Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Bedřich Huml (* 1945)

• narozen 19. května 1945 v Zaječově

• v letech 1960 – 1964 průmyslová škola v Hořovicích

• v letech 1964 – 1966 absolvoval základní vojenskou službu u 311. těžké dělostřelecké brigády ve Staré Boleslavi

• v letech 1966 – 1968 pracoval jako konstruktér ve státním podniku Alba Hořovice

• od roku 1968 pracoval ve výrobním družstvu Služby obyvatelstvu při MNV Zaječov

• svědkem sovětské okupace roku 1968 a soužití s okupační armádou v letech následujících

• opakovaně čelil vyšetřování ve věci rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví, obvinění se nikdy neprokázala

• v roce 1986 přesvědčil rodinu k prodeji mlýna podniku Obnova památek

• v letech 1986 – 1991 pracoval jako tesař v Obnově památek

• roku 1991 odkoupil mlýn v rámci malé privatizace a založil tesařskou firmu

• do roku 2007 pracoval jako živnostník ve své firmě

Konec druhé světové války přinesl do mlýna v Zaječově radostnou událost. 19. května 1945 se zde Josefu Humlovi a mlynářské dcerce Jarmile Žákové Humlové narodil syn Bedřich. Majitel mlýna, dědeček Bedřich Žák, se dlouho těšil na pokračovatele v řemesle mlynářském a pilařském. Mlýn v poválečných letech začal pracovat na plné obrátky. Mlelo se obilí sedlákům z okolních vesnic. Pila produkovala stavební materiál potřebný k nápravě válečných škod. Dědeček investoval do obnovy zařízení. Malý Bedřich v kuchyni pod stolem naslouchal hovorům dospělých, kteří se zde večer scházeli po těžké každodenní práci.

 

Pomocné technické prapory

Při dětských hrách vídal Bedřich často vojáky s černými výložkami. „Kousek za mlýnem kopali pétépáci protitankový příkop. Byli to samí faráři,“ popsal jedno ze svých setkání s příslušníky farářské roty 52. Pomocného technického praporu. V září 1950 si vybudovali ubikace v prostoru bývalého vězeňského tábora, zřízeného německou okupační správou za druhé světové války. Také na Žákovu pilu byli dočasně přiděleni dva vojáci, kteří měli poněkud svérázný charakter. „Děda mu dal stovku a on spolknul žárovku. Chleba namazaný vazelínou, posypaný kovovými cvočky snědl také. Měl asi nějaké zvláštní vnitřnosti,“ popsal Bedřich improvizované představení jednoho z vojáků. „V zimě jsem viděl, jak mrzli na otevřených korbách Tater 111, když je vozili do nedalekých železáren. Nedali jim ani deku,“ vzpomínal na jejich první zimu.

 

Krádeže schválené státem

„V březnu 1952 k nám přišel pán v obleku s aktovkou. V tašce měl nějaká lejstra a chleba se sádlem. V kuchyni si rozložil na stole svůj úřad. Dědeček říkal, že je to berňák (finanční úředník). Přišel prý zkontrolovat hospodaření. Úředník se nechal provést provozem. Spočítal veškerý materiál, včetně prázdných pytlů, změřil objem pilin pod katrem i odřezky kolem. Porovnal vše s evidencí a obvinil dědečka z nesprávného účtování. Po dlouhém jednání a opětovném přepočítání odřezků se vše vysvětlilo. Snědl svůj chleba se sádlem a odešel,“ vzpomíná Bedřich na nezvanou návštěvu. Bez ohledu na poctivé hospodaření musel Bedřich Žák k 31. prosinci 1952 odevzdat oba dva živnostenské listy. Nadále už nemohl mlít mouku, ani zpracovávat řezivo pro své sousedy.

Naštěstí měla rodina solidní úspory. Na jaře 1953 zemřel generalissimus Stalin a zanedlouho po něm i první dělnický prezident Gottwald. Dědeček, na rozdíl od mnoha spoluobčanů, tyto události přijal s určitou nadějí. Bohužel 1. června přišla zásadní rána v podobě měnové reformy. Peníze vybrané od obyvatelstva vyměňovaly úřady ve velmi nevýhodném poměru. „Brzo potom jsme neměli za co nakoupit jídlo. V pokoji stál krásný bílý klavír Petrof. Učil jsem se na něm hrát. Dědeček ho prodal, abychom přežili, než si najde novou práci. Šel potom dělat závozníka,“ popsal těžké chvíle Bedřich. Zanedlouho poté přišla povodeň, která zdevastovala mlýn i rybniční hráz. Jen díky pomoci sousedů se povedlo napravit škody, aby se dal mlýn obývat.

 

Život jde dál

Mlýn i s pilou naštěstí zůstaly v majetku rodiny. Jen dosavadní živnosti už nadále nemohli provozovat a ve mlýně musel strýc několik let šrotovat krmení pro zemědělské družstvo. Bedřich v té době navštěvoval zaječovskou základní školu. Užíval si povinnou účast na promítání sovětských filmů v místním kině. Nedalo se tomu žádným způsobem vyhnout. Když se rodiče ekonomicky vzpamatovali z měnové reformy, tak z prvních drobných přebytků nastřádali na housle pro svého syna. Naději a objektivní zpravodajství obyvatelé mlýna nacházeli v pravidelném rozhlasovém vysílání stanic Hlasu Ameriky a Svobodné Evropy. Dědeček instaloval speciální anténu, aby potlačil řezavé zvuky komunistických rušiček, které měly zabránit příjmu zpráv ze svobodného světa. Roku 1960 Bedřich nastoupil na strojní průmyslovku do Hořovic. Maturoval s výborným prospěchem.

 

Mířičem u raketového vojska

Po přerušení studia dostal Bedřich v roce 1964 povolávací rozkaz k 311. těžké dělostřelecké brigádě. Těžká dělostřelecká brigáda byl krycí název pro jednu ze dvou přísně utajovaných jednotek vyzbrojených raketovými komplety R-170 na pásovém podvozku tanku IS. NATO pro tyto rakety později zavedlo kódové označení SS–1, Scud–A. Zbraň, která konstrukčně vycházela z německé V–2, mohla být vyzbrojena jadernou hlavicí. „Většinou jsme vozili jenom prázdné plechové trupy raket. Ostré rakety s konvenčními bojovými hlavicemi jsme měli dostat až na plánovaných střelbách v Sovětském svazu,“ vzpomněl si pamětník na přidělenou techniku. Sloužil jako mířič rakety. Náročná funkce mu byla přidělena pro jeho technické vzdělání. „Přemlouvali mne, abych vstoupil do strany. Poslal jsem je, víte kam,“ zmínil Bedřich svoji reakci na nátlak. Většina přesunů jednotky se kvůli utajení odehrávala v noci. „Dodnes si pamatuji prohlášení velitele vozu, který při jedné noční jízdě řekl, že touhle dobou jsou vzhůru už jenom vojáci a kurvy,“ pousmál se Bedřich a vyprávěl dál: „Cvičně jsme zaměřovali Norimberk. Rakety měly dolet až 700 kilometrů. Pracovali jsme na učebně se zapůjčenými dokumenty, které měly každý své číslo. Jeden z tajných dokumentů se během výcviku ztratil a i přes rozsáhlé vyšetřování se nepodařilo najít viníka. I stolici nám potom kontrolovali.“ V druhém roce služby Bedřicha vybrali jako náhradníka za zraněného mířiče pro ostré střelby v Kapustin Jaru na území tehdejšího Sovětského svazu. Prodělal všechna preventivní očkování, ale nakonec se cvičení nezúčastnil. Zraněný si prosadil účast na střelbách i se zlomenou rukou. Ke konci základní vojenské služby se Bedřich zúčastnil cvičení v prostoru nedaleko Zaječova: „Všichni chodili po službě ven, do hospod, jenom já jsem musel sedět u útvaru. Velitel mi řekl, že pokud uteču, tak mne nechá zavřít. Ve volnu jsem tedy hrál karty s kontráši, příslušníky vojenské kontrarozvědky. Oni mne hlídali a já se aspoň zabavil.“ Z vojny byl propuštěn v roce 1966. V témže roce se oženil se svou známostí z vojny Jaroslavou, která krátce po svatbě porodila prvního syna.

 

Šedesátá léta

Po návratu z vojny začal pracovat jako konstruktér ve strojírenském podniku Alba Hořovice. Ve volnu, s povolením národního výboru, řezal prkna a prováděl tesařské práce.

„21. srpna 1968 jsme se probudili a do oken nám mířilo dělo sovětského tanku. Rusové nás obsadili a ubytovali se v kasárnách Technických praporů. Zanedlouho nám hladoví vojáci vyrabovali včelín a vykradli zásoby medu,“ připomněl tragické události pamětník. Ve vsi bydlelo značné množství lidí, kteří vstup vojsk Varšavské smlouvy nepovažovali za okupaci, ale za přátelskou pomoc. Mnozí vojákům nosili potraviny, vodu a snažili se s nimi navazovat bližší vztahy. Postupně tak obec získala nelichotivou přezdívku Brežněves. Soužití s okupanty bylo pro normální občany obtížné. Bedřich se stal svědkem scény, kdy se sovětský důstojník domáhal v hostinci Hamburk vodky. Po několika pichlavých poznámkách ze strany místních hostů tasil pistoli. Začal s ní vyhrožovat všem přítomným. Nakonec práskl dveřmi a vztekle odešel. Za vypitý alkohol nezaplatil. V jiném hospodském konfliktu údajně sovětští vojáci bitím způsobili smrtelná zranění jednomu z občanů Kvaně. Bedřich nebyl nijak politicky aktivní. Ve volném čase hrál fotbal a po večerech si rád zazpíval v místním hostinci. O víkendech spolu s několika dalšími hudebníky jezdil jako bubeník hrát na vesnické zábavy.

 

Na hraně zákona

Sedmdesátá léta a nastupující normalizace přinesla zhoršení mezilidských vztahů. Patrně závist byla příčinou šesti anonymních udání, která ve všech případech vyvrcholila soudním řízením. Bedřich pokaždé vystupoval v roli svědka. Vždy se jednalo o údajné zatajování zakázek a rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví. Pracoval tehdy ve výrobním družstvu Služby obyvatelstvu při MNV Zaječov. „V jednom z oznámení dokonce udavač napsal číslo automobilu převážejícího materiál. Jenomže si přehodil čísla na poznávací značce. Předvolali mne na oddělení VB do Hořovic a náčelník Venca Blecha mi sdělil, že podle udání mi zavážejí dřevo se sanitkou. Zkomolená značka patřila sanitnímu vozu,“ zasmál se Bedřich nepovedenému obvinění. V žádném z procesů nebyl usvědčen. Vždy se mu povedlo nějakým způsobem vyklouznout. Pracoval potom i na zakázkách pro různé komunistické funkcionáře. Podniku, který ho zaměstnával, se v Zaječově říkalo DRUME – družstvo melouchářů. Při práci pro společnost nezapomínal Bedřich ani na sebe. Postavil si poblíž mlýna rodinný dům, kam se i s rodinou přestěhoval. V průběhu léta 1978 se rozvedl a vzal si druhou manželku Helenu, se kterou měl dceru a syna. V roce 1986 Bedřicha navštívil zástupce státního podniku Obnova památek a nabídl mu odkoupení mlýna i s pilou. Pamětník přesvědčil všechny rodinné spoluvlastníky, aby mlýn památkářům prodali. Zároveň s prodejem nemovitosti se v podniku nechal zaměstnat jako tesař. Otevřely se mu nové možnosti. Mimo jiné pracoval na rekonstrukci Karlštejna a stal se přitom svědkem rozkradení materiálu na celý krov. V době, kdy běžní občané nemohli skoro nikam cestovat, jezdil jako turista na údajně neoficiální tesařské zakázky v Německé spolkové republice.

Po roce 1989 objekt mlýna privatizoval a společně se syny založil tesařskou firmu. Své bohaté řemeslné zkušenosti využil při rekonstrukci hradu Točník. V době natáčení rozhovoru byl pamětník na odpočinku. Angažoval se ve spolku Zděná, který postupně rekonstruuje historickou budovu bývalého zájezdního hostince na adrese Zaječov 33 a spoluorganizuje každoroční setkání bývalých příslušníků Pomocných technických praporů v Zaječově.