Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Věra Hušková roz. Wentzeliová (* 1923  )

Dřela jsem za dělnické kádry

  • narozena v Praze, vyrůstala v Čerčanech u Prahy
  • obchodní akademie v Praze
  • od roku 1943 sekretářka na statku v zabraném (výcvikovém) prostoru na Benešovsku
  • svědkem osvobození Benešovska Rudou armádou
  • 1945–1948 - sekretářka v Československém rozhlase
  • v letech 1948–1950 a 1953–1957 pracovala jako sekretářka a písařka na velvyslanectví v Moskvě a jeho konzulárním oddělení
  • od roku 1965 pracovala v Československé televizi
  • připravovala jazykové kurzy ruštiny
  • v sedmdesátých a osmdesátých letech působila v redakci pořadů pro děti a mládež

Věra HUŠKOVÁ (roz. Wenzteliová)

narozená 6. dubna 1923 v Praze

Celou dobu jsem dřela za dělnické kádry

Paní Věra Hušková se narodila v české rodině v Praze, ale po většinu dětství a dospívání žila v Čerčanech u Benešova. Za svobodna nosila jméno svého dědečka, který pocházel z rodu pražských Němců.

U rodičů si vybojovala, že se mohla přihlásit na dívčí čtyřletou obchodní akademii. V Benešově však bylo jen gymnázium, takže šla do Prahy. Na dívčí akademii v Resslově ulici poznala snobismus Pražáků a svých spolustudentek z „lepších pražských rodin“. Snad v té době se formovalo její sociální cítění a politická orientace na levici.

Během války odmaturovala, ale na její ročník narození 1923 se vztahovala pracovní povinnost a hrozba nuceného nasazení. Jako děvče s maturitou si mohla relativně vybírat, byla tak poslána nedaleko Čerčan na statek do Tvoršovic, který byl v „zabraném“ – na území výcvikového prostoru vojsk SS, který nacisté vytvořili v prostoru mezi Neveklovem a Benešovem.

Němci se k ní chovali slušně, byla „jejich“ děvče ze statku. Jen prý když se jednou zastala Židů, tak se německý správce statku hrozně rozzuřil. Pak už si více hlídala, co komu a kdy může říci. Je fakt, že si také dávala pozor, aby nezavdala nějakou příčinu k obtěžování. Němci ji prý zvali na různé oslavy narozenin, to však vždy odmítala. „Ti věděli všichni, že jsem slečna ze statku, z úřadu. Ti, kteří tam pochodovali v rotách, těch jsem si vůbec nevšímala, s nimi jsem neměla nic společného. (…) Jinak byla jsem mladá holka, spíš si ze mne dělali legraci, zvali mne na různé oslavy narozenin, to jsem tvrdě odmítala, bylo mi dvaadvacet, měla jsem známost. Tolik si nedovolovali. Jak se blížila fronta, tak říkali, přijde nějaký Asiat se šikmejma očima, ten vás znásilní.“

Na statku v Tvoršovicích byl i jeden Ukrajinec, který pracoval pro Němce a který se pamětnici dvořil, ale ona o něj neměla sebemenší zájem.

„Jeden tam byl z Ukrajiny. Nos jako typickou kartošku. Dělal Němcům takovýho poskoka. Občas za mnou chodil do kanceláře: ‚Nevzala by sis mne? Já vím, že špatně dopadnu. Já pojedu k vašim, jestli mne zachráníš.‘ Já jsem neměla zájem o nějakého Němce - Ukrajince. Skutečně ho ti Rusáci zastřelili. Jak prý procházel Rusák kolem, nechal ho vystoupit z řady, tak na něj mluvil rusky, jak mu odpověděl, tak ho na místě zastřelil.“

Jak se blížil konec války, životní podmínky na statku se pro pamětnici zhoršovaly. Několikrát byla nachlazená, za pomoci spřáteleného lékaře z Benešova jí rodiče opatřili potvrzení, že ze zdravotních důvodů nadále nemůže vykonávat tuto práci. Poslední tři měsíce války tak promarodila doma u svých rodičů. V květnu a červnu 1945 bylo u nich doma ubytováno několik sovětských vojáků, s jedním z nich se později sešla v Moskvě, když už pracovala na konzulárním oddělení československého velvyslanectví.

Po válce nastoupila v Praze jako písařka - sekretářka do Československého rozhlasu. Připravovala plány vysílání, přepisovala scénáře pořadů. Seznámila se se svým budoucím manželem, který byl za války v koncentráku, a i pod jeho vlivem si po únoru 1948 podala přihlášku do KSČ.

Sekretářkou na velvyslanectví v Moskvě

Po únorovém převratu komunisté potřebovali obměnit kádry i na zastupitelských úřadech, za odvolané lidi potřebovali své spolehlivé lidi jak na nejvyšších, tak na nejnižších pozicích. Tehdejší generální ředitel rozhlasu Laštovička měl být jmenován velvyslancem na zastupitelském úřadě v Moskvě. Věra Hušková chtěla za život poznat víc, takže když se v rozhlase dozvěděla, že nový velvyslanec hledá z rozhlasových zaměstnanců sekretářku, tak se přihlásila do konkurzu. Do konkurzu se přihlásilo docela hodně dívek, ale pak to prý z různých důvodů raději vzdaly.

„Najednou nebyl nikdo a nic se nedělo. Tak jsem si říkala, že se musím dozvědět, jakou mám vlastně šanci. Jak je tam (v rozhlase) ten páternoster, tak jsem viděla, že Laštovička (generální ředitel, budoucí velvyslanec) nastupuje do té kabinky, tak jsem tam skočila taky. ‚Promiňte, soudruhu generální, já jsem se přihlásila do toho konkurzu, nikdo nic neříká, myslíte, že mám ještě šanci?‘ Prostě já jdu do toho vždy rovnou. ‚Ty by jsi jela?‘ – ‚Ano.‘ – ‚Já si to ověřím a vzkážu ti.‘“

„Děvčatům jsem nic neřekla. Najednou mi zavolali, že mám jít ke generálnímu. Ptal se mne, jak umím rusky, že jsem u čtvrté lekce, kdo jsou moje rodiče, kádroval mne. Nejvíc ho ale zajímalo, co vím o Sovětském svazu. Já, taková naivka, říkám, že jsem četla Fučíka – Země, kde zítra znamená již včera. On se na mne koukal a nevěděl, jestli jsem tak blbá. (…) Opravdu jsem o tom Svazu nevěděla nic. Ona je to krásná utopie (ta knížka). On říká, tak já bych si tě vzal, jsi dobrá pracovnice.“

Paní Hušková nastoupila do Moskvy, byla sekretářkou velvyslance, později nastoupila na konzulát, kde vyřizovala konzulární záležitosti. V Moskvě byla celkem šest let, v letech 1948–1950 a 1953 až 1957.

Politické procesy zažila v Praze, kde byla zaměstnaná jako sekretářka na sovětském odboru MZV. V té době byla těhotná, tak se z některých schůzí mohla omluvit a procesy na ni jako obyčejnou sekretářku nijak zvlášť nedolehly.

„Celou noc se schůzovalo. Byla jsem v Praze. To bylo tak hrozné, byla jsem v partaji a byla jsem v jiném stavu. Vyhazovali lidi, kteří s ním byli ve styku. Schůze byly povinné. To byla taková štvanice.“

„Dělnické kádry“ na konzulátě

Začátek padesátých let byl také ve znamení dělnických kádrů. Přeškolení dělníci se posílali i na velvyslanectví v Moskvě, jeden z nich bych konzulem. Hromadila se po něm spousta nevyřízených spisů. „Když už jsem byla v Praze, tak konzulem byl zámečník ze Škodovky. Protože to neuměl, tak spisy skládal do skříně. Vždy posílali z Moskvy telegramy, okamžitě sem někoho pošlete.“

V Praze školila tři „dělnické kádry“, kteří postupně odmítali odjet do Moskvy. Její manžel v té době studoval v Moskvě, tak si vymohla výjimku, že mohla za manželem i se svým synem. Na hlídání dítěte měla ruskou chůvu, mohla se tak plně věnovat vyřizování konzulárních záležitostí.

V Moskvě zažila památný XX. sjezd KSSS, kde Nikita Chruščov odhalil stalinské zločiny a kult osobnosti. Československá sjezdová delegace v čele s Antonínem Zápotockým si svolala pracovníky velvyslanectví na recepci a apelovala na to, aby o informacích, které se dozvěděli v Moskvě, pomlčeli a nic z toho nepsali domů. V sovětských novinách se o tom prý psalo, v Československu se nevědělo nic. O zprávě přednesené na sjezdu se nemluvilo. „Přímo to neřekl. Než to zpracujeme, tak vás prosíme, abyste to domů nepsali.“

Televizní kurzy ruštiny

Po návratu z Moskvy Věra Hušková ještě chvíli pracovala pro ministerstvo zahraničních věcí, ale úředničina na ústředí ji už tak nebavila. V roce 1965 nastoupila do Československé televize, kde mohla využít svých znalostí ruštiny, protože pracovala ve vzdělávací redakci při přípravách pořadů. Při prověrkách byla vyloučena z KSČ, ale prý technicky nebylo možné, aby všechny redaktory z politických důvodů vyházeli. V roce 1970 se jí nabídla možnost dělat jazykové kurzy ruštiny. Tím přežila i období normalizace, kterému čelila tak, že prý se snažili dělat scénky ze života. To se jim prý i dařilo, oproti materiálům, které chodily ze sovětské televize, to byly zajímavější pořady.

Říkali jí: „Máte dvě možnosti, buďto odmítnout, pak vás vyhodí z televize, nebo dělat ruštiny.“ (…) Celá televize pak mi říkala: ‚Věro, ty budeš dělat ruštiny, s tebou nepromluví ani vrátný.‘ Mám se nechat vyhodit hned, nebo to udělat takhle?“ O pár týdnů později se na spolupráci na televizních kurzech ruštiny hlásili i další lidé …

Časem jí však kurzy ruštiny odebrali a dosadili tam redaktorku s lepším kádrovým profilem. Do důchodu odešla v roce 1978, po několika letech se však do televize vrátila, do redakce pořadů pro děti a mládež a na částečný úvazek tam působila až do roku 1993. V současnosti žije v Praze na Vinohradech.

Rozhovor zpracoval Hynek Moravec

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Paměť národa: příběhy z Prahy 2