Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Humler (* 1928  )

S komunistama jsem nikdy nic neměl, vždycky jsem byl proti, i když ne veřejně

  • narozen 23. září 1928 v Jihlavě
  • konec války prožil u příbuzných na vesnici
  • celý život pracoval v podniku Jihlavan
  • během měnové reformy pracoval v podnikové účtárně

František Humler se narodil 23. září 1928 v Jihlavě. Jeho otec, také František, byl vojákem z povolání a sloužil u hypomobilního oddílu střelectva. Maminka byla v domácnosti. František měl moc rád koně, a tak často chodil za svým otcem do kasáren, kde na něj čekal a společně pak chodili domů.

První tři roky žil František se svými rodiči a o dva roky starším bratrem v jihlavských vojenských domech. „Potom byly postavené městské domy a tam jsme bydleli až do války. Němci nás odsud vystěhovali. Museli jsme se nastěhovat do bídného bytu ve dvoře proti nemocnici. Pro šest partají byl jeden vodovod na chodbě a čtyři suché záchody vedle sebe,“ přibližuje.

Místo kopání zákopů ke strýcovi na statek

Po vychození obecné školy začal František studovat gymnázium, které se ale během války uzavřelo. V plánu měl přejít na Obchodní akademii do Pelhřimova. „Dělaly se zkoušky, my jsme je složili, chtěli jsme nastoupit, ale přišel dopis, že z policejně uzavřených škol nesmí přijímat,“ vysvětluje pamětník, proč nakonec nastoupil na obchodní školu, kterou ale také nedokončil. Po nějakém čase totiž musel s ostatními spolužáky začít jeden den v týdnu chodit na letiště a pomáhat kopat zákopy. „Postupně to bylo dva dny v týdnu, pak zavřeli školu a že tam musíme dělat. Tak jsem si říkal, že přece nebudu jezdit denně kopat okopy. Tak jsem se domluvil se strejdou sedlákem, měl jsem rád dobytek, že bych u něj dělal. Na pracáku byli rádi, že ho můžou uspokojit. Takže jsem pak půl druhého roku byl zaměstnaný jako čeledín,“ říká.

Na toto období František moc rád vzpomíná, protože mohl být pořád u svých milovaných koní. „V létě, když bylo teplo, tak jsme je šli do rybníku plavit. Tam jsem prožil bezvadné mládí, které se nedá srovnat s mládím lidí ve městě. Večer jsme šli na náves, holky zpívaly, strejda hrál na harmoniku,“ vypráví.

František vzpomíná i na konec války, zejména v souvislosti s tím, jak se někteří chlapci z okolí zranili. „Poslední noc před tím, než přišli Rusáci, tak od Brtnice na Jihlavu táhla spousta tanků, obrněná vozidla, koňské potahy. Němci prostě táhli pryč a z Brtnice hnali taky ještě dobytek. Rusáci si s sebou taky hnali dobytek. Hnali dobytek do Příseky a ty Brtničáky, kteří pomáhali, poslali dom a sháněli kluky nebo někoho, kdo to potáhne na Jihlavu. Tenkrát jsem nešel, bratranec jo. A ještě parta takových kluků. A tam stala se tam tenkrát taková nepříjemná věc. Dostali se na Pančavu – to víte, kde to je Pančava, kraj Jihlavy od Brtnice. Dobytek rozehnali po loukách, jak teče potok nebo řeka, a šli sehnat nějaké lidi do Jihlavy, kteří by to táhli z Jihlavy dál. No a teď ti kluci, naši Češi z Příseky, jeden tam našel Panzerfaust. (...) A povídá tomu druhému: ‚Hele, já tě zastřelím.‘ A zmáčkl to. Nebyl tam náboj, ale byla tam nálož prachu. Vylítlo to a ustřelilo mu to nohu. Ne úplně, zůstala mu viset na kousku masa. Naštěstí tam jeli kolem Svobodovci – to byla část ruský armády, naši lidi – tak ho vzali a rychle odvedli do špitálu.“
Jinak se ale Františka válka přímo nedotkla a na vesnici zůstal až do srpna 1945.

Po konci války se on i jeho bratr vrátil do školy a nakonec ji ukončil maturitou s vyznamenáním. „Vytáhl jsem si první otázku, kterou jsem uměl. Spustil jsem, oni na mě koukali, pak se koukali na sebe. ‚Dost, stačí, výborný.‘ Tak jsem byl od té doby slavný. Pak přišla ruština. Tam byly gramatické otázky a kecavý. Koktal jsem a nakonec mi dali trojku na vysvědčení.“
Po škole nastoupil do podniku Jihlavan, kde nastoupil do účtárny a vydržel tam až do odchodu do důchodu. Tam se také seznámil se svou manželkou, se kterou má dva syny.

Do strany ne vstoupil, odměny nedostal

Jako zaměstnanec účtárny prožil i měnovou reformu. „Byly tam takové tragédie, že lidi prodali krátce před tím barák a přišli o všechno. Bylo to strašně nepříjemný,“ líčí. Celkově byl Františkův vztah ke komunistickému režimu, jak říká, negativní, i když ne nijak otevřeně. „Já jsem s těma komunistama nikdy nic neměl. Vždycky jsem byl proti, i když ne nijak veřejně...“

Pamatuje na to, jak musel každý rok podstupovat prověrku a jak čelil přemlouvání, aby vystoupil z církve: „Říkal jsem, proč jako?Já jsem tam nevstoupil, mě nechali pokřtít rodiče.“ Výsledkem bylo v podstatě jen to, že mu vedoucí nemohl dát odměny. „Náměstek mi říkal: ‚Hele, Franto, nezlob se, já ti nemůžu nic dát. Byl to komouš, ale takovej férovej. Tak jsem nedostal odměny, čert to vem,“ dodává.

A vzpomíná také na to, jak se byl podívat v soudní síni na politickém procesu. „Médii to bylo podáváno tak, jak to médiím vyhovovalo – teda jak to straně vyhovovalo, že jo. Čili hlásali svou věc. Jak byl proces tady v Babicích, tak potom v Jihlavě byl proces dělníků. Ti soudci byli i tam. A nás tam hnali, doporučili, ať se na to jdeme podívat. Šel jsem se tam podívat na chvíli na balkón. Viděl jsem, jak je tam tepou. Nemohli toho moc odpovídat. Měli důkazů a takový.... To bylo strašný,“ říká.

 

Na srpen 1968 samozřejmě také nevzpomíná rád. „To bylo šílený. Všichni jsme byli zaražení.  Čekali jsme na odezvu slavných partajníků, ale taky drželi hubu. Nevědělo se, jestli se to nějak nezvrtne. Ukázala se míra charakteru,“ glosuje. O necelý rok později ho zasáhla smrt Evžena Plocka –  i proto, že s jeho bratrem chodil do třídy.

Změnu po roce 1989 vnímá jako jednoznačný krok kupředu, i když dodává: „Ale zase jsou to všechno jenom lidi, jde o charakter každého člověka.“ K Václavu Havlovi jako dramatikovi měl nejdříve rezervovaný postoj a říkal si, jak zvládne prezidentskou roli. „Byl jsem zvědavý, jak to povede. Nevedl to špatně, i když každý člověk má své chyby. V podstatě to byla správná cesta, komunismus je nenapravitelný.“
Rozdělení Československa se mu příliš nelíbilo. „Československo bylo větší, mělo větší váhu. Mohli jsme se podívat do hor tam nebo oni sem,“ říká. Na závěr pak dnešním mladým lidem vzkazuje: „Do života hlavně zdraví, udržet si ho a mít rozum. Mládí se musí trochu vybouřit, tak jemně, ne aby to byly hromy, blesky.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy našich sousedů