Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zuzana Hudečková (* 1962)

• narodila se 14. listopadu 1962 do dělnické rodiny

• vystudovala Právnickou fakultu Univerzity Karlovy

• pracovala pro Městské sdružení advokátů

• během roku 1989 zastupovala studenty, kteří se zúčastnili Palachova týdne

• v devadesátých letech se zabývala i případy rehabilitace rozsudků z padesátých let

• v roce 2024 žila v Letech u Dobřichovic

Zuzana Hudečková se narodila 14. listopadu roku 1962. Od mala vyrůstala ve středních Čechách, v Letech u Dobřichovic. V kraji u řeky Berounky prožila krásné dětství. Vyrůstala v dělnické rodině. Otec pracoval jako mistr v lisovně, ale matce komunisté nedopřáli vzdělání, protože pocházela ze živnostenské rodiny. „Náš dědeček měl fotoateliér, stejně jako jeho otec. Už za první republiky byli docela známí. Samozřejmě mu ten krám v padesátých letech zavřeli a řekli, že dcera živnostníka by neměla mít žádné vzdělání, takže v patnácti letech musela nastoupit do práce,” vypráví pamětnice. Maminka pracovala jako děrovačka. „Dneska už to neexistuje, protože na to máme počítače. Byly to stroje ze Švédska a dámy tam ťukaly děrné štítky,” vysvětluje. Maminka pamětnice děrné štítky vytvářela pro České dráhy a s jejich pomocí se počítaly vagony. Nemožnost studia ji celý život mrzela, i proto kladla velký důraz na vzdělání své dcery. 

Někteří sousedi sovětské vojáky vítali

Malá Zuzana v Letech prožívala poklidné dětství. Uvolňující se atmosféru ve společnosti v šedesátých letech moc nevnímala, protože ještě nechodila ani do první třídy. Na příjezd okupačních vojsk Varšavské smlouvy ale pár vzpomínek má. „Máma tehdy přišla z Prahy pěšky domů, protože nejezdily vlaky. Byl velký chaos a zmatek, nevědělo se, co a jak,” vybavuje si. Jelikož rodina bydlela nedaleko Prahy, sousedé se s příjezdem vojáků vyrovnávali po svém. „Otáčely se cedule, aby okupanti nevěděli, kudy na Prahu. Tenkrát nebyla žádná GPS. Mapy sice asi nějaké měli, ale všechny cedule se otáčely na druhou stranu, aby nedojeli tam, kam chtěli,” popisuje záškodnické akce obyvatel Let. Zuzana Hudečková si ale vybavuje i to, že někteří sousedé vojska nadšeně vítali. „Pamatuju si jednu dámu z takové kované rodiny, která šla těm tankistům dát nějakou polévku. Celá vesnice byla proti, nechápali to. Cítila jsem takové opovržení, jak můžou vítat takové agresory...” vypráví. 

Pamětnice si od dětství přála stát se advokátkou, takže se po střední škole hlásila na práva. Díky svému dělnickému původu se sice nemusela bát, že by jí při přijímacích zkouškách dělali problémy, její matka přesto pro jistotu vstoupila do Komunistické strany Československa. „Dala se tam kvůli tomu, abych měla větší pravděpodobnost se tam dostat. Věděla jsem, že jí to vadí. Spousta lidí se tam dala formálně, ale ona to, chudák, docela prožívala a vím, že to od ní byla oběť.” Zuzana Hudečková se tak na práva skutečně dostala. Matčino členství v komunistické straně ale nebyl jediný faktor pro její přijetí. „Dělali jsme normální testy, šlo o všeobecnou znalost, dějepis a všeobecný sociální přehled. Pak byl i ústní pohovor, což si myslím, že nebylo úplně od věci,” popisuje pamětnice přijímací řízení, kterým na začátku osmdesátých let musela projít. A jak při podávání přihlášky předpokládala, musela se učit i ideologicky zaměřené předměty. „Učili jsme se ústavní právo socialistických zemí, ale také takové to běžné právo, jako občanské a trestní. Tam to byla v podstatě klasika. Některé trestné činy byly samozřejmě tendenční, ale běžná praxe se týkala rozvodů, výživného a smluv, jak je to v každé jiné době,” vysvětluje. „Hrůza byla Teorie státu a práva, protože to byla teorie socialistického státu a socialistického práva,” vzpomíná. Druhý nejméně oblíbený předmět byl vědecký komunismus. „Měli jsme pana učitele, který byl podle mě dělník a udělal si jen nějakou rychloškolu. Jednou jsme se v kruhu o něčem bavili a dostali jsme se do sporu, který se týkal křesťanství a Bible. A on vytáhl tu svoji komunistickou knížku, mlátil s ní o lavice a řval: ‚Tohle je moje Bible!‘” vypráví Zuzana Hudečková jednu z méně příjemných příhod, které zažila během studia na vysoké škole.

Práci jsem dostala díky známému

Když v roce 1985 odpromovala, chtěla začít pracovat jako advokátka. Ale ani na to nestačily pouze její schopnosti a potřebovala přímluvu. Pomohl jí známý, který pracoval v podniku Kancelářské stroje. „Vozili sem v té době počítače ze Západu. Advokáti samozřejmě chtěli být vepředu a měli velký zájem nějakou zásilku počítačů z Německa získat,” vysvětluje Zuzana Hudečková okolnosti jejího přijetí do Městského sdružení advokátů v Praze. Její známý předsedovi sdružení slíbil počítače za to, že pamětnici nabídnou místo. A předseda si s ním plácl. „To pro mě bylo opravdu velké. Když mi řekli, že mě berou, tak jsem měla asi největší radost v životě. Byla jsem v úplné euforii, že jsem se tam dostala a budu dělat to, co jsem chtěla,” vzpomíná na své kariérní začátky. Advokáti byli i v době socialismu evidováni jako takzvané svobodné povolání. Takže i když byla Zuzana Hudečková oficiálně zaměstnaná pod advokátním sdružením, pevný plat neměla. Zaplatit dostávala podle toho, jaký každý měsíc odvedla výkon. „Platilo, že čím víc pracuješ, tím lepší máš plat,” shrnuje stručně. Úderem promoce se z ní navíc hned nestala advokátka, nejprve musela tři roky pracovat jako koncipientka. „Nejvíc v celém životě jsem pracovala právě, když jsem byla ten koncipient. Protože každý říkal: ‚Ty seš tady nová, tak jdi za mě tam na to stání.‘ Měla jsem denně třeba čtyři až pět stání, což je opravdu hodně. Na druhou stranu to člověku strašně moc dalo, protože čím víc děláte, čím víc těch případů máte, tím víc máte zkušeností. Takže to bylo ideální,” vysvětluje pamětnice. 

Konec osmdesátých let už zažila jako advokátka. A i když se některé společenské změny děly pomalu, vnímala, že nálada je jiná a člověk už si může dovolit více než dřív. Ona takhle v roce 1987 například odmítla vstoupit do komunistické strany. „Nejsem žádný statečný člověk, ale když mi v roce 1987 zavolali, jestli nechci vstoupit do strany, tak jsem jim úplně s klidem řekla: ‚Nechci, děkuju.‘ A nic se nestalo. Už to byla taková doba, kdy naopak oni volali lidem, jestli by tam nechtěli vstoupit. Protože tehdy už tam sám dobrovolně nikdo nešel, pokud nechtěl dělat nějakou velkou kariéru. Takže i já jsem si troufla říct, že tam nechci,” vysvětluje pamětnice. Když pak přišel rok 1989 a Palachův týden na jeho začátku, cítila, že se něco mění. „Používala se tam vodní děla, což bylo velmi nepříjemné, když byla zima a oni vás zlili. A když je policajti začali honit, tak se lidé schovávali do obchodů na Václaváku a dělali, že tam nakupuji,” vypráví, jak se protestující vyhýbali zadržení. Zuzana Hudečková takhle zastupovala několik mladých mužů, kteří byli kvůli účasti na demonstraci obviněni z výtržnictví. „Tvrdili jsme, že nikde nebyli, že je vytáhli z obchodu a teď je šikanují. Nebo že šli tou dobou náhodou po Václaváku.” Některé obžalované se jí tak podařilo zprostit obžaloby kvůli nedostatku důkazů, že na demonstraci skutečně byli. „Kdyby měli k dispozici fotku, že na té demonstraci byli, tak by to bylo jiné. Ale takhle to tím pádem zprošťovali,” vysvětluje Zuzana Hudečková, jak převážně mladým studentům v revolučním roce 1989 pomáhala. Později se i sama demonstrací účastnila. „Mezi lidmi se šířila taková zvěst, že mají tu demonstraci rozehnat a že dokonce mají lítat vrtulníky a snad i střílet. Opravdu jsme se báli, že k nějakému zásahu dojde. Takže jsme byli takoví ostražití, ale cítili jsme potřebu tam jít. Že nás tam bylo tolik, to byla paráda. Když byla generální stávka na Letné, tak jsem si říkala, že už je hotovo, že to už nikdo nezvrátí, protože Letná byla úplně plná,” vybavuje si pamětnice první dny po 17. listopadu 1989. Změnu režimu stejně jako většina Čechoslováků vítala. Na začátku devadesátých let si na pražské Právnické fakultě Univerzity Karlovy udělala doktorát a během devadesátých let se ve své advokátské praxi mimo jiné věnovala rehabilitacím a rušením rozsudků z padesátých let. Později se zaměřovala hlavně na občanské, bytové, obchodní a správní právo a rozvody. V roce 2024 žila Zuzana Hudečková v Letech u Dobřichovic.