Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhDr. František Hýbl (* 1941)

• narozen 10. června 1941 v Citově na Přerovsku v rodině řídícího učitele

• po maturitě vystudoval češtinu a dějepis na Pedagogickém institutu v Olomouci

• absolvoval pedagogiku na Filozofické fakultě UP v Olomouci, v Bratislavě získal doktorát

• v letech 1964 až 1969 učil na základních školách v Olomouci a Litovli

• při politických prověrkách v roce 1970 vyloučen z KSČ

• v letech 1969 až 2008 pracoval v Muzeu Komenského v Přerově, od roku 1992 jako ředitel

• zdokumentoval zavraždění 267 karpatských Němců, Maďarů a Slováků v červnu 1945 u Přerova

• autor knihy Krvavá noc na Švédských šancích a dalších publikací o utajovaném masakru

• zasloužil se o nalezení popela téměř 150 zastřelených žen a dětí

• za odhalení okolností masové vraždy u Přerova získal německý Kříž za zásluhy

„Nedokázal jsem pochopit, že člověk je něčeho takového schopen. Stříleli kojence v náručích matek! Taková bestialita nebyla ani v Lidicích,“ říká historik František Hýbl, který se asi třicet let zabýval komunisty utajovaným poválečným masakrem téměř tří set mužů, žen a dětí na Švédských šancích u Přerova. „Byl jsem z té hrůzy psychicky úplně na dně. Zhubl jsem patnáct kilo. Bylo však potřeba, aby se to dostalo na světlo boží. Cítil jsem to jako svou povinnost.“

Při prověrkách vyloučen z KSČ

František Hýbl se narodil 10. června 1941 v Citově na Přerovsku. Otec byl řídící učitel, divadelní ochotník, milovník literatury a výtvarného umění. František byl nejmladší ze tří sourozenců. Jako chlapec často sedával v otcově třídě a brzy začal číst knihy z jeho obrovské knihovny. Po maturitě na přerovské jedenáctiletce se přihlásil na tehdejší olomoucký Pedagogický institut, kde absolvoval v oboru čeština a dějepis. Vstoupil do KSČ. Učil na základních školách v Olomouci a v Litovli, věnoval se metodice výuky dějepisu, dálkově vystudoval pedagogiku na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci.

Ze školství nakonec dobrovolně odešel. Nelíbilo se mu ohýbání dějin podle zájmů režimu. Kromě toho neprošel politickými prověrkami, protože odmítl souhlasit s tím, že okupace vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968 byla přátelskou výpomocí. Začátek invaze zažil jako pionýrský vedoucí na táboře na Zábřežsku. „Měl jsem na starosti sto třicet dětí. Některé z nich měly rodiče zaměstnané na letišti. Když jsme slyšeli z rozhlasu, že jsou letiště obsazována, byly hrozně vystrašené a chtěly domů. Navíc si všimly, že kousek nad táborem je dělo namířené naším směrem. Jednalo se o polské vojáky. Jejich velitel na mou prosbu dělo přesunul,“ vzpomíná na srpen 1968.

Poklady ve sklepě s uhlím

V roce 1969 nastoupil do Vlastivědného ústavu Muzea Komenského v Přerově. „Po vyloučení z KSČ jsem dělal nejpodřadnější práce a po uklízečkách jsem měl nejnižší plat. Manželka, která byla učitelkou, naštěstí vydělávala skoro dvakrát tolik, tak jsme to zvládli. V muzeu jsem dával do pořádku archiv a to mě bavilo. Měl jsem pracovnu, ve které se topilo v kamnech. Pro uhlí jsem chodil do sklepa, tam jsem objevil a zachránil spoustu cenných archiválií, například Masarykovy dopisy, rukopis Aloise Jiráska, pozůstalost lékaře Jana Kabelíka i jeho otce, literárního historika, který si psal s dětmi Boženy Němcové,“ vypráví. Do ještě větší nemilosti upadl, když si začátkem osmdesátých let udělal v Bratislavě doktorát. V Olomouci mu předtím studium opakovaně nepovolili.

„Nesměl jsem publikovat, provádět ani přednášet. Do pracovní knížky jsem musel po hodinách rozepisovat, co jsem dělal,“ líčí pamětník, který připravuje knihu Vzpomínky muzejníka. Chce v ní také popsat, jak se zacházelo s cennými archiváliemi i novými knihami za dlouholetého komunistického ředitele muzea Gustava Voždi. „Muzejníci z Brigády socialistické práce dělali rekordy ve sběru papíru. Trhali knížky, aby měli za co pít. Ve sběru skončily i publikace s překlady dopisů Komenského, ke které jsem napsal předmluvu. Bylo to neskutečné,“ říká. Zavzpomínat chce také na mnohaleté shromažďování unikátní sbírky Komenského map Moravy, která mu přinesla uznání a kontakty se znalci Komenského v zahraničí.

První informace o masakru od tchyně

O povraždění karpatských Němců, kteří se vraceli do svých domovů na středním Slovensku z nucené evakuace v severních Čechách, se František Hýbl dozvěděl na začátku šedesátých let od budoucí tchyně. Pocházela z Lověšic. Právě muži z Lověšic museli tenkrát vykopat pro popravené hromadný hrob. „Tchyně mi mimo jiné vyprávěla, že ještě deset let poté nosili někteří lidé z Lověšic oblečení po obětech,“ vzpomíná.

Získat informace bylo za komunistické totality velmi obtížné. „Snažil jsem se všemožně pátrat. Ne všichni o tom věděli. A ti, kteří něco věděli, se báli mluvit,“ vzpomíná. Pomohl mu například někdejší učitel dějepisu Josef Dostál, který mu ukázal dopis historika a fotografa Floriana Zapletala z roku 1962, který byl na Švédských šancích krátce po utajované exhumaci těl obětí v roce 1947.

Ludvík Vaculík plakal

K zásadním dokumentům se dostal až po listopadu 1989. „Díky řediteli přerovského archivu Vojtěchu Cekotovi jsem získal archivní vyšetřovací spis Františka Vaculíka, který se jako jediný z Čechů vraždění na Švédských šancích aktivně zúčastnil. Bylo tam popsáno, co se skutečně dělo, cenná pro mě byla i fotodokumentace,“ vysvětluje. Za komunistů Cekota spis tajil. Vytáhl ho hned po sametové revoluci. V souvislosti s Františkem Vaculíkem, který nebyl nikdy souzen, se pamětník setkal se spisovatelem, disidentem a chartistou Ludvíkem Vaculíkem. „Svěřil mi, že to byl jeho strýc. Velice těžce to nesl. Když jsem mu vyprávěl podrobnosti, plakal.“

Prostřednictvím profesorky přerovské pedagogické školy získal popis vraždění na Švédských šancích od tehdejšího velitele SNB v Přerově. Dokument byl až do roku 1990 schovaný ve sklepě. Hovořil se svědky a potomky zastřelených. Opakovaně byl v Dobšiné, odkud bylo nejvíce obětí. Jako odborný poradce se účastnil natáčení dokumentů české, slovenské a bavorské televize. „Znám se s paní původem z Dobšiné, které tehdy postříleli pětatřicet příbuzných. Na výročí jejich smrti jezdí pravidelně do Přerova,“ doplňuje.

Velmi důležitý pro něj byl objev šedesátistránkového textu olomouckého státního zástupce Františka Doležela, který v roce 1947 vyšetřoval přerovský případ. „Zprávu o svých zjištěních poslal 21. února 1948 na Ministerstvo vnitra do Prahy. 24. února byl zatčen a propuštěn až na amnestii v roce 1960. Vážil tenkrát třicet šest a půl kilogramu a trvalo měsíc, než se postavil na nohy,“ zjistil pamětník, který píše o tomto týraném vězni komunismu publikaci. Prokurátor Doležel byl nepohodlný nejen kvůli Švédským šancím, ale také proto, že dozoroval vyšetřování neúspěšných atentátů na Jana Masaryka, Prokopa Drtinu a Petra Zenkla v září 1947. Bylo prokázáno, že je s vědomím pražského vedení KSČ organizovali komunističtí funkcionáři z Olomouce. Po únoru 1948 byl případ takzvané krčmaňské aféry uzavřen jako provokace národních socialistů. Ve vězení skončil vedle Doležela i Drtina a další.

Co se stalo na Švédských šancích

Na nádraží v Lověšicích, které jsou dnes součástí Přerova, přijely 18. června 1945 dva vlaky. V tom prvním byli vojáci 17. pěšího pluku z Petržalky, příslušníci 1. československého armádního sboru, kteří se vraceli z vojenské přehlídky v Praze. Vojenskému transportu velel poručík Obranného zpravodajství Karol Pazúr a osvětový důstojník Bedřich Smetana. O pár hodin později dorazil na nádraží vlak s karpatskými Němci, kteří cestovali do svých domovů na Slovensko. Vraceli se z evakuačního pobytu v severozápadních Čechách nařízeného německými úřady.

Karol Pazúr nejprve neúspěšně žádal na přerovském okresním národním výboru o vydání německých zrádců k potrestání. Když neuspěl, soustředil se na karpatské Němce, které obvinil ze spolupráce s nacisty. Mezi zrádce zahrnul také Maďary a slovenské železničáře, kteří se k transportu karpatských Němců připojili, aby se dostali dříve domů. Za nacisty byli označeni i účastníci odboje, kteří měli potvrzení, že pomáhali při Slovenském národním povstání. Vojáci všechny vykázali z vlaku a odvedli za město na kopec Švédské šance.

Oběti se musely svléknout do spodního prádla a odevzdat peníze, šperky, vkladní knížky. U jámy vykopané lověšickými muži je vojáci po asi desetičlenných skupinkách stříleli do týla. Děti se musely dívat na popravy matek a naopak. „Jedna žena byla zastřelena se dvěma malými dětmi v náručí. Během čtyř hodin vojáci zastřelili 267 lidí, žen, dětí a starců. Nejmladšímu dítěti bylo šest měsíců,“ říká František Hýbl. Při vyšetřování se prokázalo, že děti zabíjel i Pazúr. Hromadný hrob museli zasypat opět muži z Lověšic. Pamětník se dvěma z nich mluvil. „Prožili také velkou hrůzu. Byli svědky promluv vojáků i nářku obětí prosících o smilování. Museli se toho účastnit pod pohrůžkou smrti. A bylo jim nařízeno, že o tom musí mlčet.“

Pamětník zdůrazňuje, že šlo navíc o loupežnou vraždu, protože vojáci z Petržalky obrali oběti o to, co měly u sebe, rozkradli i věci zanechané ve vlaku a poté ještě loupili v jejich domech na Slovensku. „Pavol Molnár, který jako dítě jel v transportu karpatských Němců a společně s matkou náhodou přežil, vyprávěl o roztrhaných duchnách a peří, které pokrývalo místnosti jako sníh,“ dodává pamětník.

Karol Pazúr před soudem

Čeští důstojníci z Přerova spolu s důstojníkem sovětské tajné služby krátce po masakru Pazúra legitimovali. Ukázal jim doklad s textem psaným na stroji a razítkem. Co na něm bylo napsáno, není známo. Důstojníci se ale podle svědků dál na nic neptali, usmáli se, zasalutovali a nechali ho být. Když ho později chtěl velitel sovětské posádky přece jen zadržet, Pazúr už byl se svými komplici a lupem na Slovensku. Nic se jim nestalo. Pazúr byl dokonce povýšen na nadporučíka. Vyšetřování začalo až pod tlakem mezinárodních organizací i nekomunistických poslanců československého parlamentu v létě 1947. Obžalován byl Pazúr a také jeho hlavní spoluviník Bedřich Smetana, který se ale vyhnul trestu útěkem do Izraele.

Pazúr tvrdil, že všichni popravení byli Němci a přisluhovači nacismu, což bylo u soudu vyvráceno. Lhal, že mezi oběťmi nebyly žádné děti. Až pod tíhou důkazů přiznal, že je také zabíjeli. „Co jsme s nimi měli dělat, když jsme jim postříleli rodiče?“ odpověděl u soudu na otázku, proč stříleli i kojence. Přesto vinu odmítal. Tvrdil, že plnil svou vlasteneckou povinnost, a že cílem procesu je jen poškození komunistické strany. Během přelíčení se přetřásala jeho kolaborantská minulost. Za 2. světové války se dobrovolně hlásil do německých válečných fabrik, byl členem Hlinkovy gardy a bojoval na straně nacistů ve slovenské rychlé divizi. Když bylo jasné, že Němci válku prohrají, dal se ke Svobodově armádě a vstoupil do KSČ.

Pod ochranou Reicina a Gottwalda

Pazúr se neúspěšně odvolával na zákon číslo 115, který legitimizoval poválečné násilí na nacistech a kolaborantech. Soudy se ale shodly, že u Pazúra ho nelze aplikovat, protože do své odplaty zahrnul i děti a nevinné lidi slovenské národnosti. Podle rozsudku navíc čin spáchal, aby zahladil vlastní kolaborantskou minulost. Odsouzen byl nejprve na sedm a půl roku, na základě odvolání prokurátora Antona Rašly mu byl trest zvýšen na dvacet let. V kriminále ale nakonec strávil jen necelé dva roky. Měl vlivné zastánce. Patřil k nim především šéf Obranného zpravodajství Bedřich Reicin, po únoru 1948 náměstek ministra vnitra, na jehož doporučení mu Klement Gottwald nejprve snížil trest na deset let, a pak ho propustil. Zatímco Reicin byl popraven v procesu s Rudolfem Slánským, Pazúr se těšil přízni režimu, dostával vyznamenání a dvacet let byl místopředsedou Slovenského svazu protifašistických bojovníků.

František Hýbl pátral po informacích v archivech a také vyhledával svědky, dopisoval si s potomky obětí i viníků. „Mám asi deset dopisů od Pazúrova švagra, který mi popisoval, jaký to byl bestiální člověk,“ říká. Opakovaně hovořil s vojenským prokurátorem Antonem Rašlou, který se zasloužil o Pazúrovo zatčení a odsouzení. Rašla figuroval v procesu s Jozefem Tisem, ale byl také žalobcem ve vykonstruovaných politických procesech. V polovině padesátých let byl na základě vykonstruovaného obvinění sám odsouzen a několik let vězněn. „Rašla mi vyprávěl, jak potkal Pazúra při oslavách 20. výročí SNP v Sušici. Pazúr mu chtěl podat ruku a prohlásil, že mu odpouští, a že to tenkrát byla prostě taková doba. Rašla znechuceně odešel.“

Exhumace a kremace žen a dětí

Těla obětí zůstala až do října 1947 v hromadném hrobě na původním místě. Tehdy státní bezpečnost nařídila exhumaci. Předem o tom nevěděl ani krajský soud v Olomouci, který už případ vyšetřoval. Exhumaci provedli příslušníci vojenského útvaru z Terezína. Během dvou dnů naložili do beden zvlášť muže a ženy a děti. Těla mužů byla uložena do dvou hrobů na hřbitově v Přerově. Ženy a děti byly odvezeny do olomouckého krematoria a spáleny. „Chtěli zahladit stopy a byli důkladní. Pro jistotu nechali těla spálit hned dvakrát,“ vysvětluje pamětník.

Podařilo se mu k tomu vypátrat různé detaily. „Zjistil jsem, kolik spálení těl stálo a také z jakých peněz to bylo zaplaceno. Obranné zpravodajství na to prokazatelně použilo peníze, které byly nalezeny v rybníce u Karlových Varů. Byly to ruble. Proměnili je na koruny a těmi pak částku za kremaci uhradili,“ říká historik. Vysvětluje si to tím, že neměli zájem tuto platbu zdůvodňovat. Další výdaj tvořilo mimo jiné občerstvení pro vojáky, kteří prováděli exhumaci. „Zjistil jsem, kolik snědli chleba a salámu, kolik vykouřili balíčků cigaret a kolik vypili vodky. Střízliví to rozhodně dělat nemohli.“

Teprve před několika lety objevil, kam byl po kremaci uložen popel žen a dětí. „Podařilo se mi najít v archivu Ministerstva vnitra zmínku o tom, že popel byl odvezen na hřbitov v Neředíně v Olomouci. Našel jsem číslo sektoru, kde měly být dvě pozinkované bedny zakopány. Místo nebylo vůbec označeno. Vypůjčil jsem si veškeré materiály týkající se historie olomouckého hřbitova s plánky a vyznačenými sektory a vytipoval jsem plochu padesát krát čtyřicet metrů. Velitel vojáků z Olomouce, který byl šokován tím, co mají českoslovenští vojáci na svědomí, mi slíbil, že hroby najde. Skutečně se to v roce 2016 pomocí detektoru kovu podařilo,“ popisuje pamětník.

Přerovský magistrát zaplatil převezení popela obětí do Přerova, kde byl pietně uložen hned vedle hrobů zavražděných mužů. Sedmdesát jedna let po vraždě tak měli pozůstalí kde zapálit svíčku za zastřelené ženy a děti. „Největším oceněním pro mě bylo, když mi pozůstalí se slzami v očích děkovali za to, že se konečně dozvěděli, kde jejich předkové skončili,“ říká. Zadostiučiněním pro něj také bylo, když mu Spolková republika Německo udělila za jeho dlouholetou práci při objasnění okolností této masové vraždy Kříž za zásluhy. Na místě, kde byli nevinní lidé beztrestně povražděni, byl v roce 2018 vztyčen čtyřmetrový kříž s trnovou korunou.

Za pravdu nenávist

Když pamětník začal v devadesátých letech zveřejňovat informace o tragédii karpatských Němců, sklízel za to hlavně projevy nesouhlasu i nenávisti. „Hrůzná byla různá provolání po telefonu i v dopisech. A když jsem vydal první brožuru a vystavil dokumenty o masakru v přerovském muzeu, před budovou vyletěl večer před vernisáží do vzduchu dvoumetrový pískovcový sloupek. Silný výbuch rozbil v muzeu řadu oken. Policie to vyšetřovala, viníky neodhalila, ale jsem přesvědčen, že to souviselo se Švédskými šancemi. Předtím mi někdo po telefonu sprostě nadával,“ říká. Lověšičtí občané mu hrozili žalobou za pomluvu. „Jejich mluvčím byl jistý pan profesor. Rozčílil jsem se a řekl jsem mu, ať mě klidně dají k soudu, ale že budou mít ještě větší ostudu, protože tam řeknu i to, co jsem nepublikoval. Například to, jak jedna žena, které bydlela nedaleko, hledala druhý den po popravách v patnácticentimetrovém rosolu krve zlaté zuby. Pak jsem měl klid,“ vypráví.

František Hýbl se už dál nechce zločinem na Švédských šancích zabývat. „Doktor mi to ostatně zakázal. Byl bych ale rád, kdyby v tom někdo pokračoval,“ říká. V případu je podle něho ještě stále řada nejasností. Je třeba otázkou, jestli masakr byl důsledkem náhodného nešťastného setkání transportu karpatských Němců s vlakem s československými vojáky a poručíkem Pazúrem, anebo šlo o připravenou akci. „Je jisté, že poručík Pazúr byl součástí skupiny, která měla likvidovat Němce. Šokující pro mě byla informace, že jednal zřejmě na příkaz tehdejšího ministra národní obrany a pozdějšího československého prezidenta Ludvíka Svobody. Publicista Jan Urban, který se tomuto tématu také hodně věnuje, zjistil, že Svoboda jel dvakrát do Jihlavy, kde bylo centrum skupiny likvidující Němce, s dopisy nařizujícími zlikvidovat karpatské Němce ještě na území Moravy,“ vysvětluje a dodává, že Urban se tím nadále zabývá.

K nejvýznamnějším zásluhám Františka Hýbla patří vedle bádání o tragédii na Švédských šancích shromáždění unikátní sbírky Komenského map Moravy, práce na téma dějiny školství i s expozicemi jedenácti historických školních tříd anebo rekonstrukce přerovského zámku. Z Muzea Komenského v Přerově, které po pádu komunismu řídil, odešel v roce 2008 do důchodu. Jako historik je stále aktivní a publikuje. Žije střídavě v Olomouci a v domě po rodičích v Brodku u Přerova.