Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Zdeněk Bohuslav Hubáček (* 1931)

Ve válce byl krok od smrti. Získaný život dal přehradám i zámku Jezeří

  • narodil se v roce 1931

  • dětství prožil v Pelhřimově

  • vzpomíná na krvavé události spojené s koncem války v Pelhřimově a Leskovicích

  • střední školu vystudoval ve Vysokém Mýtě

  • v 50. letech dokončil při zaměstnání vysokou školu

  • nastoupil do Výzkumného ústavu vodohospodářského v Praze, kde pracoval až do důchodu

  • v 90. letech 20. století patřil k zakladatelům Společnosti pro trvale udržitelný život

Na samém konci války unikl Zdeněk Hubáček jako čtrnáctiletý nacistickému běsnění. Později byl jen pár decimetrů od smrti při cvičení v Sokole. Díky své šťastné hvězdě však přežil a jako vědec mohl během dlouhého života blahodárně sloužit lidem kolem sebe. Dílo odborníka z Výzkumného ústavu vodohospodářského totiž obstálo při pustošivých povodních. Podílel se také na utlumení obav z gigantického žižkovského vysílače a na tom, aby neohrožoval obyvatele v okolí. Přispěl k záchraně zámku Jezeří před expanzí hnědouhelných dolů.

Pamětník se narodil během Velké hospodářské krize v roce 1931 v Pelhřimově. Jeho tatínek pracoval jako sochař a řezbář a na Akademii výtvarných umění patřil mezi studenty slavného Jana Štursy. 

Nejhorší chvíle života prožil Zdeněk Hubáček na sklonku druhé světové války. „Na začátku května 1945 se u nás v Pelhřimově zastavil bývalý tatínkův žák Pepíček Král. Utíkal z Německa, kde byl totálně nasazený. Přežil tam bombardování a po něm se rozhodl vrátit se domů,“ vzpomíná Zdeněk Hubáček. „Tatínek mu říkal, ať u nás zůstane a přespí, ale on pospíchal do svých rodných Leskovic.“

Na konci války se kolem něj umíralo

Leskovice leží od Pelhřimova ve vzdálenosti přes deset kilometrů. Touha po domově a po jeho blízkých se stala Pepíčkovi Královi osudnou. „Hurá povstalci z Leskovic zaútočili na ustupující jednotky wehrmachtu,“ uvádí pamětník. „Nějaké Němce zajali, ale špatně je hlídali a jeden zběhnul. Přijely pak jednotky SS a Leskovice vyvraždily. Mezi mrtvými byl i Pepíček Král.“

Tragédie ve vesnici za Pelhřimovem se odehrála 5. až 6. května 1945. V historických pramenech uveřejněných na internetové encyklopedii Wikipedie stojí, že v Leskovicích vznikl revoluční výbor a někteří obyvatelé se rozhodli postavit se německým vojenským oddílům ustupujícím na západ. Kousek od obce vypukla přestřelka. Nevycvičení muži z Leskovic utrpěli porážku a přišla na řadu krutá pomsta rozzuřených nacistů. Odvetě velel důstojník smutně proslulých jednotek SS, Hauptsturmführer Walter Hauck.  

Němci Leskovice vypálili a na různých místech postříleli nebo upálili 25 obyvatel vesnice, mezi nimi i třináctiletého Josefa Vaverku. Za tři dny prošel bolestnou událostí rovněž Pelhřimov. Devátého května 1945, tedy již po kapitulaci Německa, se střetla dvě nákladní auta s nezkušenými českými revolučními bojovníky s početnou a po zuby ozbrojenou posádkou obrněného vlaku. Šlo o nelítostné a bojem zocelené příslušníky jednotek SS.  Nákladní auta s muži vyzbrojenými kulomety, samopaly, puškami a pistolemi vyjela směrem k Rynárci a k Dobré Vodě. Do Pelhřimova odtamtud totiž dorazily zprávy o střelbě a o Němcích, kteří se nechtějí nechat odzbrojit.

Konflikt začal poté, co jeden z horlivých českých revolucionářů u železničního nádraží v Pelhřimově zkoušel, jak se nabíjí puška. Bohužel z ní vyšel výstřel. Nacisté palbu opětovali, některé Čechy usmrtili, další pochytali a na železničním náspu je popravili ranou z pistole do týla. O život přišlo třináct mužů ve věku devatenáct až čtyřicet tři let. Když se o německém zvěrstvu dozvěděla sovětská armáda, obrněný vlak pronásledovala a zničila ho.

Kdyby ho nevyhnali z korby, byl by asi po smrti

Ve chvíli, kdy čeští muži nasedali na nákladní auta, aby vyrazili v ústrety smrti, se mezi ně připletl i tehdy čtrnáctiletý Zdeněk Hubáček. „Před místním muzeem v Pelhřimově stál náklaďáček a na něj jsem nastupoval také, ale jako jinocha mě z něj sesadili,“ podotýká. „Na náklaďáčku seděli starší občané. Bohužel nebyli rozvážní a ten pancéřový vlak je kulometem zlikvidoval. Takže kdybych byl býval s nimi, tak už jsem tady nebyl. Z posádky náklaďáčku se zachránil jediný, v tom strachu vletěl do trůnního propustku mezi silnicí a polem. Dovnitř se dostal díky té hrůze, ale ven ho museli vykopat. Bylo to velmi kruté, šeříky kvetly, nálada byla slavnostní, a najednou třináct mrtvých. Pancéřový vlak rozstřílela na jeho další trase ruská armádní jednotka.“

Současně s bolem ze ztráty životů třinácti spoluobčanů se v Pelhřimově rozeběhly oslavy osvobození od německé okupace. Studenti skákali ze samé radosti z oken prvního patra gymnázia na vystěhovávané slamníky. Rodina Hubáčkových se míru dočkala ve zdraví, na rozdíl od první světové války. Z fronty se tehdy manžel babičky pamětníka nevrátil.

Při oslavách hráli fotbal s dvoumetrovým míčem

„Po osvobození Pelhřimova v květnu 1945 študáci nelenili a uspořádali majáles. V Pelhřimově byli v divadelní skupině bratři Lubomír a Oldřich Lipští a jejich otec, jednoho známe jako herce, druhého jako režiséra,“ upozorňuje Zdeněk Hubáček. „Při majálesu se konalo utkání Sparta – Slavia s míčem o průměru snad dva metry. Nevím, kde ho vzali.“

V souvislosti s druhou světovou válkou si Zdeněk Hubáček zapamatoval i jednu veselou příhodu. Rodiče si povšimli jeho záliby v technice a koupili mu naučnou hru Malý Edison. Jednou přijel k Hubáčkovým na návštěvu strýc a rozhodli se, že si z něj trochu vystřelí. Zdeněk propojil svou vysílačku z Malého Edisona s radiopřijímačem, který začal vydávat výzvu, aby se jeho strýc Antonín Vyhnánek vrátil domů.

Takové relace vysílala v rozhlase nacistická tajná policie gestapo, když někoho hledala. Strýček se nejdřív vylekal, ale pak se dozvěděl, oč běží, a vše se obrátilo v legraci. Začal pak vyprávět posměšné vtipy o Hitlerovi. „Najednou ale přišel soused a říkal nám, ať si pustíme rádio, že tam jsou vtipy o Hitlerovi,“ uvádí Zdeněk Hubáček. „Uvědomil jsem si, že z našeho bytu vysíláme na nejbližší rozhlasové přijímače, a tak jsem rychle vysílačku sestavenou podle Malého Edisona vypnul. Jinak bychom si to mohli odskákat.“

Jeho dílo obstálo při pětisetleté vodě

Po válce se Hubáčkovi přestěhovali do Vysokého Mýta, kde Zdeněk nastoupil na průmyslovku. Chodil také do Sokola a při slavnostní akademii se při saltu málem zřítil pod jeviště na kovové notové stojany. Scházelo asi deset centimetrů a mohl se těžce zranit nebo zahynout.

České vysoké učení technické studoval Zdeněk Hubáček při práci a po promoci zamířil do Výzkumného ústavu vodohospodářského v Praze, kde pracovala i jeho manželka. Specializoval se na hydrauliku. „V ústavu jsem řešil řadu samostatných úkolů. Vymyslel jsem například odlehčovač deště,“ tvrdí pamětník. Šlo o komoru, jež se používá k převedení přívalových dešťových vod do řeky.

Zdeněk Hubáček se zabýval i bezpečnostními přelivy a propustmi na přehradách. „Obstály i v nečekané zkoušce. Projektovaly se na takzvanou stoletou vodu, ale potkala je voda, která se vyskytne jednou za pět set let,“ upozorňuje pamětník. „Potud bych mohl být jako mužský hrdý, že jsem nepracoval zbytečně.“

Záchrana ohroženého jezu na Váhu

Zdeněk Hubáček prokázal své schopnosti i při kritických potížích s jezem na velké vodní nádrži v Hričově na slovenské řece Váh. Má rozlohu skoro dva a půl kilometru čtverečních a objem vody bezmála osm a půl milionu metrů krychlových. Dokončili ji v roce 1962, ale do stavby zasáhlo fušerství a snaha ušetřit za každou cenu.

Za jezem mělo být takzvané vývařiště, kam se valí z nádrže voda, bouří se a vypadá, jako by se vařila. „Nějaký zlepšovatel ale navrhl podle zkušeností ze Sovětského svazu, že se místo čtyřicet dva metrů dlouhého vývařiště vybuduje jen osmimetrová kamenná miska,“ prozrazuje Zdeněk Hubáček. „Svým zlepšovacím návrhem si vydělal na auto.“

Jenomže v Sovětském svazu vedla řeka ve skále, zatímco dno Váhu bylo štěrkové. Voda z misky létala ven velkou rychlostí a silou. Podemílala dno Váhu pod jezem, což mohlo vyústit do jeho protržení. Rozběsněná masa vody by pak zdevastovala domy i továrny pod nádrží. „Nastala by nedozírná katastrofa,“ prohlašuje Zdeněk Hubáček. „Další zlepšovatel navíc zvedl pilíře v jezu, aby nemusely vést tak hluboko do země. Když jsem dostal úkol, abych něco udělal, začal jsem šedivět. Čekala mě velice špatná noc. Navíc nastala hororová situace, protože přišla velká voda. Spojil se se mnou hrázný a ptal se, jak s jezem manipulovat, aby se neprotrhl. Nakonec jsme situaci zvládli.“ Pamětník nakonec udělal pod jezem i původně vyprojektované vývařiště. „Všiml jsem si, že u Váhu zůstaly po stavbě dlouhé ocelové konstrukce. Dali jsme je do koryta a naházely se mezi ně balvany,“ vysvětluje Zdeněk Hubáček.

Tak konečně vzniklo nezbytné vývařiště. Mistrovský tah Zdeňka Hubáčka měl ovšem tragikomickou dohru. „Slovenský zlepšovatel vyhrožoval žalobou. On prý miskou ušetřil, a já vývařištěm stavbu prodražil,“ prohlašuje pamětník. V Hričově a také při práci na dalších komplikovaných úkolech mu pomáhalo to, že po tatínkovi-sochaři podědil představivost. Jako malý mu navíc hodně pomáhal, dokonce tak hodně, že si během tělesného vývinu poškodil šlachy na ruce.

Nejen vědkyně, ale i odvážná praktička

Manželka Zdeňka Hubáčka Jana pracovala až do důchodu ve stejném výzkumném ústavu v oboru vodárenství. „Byla houževnatá a šla důsledně za svým cílem. Na rozdíl od některých vědátorů, kteří si vystačí s teorií, se vždy snažila, aby se výsledky výzkumu uváděly do praxe,“ poznamenává pamětník. „Vyjížděla tam, kde se objevily problémy. Například se zjistilo, že se ve vodojemech vyskytují v upravené vodě látky, které tam neměly být. Chyběly tam filtry vzduchu, do vodojemů vnikal hmyz a způsoboval tam znečištění. Jana se zasloužila o to, že máme vodu všude čistou. Do vodojemů se spouštěla po žebřících a vstupovala na ně bez ohledu na nebezpečí pádu.“

Za totality se Zdeněk Hubáček řadil mezi vědce, kteří nechtěli lhostejně přihlížet, jak se zhoršuje životní prostředí. Zapojil se do práce Ekologické sekce Biologické společnosti při Československé akademii věd. V roce 1984 vypracoval tým ekologické sekce, jehož členy byli například Emil Hadač nebo pozdější ministr životního prostředí Bedřich Moldan, zprávu pro KSČ a československou vládu. Nazývala se „Rozbor ekologické situace v Československu“. Disidenti se postarali o její rozšíření do západní Evropy. Zveřejnil ji prestižní francouzský deník Le Monde a prošla vysíláním rozhlasových stanic Svobodná Evropa a Hlas Ameriky. Totalitní režim je označoval za štvavé západní vysílačky.

„Zpráva o stavu životního prostředí v Československu byla velmi alarmující,“ připomíná Zdeněk Hubáček. „Nějakou dobu se nic nedělo, ale pak mi jednou ráno volal Emil Hadač a ptal se, jestli za mnou někdo nebyl. Řekl jsem, že ne. On mi řekl, že ho v noci probudili a kádrovali kvůli zprávě, protože ji někdo dal do Svobodné Evropy.“ Únik zprávy pro KSČ a vládu do západní Evropy se stal předmětem zájmu Státní bezpečnosti. „Nešetřilo se, jestli je ve zprávě pravda a co dělat se životním prostředím, ale kdo ji vynesl do zahraničí,“ dodává Zdeněk Hubáček.

Do jeho životopisu patří také žižkovský vysílač

Jako odborník se dostal do komise, jež vznikla kvůli výstavbě monumentálního a ve své době kontroverzního žižkovského vysílače. Radiokomunikace ho potřebovaly k rozšiřování televizního signálu po Praze a budoval se v letech 1985 až 1992.

„Uvažovalo se o něm také na Petříně, ale Spolek za starou Prahu se vzbouřil,“ připomíná více než třicet let starou historii Zdeněk Hubáček. Výstavbě žižkovského vysílače, jenž se postupem času změnil v jeden ze symbolů hlavního města, bránil starý židovský hřbitov. Ostravská stavební firma měla spolupracovat s židovskou obcí na jeho citlivém přemístění. Zachovala se ale bezohledně a do hřbitova zasáhla drastickým způsobem.

„Byli to takoví, jak já říkám, statečníci a jednali hlava nehlava,“ konstatuje Zdeněk Hubáček. „Na vysílač se nakonec povedlo umístit zařízení, které šířilo vlny nahoru, a ne dolů do obytné zástavby. Pamatuji si, jak se objevila nabídka na nákup antén ze Spolkové republiky Německo. Signál by šel ale i dolů, a tak jsem se hned obrátil na prezidentskou kancelář, ať německé antény nebere. Dostával jsem k vyřízení také stížnosti protestujících lidí z blízkosti vysílače. Někdy šlo o úsměvné věci. Vysílač ještě nebyl dokončený, a jedna paní psala, že se jí z něj hlava točí, jako kdyby jela na dvou kolotočích.“

To byla scestná doba… Padl i návrh na stoku až do moře

Totalitu si Zdeněk Hubáček pamatuje rovněž jako éru, kdy se kvůli snaze co nejvíce ušetřit vyskytovaly i v odborné sféře názory z dnešního pohledu scestné. „Doktor Bulíček navrhoval, že by bylo mnohem lacinější, kdyby se neutrácelo za nové čistírny odpadních vod a místo nich se postavily stoky až do moře, které by odpadní vody vyčistilo,“ říká pamětník.

Zažil rovněž jednání s mosteckými horníky, jejichž plány na rozšíření těžby by zlikvidovaly na Mostecku zámek Jezeří. Skvostná barokní památka na úpatí Krušných hor měla za totality ustoupit dobývání hnědého uhlí. „Byl jsem v Mostě na sezení s havíři. Pustil jsem se do boje proti zrušení zámku Jezeří a položil jsem jim jednu takovou záludnou otázku,“ svěřuje se Zdeněk Hubáček. Nakonec se mu podařilo dokázat, že náklady na přípravu těžby a na těžbu na území, kde se Jezeří nacházelo, by překračovaly výnosy z nových dolů.

Pokud pamětník zabrousil do časů před rokem 1989, neopomněl zmínit zaniklé rybníky a rybníčky. Podle něj jejich likvidace přispěla k úbytku vody v krajině a k suchým roků. „Zmizely také remízky a úvozové cesty, kde se dříve držela voda,“ upozorňuje Zdeněk Hubáček. „Pamatuji, kolik rybníků bylo kdysi nad Vysokým Mýtem. Teď jsou prázdné a skrz hráze vedou koleje pro lokální železniční trať.“

Učili jsme odborníky naslouchat obavám občanů

V osmdesátých letech minulého století začal Zdeněk Hubáček jezdit na přednášky pro veřejnost. Komunistický režim prý pochopil, že si nevystačí jen s omíláním ideologických frází a potřebuje nějaký ekologický program. „Vyčítali mi ale, že přednáším americkým způsobem,“ dodává Zdeněk Hubáček. „Což znamenalo, že když mi někdo nerozuměl, mohl se na to hned zeptat.“

Pamětníka na přednáškách zřejmě sledovali, jestli si nepouští pusu příliš „na špacír“. Na jedné přednášce byl nejspíše provokatér, který opakoval: „Že se na to nevykašlete! Tohle komunisti stejně nepovolí.“ „Když jsem se ptal pořadatelů přednášky, co je to za člověka, odpověděli mi, že ho vůbec neznají,“ tvrdí Zdeněk Hubáček.

Celou svou profesní kariéru se spolu se svými stejně naladěnými kolegy snažil, aby se co nejvíce sblížili odborníci s veřejností. „Když mají lidé pocit, že se jim nevyhoví, nastává kolektivní stres,“ vysvětluje Zdeněk Hubáček. „Učili jsme odborníky naslouchat obavám občanů. A občany jsme přesvědčovali, aby nepodezírali odborníky, že je chtějí ošulit.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století TV

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století TV (Petr Zemánek, Miloslav Lubas)