Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Petr Hubáček (* 1949)

• narodil se 2. dubna 1949 v Novém Městě na Moravě

• odmalička se věnoval sportu

• vystudoval Střední průmyslovou školu ve Žďáře nad Sázavou

• běhal za Duklu Tábor a později za brněnskou Zbrojovku

• v Novém Městě na Moravě založil atletický oddíl

• v roce 1991 se účastnil Her bez hranic

• v roce 2024 žil v Novém Městě na Moravě

Fotbal, atletika, lyžování, hokej, gymnastika i kulturistika. To všechno jsou sportovní odvětví, ve kterých ve svých aktivních letech vyčníval Petr Hubáček. Učitel, trenér a atlet sportu naplno propadl už jako malý kluk. 

Vojnu v Brně mi všichni záviděli

Narodil se 2. dubna 1949 jako čtvrté dítě ze šesti sourozenců. Odmalička běhal víc než jiné děti. “Byl jsem neposedný, lítal jsem furt někde. A v té době už výborně běhal Emil Zátopek. A lidi kolem mi říkali, že jak lítám, tak ze mě bude Zátopek.” Malý Petr si ale spletl jméno olympijského vítěze s novým prezidentem, který v roce 1953 nastoupil po Klementu Gottwaldovi. “A tak jsem brečel a říkal, že nechci být Zápotocký, že nechci být prezidentem,” vypráví po letech se smíchem pamětník. Omyl mu rodiče naštěstí vysvětlili a Petr Hubáček tak běhal dál. Od prvního ročníku reprezentoval svou školu na nejrůznějších závodech. V šesté třídě běžel okruh u gymnázia v Novém Městě na Moravě. “Běžel jsem v takových semišových polobotkách, i když všichni měli maratonky. Já byl třetí, ale dobíhali jsme tři naráz, a když jsem udělal poslední krok v polobotkách, tak jsem sebou zinkl,” vzpomíná na jeden z řady závodů, které za svou školu běžel. Petr Hubáček tak skončil až na pátém místě. “Dali mi ještě o vteřinu horší čas, tak jsem byl rozezlený,” přiznává. První tři místa navíc postupovala na závody do Žďáru nad Sázavou. “Jenže ti dva nakonec nejeli a měl jsem jet já, a nikdo mi to neřekl. Takže jsem nejel a učitel mě seřval, jak to, že jsem nebyl ve Žďáře. A pak mi dal dvojku z tělocviku, což jsem považoval za největší křivdu. Kdybych měl dvojku z čehokoliv, tak by mi to nevadilo, ale dvojka z tělocviku mě nadzvedla, byl jsem maximálně naštvaný,” vypráví nespravedlnost, která mu utkvěla v paměti. Mladý Petr tehdy ještě nemohl tušit, že se jednou sám stane učitelem tělocviku. 

Než se jím ale mohl stát, čekalo ho ještě pár let v jiných oborech. Vystudoval Střední průmyslovou školu ve Žďáře nad Sázavou. Atletice se věnoval i během středoškolských let. “Ale v Novém Městě atletický oddíl nebyl, ve Žďáře taky ne. Ale já běhal výborné přespoláky, byl jsem na okrese nejlepší. Kdyby někdo takový byl v dnešní době, tak si trenéři ušoupou ruce i nohy, aby ho získali, ale tenkrát po mně neštěkl ani pes,” vybavuje si, jak složité bylo věnovat se své milované disciplíně. Po maturitě na průmyslovce musel nastoupit na vojnu. I když mezi nepsané pravidlo vojenského přijímače patřilo i to, že vojáci chodili sloužit co nejdál od domova, Petr Hubáček měl štěstí. Nastoupil do brněnských Židenic. “Všichni mi nadávali. Říkali: ‚Ty potvoro jedna, když ti ve čtyři skončí výcvik a budeš mít volno, tak sedneš na vlak a jsi za chvíli doma. A pak se vrátíš až ráno,‘” popisuje, jak snadná byla z židenických kasáren cesta do Nového Města na Moravě. “Všichni mi to záviděli,” přiznává. Během vojny se také potkal s cyklistou Vlastimilem Moravcem, který vyhrál Závod míru. Hned po přijímači ho ale z Brna převeleli do Tábora. I tam se ale mohl věnovat atletice, už během prvních 14 dnů běžel závod za Duklu Tábor. 

Pomáhali jsme během mistrovství světa

Jako sportovně založený člověk na vojně sice neměl na růžích ustláno a často musel trénovat až po povinném vojenském výcviku, přesto si ale našel i výhody. Byl jedním z vojáků, kteří mohli jet v roce 1970 pomáhat na Mistrovství světa ve skocích na lyžích, které se konalo u Štrbského plesa. “Byli jsme jedna z čet. Někteří měli na starost můstky a my jsme měli na starost tratě. Házelo se lopatami, upravovalo se to,” vysvětluje pamětník, co měl během mistrovství na starost. “Ubytovaní jsme byli v Kežmaroku, to je docela štreka. Tak nás ve tři budili, něco jsme zakousli, jeli jsme na Štrbské pleso, tam jsme celý den makali a večer nás dovezli třeba v deset,” popisuje, že pro vojáky to určitě nebyla dovolená. “Já blbec jsem navíc fakt docela žral běh, tak jsem pak šel třeba ještě na 50 minut běhat ve tmě někde po lesích,” dodává ke svému tehdejšímu rozvrhu. 

Mistrovství na Slovensku se navíc konalo dva roky po zářivém úspěchu československého skokana na lyžích Jiřího Rašky v Grenoblu, kde si vyskákal zlatou olympijskou medaili. A Jiří Raška byl i na mistrovství u plesa. “Byl to největší zážitek, Raška byl národní hrdina. Bylo tam 120 tisíc lidí,“ vybavuje si. Olympionik si ve Vysokých Tatrách vyskákal stříbrnou medaili. “Pamatuji si, jak jsme se mohli dívat na skoky a já jsem byl napravo od můstku. Říkal jsem si, že budu dobře vidět, ale za deset minut jsem neviděl nic, jak tam přibývali lidé. Tak jsem vylezl na smrk, seděl jsem na větvi a koukal,” přiznává, že o výhled na Raškův výkon hodně stál. Dodnes zážitek považuje za jeden z nejsilnějších z celé vojenské služby. 

Za Hry bez hranic máme broušenou vázu

Po vojně začal pracovat na pile v Novém Městě na Moravě, trénovat ale jezdil do brněnské Zbrojovky. Chtěl si dodělat vysokou školu, aby mohl učit tělocvik, ale to mu strana neumožnila. “Potřeboval jsem souhlas zaměstnavatele, aby mě uvolnil na semináře nebo cvičení. Ale nebyl jsem ve straně, takže nebyla šance. Až po sametové revoluci jsem si udělal výcvik na trenérství,” popisuje, jak bylo složité dostat se k vysněnému povolání. Přiznává ale, že všechny práce dělal vždy rád, i když se nutně netýkaly jeho oboru. Čas na atletiku si našel mimo svou pracovní dobu. Organizoval lyžařské a atletické závody pro zaměstnance novoměstské pily a jejich děti. Pořádal také sportovní tábory nedaleko Nového Města na Moravě v Podolí. Založil i atletický oddíl, kde byl dříve schopný trénovat až 40 svěřenců. Ke své vysněné práci se dostal až po revoluci. “Oslovil mě ředitel učiliště, že mu tam vypadl nějaký učitel a jestli bych nechtěl učit tělocvik. To jsem ještě pracoval jinde až do jedné a pak jsem jezdil učit,” vysvětluje, jaké byly jeho začátky. Později už jen učil a trénoval. 

Oblíbená porevoluční vzpomínka patří soutěži Hry bez hranic, které se v roce 1991 s dalšími novoměstskými sportovci účastnil. “Soutěžil s námi Martin Nečas, to je otec Nečase, který je v NHL. Taky tam byla Dagmar Hromádková, olympijská medailistka ze štafety v Sarajevu ve čtyřiaosmdesátém,” vyjmenovává Petr Hubáček svoje spolusoutěžící. Jeli soutěžit do Itálie, kde byli sice mezi posledními, ale pak se coby jeden z nejlepších československých týmů dostali do pražského semifinále. “Do Prahy jely dva autobusy z Nového Města fandit. Bylo to v hale na výstavišti, různé disciplíny na ledě,” vypráví pamětník, jak novoměstský tým porazil sportovce z Třebíče. Na finále pak jelo z Nového Města na Moravě už 11 autobusů. “Vyhráli jsme. Dostali jsme nějakou broušenou vázu, která je teď u někde starosty a bylo to dobré,” komentuje na závěr svého vyprávění pamětník. V roce 2024 žil v Novém Městě na Moravě.