Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miroslav Hůla (* 1933)

• narodil se 9. září 1933 v Humpolci do živnostnické rodiny

• roku 1936 otec Vladimír Hůla převzal tiskárnu

• poprvé tiskárna uzavřena na konci války

• po roce 1948 majetek znárodněn; tiskařské stroje zničeny

• pamětníkovi ani bratrovi nebylo po roce 1948 umožněno studovat obor knihtiskař

• bratr absolvoval povinnou vojenskou službu u PTP

• otec si jako bývalý majitel tiskárny vzal na začátku 50. let život

• kvůli přestavbě středu města byl ve druhé polovině 60. let tiskárenský objekt zdemolován

• po roce 1989 se v restitučním řízení rodina dočkala finančního odškodnění

• pamětník téměř 30 let působil ve funkci požárního inspektora

• v roce 2022 žil v Humpolci

Vladimír Hůla zdědil po svém otci tiskařský podnik v Humpolci. Pro své novátorské podnikatelské záměry nechal v roce 1936 vybudovat nové prostory, ke kterým patřil i obchod s papírnictvím. Tiskárnu na konci války zavřeli Němci a po rozeběhnutí provozu dokonali po roce 1948 hrubiánské dílo komunisti. Bývalý majitel a tiskař Hůla zdrcující poúnorový vývoj událostí neustál a svůj život předčasně ukončil. Zanechal po sobě manželku a syny Vladimíra a Miroslava.

Sebevraždu spáchal v první polovině padesátých let, kdy tiskárna Hůlových definitivně zanikla. Do státního podniku havlíčkobrodských tiskáren měl tehdy nastoupit i Miroslavův otec, který se po nuceném odchodu z tiskárny živil jako úředník v kovovýrobě.

„Tam už ale táta nešel. Už asi neunesl ty ústrky, nebo jestli v tom bylo i něco jiného, už nevím. Ale zkrátka se mu něco otočilo v hlavě a zmizel. Máma si půjčila motorku a jeli jsme tátu hledat. Napadlo nás, jestli neodjel za bratrem na vojnu. Jenže asi za tři dny tátu našli pověšeného v Ledči nad Sázavou na nějaké vyhlídce. Hodil si mašli. Máma si místo jeho smrti spojovala s tím, že na vyhlídku jezdívali na sokolské výlety a tátovi se tam líbilo,“ vypráví o tragické smrti svého otce Miroslav Hůla.

Na zahradě továrníka vyrostla nová tiskárna

Miroslav Hůla se narodil 9. září 1933 v Humpolci do živnostnické rodiny. Maminka Jarmila pocházela z rodiny Václava Bendla, který vedl sklenářství s obchodem, a otec Vladimír zase jako jedináček vyrůstal v rodině knihtiskaře Františka Hůly.

Tiskárna Františka Hůly fungovala v Humpolci na několika místech, svého času, za doby první republiky, sídlila i v ulici U Vinopalny. Později, když už tiskárnu vedl syn Vladimír, nechal zbudovat nové prostory v tehdejší Wilsonově ulici. „Po továrníkovi Dítětovi koupili rodiče dům v dražbě, k němuž náležel velký dvůr, kde si nechali postavit tiskárnu. Navrhoval ji architekt Jenč a podařilo se ji dostavět po dvou letech, v roce 1936. Ještě dnes si pamatuji na zdi štítek s letopočtem,“ vzpomíná Miroslav Hůla, který je zachycen na fotografii při výstavbě tiskárny.

Ani tehdy se nejednalo o podnik s desítkami zaměstnanců, pracoval tu jeden sazeč, tiskař a svého času také knihař. Povětšinou se jednalo nejvýše o čtyři až pět zaměstnanců. Tiskly se zde hlavně plakáty, parte, pozvánky a brožury, předepsané faktury nebo natištěné hlavičky dopisů humpoleckých továrníků.

Sháněli děvočky, tak vtrhli k nám do domu

Miroslavovi rodiče se mimo jiné řadili k zapáleným členům místní sokolské organizace. Pod hlavičku tělovýchovného spolku v Humpolci spadalo i loutkové divadlo, kam rodiče Miroslava od dětství vodili, a k loutkaření se vrátil znovu po druhé světové válce. V roce 1939 nastoupil do prvního ročníku zdejší evangelické školy a výuka se během protektorátních časů několikrát stěhovala.

Na jaře 1945 přišel jeho otec Vladimír Hůla o živnost poprvé. Rozhodly tak německé úřady a provoz tiskárny musel nuceně zastavit. Jeho samotného nasadili na nucené práce do místních textilních skladů s oděvním materiálem. Netrvalo to však dlouho a za několik málo týdnů přijížděly do Humpolce první jednotky Rudé armády. Na způsoby a počínání vojáků vzpomíná tehdy jedenáctiletý Miroslav Hůla. „Vtrhli k nám do baráku, protože sháněli děvočky. Všimli si totiž, že odpoledne tam vysedávala máti s tetou a jejími dcerami. Přepadli nás v baráku a strhnul se kolem toho nepříjemný poprask. Naštěstí tam vrazil někdo s vyšší šarží a vojáky rozehnal. Vytáhl pistoli a vyhnal je z domu ven.“

Rudoarmějec předpověděl zánik tiskárny

Jeden z vojáků Rudé armády poprosil Hůlovy, zda by si u nich v tiskárně mohl na nějakou dobu uschovat bicykl, že si ho později nechá poslat do Ruska. „Nevím, jestli kolo někde sebral, nebo mu ho někdo daroval, ale zkrátka si ho chtěl poslat poštou. Vyprávěla mi maminka, jak se za pomocí rukou obtížně domluvili. Myslel si totiž, že tiskárna i dům jsou její. Ten sovětský voják se zamyslel a k mámě pronesl větu, ‚že ještě hodně zkusí, než o všechno přijde‘. Později to vyznělo jako jakési zhodnocení, kam se naše republika může dostat,“ vzpomíná Miroslav Hůla na proroctví vojáka, kterému by tehdy jen málokdo přikládal vážnost.

Miroslav se hned po válce přidal do obnoveného oddílu Junáka i Sokola. Ještě v létě toho roku se zúčastnil prvního skautského tábora, který se konal nedaleko Vojslavic, odkud se skauti později přesunuli na hospodářský statek v Kalištích u Humpolce. Právě tam tehdy složil svoji skautskou přísahu a oddílu zůstal věrný i nadále. Téměř každou sobotu se vydávali do okolních lesů k Melechovu či na Orlovy. V létě 1947 upřednostnil letní tábor pořádaný Sokolem, rozhodla tedy spíše Miroslavova maminka, jelikož i rodiče se se zápalem vrhli do obnovy sokolského hnutí, zakázaného za války nacisty.

Teď jste prožrali tiskárnu!

Tiskárna i papírnictví Hůlových byly po válce uvedeny znovu do provozu. Svobodné podnikání však trvalo jen několik krátkých roků, jelikož komunistická strana zabrala v rámci znárodnění tiskárnu i dům, včetně domu, který kdysi Hůlovi zakoupili v dražbě. Zbývalo ještě papírnictví, ale i to museli Hůlovi zavřít. Z funkce vedoucího provozu znárodněné tiskárny navíc komunisti sesadili i bývalého majitele Vladimíra Hůlu.

Masivní perzekuce soukromých obchodníků probíhala v době, kdy pamětník právě dokončoval základní školu. On ani jeho o čtyři roky starší bratr Vladimír neměli však dovoleno vyučit se tiskařskému řemeslu, a oba se tak stali obchodními příručími. Bratr Vladimír navíc v padesátých letech plnil povinnou vojenskou službu u Pomocných technických praporů, které fungovaly zejména k převýchově politicky nespolehlivých osob. O dalším vývoji událostí a osudu tiskárny hovoří Miroslav Hůla: „Přišli s rozhodnutím, že i jedna tiskárna je pro Humpolec prakticky zbytečná. Tiskařské stroje rozbili, odvezli je do sběru a liteřinu, která se dala použít, odvezli do tiskáren v Havlíčkově Brodě. Poslali nám pak jen peníze za šrotovné, za které máma nakoupila věnec buřtů a ty jsme sežrali za jednu večeři. Doteď vzpomínám, jak to komentovala slovy: ‚Teď jste prožrali tiskárnu!‘“

Z tiskárny udělali komunisté sklad textilu

Prostory tiskárny Hůlových pak sloužily jako textilní sklad konfekce a po několik let tu fungovala i školní jídelna. Bývalé nemovitosti Hůlových roky chátraly, než ve druhé polovině šedesátých let ustoupily rozsáhlé přestavbě středu města. Tou dobou už Miroslav stavěl rodinný dům a kvůli nedostatku stavebního materiálu mu město umožnilo odkoupit cihly z jejich bývalé tiskárny. V devadesátých letech došlo v restitučním řízení k finančnímu odškodnění za celý výrobní areál, který rodině patřil.

Jelikož činnost Junáka i Sokola komunistický režim nepovoloval, Miroslav Hůla se zařadil do místního sboru dobrovolných hasičů a u požární záchrany setrval vlastně po celý zbytek života. Vedle dělnických pozic vykonával téměř třicet let práci požárního inspektora a od devadesátých let až do svého pozdního věku se živil soukromě jako bezpečnostní technik.