Vladimír Hrozný

„Přišla doba a velitelství dostalo nápad, velitelem praporu byl nějaký major, prostě zaútočit na Němce. My jsme byli na vrchu, Němci byli tam na vrchu, mezi námi byla rovinka, půl kilometru určitě. Pěšáci jako z první světové války s flintama a bodákama. Němci to začali kosit jako trávu z kulometů. My měli každý úsek a měli jsme ostřelovat německý vrch. Můj kulomet pálil tak, až se začala vařit voda v kulometu, která má chladit tu hlaveň, špunt vyskočil, pára jako z lokomotivy. To je zdlouhavé, vyměnit hlaveň, dolít vodu a byl vlastně konec. Pěšáci, kteří se dostali zpět živí, málo jich zůstalo živých, utíkali, Němci pořád stříleli, strašně málo se jich vrátilo. Když jich bylo řekněme tři sta lidí, a jestli se vrátilo padesát, tak to je moc. Tak jsem zažil ukázku těch velitelů idiotů. My jsme neměli silné dělostřelectvo, které by mohlo ten útok krýt, kulomety a pár děl. To je hloupost. Prostě ti velitelé mysleli jako za první světové války. Hurá, za rodinu, za vlast, nic.“

„Říkám, tak kdy půjdem, až večer, tak říkám, kde je tady obchod. On říká tam, ukázal mně asi sto metrů, tam chalupa stála. Říkám, půjdu a koupím něco, pro děti, i pro nás, vodka nebo něco. Ukázal a já šel. V chalupě byla taková malá síňka, další dveře ven. Já jsem vešel do té síňky, dveře jsem otevřel a zase ruka mně na rameno, otočím se a pohraničník se samopalem. Svině člověk, za sto rublů, on za to dostal nějaké peníze. Obyvatelstvo, co žilo blízko hranic, mělo hned oznámit orgánům neznámého člověka, kdo to je, co to je, aby to hned oznamovali. Že chce jít přes hranici nebo diverzant nebo čert ví.“

„Na začátku čtyřiačtyřicatého nás Němci bombardovali, to už byla fronta na území Ukrajiny, Běloruska. Němci bombardovali naše letiště, stroje byly zamaskovány, ale Němci věděli, kde jsou, oni taky maskovali, okraj lesa a tam někde byly všechny ty stroje. Bomba vybuchla vedle mě, já utíkal k tomu stroji, to bylo vždycky dostat do vzuchu stroj, zachránit sebe i stroj. Bomba vybuchla, já se vzpamatoval ve špitále, měsíc jsem o sobě nevěděl.“

Tazatel: „Kolik vás létalo pohromadě?“ - „Většinou tři, jeden z toho byl velitel. On vedl útok, na co se má utočit. Vždycky se letělo ve více než třiceti stupních střemhlav, to muselo být rychle. Když letíte na 150 až 200 metrů, veškerý terén před sebou, nevíte, kde jsou Němci, nějaká třeba protiletadlová děla nebo něco takového nebo nějaký sklad německý. Najednou se objeví za linií fronty, samozřejmě, tam Rusáci nemůžou být, jsou to Němci. Útok musí být okamžitě, okamžitě zareagovat. U Němců bylo protiletadlové dělostřelectvo velmi dobré a ti vojáci byli taky dobře vycvičení, moc dobře, a muselo se dát velkého bacha na překvapení, to oni už nestačili, ale napodruhý se vrátit už raději ne. Tak to bylo pořád na různé cíle.“

„Dostali jsme příkaz dostat se do Prahy a hlásit, jaká je tam skutečně situace, co se tam děje. Samozřejmě, ten náš sbor byl připraven dostat se co nejrychleji do Prahy. V noci jsme se dostali dvakrát do ustupující německé kolony, my jsme mysleli, že to jsou naši, byli to Němci. Ty Němci si nás skoro nevšímali, na pancéřáku hvězdy, ale mysleli asi, že je to válečná kořist. V každém případě mohli do nás pustit pancéřovou pěst a z nás by nezůstalo nic. Byli vyzbrojeni, všechno. Tak jsme se dostali do Prahy s tím pancéřákem přesně plus nebo minus pár minut po dvanácté hodině, půlnoci, na Žižkov. Na Žižkově byla točna elektriky, u silnice byla malá benzinová pumpička. Do města jsme nejeli, byly obavy, že by tam byli Němci, kdyby do pancéřáku... , tak se rozlítne jako krabička zápalek, ale v Praze byl božský klid, ani rána.“