Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Anežka Hurbišová (* 1939)

• narozena 26. února 1939 v Nivnici

• pocházela z věřící zemědělské rodiny

• kvůli nepříznivému kádrovému posudku nemohla studovat ekonomickou školu

• část života pracovala v zemědělství, později přes 20 let jako jeřábnice

• zúčastnila se poutě na Velehrad roku 1985 i setkání s Janem Pavlem II. v roce 1990 tamtéž

• 30 let pečovala o těžce nemocného manžela

• roku 2022 žila v Nivnici

„Od děcka jsme nebyli v ničem jinším do patnácti roků jak v kroji. Do kostela sa chodilo ve svátečním ze všeckýma spodnicema a do školy v sukni, ve fjertůšku a v jupce. Na hlavě šátek, a když byla zima, tak jsme sa zahalili do vlňáka,“ vzpomíná Anežka Hurbišová (*1939) na své dětství na rodném Slovácku. Narodila se do rodiny soukromě hospodařícího zemědělce a vychovávána byla v katolické víře. Obě tyto skutečnosti představovaly pro děti hospodářů břímě i cejch.

Nivnice v době protektorátu

Otec Karel hrával celý život s nivnickou dechovou kapelou na basu, ochotničil a hospodařil na rodinném gruntu v místní části na Pořádí. V maštali stávali koně, chovala se i hříbata a obstarávalo se až šest krav. S rodinou s osmi dětmi žila i babička Miškárová, rozená Straňáková.

Když došlo 21. dubna 1945 na bombardování v její rodné Nivnici, většina rodiny se ukryla do rozsáhlého sklepa, který s nimi sdílela i řada sousedů. Babička ale sejít do bezpečí odmítala a s Anežky starší sestrou, která zůstala po nemoci prodělané v raném dětství nemohoucím ležákem, chtěla zůstat. „Stará babička seděla u postýlky s tú Maruškú a modlily sa a nešly do sklepa, že když umřú, tak umřú spolu,“ vzpomíná Anežka Hurbišová na babiččinu odevzdanost osudu. Nový dům, kam se Miškárovi nastěhovali před necelým půlrokem, byl ale nakonec skutečně v důsledku rumunského bombardování (ve dnech 21. a 26. dubna 1945) zasažen a vyhořel „až po stropy“, jak říká pamětnice. Babička i nechodící Maruška vyvázly živé. Nivnice se ale na krátký čas stala bojištěm i místem poslední německé msty pro výstrahu. V nivnické kronice lze nalézt k 21. dubnu 1945 zápis:

„(...) Němci na cestě mezi Nivnicí a Uh. Brodem [našli] ozubec z hřebů na ničení pneumatik aut, tedy sabotáž. Německý důstojník nařídil vyhlásit bubnem, bude-li se něco podobného opakovat, nechá vypálit pět domů v místě nálezu. Nacisté zesílili hlídky a konali domovní prohlídky. V domě bednáře Bartka č. 684 prý Němci nalezli hřebíky z ozubce. Bartek byl označen za partyzána. Jeho dům a dva sousední z každé strany polili hořlavinou a zapálili. Obyvatelům poskytli pět minut na záchranu života a majetku. Nikdo nesměl hasit. Údajného sabotéra nakonec zabili.“

26. dubna přišla druhá vlna bombardování. Zasažen byl znovu kostel a fara, v jejíž blízkosti parkovala německá jednotka svoje vozidla. „Nastal bezprostřední útok rumunských oddílů a 240. střelecké divize RA maršála Malinovského. Němci se dali na útěk. (...) Zmateně prchali k Vlčnovu a Uh. Brodu. Sovětské tanky a rumunští dělostřelci je hnali po cestách a pěchota v terénu,“ líčí kronikář Josef Bršlica dění posledních hodin druhé světové války. Již večer šestadvacátého byla Nivnice osvobozena. „V úterý 1. května 1945 oslavili Nivničané s ubytovanými příslušníky RA osvobození od německé okupace.“

Škody, které napáchala válka, i škody poválečné

„Stěhovaly jsme sa k tatíčkově sestře na opačný konec, my holky, protože sa musela udělat nová střecha a ten barák spravit. V místnostech, kde nebyly propadlé stropy, byli ruští vojáci, důstojníci, a měli tam svůj štáb. (...) Tři čtyři měsíce jsme byly u tety, spravila sa chalupa. Vrátily jsme sa domů na Vánoce 1945,“ vzpomíná pamětnice. Stěhování se už ale nedožila sestra Maruška, zemřela krátce předtím na podzim. „Kostel byl z poloviny rozbořený a [poničený] oltář. Naproti bydleli Bradáčovi, měli půl domu zbořeného. Na ‚Čupoch‘, v ulici [Čupy] směrem ke kapli Nejsvětější trojice (…) byla zabita paní Bajerová, celkem čtyři tam zemřeli během náletu. A potom, jak skončila válka (…), šli kluci kamarádi do Lipin se podívat, jestli tam nejsou odběhnuté nějaké náboje nebo zbraně. Jeden chtěl otevřít ‚náboj‘ a všechny čtyři je to zabilo. (…) A z ohořených trámů lidí, co zemřeli v té uličce [dnešní Brodské ul.], je na místním hřbitově udělaný kříž – opálený, ohořený z těch trámů – a je tam cedulka se všeckýma, kdo ve frontu padli,“ vypočítává pamětnice válečné a poválečné oběti z řad Nivničanů. V obci bylo jen během osvobozovacích bojů zničeno 19 budov a 180 poškozeno. Zemřelo 22 občanů Nivnice.

Z vyprávění a jen zdáli zná pamětnice osud nivnických Židů, sama si ale jako malá živě pamatuje na paní Zelinkovou, pravděpodobně ženu z rodu moravských usedlých Romů, kteří například prokazatelně žili na konci 19. století i na Luhačovicku (C. Nečas, Romská osada v Luhačovicích). „Všeci byli v koncentráku a vrátila sa jen jejich mama a syn Francek. Když sa vrátili z toho vězení, tak měli vyhrabaný ‚bunkr‘ u řeky, protože neměli domov. Dřív žili v takovej chatrči a to sa zlikvidovalo ve válku, tam v tom bunkru sa jí i ten Francek narodil,“ vypráví.

Kolektivizace v Nivnici

Pozemky a louky nivnického katastru převzalo už roku 1949 první nivnické JZD II. typu. Roku 1951 nastaly první větší problémy, jak poznamenává v publikaci Nivnice – rodiště Jana Amose Komenského M. Zemek (a kol.): „Současně se žněmi prováděli nivničtí funkcionáři přesvědčovací kampaň pro HTÚP [hospodářsko-technickou úpravu půdy]. Občané Nivnice byli voláni na obec, kde byla vyvěšena mapa katastru s nově scelenými pozemky, aby k této úpravě půdy vyjádřili svým podpisem souhlas. Tomu, kdo odmítl podepsat, bylo úředními orgány vyhrožováno propuštěním z práce nebo zamítnutím přijetí jejich dětí ke studiu. I přesto, že 90 procent občanů nesouhlasilo, se meze 8. září 1951 slavnostně rozoraly. K tomu jim pod pohrůžkou propuštění ze zaměstnání hrála skupina šesti muzikantů pracujících ve Zbrojovce v Uherském Brodě. Rozorání mezí však neprobíhalo tak hladce, jak by si funkcionáři představovali. Před samotným aktem musela zakročit SNB a milicionáři z blízkých závodů, a to poté, co si několik žen lehlo pod traktory a dvě hodiny je nenechaly jet dál.“

Takové a podobné výjevy se odehrávaly ve stejné době na mnoha místech tehdejšího Československa. Největší sedláci nebo hospodáři těšící se úctě končili často pro výstrahu v pracovních táborech, rodiny vzdorující kolektivizaci komunistické soudy vystěhovávaly z jejich domovů a zabíraly jim majetek.

Nivnickým sedlákem, jehož odmítavý postoj k procesu kolektivizace se měl pro nivnické stát výstrahou a na kterého si dobře vzpomíná i Anežka Hurbišová, byl Karel Trtek. S jeho dcerou Marií se Anežka kamarádila, chodily spolu do školy. „27. září 1952 začal pak intenzivní nábor do JZD, na kterém se podíleli agitátoři z uherskobrodské Zbrojovky,“ píše M. Zemek. „Chodili po domech sedláků a větších rolníků a usilovně se je snažili přesvědčit o výhodách vstupu do JZD a společném hospodaření. K přesvědčování používali i výhrůžek případného vystěhování z obce nebo jiného postihu jak pro ně, tak i pro jejich rodiny. Pro výstrahu byl tak z Nivnice do Pozlovic vystěhován Karel Trtek (čp. 59), který si s sebou mohl vzít jen potřebný nábytek a živobytí na jeden měsíc.“ Pamětnice vypráví, že ještě po letech na třídních srazech vzpomínala dnes již zesnulá Marie Trtková na okamžik, kdy spolu s rodiči a sourozenci nuceně opouštěli rodnou Nivnici: „Říkala: ‚Děcka, já to pořád vidím, jak vy jste utěkali za tím vozem a jak jste velice brečeli: »Maňo vrať sa, Maňo vrať sa!«‘“

Otec pamětnice Karel Miškár do nivnického JZD vstoupil až roku 1960, tedy na samém konci kolektivizace. Dlouhé roky rodinu sužovaly vysoké dodávky zemědělských produktů. Pokud by je nesplnili, mohli být souzeni za sabotáž socialistického hospodářství. „Do 20 let, než jsem sa vdala, jsem neviděla jednu výplatu. Donesla jsem výplatu, dala mamičce, protože byly vysoké dodávky (…), a když jsem sa vdávala, tak jednotka byla 12 nebo 15 korun a za den měl člověk udělat jednotku a čtvrt. Takže nebylo peněz, nebylo ničeho,“ vypráví. Maminka pak chodívala dvakrát denně na opačný konec Nivnice poklízet telata a v důchodu pobírala minimální rentu.

Život ve víře

Kvůli nepříznivému kádrovému posudku ředitele základní školy Evalda Vítka nedosáhla Anežka na studium na ekonomické střední škole, kterou si vysnila. Místo toho nastoupila na směny v drůbežárně. Odtud byla za krátký čas pro údajnou nedostatečnou prověřenost a nespolehlivost ve svých 16 letech propuštěna a nabídli jí místo na Šumavě v pohraničí. Tam ji pochopitelně nechtěli pustit rodiče. Díky šťastné náhodě našla nakonec místo na nedalekém státním statku Volenov. Zde zůstala 11 let a při zaměstnání začala studovat zemědělskou školu. Onemocněla ale tyfem a k maturitě už nedošla. Seznámila se také s budoucím manželem a roku 1960 se vzali. Víc jak 20 let pracovala jako jeřábnice v podniku Slovácké strojírny v Uherském Brodě, kde probíhala i utajovaná vojenská výroba. Svůj osud přijala, stejně jako museli s manželem přijmout fakt, že ve 40 letech vážně onemocněl a zůstal odkázaný na její péči.

5. července 1985 se pamětnice vydala spolu s řadou dalších věřících na Velehrad na Národní pouť u příležitosti oslavy 1100. výročí úmrtí sv. Metoděje a udělení Zlaté růže velehradské bazilice. „Do Hradišťa jsme šli vlakem, na Velehrad z Hradišťa pěšky. Pršalo, došli jsme v noci, abysme si zastáli a abysme to všechno viděli. Začalo svítat, modlil sa růženec a naráz začala hrát hudba a od slovenské strany sa táhli poutníci. A ti poutníci o kolenách klečící šli k tomu oltáři, kde měla být ta hlavní bohoslužba, zpívali a modlili sa a my jsme sa přidávali k nim, překvapení, protože jsme nic takového neviděli. No a oni ti Slováci, no to bylo zpěvu! A o kolenách a ještě byla ta starodávná zídka a začali sa ludé scházat na tu bohoslužbu už jak začalo svítat. Tam bylo ne na zídce, ale na stromoch, na plotoch, všady nemožně moc lidí, člověk na člověku, protože chtěli vidět toho kardinála Tomáška,“ vzpomíná pamětnice na setkání věřících, kteří v nebývalém počtu zasypali celý Velehrad – odhady se pohybují v rozmezí 100–250 tisíc účastníků. Demonstrace nezdolné víry komunistickému režimu navzdory měla za následek sérii zatýkání v řadách duchovních i členů katolického disentu. „Sebrali auto, dojeli na Velehrad a velebnému knězi farnosti Hrašákovi zavázali oči, posadili do auta a vézli k výslechu do Prahy [na StB]. To byl maminčinej sestry syn, Staňa, on nám to pak všechno vykládal,“ vzpomíná pamětnice na případ bratrance Stanislava Hrašáka, který musel po pouti z Velehradu odejít a působil v Blatnici pod Svatým Antonínkem nedaleko Hluku.

Plnou a skutečnou svobodu vyznání přinesla věřícím v Československu až sametová revoluce. Po pádu komunistického režimu už nic nestálo v cestě vytoužené návštěvě papeže Jana Pavla II., po které tak volali poutníci na Velehradě roku 1985. 22. dubna roku 1990 se Anežka Hurbišová spolu s nemenším davem, jaký Velehrad obléhal o téměř šest let dříve, na Velehrad vrátila. „Každý, kdo je narozen z Boha, vítězí nad světem. A to je vítězství, které přemohlo svět: naše víra,“ uzavřel tehdy svou promluvu během eucharistie papež.

„Přála bych tomuto světu mír, klid, pokoru, lásku a nesobeckost. Aby lidé byli pospolu a pomáhali si, aby byli jako naši rodiče – do poslední chvíle se milovali, věřili si a pomáhali,“ vyslovuje závěrem své přání pamětnice.