strávil dva roky na hudebním turné po Skandinávii

• v 70. letech dostudoval medicínu, léčil až do svého odchodu do penze v roce 1993

• získal ocenění jako účastník protikomunistického odboje

• zemřel 16. září 2017

„My jsme vždycky byli, jsme a budeme jenom plátek salámu, který řezník přidává na váhu, aby zákazník byl spokojen,“ shrnuje Miroslav Ilek svůj pohled na české dějiny. „Naši prezidenti byli vždycky stavěni před hotovou věc.“ Navzdory tomu, že z jeho slov je cítit silná skepse, on sám se ve zlomovém historickém okamžiku, když se roku 1948 v Československu chopili moci komunisté, zachoval aktivně: stal se součástí tajné skupiny, která chtěla proti nově nastolenému totalitnímu režimu bojovat. 

Češi, Slováci, Rusíni, Židé i Maďaři na jednom gymnáziu 

Miroslav Ilek se narodil 23. srpna 1923 v Chustu na Podkarpatské Rusi. Jeho rodiče sem přišli roku 1920 jako představitelé nově budované československé samosprávy. Otec Stanislav Ilek pocházel z rodiny evangelického faráře v Rovečném na Vysočině, z rodiny, která si velmi cenila vzdělání. On sám vystudoval práva a mezi jeho deseti sourozenci bylo několik dalších právníků a lékařů. Matka, třebaže byla v domácnosti, vystudovala vyšší lyceum a perfektně ovládala němčinu a francouzštinu. 

Pro odchod na Podkarpatskou Rus se Ilkovi rozhodli krátce po vzniku samostatného Československa, protože místní státní správa umožňovala rychlejší kariérní postup. Stanislav Ilek nastoupil nejprve jako vrchní komisař, později se stal okresním hejtmanem a nakonec radou politické správy celé Podkarpatské Rusi. Rodina se proto z Chustu stěhovala nejprve do Sevluše a potom do Užhorodu, hlavního města celého regionu. 

Miroslav již po čtvrté třídě obecné školy nastoupil v Užhorodu na gymnázium. Studoval v koedukované třídě, k jeho spolužákům patřili Slováci, Rusíni, Židé i Maďaři. „Národnostní ani náboženské třenice neexistovaly. Žádné povyšování, všichni byli přátelé. Ortodoxní židé nosili na pesach do školy macesy, Maďarky byly naše kámošky,“ popisuje pamětník atmosféru školní pospolitosti. 

Podle Miroslava Ilka v té době nedocházelo k národnostním rozbrojům ani mezi dospělými. Jedinou výjimku představovaly třenice mezi Rusy a Rusíny, kteří se začínali hlásit k ukrajinské identitě. „Ukrajinci se začali objevovat ve dvacátých letech jako utečenci před sovětskými bolševiky. Byli to oponenti komunistického režimu. Československo jim uznávalo jejich vzdělání, takže se snadno dostávali do státních služeb, politicky se zapojovali a šířili ukrajinské národní povědomí. Tak přibývalo Rusínů, kteří si začali říkat Ukrajinci.“ 

K multikulturní atmosféře v Užhorodu přispívala i slovenská měšťanka a hebrejské gymnázium. „Na nábřeží byla široká kolonáda s nově vysázenou lipovou alejí, kam se chodilo na promenádu,“ vzpomíná Miroslav Ilek. „Hrála tam vojenská kutálka, která v populárně upravených aranžmá seznamovala lidi se slavnými operními i jinými klasickými melodiemi,“ připomíná význam vojenské dechovky pro šíření kulturního povědomí mezi občany, kteří neměli možnost dostat se do opery nebo divadla ve velkých městech. 

Stanislav Ilek si svým zásadovým postojem nadělal v místě svého působení nepřátele zejména mezi místními Maďary, protože hned po svém příchodu nechal v souladu s novými československými předpisy strhnout maďarské nápisy a zachoval pouze české a rusínské. K jeho popularitě mezi Maďary nepřispěla ani pozemková reforma z roku 1919, v jejímž důsledku byly maďarské velkostatky rozparcelovány mezi drobné zemědělce.

Miroslav Ilek popisuje chování Maďarů vůči rusínským venkovanům: „Byli to výborní hospodáři, všechno dělali s ohledem na budoucnost. Ale když maďarského statkáře vesničan na cestě nepozdravil, dostal dřevěnou násadou do zubů.“ Důsledkem bylo velmi ponížené chování Rusínů i vůči československé samosprávě a četníkům: „Když něco potřebovali na četnické stanici, báli se zaklepat a vstoupit. Postávali před stanicí, ale neodvažovali se četníky oslovit.“ 

Stanislav Ilek s Rusíny nicméně vycházel dobře, protože od dětství ovládal ruštinu a mezi lidi chodil raději bez asistence četníků. Svým odporem k politikaření si ale znepřátelil politiky z agrární strany, která měla na Podkarpatské Rusi silnou pozici. „Otec nebyl nikdy v žádné partaji a vždycky se hádal. Takže neudělal žádnou velkou kariéru, až pár let před penzí se stal vrchním zemským radou.“ 

Konec Masarykovy éry v Užhorodu

V druhé polovině roku 1937 se éra mírumilovného soužití různých národností na Podkarpatské Rusi pod vlivem dějinných událostí zvolna chýlila ke konci. Symbolický nádech měla v tomto ohledu užhorodská tryzna za zesnulého prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka v září 1937, kdy skauti drželi čestnou stráž u Masarykovy sochy na náměstí a občané z různých národnostních skupin a spolků u ní kladli věnce. „Bylo cítit upřímnou lítost a smutek. Všichni si uvědomovali, že historie, kterou Masaryk psal, pomalu končí, že to přebírají jiní lidé a budoucnost je nejistá,“ říká Miroslav Ilek. 

Stejně silně se mu téhož roku vepsala do paměti i místní oslava státního svátku 28. října: „To byla paráda, to si nedovedete představit! Na ten večer se sjeli všichni ze širokého okolí. Ten průvod, to bylo něco monumentálního, mohutného: děti s lampiony, dělostřelecký pluk, trubači, čeští, ukrajinští i ruští skauti, rumunští skauti cercetasii, židovští skauti makabi… Průvod ukončila střelba světlicemi nad řekou Už. Nemohu na to zapomenout. Všechno to vyjadřovalo vztah místních občanů k československému státu, který byl velice pozitivní.“ 

Již na jaře 1938 začaly region terorizovat bojůvky Maďarů oděných v černých kabátech – říkalo se jim bródyovci podle maďarského politika Andreje Bródyho, který byl jejich iniciátorem. Miroslav Ilek vzpomíná, že proti nim bývaly úspěšně nasazovány oddíly četníků. „Četníci nebyli žádní strejcové, byl to útvar, který měl bezpečnost velmi dobře v rukou,“ poznamenává. 

Život jeho rodiny na Podkarpatské Rusi se však chýlil ke konci. Na podzim 1938 bylo na První vídeňské arbitráži rozhodnuto, že Československo musí část území Podkarpatské Rusi včetně Užhorodu odevzdat Maďarsku. Rodina se o tom dozvěděla z rozhlasového vysílání u sousedů – jediný rozhlasový přijímač v jejich okolí vlastnil soused, otcův přítel, který byl velkým sportovním fanouškem a pořídil si ho pro poslech přenosů z fotbalových utkání. 

Češi dostali na vystěhování pouhých devět dní, takže všechno se odehrávalo ve velkém chaosu. Miroslav s matkou se přestěhovali do Brna. Podle jeho slov během cesty vlakem přes Slovensko zažili nesnášenlivé projevy některých Slováků vůči Čechům, které předznamenávaly vznik samostatného Slovenského státu.  

Stanislav Ilek s československou samosprávou přesídlil do nového hlavního města Chustu, kde zůstal až do rozpadu Československa a nacistické okupace v březnu 1939. 

Student gymnázia i „špatný traktorista“ 

Miroslav v Brně pokračoval ve studiu gymnázia v „evakuační třídě“, plné spolužáků ze zabraných československých území. V den okupace 15. března 1939, kdy Československo obsadila nacistická vojska, přišel do školy včas, ale zjistil, že profesor už sedí se spolužáky ve třídě. Ukázalo se, že ředitel poslal vyučující do tříd ještě před zvoněním, aby zabránili případným projevům nesouhlasu. 

Němci se podle jeho slov začali v Brně chovat jako suverénní „nadlidé“. Již 23. března nastoupil do funkce nový německý starosta Oskar Judex, docházelo k rychlému přejmenovávání místních ulic a náměstí. „Neochota a nevůle Němců vůči Čechům byly znát všude,“ říká Miroslav Ilek a vzpomíná, jak mu v antikvariátu odmítli prodat noty, které sháněl, jen proto, že byl české národnosti. 

Gymnázium, na němž studoval, muselo svou budovu dát k dispozici německé armádě a studenti se učili na směny v jiných školách. Pamětník maturoval v roce 1941 ještě s českou maturitní komisí, v následujícím roce již maturitním komisím předsedali němečtí učitelé. Protože vysoké školy byly zavřené, nastoupil na Státní hudební a dramatickou konzervatoř, kde se věnoval studiu herectví, ale také hudby, hudební kompozice a instrumentace. K jeho spolužákům na herectví patřila například Vlasta Chramostová a pozdější režisér Jiří Sequens. 

Stále více mladých lidí bylo posíláno do totálního nasazení na nucené práce v Německu. Miroslav Ilek i několik jeho spolužáků se tomu vyhnuli díky angažmá v zájezdovém divadle Kašpárka Turka, které hrálo pohádky pro děti i představení pro dospělé po celé Moravě. Tato ochrana však fungovala jen do podzimu 1943; principál divadla jim poté díky svým konexím zařídil totální nasazení na velkostatku Eduarda Haška v Okarci u Třebíče, kde měli pracovat v zemědělství. 

„A tak se ze mě stal čeledín, špatný traktorista a ještě horší kočí,“ usmívá se Miroslav Ilek. Na statku vykonával nejrůznější práce, ale vzhledem ke své nezkušenosti v nich byl zpočátku dosti neobratný. Občas pro statkáře vyřizoval i různé pochůzky, jednou měl například donést kapra majiteli textilky v Letovicích a od něj zpátky dopravit štůček látky – obojí podléhalo přísným německým omezením, a pamětník se tak musel vyhnout kontrolám na nádraží. 

„Statkář Eduard Hašek byl nezměrně odvážný,“ říká Miroslav Ilek. Jak se později dozvěděl, na statku ukrýval Vojtěcha Lužu, Josefa Grňu a Josefa Robotku, členy odbojové organizace Rada tří, která vznikla na torzu gestapem rozprášených organizací Obrana národa a Petiční výbor Věrni zůstaneme. „Nic jsem o tom nevěděl. Něco jsem začal tušit až v okamžiku, kdy dal rozkaz, aby na sýpce, která navazovala na jeho obytnou vilu, kovář upiloval mříže a vytvořil tak únikovou cestu.“

Koncem roku 1944 nicméně na statku proběhla prohlídka, přijelo gestapo i auta plná příslušníků SS. „Seděli jsme zrovna u oběda. Vyvedli nás na dvůr a přikázali nám lehnout si na zem,“ popisuje Miroslav Ilek. Na všechny otázky gestapa odpovídal, že o ničem neví, protože všechen čas tráví na poli. Gestapo nakonec odvezlo jen Eduarda Haška, kterého uvěznili v Kounicových kolejích, a na sklonku války byl propuštěn. 

Změna atmosféry na konci války 

Roku 1944 zažil Miroslav Ilek jeden z náletů na Brno. Zastihl ho v centru města, kam si přijel koupit pracovní obuv. Najednou zazněly sirény a spolu s dalšími lidmi utíkal do krytu. „V přeplněném sklepě jsme čekali v úplném tichu, jen občas zazněl hysterický výkřik. Zdálky se blížilo temné dunění a občasné rány. Ve sklepě padal prach ze stěn a ze stropu. Okolo to třískalo a člověk jen čekal, kdy přijde zásah do nás. Necítil jsem strach, spíš takovou odevzdanost.“ 

V posledních měsících války se atmosféra začala měnit. „Člověk viděl, že Němci už si nejsou tak jistí, najednou se snažili vycházet s českým obyvatelstvem po dobrém. “ 

Po osvobození Brna se Miroslav Ilek přihlásil jako dobrovolný dárce krve a stal se svědkem dojemného pohřbu padlých rudoarmějců na Moravském náměstí: „Tam byla vykopána jáma, do které ukládali jejich těla. Tam plakali všichni, nejen rudoarmějci a rudoarmějky, i Češi.“ 

O brněnském pochodu smrti, kdy bylo více než dvacet tisíc brněnských Němců, převážně žen, dětí a starců, násilně a za nelidských podmínek vyhnáno z města do Pohořelic a pak dál do Rakouska, Miroslav Ilek mnoho neví. Domnívá se, že vyhnání iniciovali a organizovali převážně komunisté. „Zúčastnil se ho i jeden můj kolega ze školy, jehož otec byl četník. Oba synové museli jít s tím davem jako hlídka, a když se v Pohořelicích rozšířil tyfus, také se nakazili.“ 

On sám se po válce zapsal ke studiu medicíny a zároveň si začal přivydělávat jako hlasatel brněnské stanice Československého rozhlasu. Na lékařské fakultě vstoupil do studentského spolku mediků a stal se jeho pokladníkem. Díky hospodářské činnosti spolku, jako bylo pořádání plesů a vydávání knih, se mu podařilo vytvořit jmění více než milion korun, které spolek využíval například na bezúročné půjčky pro ženaté studenty. 

Nemíníme ze spolku udělat politickou arénu

Do života spolku mediků začali v poválečné době brzy zasahovat komunisté, kteří se snažili o jeho zpolitizování. Mezi 2600 studenty lékařské fakulty byla jen malá menšina komunistů, ti se ale velmi intenzivně prosazovali. „Komunistická ideologie byla v té době dobře známá, to není nic, co by začalo až v roce 1945,“ vysvětluje Miroslav Ilek svůj tehdejší pohled na věc. Protože jeho otec již před druhou světovou válkou kupoval zahraniční literaturu, v níž se kriticky psalo o SSSR, měl na komunismus jasný názor, věděl i o existenci sibiřských gulagů. „Vyjadřoval jsem se v tom smyslu, že ze spolku nemíníme dělat politickou arénu,“ popisuje své postoje vůči komunistům na univerzitě. 

Vzápětí po únorovém převratu roku 1948 se za to dočkal odplaty – hned 25. února byl spolu s dalšími členy vedení ze spolku vyloučen. Komunisté měli zřejmě už předem připravené seznamy lidí, kterých se chtěli zbavit. Vzápětí následovalo i vyloučení ze studia. 

Miroslav Ilek si musel hledat zaměstnání. Protože do brněnských podniků již nastoupili kádrováci, kteří každého zaměstnance prověřovali ideologickou optikou, dlouho nenacházel práci ani jako zedník. Nakonec ho přijali jako pomocného dělníka ve slévárně. Jeho noví kolegové, slévárenští dělníci, k jeho úžasu dávali najevo pobouření nad jeho vyhozením z fakulty. Pamětník s vděčností hovoří o představitelích KSČ a odborů ve slévárně, kteří ho zaměstnali navzdory špatnému kádrovému posudku, a když přišel na kontrolu akční výbor z lékařské fakulty, nevybíravě ho vyhodili. 

Všichni věřili, že režim brzy padne

Studenti vyhození z brněnských vysokých škol se navzájem stýkali a hovořili o stávající politické situaci. „Všichni předpokládali, že nový režim dlouho nevydrží, protože neschopnost těch lidí ve vedení byla zjevná,“ říká Miroslav Ilek. Věřili také v brzký zásah ze Západu, což zpětně hodnotí jako naivní: „Tehdy jsme se mylně domnívali, že Američani mají zájem na tom, aby se něco změnilo. Představovali jsme si, že snad existují nějaké garance nebo že jsou určité hranice, za které vítězná mocnost nemůže jít. Až později jsme pochopili, že nic takového neexistuje. Evropa byla rozdělená na dvě části a každý si v té své mohl dělat, co chtěl.“  

Zapojil se do skupiny, jejímž cílem bylo napomáhat pádu režimu, navázat kontakt se Západem a informovat západní veřejnost. Spolupracoval s Jaroslavem Cahou, básníkem Zdeňkem Rotreklem, Milošem Richterem a dalšími. Jaroslav Caha měl v úmyslu kontaktovat západní rozvědné služby a s pomocí vysílaček jim předávat zprávy z Československa. Členové měli být vysláni do německého Řezna na radiotelegrafický výcvik. Jako první ho úspěšně absolvoval Miloš Richter, zatímco Miroslav Ilek se na něj připravoval. Doma už měl podomácku postavenou vysílačku, okopírovanou podle vysílaček z německého tanku, telegrafní klíč a poloautomatický klíč „bug“. 

Skupinu však už v té době sledovala Státní bezpečnost prostřednictvím jednoho ze svých konfidentů, který byl přítelem členky skupiny JUDr. Aleny Ticháčkové. „Takže oni tímto způsobem o všem věděli a my jsme byli zajištěni,“ konstatuje Miroslav Ilek. 

On sám byl zatčen v noci na 19. dubna 1949, odvezli ho do Příční ulice a potom do vily v Pisárkách, kde měla Státní bezpečnost svou vyšetřovnu. Výslechy trvaly několik měsíců. „Někdy to skončilo pár ranami, někdy jen hulákáním. Člověk nikdy nevěděl, na jakého vyšetřovatele narazí nebo jak se budou snažit informace získat,“ říká Miroslav Ilek. 

Dlouho se snažil vše zapírat, protože netušil, co všechno už vyšetřovatelé vědí. V tomto směru mu na podzim 1949 velmi pomohlo lidské gesto jednoho z dozorců. Když zůstal s Miroslavem Ilkem na chvíli o samotě, podal mu protokoly a řekl mu: „Člověče, přečtěte si, co o vás říkají vaši komplicové. Nenechte se tady umlátit.“ Potom hlídal u pootevřených dveří, aby si pamětník mohl v rychlosti přečíst výpovědi spoluobviněných. Díky tomu mohl začít vypovídat o všem, co Státní bezpečnost už věděla od jeho druhů, a jeho výslechy brzy skončily. 

V listopadu 1949 se konal soud, ve kterém se obvinění obávali především trestu smrti. Stále ještě věřili, že komunistický režim zanedlouho padne, a i když dostanou dlouhé tresty vězení, brzy budou propuštěni. Miroslav Ilek byl odsouzen k šestnáctiletému trestu. 

S povděkem vzpomíná na příslušníka StB Miroslava Hrazdiru, který po pronesení rozsudku umožnil jeho rodičům, aby se s ním rozloučili. 

Na Borech, v Ilavě i v Leopoldově

První dva roky vězení strávil Miroslav Ilek v Plzni na Borech, kde zpočátku vězni drali peří a později vázali povřísla. Zde se seznámil s majorem Janem Němcem, který ho začal učit anglicky: „To byl člověk vysoce morální, absolutní vlastenec v tom dobrém slova smyslu, čestný, poctivý, neprodejný.“ Později Jana Němce přesunuli do lágrů na Jáchymovsku a znovu se setkali v roce 1953 v Leopoldově. 

Pro Miroslava Ilka se druhým kriminálem stala slovenská Ilava, kde díky svým několika semestrům medicíny začal působit jako zdravotník. Vzhledem k nedostupnosti lepší lékařské péče prováděl i odborné zákroky, jednomu vězni například pomocí punkce odstranil výpotek na plicích, jindy musel trhat zuby. „Potom mě z té ordinace odstranili, protože podle názoru dozorců jsem byl příliš přátelský. Řekli mi, že jsem jednal s odsouzenými v rukavičkách, což bylo z jejich pohledu špatně.“ 

Na začátku roku 1953 jej převezli do Leopoldova. „Tam byl režim velmi přísný, surový, ostrý, zlomyslný a plný naschválů. Ale i tam se našli slušní bachaři,“ konstatuje Miroslav Ilek. Osud vězně vždy záležel na tom, který dozorce měl zrovna službu: „Když to byl slušný dozorce, člověk věděl, že se vyspí, že ho bachař nebude budit, nebude po něm chtít dřepy a podobně. Ale když to byl darebák, bylo nutné počítat s tím, že člověk si prožije rušnější noc. Nejdůležitější bylo vystříhat se všeho, čím by člověk na sebe upozornil. Dostat se do korekce ale nebyl problém. O tom, že nám rozhazovali pečlivě ustlané deky, ani nemluvím, to byly jen takové podružnosti.“ 

Krátce po příjezdu do Leopoldova v březnu 1953 se mezi vězni šeptandou rozšířila zpráva, že zemřel Stalin a brzy poté i Klement Gottwald. Číst noviny sice měli zakázáno, vězni v nejvyšších patrech ale občas zaslechli vysílání místního rozhlasu z nedaleké vsi. „Předpokládali jsme, že dojde ke změnám,“ popisuje Miroslav Ilek naděje, které si vězni spojovali s úmrtím diktátorů. „Nečekali jsme velkou amnestii, spíš nějaké zlidštění vězeňských podmínek.“ 

V Leopoldově pamětník pracoval jako pomocník zubaře, doktora Nerlicha. V roce 1954 uprostřed noci dozorci přišli pro Nerlicha a vyzvali ho, aby s nimi šel na ošetřovnu. Lékař si s sebou vyžádal i svého pomocníka. Jejich úkolem bylo ošetřit pacienta-vězně drženého zde v utajení. Ukázalo se, že jde o Artura Londona, jednoho ze spoluobviněných v procesu s Rudolfem Slánským, který unikl trestu smrti. V Leopoldově se objevili i další prominentní vězni z řad bývalého komunistického vedení, například Gustáv Husák. „Byli úplně izolováni, na vycházku je vodili jen v noci,“ vysvětluje Miroslav Ilek. Jeden čas se ve věznici v nejvyšším utajení ocitly i dvě ženy, komunistky Marie Švermová a Jarmila Taussigová. Komunisté podle jeho slov i ve vězení stále věřili ve svou ideologii a těžce nesli, že na nich strana spáchala křivdu. 

Běžní vězni pracovali na „konopě“, tedy vázání konopných provazů, nebo čištění zeleniny, při němž měli možnost část zeleniny sníst nebo schovat a uvařit později na tajném improvizovaném vařiči, který zprovoznili v cele. Miroslav Ilek v Leopoldově pokračoval ve studiu angličtiny a začal se učit také španělsky. 

Jeho matka v průběhu jeho věznění stále žádala o obnovu procesu. Díky tomu, že mohla využít právní pomoc otcových bratrů, roku 1956 dosáhla snížení trestu na devět let. Protože pamětník měl v té době odsezeno již šest let, byl podmínečně propuštěn. Naštěstí k tomu došlo těsně před protikomunistickým povstáním v Maďarsku; Miroslav Ilek se domnívá, že v důsledku zpřísnění režimu po maďarských událostech by ho z vězení nepustili. 

„Přišli pro mě, odvedli mě do skladiště, nevěděl jsem proč. Tam mi dali věci a předvedli mě před náčelníka, který mi oznámil, že jsem propuštěn,“ popisuje den, kdy se dostal na svobodu. „Matka na mě čekala venku. Byl jsem úplně konsternovaný. Ale taky jsem si uvědomil, že na svobodě mě čeká spousta problémů.“

Barovým pianistou i lékařem

Jako nejsvízelnější problém se ukázalo hledání zaměstnání. „Nikde mě nechtěli vzít ani jako pomocného dělníka.“ V tomto období mu podle jeho slov opět pomohl bývalý estébák Miroslav Hrazdira, který mu u soudu umožnil setkání s rodiči. Nyní pracoval jako kádrový referent v brněnském Krajském ústavu národního zdraví a Miroslava Ilka doporučil jako laboranta na nově zakládanou patologii v Trenčíně. S místem už najisto počítal, ale i tam nakonec vyřkli zamítavé stanovisko. 

Nakonec mu pomohla šťastná náhoda: v brněnských ulicích potkal bývalého spoluvězně, který mu doporučil, aby zkusil štěstí v hudební agentuře HAU (Hudební a umělecká agentura). Miroslav Ilek v úspěch příliš nevěřil, ale k jeho překvapení ho skutečně angažovali jako klavíristu. V následujících letech tak hrál na piano v barových kapelách a různých estrádních orchestrech. 

Začátkem šedesátých let znovu přišel do kontaktu se Státní bezpečností, která se ho snažila získat ke spolupráci. U výslechu na něj křičeli a vyhrožovali mu, ale když odmítl, nic závažného se mu nestalo. V následujících letech se pokusy ještě několikrát zopakovaly, ale už ne v tak naléhavé podobě. 

V šedesátých letech se Miroslav Ilek dočkal výmazu svého trestu z trestního rejstříku a mohl začít s orchestrem cestovat i do zahraničí, nejprve do Německé demokratické republiky, později i do Skandinávie. Jako klavírista v hotelech a zábavních podnicích ve Finsku, Švédsku a Norsku strávil více než dva roky, od ledna 1968 do roku 1970. 

Na zájezdu do Švédska v srpnu 1968 ho zastihla zpráva o invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Podle svých slov vojenský zásah předvídal – nevěřil, že Sovětský svaz by Československo jen tak pustil ze sféry svého vlivu. „Byl to otřes, spousta orchestrů se tehdy rozpadla, protože mnoho hudebníků emigrovalo,“ konstatuje. On sám ale za hranice odejít nechtěl, protože cítil závazek vůči svým stárnoucím rodičům. „Také jsem se nedomníval, že by se situace vyvinula podobně jako v padesátých letech,“ dodává. 

V následujících letech Miroslav Ilek dostudoval medicínu, ačkoli nevěřil, že ji někdy bude vykonávat. Dál se živil jako hudebník, a jen aby zcela neztratil odborné dovednosti, chodil vypomáhat na rentgen v brněnské nemocnici sv. Anny. Zde ho sekretářka jednoho dne oslovila: „Volá pan primář z nemocnice v Bohunicích, jestli byste u nich mohl nastoupit jako lékař.“ Znovu se tu setkal s Miroslavem Hrazdirou, bývalým příslušníkem StB, který zde působil jako kádrovák a podle jeho slov nad ním držel ochrannou ruku. Po určitém váhání pamětník nabídku přijal a v Bohunicích zůstal až do roku 1993, kdy odešel do důchodu. 

Pád komunistického režimu v listopadu 1989 ho samozřejmě potěšil, ale do politiky se už nezapojoval. Na brněnském magistrátu pouze vystoupil proti Jaroslavu Šabatovi, signatáři Charty 77, který se v té době vrátil do politiky. Poukázal na Šabatovu komunistickou minulost a na to, že se v roce 1948 aktivně podílel na vylučování studentů z vysokých škol. 

Jako velkou chybu Miroslav Ilek vnímá, že demokratická společnost se nevyrovnala včas s pachateli zločinů komunismu: „Nešlo o postihování lidí, kteří byli v KSČ. Ale šlo o to, aby se těch pár stovek lidí, kteří se dopustili zločinů, ocitlo před soudem a byli označeni za zločince. To se absolutně nestalo.“