Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Hanuš Hron (* 1925)

Z Terezína se dalo utéct. Ale kam by člověk šel?

  • narozen 18. června 1925 jako Hanuš Weinstein

  • otec byl lékař, matka ošetřovatelka

  • na podzim 1938, po zabrání Sudet, se rodina uchýlila do Prahy

  • v Praze dokončil měšťanku a krátce byl učněm v několika různých firmách

  • začátkem roku 1941 se otec vystěhoval do Číny, usiloval o možnost vycestování pro celou rodinu

  • dopis s papíry potřebnými k vycestování dorazil v den, kdy Hanuš s matkou a sestrou nastoupili do transportu do Terezína

  • v Terezíně se Hanuš uplatnil jako opravář čerpadel a potrubí

  • v roce 1944 se přihlásil na stavbu tábora pro důstojníky SS nedaleko Berlína

  • konec války prožil v Terezíně

  • v roce 1945 si změnil jméno na Hanuš Hron

  • stal se členem KSČ

  • počátkem 50. let vyloučen z KSČ po procesu s Rudolfem Slánským

  • dostudoval vysokou školu, ale mohl zastávat pouze dělnické profese

  • působil v dělnických profesích na Ostravsku a Mostecku

  • v letech 1969-1989 pracoval v podniku Chodos v Chodově u Karlových Varů

Hanuš Hron se narodil 18. června 1925 v Mostě jako Hanuš Weinstein. „Jméno jsem si změnil v roce 1945, kdy v Čechách bylo tolik protiněmeckých nálad. Změnil jsem si jméno na české, abych ho nemusel stále hláskovat. Můj otec toho tenkrát litoval a dnes toho lituji já. Myslím, že člověk si má své jméno ponechat,“ konstatuje. 

V roce 1945 však měl bezpochyby i jiné důvody ke změně jména: jméno Weinstein odkazovalo na jeho židovský původ. A přestože on i jeho rodiče a sestra shodou téměř zázračných okolností přežili holocaust, většina jejich příbuzných to štěstí neměla. 

 

Byl tu signál, ale nikdo na něj nechtěl brát zřetel

Hanuš Hron prožíval celkem šťastné dětství v předválečném Mostě, kde jeho otec působil jako lékař se specializací ušní-nosní-krční. “Pocházím z rodiny, které se tehdy říkalo ,Dreitagsjuden’, třídenní Židé. Chodili jsme do synagogy jenom třikrát ročně, na svátky pesach, jom kipur a roš ha-šana,” popisuje vlažné náboženské zvyklosti své rodiny. Jeho maminka nicméně udržovala styky se skupinou židovských dam na obtýdenních dýcháncích, jichž se musely účastnit i děti, otrávené povinností svátečně se obléci, ale odškodněné dortíkem nebo koláčem. 

Hanuš byl v té době členem skautské organizace a jak sám říká, i díky členství ve skautu dokázal pozdější události ve svém životě, související s holocaustem, vnímat spíše jako dobrodružství než jako utrpení. 

“Až do druhé poloviny třicátých let jsem se s antisemitismem, s výjimkou běžného dětského pošťuchování, moc často nesetkával,” vzpomíná. Pak ale agresivita mosteckých Němců vůči Židům pomalu narůstala. “Dělali noční průvody s pochodněmi, které se občas zastavily i před naším domem. Bylo obecně známo, že v něm žije židovský lékař. Ale nikdo nečekal, že to dojde až do takových konců,” dodává Hanuš Hron. Rodina místního židovského uhlobarona Petschka v té době prodala všechny své majetky na Mostecku a odstěhovala se do Velké Británie. “To byl určitý signál, že se něco blíží. Ale nikdo ho nechtěl uposlechnout. Nikdo na něj nebral zřetel.” 

 

Dlouho očekávaný dopis přišel v den transportu

Po obsazení Sudet na podzim 1938 se rodina musela přestěhovat do vnitrozemí. Hanušovi rodiče si pronajali byt v Praze a chlapec pak ještě chvíli mohl studovat, i když místo gymnázia navštěvoval jen měšťanku. Po jejím dokončení hledal alespoň příležitost, kde by se mohl vyučit. Ale příležitosti se stále zužovaly: na krátký čas ho přijali jako učně do klempírny v ČKD, brzy byl ale kvůli židovskému původu propuštěn. To se opakovalo u různých firem ještě několikrát, krátkou dobu také pracoval jako učeň ve vodárně. Nakonec ho zaměstnala židovská obec: měl na dvoukoláku tahat zavazadla lidí, kteří odcházeli do transportů. 

Volný čas trávil převážně v židovském sportovním klubu Hagibor, kde se mohl věnovat kolektivním hrám i lehké atletice. “Významný faktor byl také seznamování s děvčaty. Žádnou jinou příležitost jsme k tomu neměli, na taneční zábavy jsme chodit nemohli, jako Židé jsme po dvacáté hodině večer měli zákaz vycházení,” konstatuje.“Já jsem ta omezení tolik neprožíval. Ale pro mou matku, i když byla psychicky dost odolná, to pochopitelně bylo těžší než pro mě.” 

Hanušův otec už od vyhlášení protektorátu sháněl pro celou rodinu možnost vystěhování do zahraničí. Bylo to obtížné, protože většina zemí požadovala vysoké kauce anebo ručitele z řad vlastních občanů. Otec nakonec získal možnost odcestovat do Číny, kde o něj jako o lékaře měli zájem. Ani tak ale neměl dost prostředků na to, aby mohl rodinu vzít s sebou. Odjel tedy do Číny začátkem roku 1941 sám s tím, že až bude ekonomicky zajištěný, manželka a děti za ním přijedou. “Většina židovských rodin tu možnost neměla. Navíc by pro ně nebylo přijatelné odejít někam, kde neměly zaručenou práci. Pro jejich mentalitu to bylo nemyslitelné,” vysvětluje Hanuš Hron. 

Weinsteinovi na dopis od otce dlouho čekali marně. Bohužel jim dorazil právě v den, kdy nastupovali do transportu do Terezína. “Přinesli nám ho ve chvíli, kdy už jsme stáli v davu u Veletržního paláce. Nějaký esesák tam vyvolával jméno mé matky a dopis jí předal. Byly v něm všechny náležitosti potřebné pro naše vystěhování, včetně jízdenek na Transsibiřskou magistrálu. Ale už bylo pozdě. V té době už probíhala válka Německa se Sovětským svazem a cesta přes Rusko byla tedy nemožná,” říká Hanuš Hron. 

 

Tajných chodeb bylo v Terezíně mnoho

“Někdy se mě lidé ptají, proč Židé nastupovali dobrovolně do transportů nebo proč jsme neutekli z Terezína. Nechápou, že člověk v protektorátu nemohl existovat bez potravinových lístků. Leda že by měl příbuzného v zapadlé vesnici, který by ho dokázal ukrýt a uživit. Ano, z Terezína se dalo utéct, ale kam by člověk potom šel?” říká Hanuš Hron. 

On sám měl v Terezíně štěstí v neštěstí díky své krátké praxi vodárenského učně. “Zásobování vodou bylo v Terezíně projektované na 12 tisíc obyvatel města plus vojenskou posádku. Jenže v té době tam v ghettu bylo uvězněno 50 tisíc Židů. Rozvod vody byl tedy v dost kritickém stavu,” vysvětluje Hanuš Hron, proč byly jeho zkušenosti s opravováním potrubí a čerpadel v Terezíně velmi cenné a pravděpodobně mu zachránily život. Ani on, ani jeho matka a sestra nebyli během pobytu v ghettu zařazeni do žádného transportu na východ. Díky své práci ve vodárně se občas i dosyta najedl, třeba když byl povolán, aby opravil čerpadlo na místních jatkách. 

Bydlel v místním domově mládeže, kde se přátelil s budoucím entomologem Erichem Mautnerem. Jednou před Vánoci 1943 se spolu tajně v noci vypravili pro vánoční stromek, pod kterým chtěli s ostatními oslavit Štědrý večer. Většina dětí v domově mládeže pocházela z asimilovaných židovských rodin, takže oslava Vánoc, včetně stromečku, pro ně byla něčím zcela přirozeným. 

“Šli jsme tajnou chodbou, kterých bylo v Terezíně mnoho. Žebřík, který jsme nesli, jsme v jednu chvíli museli rozříznout, abychom prošli zátočinou chodby. Došli jsme k zamřížované střílně z doby Marie Terezie, uzamčené řetězem. Ten jsme přeřízli a okénkem jsme spustili žebřík. Sešplhali jsme dolů do příkopu a potom přeběhli silnici do lesa, kde jsme uřízli stromek. Pak jsme se stejnou cestou vrátili zpátky,” vzpomíná Hanuš Hron. 

 

Vypukla panika, že jsou v plynových komorách

Židé v Terezíně podle Hanuše Hrona dlouho nevěděli nic o vyhlazovacích táborech, netušili, co se děje s lidmi, kteří míří v transportech na východ. Tato informace se k nim dostala až v roce 1942 nebo 1943. “Tehdy dorazil do Terezína transport asi tisícovky dětí z Osvětimi. Byli v něm i lékaři a zdravotní sestry, všechno Židé. Když odvedli děti do sprch, aby se umyly, vypukla šílená panika, že jsou v plynových komorách. Tehdy jsme se poprvé dozvěděli, že plynové komory v Osvětimi existují,” říká Hanuš Hron. “Ten transport pobyl v Terezíně jen několik týdnů. Potom šel kompletně celý zpátky do Osvětimi a tam hned na smrt, do plynu.” (Zde má pamětník možná na mysli příjezd dětského transportu z likvidovaného ghetta v Bialystoku v srpnu roku 1943, pozn. red.) 

On sám se v roce 1944 dobrovolně přihlásil do speciálního transportu řemeslníků do Německa. Jeho cílem byl tábor v lesích asi osmdesát kilometrů od Berlína, kde měli za úkol vybudovat náhradní sídlo pro nejvyšší velení SS pro případ, že by byl Berlín vybombardovaný. “Protože nám během pobytu tam těžko mohli zabránit v útěku, slíbili nám, že během pobytu v Německu budou členové našich rodin v Terezíně chráněni před transporty do Polska,” říká Hanuš Hron. Přinejmenším v jeho případě nacisté tento slib dodrželi: v únoru 1945 se v Terezíně znovu shledal s matkou a se sestrou. Tehdy už tušil, že konec války se blíží, protože při práci v Německu občas slýchali dunění dělostřelby. 

“Jednoho dne v květnu 1945 jsem se vzbudil a v Terezíně nebyl vidět nikdo v uniformě, žádný Němec ani český četník. Bylo možné odsud odejít - ale vzhledem k tomu, že byla tyfová karanténa, to doporučováno nebylo.” V té době sem směřovaly tisíce vězňů z jiných koncentračních táborů v katastrofálním fyzickém i psychickém stavu. “Když jsem jim měl donést chleba, vrhli se na mě, povalili mě, koš převrhli a chleba rozdupali, bylo to zoufalství. Přestože jsme byli vězňové stejně jako oni, museli jsme je držet od sebe pomocí klacků, abychom mezi ně mohli chleba rozdělit,” říká Hanuš Hron. 

Když z terezínských hradeb viděl, jak kolem projíždí nekonečná kolona sovětských vojáků mířících od Drážďan na Prahu, naskočil na ruský gazík a jel do Prahy společně s nimi. “Před Prahou se kolona zastavila, v protisměru nás míjela obrovská kolona německých zajatců,” vzpomíná Hanuš Hron. “Jeden zajatec měl okolo krku na tkaničkách pověšené boty. Ruský voják ukázal na moje boty, úplně rozervané, a pak na ty jeho. Poprvé v životě jsem mohl zvýšit hlas na německého občana. Odhodlal jsem se a zařval: ,Gibt die Schuhe!’ On si ty boty sundal a podával mi je. Když jsem se pro ně shýbnul, uviděl jsem, že on sám je bos. Nebyly to náhradní boty, byly jeho jediné. Zastyděl jsem se a hodil jsem mu ty boty zpátky. V ten okamžik se kolony daly do pohybu, takže k lepším botám jsem přišel později. Ale netrvalo to dlouho,” popisuje Hanuš Hron moment ve svém životě, kdy se vědomě rozhodl, že se nebude Němcům mstít. 

 

Znovu bylo zaostřeno na Židy

Přestože Hanušova nejužší rodina holocaust přežila, ostatní jejich příbuzní takové štěstí většinou neměli. Většina matčiných sourozenců zahynula i s celými rodinami. 

V roce 1946 se Weinsteinovi znovu shledali s otcem, který se vrátil z Číny. Ale po pětileté odluce bylo těžké obnovit zpřetrhaná pouta. “Moje matka už s ním vztah nikdy nenavázala. A já… Ten večer, co se otec vrátil, jsem měl koupené lístky do kina. A nechtěl jsem to propást. Až mnohem později jsem se dozvěděl, že to bylo otci hrozně líto,” konstatuje Hanuš Hron. 

V té době už byl členem komunistické strany a Československého svazu mládeže. Začal pracovat pro firmu vyrábějící čerpadla v Lutíně u Olomouce, později působil jako zaměstnanec svazu mládeže v Třineckých železárnách, dálkově studoval vysokou školu. Jeho kariéra komunistického aktivisty měla ale krátké trvání. 

“Po procesu s Rudolfem Slánským znovu začalo být zaostřeno na Židy,” popisuje Hanuš Hron nový nárůst antisemitismu. Na jedné konferenci vystoupil proti stranickému usnesení a následky na sebe nenechaly dlouho čekat: byl vyloučen z KSČ, zbaven funkcí, šel pracovat k lopatě. 

Až do roku 1968 potom pracoval jako dělník na Ostravsku a na Mostecku. “Vysokou školu jsem sice dokončil, ale měl jsem kádrový strop, mohl jsem dělat maximálně dílenského mistra,” vysvětluje. 

V období pražského jara 1968 udělal konkurs na ředitele firmy v Nejdku na Karlovarsku. Ale hned na počátku normalizace o tuto práci zase přišel. A do roku 1989 pak pracoval ve výrobě vulkanizačních lisů v Chodově u Karlových Varů. 

“Existuje něco jako historická pravda, ale ta se hodí jen archivářům nebo historikům. Pro obyčejného člověka nemá cenu. My, ať už Židé, Češi nebo Němci, kteří jsme ty události prožili, se na ně díváme z úhlu pohledu svých vlastních osudů,” říká Hanuš Hron. “Soužití Čechů a Němců může přerůst v intenzivnější přátelství až v době, kdy odejdou generace, které prožily válku nebo o ní slyšely od rodičů. Teprve nové, historií nezatížené generace dají ty vztahy do pořádku. Možná líp, než si teď umíme představit.” 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století TV

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století TV (Barbora Šťastná)