Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ratmír Hruška (* 1938)

Mladí by měli pracovat na míru a ekologii

  • celým jménem Ratmír František Hruška

  • narozen 11. srpna 1938 v Praze

  • po rozvodu rodičů žil u prarodičů v Úštěku

  • bydlel v domě, kde sídlilo SS

  • během pražského povstání na matku stříleli Němci, přežila

  • chodí do základní školy v Úštěku a Praze

  • nemohl studovat kvůli špatnému kádrovému posudku

  • pracoval celý život jako elektrikář

  • jeho celoživotním koníčkem byla modelařina a elekrické hračky

Ratmír František Hruška se narodil v roce 1938 v Praze na Karlově náměstí. Jeho otec byl stomatolog a matka dámská krejčová. Měl ještě sestru Janu a později o dvacet let mladšího nevlastního bratra Miloše. Pamětník vzpomíná, že oba rodiče byli silné osobnosti, každý měl vedle své práce i koníčky, což prý nemohlo dlouho fungovat. Rodiče se rozvedli, když bylo Ratmírovi sedm let. Kvůli tomu se musel později stěhovat k prarodičům do Úštěku.

 Bydlení s esesáky a další vzpomínky na válku

Během 2. světové války bydlel pamětník v Praze v bývalém hotelu. Němci na jeho štít namalovali červený kříž – platil nepsaný úzus, že domy s červeným křížem a nemocnice se bombardovat nesmí. Byl to však jen zastírací manévr. Ve skutečnosti totiž v domě sídlila kancelář SS. Ostatně i v domě naproti bydlela rodina příslušníka nacistické armády. Pamětník vzpomíná, jak válku vnímal jako dítě: „Ti němečtí vojáci chodili po chodbě po dlaždičkách. My jsme jim házeli pod nohy písek, aby to chroupalo a klouzalo. Oni, když vletěli na písek, tak taky padali, to byl náš takový odboj proti Němcům.“ Válku prožil podle svých slov v dětském vidění světa, příliš se ho osobně nedotkla. Až na několik vzpomínek, které z paměti již nikdy nevymaže: „Přes ulici naproti, v takové vile, bydleli Němci. Jejich táta byl nějaký esesák. Já jsem s jejich holkami chodil do školy. Ale pak se stalo, když už bylo osvobození, že oni doma měli samopaly i kulomet. A my jsme byli doma ve sklepě schovaný, protože se bombardovalo. Máma něco zapomněla, sebrala se a šla nahoru do pokoje. Jak se objevila v okně tak začali střílet, máma zůstala ležet na podlaze jako placatá, ale nic se jí nestalo. Ale to jsem měl veliký strach.“

Jak sám dodává, Češi se Němcům za tuto střelbu pomstili: „K nám přišel tenkrát nějaký Rus, ale oblečený byl v civilu. To byla taková buňka, co měla pomáhat těm, co ještě nevěděli, co se zbraní. Tak se čtyři chlapi sebrali, Václav Ždímera, Rokosil a ještě někdo. Vzali to zadem, kde ta Němka byla a za chvíli se ozvala střelba a granát. Za chvilku byli Němci zlikvidovaný. I s těmi holkami, co jsme s nimi chodili do školy.“

 I konec války se mu vryl do paměti. Vzpomíná, když prý Američané bombardovali Prahu. „Dva dny před skončením války byl na Prahu americký nálet. Američani tu Prahu rozbombardovali, ne Němci. Za námi byla fabrika Waltrovka, kde se vyráběly motory. Američani měli asi 120 stíhaček, aby na tu továrnu scházeli bomby, aby Němci nemohli vyrábět motory. Jenže celá fabrika byla zatemněná, aby nic nebylo vidět, vedle byl hřbitov a vedle Radlická mlékárna. A ta mlékárna byla rozsvícená na plný pecky a oni ti Američani mysleli, že je to ta fabrika, tak tam sházeli všechny bomby, co měli.“  

 Těžká nemoc v dětství a splněný sen

V sedmi letech se Ratmír přestěhoval k prarodičům do Úštěku. Děda byl mlynář a po cestách po evropských zemích, Itálii a Rakousku, se usadil s babičkou právě v tomto městě, kde si o pár let později pronajali velký mlýn. Děda byl hrdý mlynář s vlídnou povahou, babička prý jako z pohádky od Boženy Němcové, uměla být však přísná. Pamětník vzpomíná, jak s partou kamarádů v Úštěku prováděli různé klukoviny. Třeba podomácky vyrobenými praskavými kuličkami vzbudili v kostele rozruch a lidé se schovávali pod lavice, protože si mysleli, že se střílí. Dětství Ratmíra Hrušky ovlivnila těžká nemoc. Zánět mozkových blan utrpěl v deseti letech. Vysoké horečky a zánět změnily jeho paměťové centrum v mozku. Zvláště krátce po nemoci pro něj bylo těžké navrátit se do školní lavice. Matka si jej proto vzala na dva roky k sobě do Prahy: „Tam byla jinaká morálka v tom učení. Já jsem tam měl samý dostatečný, nedostatečný, pětky. Tady v Úštěku věděli o mý nemoci, tak to tolerovali, zvlášť paní učitelka Harantová, to byla naše taková přítelkyně, ale v Praze se se mnou nebavili.“ Postupně se mu zdraví navracelo a pamětník se vyučil elektrikářem a splnil si tak dětský sen. toto povolání vykonával už po celý svůj život.

Co nám totalitní režimy vzaly

Rodina pamětníka nebyla podle jeho slov politikou zvláště ovlivněna. Jak říká, v Úštěku byl život jiný, příliš se zde politicky nikdo nevymezoval, lidé se starali o živobytí a svůj kousek země.  Pravdou zůstává, že však válka rodinu do jisté míry také ovlivnila. Strýc Vladimír  – novinový redaktor – byl umučen v Terezíně: „Němci ho umučili proto, že byl nějakým redaktorem novin. Říkalo se, že Rudého práva. A Němci se to nějak domákli a zavřeli ho do Terezína. A 7. května, pátého byl převrat a osmého bylo osvobození, přišel nějaký pán a přinesl nám zprávu, že strejda Vladimír zemřel, že mu naočkovali tyfus. To Němci dělali. Co nestačili spálit lidi, tak je prostě požehnali nějakou nemocí.“

Otci kvůli buržoaznímu původu bylo na několik let zakázáno opustit město bydliště Přeštice na Plzeňsku. Špatný kádrový posudek tedy ovlivnil i šance Ratmíra Hrušky na jakákoli vyšší studia. On však toto jako překážku nevnímá, elektrikařinu vykonával velmi rád.  A co si myslí o komunismu? „V područí Sovětského svazu jsme nemohli fungovat.“

 Rodina, kterou od sebe drží nedostatek času a peníze

Ratmír Hruška se ženil ve 27 letech. Jeho ženou se stala Jitka Hrušková, rozená Bertlová. V manželství se jim narodily tři děti. Dva synové Lukáš a Jindřich a dcera Jaroslava. Oba synové se rozhodli vydat profesní dráhou otce – jsou elektrikáři. Dcera Jaroslava šla ve stopách dědy a stala se mlynářkou.

Ratmír Hruška se později rozvedl. Bylo to dle něj vypjaté období, kdy mu pomáhala psychicky jeho matka a také nová přítelkyně Anička.

Pamětník má mnoho vnoučat a pravnoučat, s těmi se však nevídá a nedokáže si vzpomenout na jejich jména. „Vztahy jsou rozdělené kvůli práci a penězům.“

 Poselství budoucím generacím

Pro Ratmíra Hrušku není současný stav společnosti pozitivní. Jak říká „Úštěk nevzkvetá“.

S velkým sentimentem a emocionalitou vnímá jako hlavní potřebu to, aby mladí lidé drželi mír v Evropě. Hlavně by se však lidé měli obrátit směrem k přírodě, starat se o ekologii. „Člověk, to je největší nepřítel na zeměkouli. Člověk dokáže zničit všechno možný. Aby lidi dostali rozum a k té Zemi se chovali jako k matce. Ona to dlouho trpět nebude a jednou se lidstvu pomstí.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy našich sousedů

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy našich sousedů (Radka Malik)