Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vladimír Hrozný (* 1923  )

Mladý člověk, který neprožil válku, si myslí, že je to takové dobrodružství. Tu hrůzu si nemůže představit

  • narozen 5. 5. 1923 na Dálném východě
  • v mládí zájem o létání, učil se létat na Polikarpovu Po-2
  • 1941 - dobrovolný vstup do Rudé armády
  • půlroční výcvik v Barnaulu
  • 1942 - nasazen u Leningradu, zraněn
  • pilotní výcvik, létal na Il-2, v roce 1944 zraněn
  • průzkumník u 2. mechanizovaného sboru
  • prošel Besarábii, Rumunsko, Jugoslávii, Maďarsko, Rakousko, ČSR
  • boje na jižní Moravě, konec války v Praze
  • zraněn během bojů u Milína na Příbramsku
  • oženil se v ČSR, získal občanství
  • odjezd se ženou do SSSR, žena se chtěla brzy vrátit
  • sovětské orgány mu neumožnily odjezd do ČSR
  • pokus o překročení hranic, zatčen, odsouzen na tři roky, utekl eskortě a přešel na Slovensko
  • žil v Bratislavě, udán, zatčen NKVD
  • odsouzen na 10 a 3 roky
  • různé tábory v Republice Komi
  • 1953 - propuštěn a repatriován do Československa
  • manželka se mezitím znovu vdala
  • v ČSR pracoval v dolech na Ostravsku, v STS na severní Moravě, meliorační práce, stavěl dálnici D 1
  • 2004 - v Rusku rehabilitován
  • s manželkou Marií žije v Brně

Na samém okraji Brna bydlí Vladimír Hrozný, rodák z ruského Dálného východu, který již přes půl století žije v Čechách. Jeho příběh by vydal na celovečerní film. Jako kulometčík, letec a průzkumník prošel s Rudou armádou mnoha bojišti východní fronty. V roce 1947 byl poslán na třináct let do sovětského gulagu. Mezitím se stihl v Československu oženit a nelegálně překročit ukrajinsko-slovenskou hranici. Vladimír Hrozný mluví s lehkým ruským přízvukem, během rozhovoru si zapaloval jednu cigaretu za druhou a často opakoval, že své vyprávění musí zkrátit, přesto poutavě hovořil několik hodin.

Otec Vladimíra Hrozného byl chirurg, za občanské války sloužil v Rudé armádě. Jenomže po válce byl v sovětském Rusku hlad. Otec s matkou se proto rozhodli pro život v ussurijské tajze. Tam se Vladimír Hrozný 5. května 1923 narodil. „Otec byl dobrý lovec, měl zbraň. Žili jsme v menší lovecké usaďbě a všeho tam bylo plno, co příroda dává – zvěř, ryby, kaviáru jsme měli na zimu takovou bečku... Tu nejhorší dobu jsme tam prožili.“ V tajze žil malý Vladimír do osmi let, pak se přestěhoval k babičce do Ussurijsku, aby začal chodit do školy. Rodiče se rozhodli přestěhovat na Sibiř, odkud pocházel otec. Vladimír Hrozný zatím zůstal se sestrou u babičky v Ussurijsku, ale později za rodiči odjel. Rodina se usadila ve městě Gorno-Altajsk, kde otec pracoval jako lékař a vedl laboratoř. „Měl slušný plat, na poměry v Rusku jsme si žili slušně.“

Ještě v Ussurijsku Vladimírovi učarovala letadla, navštěvoval letecký klub a učil se létat na plachtících letadlech. „Pořád jsem chodil s hlavou nahoru, prohlížel, co lítá.“ Létání se věnoval i na Sibiři, navštěvoval klub ve městě Bijsk. „V Bijsku byl aeroklub už normální. Tam mě učili teorii a tak dále, ale pro mě to nebylo těžké, protože jsem už četl hodně literatury. Tam už se létalo s kukuruzniky[1], cvičný stroje, dvojplošníky pomalé, mohl přistát, když motor vysadil, proto se říkalo kukuruznik, protože mohl přistát do kukuřičného pole. Když začala válka, tak jsem měl i lety s instruktorem. To mně bylo šestnáct sedmnáct roků.“

Kulometčíkem na frontě

Mládí však ukončila válka. Dne 22. června 1941 napadla německá vojska Sovětský svaz. „Pamatuju si, jak jsem byl v knihovně v Altajsku a rádio hlásilo začátek války.“ Vladimír Hrozný se rozhodl vstoupit dobrovolně do armády, chtěl sloužit u letectva, toužil prožít dobrodružství. „Četl jsem hodně knížky o první světové válce. Mladý člověk, každý člověk, pokud neprožije válku, tak si myslí, že je to takové dobrodružství. Tu hrůzu si nemůže představit.“ Do letectva se však nedostal, armáda potřebovala vojáky do pole a Vladimír Hrozný proto nastoupil do vojenského učiliště v Barnaulu. „Byli jsme tam půl roku. Učili nás od rána do večera – taktika, mapy, všechno, co patří k válce, střelby.“

Prvního bojového nasazení se dočkal v zimě začátkem roku 1942. V té době německá armáda ovládala rozsáhlá území Sovětského svazu, obléhala Leningrad, ale měla za sebou již první velkou porážku v bitvě u Moskvy. Dostal se na frontu nedaleko obklíčeného Leningradu. „Přijeli jsme vlakem, po cestě byly zastávky. Dělali lékařské prohlídky, ostříhali nás, abysme náhodou něco nedovezli na frontu. Vysadili nás jižně od Leningradu. Tam jsme teprve viděli, co to znamená válka. To bylo maličké nádraží, samé trychtýře od bomb a zima byla, sněhu plno. Některé trychtýře měly v průměru pět metrů, osm metrů od těch těžších bomb. Všude bylo plno mrtvých vojáků, všichni byli ve spodním prádle, svlečený, jestli to byli Němci nebo Rusáci, čert ví. To byl pro nás šok, už to nebyla hra na vojáčky.“ Vojáky čekalo 30 kilometrů nočního pochodu na pozice. Vladimír dostal kulomet Maxim a stal se kulometčíkem.„Každý dostal své místo pro kulomet v zákopech. Každý kulometčík dostal sektor, kam mohl při obraně nebo útoku střílet. Nemohl střílet doprava, doleva, svůj sektor.“

Vladimír Hrozný vzpomíná na to, že Rusové a Němci byli zakopáni na menším vršcích, mezi nimi bylo malé údolí. Jednoho dne se ruští velitelé rozhodli podniknout útok na německé pozice. „Pěšáci jako z první světové války, hurá s flintama a bodákama, Němci to začali kosit jako trávu z kulometů. My měli každý úsek a měli jsme ostřelovat německý vrch. Můj kulomet pálil tak, až se začala v kulometu vařit voda, která má chladit hlaveň, špunt vyskočil, pára jako z lokomotivy.“ Útok skončil absolutní katastrofou. „Pěšáci, kteří se dostali zpět, málo jich zůstalo živých, utíkali, Němci to pořád stříleli, strašně málo jich bylo. Když jich bylo řekněme tři sta lidí, a jestli se z toho dostalo padesát, tak to je moc. Tak jsem zažil ukázku těch velitelů idiotů. My jsme neměli silné dělostřelectvo, které by mohlo ten útok krýt. Kulomety a pár děl, to je hloupost. Prostě ti velitelé mysleli jako za první světové války. Prostě hurá, za rodinu, za vlast, nic.“ Vladimír Hrozný kritizuje to, že Stalin nechal před válkou popravit velký počet důstojníků. Právě kvůli tomu se do velení dostali nekvalitní lidé.

Němci kvůli unikající páře z kulometu dokázali zaměřit pozici Vladimíra Hrozného a za dva dny ho začali ostřelovat. „Najednou rána za náma, Němci střílí, za náma výbuch, rána před náma.“ Třetí rána už vybouchla dva nebo tři metry před nimi. „Samozřejmě kulomet byl pryč, nás to v tom zákopu zavalilo, já jsem dostal střepinu, vůbec jsem o tom nevěděl.“

Pilotem Šturmoviku

V nemocnicích si důstojníci z tankových a leteckých jednotek vybírali mezi zraněnými nové vojáky. „Samozřejmě, ve štábu je napřed kontrolovali. Podle seznamu, kdo a co, co předtím byl, kdo byl řidič, traktorista nebo u letectva, kdo s čím byl seznámen. Tak z té pěchoty vybírali lidi, potřebovali ty lidi. Tak mě vybrali, protože už jsem měl za sebou samostatné lety.“ S několika dalšími vojáky se dostal k letecké jednotce, která létala s letouny Il-2 ‚Šturmovik‘. Il-2 byl bitevník určený pro ničení pozemních cílů. Létat se učili přímo na letištích nedaleko fronty. „Každá jednotka měla dvojplošník pro spojení a na tom jsme se učili létat. Byla tam kabina pro instruktora i žáka, tam jsme napřed létali společně, potom samostatně. Potom jsme se seznamovali s iljušinem. Charakteristika, jak se ten stroj chová, všechny náležitosti, aby mohl ovládat stroj, aby člověk nezničil stroj i sám sebe. Samozřejmě jsme to všechno zkoušeli na zemi, hned jsme nelítali. Jezdit, vyzkoušet jako start, ale do vzduchu ne.“

Vladimír Hrozný vypráví, jak vypadal bojový let. „Většinou jsme byli tři, jeden z toho byl velitel. On vedl útok, na co se má utočit. Vždycky se letělo ve více než třiceti stupních střemhlav, to muselo být rychle. Když letíte na sto padesát až dvě stě metrů, veškerý terén před sebou, nevíte, kde jsou Němci, nějaká třeba protiletadlová děla nebo něco takového nebo nějaký sklad německý. Najednou se objeví za linií fronty, samozřejmě, tam Rusáci nemohou být, jsou to Němci. Útok musí být okamžitě, okamžitě zareagovat. U Němců bylo protiletadlové dělostřelectvo velmi dobré a ti vojáci byli taky dobře vycvičení, moc dobře a muselo se dát velkého bacha na překvapení, to oni už nestačili, ale podruhý se vrátit už raději ne. Tak to bylo pořád na různé cíle.“

V roce 1944 byl Vladimír Hrozný podruhé zraněn. „Na začátku čtyřiačtyřicátého nás Němci bombardovali, to už byla fronta na území Ukrajiny, Běloruska. Němci bombardovali naše letiště, stroje byly zamaskovány, ale Němci věděli, kde to je, oni taky maskovali, okraj lesa a tam někde byly všechny ty stroje. Bomba vybuchla vedle mě, já utíkal k tomu stroji, to bylo vždycky dostat do vzduchu stroj, zachránit sebe i stroj. Bomba vybuchla, já se vzpamatoval ve špitále, měsíc jsem o sobě nevěděl.“ Ze zdravotních důvodů se k letectvu již nemohl vrátit.

Cesta do Prahy

Válka však pro Vladimíra Hrozného stále nekončila a poté, co se uzdravil, byl poslán do tankového učiliště v Rybinsku. Jak ale vypráví, panoval tam tvrdý „prušácký“ dril, což se mu nelíbilo. Po tolika letech na frontě odmítl ztrácet čas v učilišti a během pohovoru krátce po svém příchodu oznámil nadřízeným, že chce jít zpátky na frontu. „Samozřejmě nadávali, seděli tam pupkáči, všichni plno vyznamenání, na frontě nikdy nebyli.“ Nakonec však mohl učiliště opustit a s několika dalšími vojáky odjel do Gorkého (dnešní Nižnij Novgorod), kde naložili techniku na vlak a vydali se na frontu do dnešní Moldávie ke 2. mechanizovanému sboru.

Zbytek války strávil Vladimír Hrozný jako průzkumník v obrněném vozu BA-64, prošel Rumunskem, Bulharskem, severní Jugoslávii, Maďarskem, Rakouskem a Československem. Jeho příhoda z budapešťské operace vypovídá o tom, že obyčejní vojáci z obou nepřátelských stran pro sebe měli pochopení. Při jízdě obrněncem na okraji Budapešti zahlédli s kamarádem tři Němce, jak běží ke stodole u statku. Vydali se za nimi. „Oni tam stáli úplně v rohu přitlačený ke zdi. ‚Tak ruce vzhůru a pojďte sem!‘ Přišli k nám špinaví, otrhaný, zřejmě hladný byli. Zkontrolovali jsme zbraně, mají-li někde pistoli, nic takového. Jeden z nich byl takovej vysokej chlap, tady kříž visel. Já říkal, trochu jsem mluvil německy, chodil jsem do školy, domluvil jsem se slušně: ‚Dáš na památku?‘ On říká: ‚Ne!‘ Já říkám: ‚Tak ne?‘ Já jsem ho vzal a strhnul ho z něho. On začal brečet, já říkám: ‚Proč brečíš? Ty nemyslíš, že můžeš být mrtvý nebo něco, to ti nevadí? A ty brečíš kvůli tomu kříži, vyznamenání?‘ On říkal, Luftwaffe a všechno, že sloužil u letectva. Já říkal: ‚Já taky sloužil u letectva, ale my bojujem proti sobě a nechceme vás zastřelit, vůbec!‘ A říkám: ‚Ten kříž si nechám na památku. Vy, když se dostanete domů a budete živí a řekneš, že ti Rusák odebral ten kříž, tak ti dají nový. Máte to tam někde v papírech.‘ Smál se. ‚A teď utíkejte, a když potkáte, nedělejte blbosti… najdete civilní oblečení, tak raději konec války, zachraňte svůj život, nemá to smysl. My do vás nebudeme střílet a nebudeme vás brát do zajetí.‘ Kam bysme je brali s tím pancéřáčkem a proč? Taky lidi, šli do války, byli nuceni prostě jít.“ Během bojů v Maďarsku byl Vladimír Hrozný potřetí zraněn.

Boje v Rakousku a Československu byly podle Vladimíra Hrozného už „lážo-plážo“. Na jižní Moravě se štáb rozmístil u Dolních Věstonic. Během Pražského povstání dostal rozkaz dojet na průzkum do Prahy. „Dostali jsme příkaz dostat se do Prahy a hlásit, jaká je tam skutečně situace, co se děje v Praze. Samozřejmě, ten náš sbor byl připraven dostat se co nejrychleji do Prahy. V noci jsme se dostali dvakrát do ustupující německé kolony, my jsme mysleli, že to jsou naši, byli to Němci. Ty Němci si nás skoro nevšímali, na pancéřáku hvězdy, ale mysleli asi, že je to válečná kořist, v každém případě mohli do nás pustit pancéřovou pěst a z nás by nezůstalo nic. Byli vyzbrojeni, všechno. Tak jsme se dostali do Prahy s tím pancéřákem přesně plus nebo minus pár minut po dvanácté hodině, půlnoci, na Žižkov. Na Žižkově byla točna elektriky, u silnice byla malá benzinová pumpa. Do města jsme nejeli, byly obavy, že by tam byli Němci, kdyby do pancéřáku..., tak se rozlítne jako krabička zápalek. Ale v Praze byl božský klid, ani rána. Tak jsme hlásili, jaká je situace, že božský klid, žádné boje, že nic není. Jenom jednu ránu jsme slyšeli z flinty někde v centru města. V pět hodin už začaly první naše tanky vjíždět do Prahy.“

Bylo 9. května 1945 ráno a druhá světová válka v Evropě oficiálně skončila. Sovětští vojáci slavili a Pražané je s nadšením vítali. „Ještě 9. května jsme projížděli, pár tanků, nějaké náklaďáky s dělama, přes Václavské náměstí. Házeli po nás šeříky, buchty házeli do otevřených oken pancéřáků, i mně tam strkali. To bylo prostě krásné. I pro nás, i pro ty civilní lidi.“ Válečné martyrium ale pokračovalo. U Milína na Příbramsku se soustředily silné německé jednotky pod velením SS-Gruppenführera Karla von Pücklera, velitele Waffen-SS v Čechách a na Moravě. Sbor Vladimíra Hrozného tam byl poslán. Poslední bitva druhé světové války v Evropě probíhala od 9. do 11. května a Vladimíru Hroznému se málem stala osudnou. „Náhodou mě nějaká kulka škrtla do hlavy.“ Jednalo se o čtvrté zranění během čtyř let.

Osudový návrat do Sovětského svazu

Sbor odjel po válce v Evropě zpátky do SSSR. Vladimír Hrozný však kvůli tomu, že byl čtyřikrát zraněn, demobilizoval. „Demobilizoval jsem, počtvrté jsem byl zraněn, to byl příkaz Stalina.“ Po propuštění z nemocnice odjel do Prahy, kde se již dříve seznámil s dívkou z Kyjí. Vzali se a on získal československé občanství. Novomanželé se rozhodli odjet po svatbě do Sovětského svazu, čekala je dlouhá cesta až do Vladimírova rodiště na Dálném východě. Manželce se však od začátku v SSSR nelíbilo. „Viděla pustou zemi, kde všechno bylo zničeno, dědiny, města.“ Jejich cesta skončila v Moskvě.. „Hned jsme šli na české velvyslanectví. Řekli jsme o situaci, že ona nechce dál jet. Oni řekli, byli tam féroví lidi, řekli: ‚Podívejte se, s ní není problém, ona je rodačka, Češka, vrátit se, to můžeme zařídit. Ale vám nemůžeme pomoct, vy jste rodák odsud, vy jste Rus, i když máte občanství, my s tím budeme mít nepříjemnosti, NKVD a všechno.“

Mladí manželé odjeli na doporučení československého velvyslanectví do Oděsy, kde byl repatriační tábor pro cizince, kteří se nacházeli na sovětském území. „Dostali jsme se tam. Tam byly různé národnosti – z Francie, jižních států, bylo tam hodně národností. Bylo to asi dvacet kilometrů od Oděsy, na břehu Černého moře, takové rekreační středisko, lázně maličké. Řídila to NKVD.“ Jenomže situace se nelepšila a manželka, která čekala dítě, se nakonec rozhodla odjet sama přes Moskvu zpět do Československa. Po odjezdu manželky začali důstojníci NKVD nabízet Vladimírovi Hroznému ruskou ženu. „Pořád mě zvali a přemlouvali ti důstojníci, že v Rusku je na jednoho chlapa čtyřicet slečen a já si vyberu něco takového. Nemohl jsem to pochopit, že mně vnucovali, to byla prostě hloupá věc. Nabízeli mi, že tady můžu študovat vysokou školu a všechny cesty jsou pro mě otevřený a tak dál. Já to všechno odmítal.“

Přes hranici do Československa

Aby se dostal z tábora v Oděse, souhlasil nakonec, že zůstane v Sovětském svazu, a uvedl, že by se chtěl usadit v Černigovu na Ukrajině. „Já jsem samozřejmě měl v úmyslu zdrhnout do Moskvy a nebo se potom nelegálním způsobem pokusit dostat sem.“ Dojel do Černigova, přihlásil se na místním oddělení NKVD a za pár dní odjel vlakem do Moskvy. V Moskvě již nešel na československé velvyslanectví, ale na velvyslanectví Spojených států. „Měl jsem nápad požádat je, aby mi jako spojenci pomohli.“ Na americkém velvyslanectví mu však rusky mluvící žena řekla, že tam nikdo, kdo by ho mohl přijmout, není. „Vyšel jsem ven, udělal jsem pět kroků, někdo mně položil ruku na rameno, já jsem se otočil, v civilu, papír mě ukázal – NKVD. ‚Pojďte se mnou!‘“ Žena z velvyslanectví pravděpodobně pracovala pro NKVD. Agent mu řekl, že v Moskvě nesmí zůstat a musí odjet pryč. Rozhodl se odjet do Lvova na západní Ukrajině. Agent ho odvedl na nádraží, koupil mu lístek a posadil na vlak.

Ze Lvova odjel do městečka poblíž československých hranic. Tam se na trhu seznámil s člověkem, který údajně často přecházel hranice, aby mohl navštěvovat příbuzné na Slovensku. Požádal ho, jestli by ho nepřevedl. Domluvili se tak, že Vladimír Hrozný přijde k němu do vesnice a poté přejdou hranice na Slovensko.

Vladimír Hrozný přišel k převáděči do chalupy, ten mu však řekl, že hranice překročí až večer. „Ptám se, kde je tady obchod. On mně ukázal asi sto metrů, tam stála nějaká chalupa. Půjdu a koupím něco, pro děti, i pro nás, vodku nebo něco. Ukázal a já šel. V chalupě byla taková malá síňka, potom další dveře ven, já vešel do té síňky, otevřel dveře a zase ruka mně na rameno, otočím se a pohraničník se samopalem. Svině člověk, sto rublů za to dostal. Obyvatelstvo, co žilo blízko hranic, mělo hned oznámit orgánům neznámého člověka, kdo to je, co to je, aby to hned oznamovali. Že chce jít přes hranici nebo diverzant nebo čert ví… Vyšetřovali mě tři měsíce, kapitán NKVD a druhý nadporučík, ale nešáhli na mě ani prstem. Špion, pro který stát pracuji, které jsem národnosti, kde jsem se tak perfektně naučil rusky. Mně to bylo všechno k smíchu. Říkal jsem: ‚Můžete zjistit, že jsem voják, sloužil jsem v těch jednotkách, tam jsem se narodil. Získal jsem československé občanství, žena je tam, chci se vrátit domů.‘“ Tvrdil, že u hranic byl jen na návštěvě.

Nakonec všechno ověřili, zjistilo se, že není žádným špionem, ale stejně následoval soud. „Soud – chlapík, jedna ženská, neexistoval žádný obhájce, žádný žalobce. Nic neexistovalo. Malá chalupa, tam mě dovedli. Přečetli mi tam rozsudek, tak a tak. Já říkám: ,To není tak.‘ – ,Tady je svědek.‘ To byl ten chlap. ,Svědek potvrdil, že jste chtěl překročit hranici.‘“ Byl odsouzen na tři roky. Starší strážný ho eskortoval do věznice ve Lvově. Vladimír Hrozný však během cesty na nádraží dokázal utéct a překročil hranici do Československa. Žil v Bratislavě, živil se opravou aut. Lidé, se kterými se tam setkal, mu někdy říkali, že Sovětský svaz je ráj na zemi. „Říkal jsem, že to není pravda, není to ráj na zemi, ale možná po válce, až to bude trvat hodně roků, snad bude život na takové úrovni jako u vás tady. Ještě jsem nevěděl, nesetkal se se skutečným životem mezi lidmi, udavači a všechno, to jsem neznal, věřil jsem lidem. Nenapadlo mě, že by někdo šel udávat, mnoho jich bylo. Všude byla NKVD, v celé republice, v každém malém městě bylo sídlo NKVD. Tak mě lapli v Bratislavě. Zastavilo auto, rusky mluvili: ‚Potřebujeme s vámi něco vyřídit, zeptat se.‘ Cítil jsem, jaké to bude vyřizování. Hned mě odvezli druhým autem až do Lvova. To už nešlo zdrhnout. Ve Lvově mně přečetl přímo enkáveďák: ‚Odsuzuje se na deset roků plus tamty tři za hanobení Sovětského svazu mezi obyvatelstvem.‘ A tak dále.“ Vladimír Hrozný byl odvezen do pracovního tábora v Republice Komi na severovýchodě evropské části Ruska.

V gulagu

„Kriminál byl horší než válka, hlad, člověk byl nula a otrocká práce dvanáct hodin denně.“ Vladimír Hrozný střídal různé tábory. Většinou pracoval na těžbě dřeva, ale dostal se i do tábora až za polárním kruhem, nedaleko města Vorkuta, kde byl antracitový důl. Vladimír tam stavěl baráky. „Zem byla zmrzlá, museli jsme to kopat všechno ručně, krumpáče, lopaty a tak.“ V gulagu se spřátelil se třemi dalšími vězni a společně plánovali na léto útěk. Schovávali si krajíčky chleba, které sušili, aby měli na útěku co jíst. Jednou v zimě však dva jeho přátele utekli sami. V hlubokém sněhu ale proti dozorcům na lyžích neměli šanci, oba byli dopadeni a zastřeleni. „Já z toho měl průšvih. Bylo velké vyšetřování. NKVD měla kancelář na území tábora. ‚Vy jste je znal, vy jste jim dal adresu, vy jste kamarádili, dal jste jim adresu, aby utekli do Československa, vy jste občan Československa a oni by tudy utekli dál na Západ.‘ Já jsem říkal: ‚Nic jsem neznal, vůbec o tom nevím!‘ To jsem říkal pravdu. Samozřejmě jsem neříkal, že jsme všichni chtěli utéct spolu.“ NKVD mu stejně neuvěřila a byl dodatečně odsouzen na dalších pět let vězení za to, že věděl o připravovaném útěku kamarádů a neoznámil to.

Propuštění

Vysvobození z tábora přinesla Vladimíru Hroznému Stalinova smrt v březnu 1953. Po jednom až dvou měsících začali být amnestovaní vězni odváženi. „Soustředili nás, než nás vrátili do těch států, do Maďarska, do Československa, do Francie, tam některý lidi byli i z jiných států, z jižních států, byli tam muslimové. Soustředili nás jižně od Moskvy, pár set kilometrů, už bylo léto. Asi dva měsíce jsme tam měli rajský život, žádná práce, byl tam tábor, ale nebyl moc chráněný, velikánská rozloha. Krmili nás slušně, abychom vypadali trochu lépe. My jsme byli samá kost.“

Poté byl s dalšími 120–150 vězni pocházejícími z Československa odvezen nákladním vlakem na sovětskou-československou hranici, kde je převzalo SNB. Autobusy byli odvezeni do Levoče na zámek. „Převzali nás pracovníci v civilu z ministerstva vnitra. Jednali s námi slušně, doktoři, sprchy, abychom prostě byli čistí. Někteří byli tuberáci. Dělali prohlídky.“ Amnestovaní vězni tam dostali civilní oblečení, jelikož až do Levoče přijeli v hadrech, které měli ještě v gulagu. „Nemohli nás pustit takhle do Československa, my jsme přijeli ze sovětského ráje. To byla propaganda.“ Nikdo z amnestovaných vězňů však nemohl bydlet ani u hranic, ani ve velkých městech. Vladimír Hrozný nemohl jít do Prahy, a rozhodl se proto usadit v Českém Brodu. „Jízdenky jsme dostali, každý dostal ještě pár korun.“ V Českém Brodě pracoval v traktorové stanici.

Život v Československu

Po příjezdu do Českého Brodu se Vladimír Hrozný vydal do Prahy za manželkou. Od jejích rodičů však zjistil, že je již vdaná. Řekla mu, že se k němu vrátí, pokud sežene byt. Dozvěděl se, že horníci na Ostravsku dostávají přednostně byty, a odešel pracovat do dolů. Jenomže manželka mu oznámila, že její současný manžel se rozhodl studovat dálkově vysokou školu a ona ho nemůže opustit. Chtěla, aby Vladimír Hrozný počkal ještě pět, ten to však odmítl. V dolech pracoval asi rok, práce mu přišla nebezpečná a těžká. Odešel proto na Opavsko, kde pracoval v traktorové stanici, poté pracoval na melioracích, řídil buldozer. Několikrát byl dokonce navržen na Řád socialistické práce, ale měl špatný kádrový posudek a řád nikdy nedostal. Později pracoval na stavbě dálnice D 1, kde se seznámil se svou budoucí manželkou Marií.

Odškodnění za dobu strávenou v gulagu

Přestože byl amnestován už v roce 1953, rehabilitován byl až v roce 2004. O rehabilitaci se však dozvěděl teprve v roce 2010. Vladimíru Hroznému vadí, že Rusko nedokázalo své politické vězně dostatečně odškodnit. „Duma přijala zákon, že za každý měsíc práce můžu dostat pětasedmdesát rublů, to znamená zhruba padesát korun za měsíc. To je co?“ Kvůli tomu v současnosti píše jak Dmitriji Medveděvovi, tak Vladimíru Putinovi. Byl by rád, pokud by došlo ke změně zákona a neprávem odsouzení vězni by se dočkali opravdového odškodnění.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století