Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ludvík Hradílek (* 1960  )

Vozil jsem pány disidenty

  • narozen v roce 1960
  • v roce 1981 dokončil školu uměleckého truhlářství
  • v roce 1982 se oženil s Terezou Muchovou
  • od roku 1982 se stal údržbářem v knižním velkoobchodě
  • od roku 1984 spolupracoval na vydávání samizdatu Revolver Revue
  • v roce 1988 se účastnil výměny tiskovin s polskými disidenty v Krkonoších
  • v roce 1989 se stal signatářem Charty 77
  • v roce 1989 stál u zrodu Nezávislého tiskového střediska
  • od roku 1990 do roku 2005 působil jako fotograf v týdeníku Respekt
  • psal komentáře pro deník Hospodářské noviny
  • od roku 2006 pracuje v internetovém deníku Aktuálně.cz

Ludvík Hradílek se narodil v roce 1960 do silně věřící katolické rodiny. Snad i proto, že byl poslední z osmi dětí, se však na jeho náboženskou výchovu doma již tolik nehledělo. Celé dětství tedy prožil v nevědomosti o zapojení své rodiny do podzemní církve – o tom, že byl jeho strýc Jan Konzal během sedmdesátých let tajně vysvěceným biskupem a jeho bratr Pavel tajně vysvěceným knězem, se dozvěděl až po revoluci. Jak dnes vzpomíná, katolické výchově prostě úspěšně vzdoroval.

Dělnické vzdělání

V patnácti letech se stal studentem uměleckého truhlářství. Toto období pro něj bylo zlomové, jelikož právě tehdy se seznámil s Davidem Němcem a svou budoucí ženou Terezou Muchovou. Atmosféra ve škole byla velmi uvolněná, a tak si s přáteli Pavlem Veselým a Martinem Janíčkem mohli dovolit natáčet různé studentské filmy – například film o zradě Julia Fučíka, kvůli kterému byli i z této benevolentní školy málem vyhozeni. V roce 1981 Ludvík Hradílek odmaturoval a završil tak své dělnické vzdělání.

Pivo a Domeček

Po maturitě se stal údržbářem v knižním velkoobchodě a přestěhoval se se svou ženou Terezou do domku na Buďánkách, kousek od klamovské hospody. Díky své manželce se seznámil s pověstnou košířsko-malostranskou partou, do které patřili mj. například bratři Topolové, Alexandr Vondra, Viktor Karlík a další. Nejeden večer se celá společnost po zavíračce v hospodě na Klamovce přesunula do tzv. Domečku, kde zábava pokračovala ještě dlouho do noci.

Jak se dělá samizdat

„V roce 1984 přišel do Prahy Ivan Lamper, vtrhnul do téhle party i se svým zarputilým výrazem. A tak se rozhodlo, že se bude dělat časopis. Literární, velký, tištěný na cyklostylu, už ne psaný rukou. Já jsem byl v partě taková výjimka. Měl jsem zaměstnání, čili nějaký příjem, měl jsem pas, měl jsem řidičák a auto. Všichni ostatní byli umělci a měli modrou knížku na hlavu. Žili z invalidních důchodů nebo z různých brigád. A protože jsem měl ještě foťák a fotokomoru, obrátili se na mne, jestli bych jim nedělal fotky. Takže jsem s nimi byl v kontaktu vlastně hned od prvního čísla,“ vypráví pamětník.

Pro Revolver Revue sháněl Ludvík Hradílek hlavně techniku – nakupoval papír, lepidlo, řezáky, jezdil pro tiskárny, cyklostyly a další nezbytnosti. Kvůli časopisu podnikl i několik cest do zahraničí. Například cestu pro počítač za Alexandrem Tomským, cestu do Vídně pro nálepky s jasnými barvami, které se v Čechách nedaly sehnat, cestu do Bonnu pro nové auto a asi nejdobrodružnější cestu do Maďarska pro cyklostyl. Tehdy se vydal do Budapešti za disidentem Gáborem Demszkým, který ho odvezl na svou chatu v horách. A tam, schován pod stolem ve skrýši pod podlahou, trůnil cyklostyl. Takový, o jakém se redakčnímu týmu Revolver Revue do té doby mohlo jen zdát! Přestože se pamětníkovi podařilo převézt cyklostyl přes hranice, problémy začaly ve chvíli, kdy se ztratil v Leopoldově:

„Instinktivně jsem uhnul na druhou stranu, značení tam nebylo skoro žádné. Jedu, najednou kolem mě zdi a ze všech stran se rozsvítily reflektory. Přijel jsem přímo před bránu věznice! Všichni policajti, kteří předtím stáli na křižovatce a normálně hlídkovali, přijeli za námi a zastavili. A ti tři, které jsem měl v autě, byli úplně ožralí. A já si říkal, že to je úplně v háji. Vezu cyklostyl, a přijedu přímo do Leopoldova!“ vypráví Ludvík Hradílek. Naštěstí nakonec všechno dobře dopadlo. Policisty více než cyklostyl zaujala videokamera, kterou si s sebou v autě vezli jeho kamarádi, a po chvíli je všechny nechali i s tiskařským strojem odjet.

V průběhu třicetileté existence Revolver Revue vyšlo více než 350 čísel a s každým dalším číslem se samizdat stával profesionálnějším. Čísla se dávala dohromady nejprve v Praze (osmé dokonce přímo u Hradílkových doma), později se však jezdilo na společné víkendy, během kterých se časopis kompletoval a poté dál distribuoval. Jak Ludvík Hradílek vzpomíná, Revolver Revue byl jediný ilegální samizdat, který měl opravdovou reklamu a prodával se.

Česko-polské bratrství

O politiku jako takovou se pamětník začal zajímat až během procesu s členy VONS (Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných) v roce 1979. „Najednou to nebylo vzdálené, najednou zavírali mámu mého kamaráda,“ vzpomíná. Od té doby se postupně více a více zapojoval do aktivit okolo Revolver Revue, které ho skrze cesty do zahraničí propojily například s maďarským a polským disentem. Díky svému přátelství s Alexandrem Vondrou a díky tomu, že vlastnil auto a řidičský průkaz, se v roce 1988 zúčastnil také cest do Krkonoš, kde probíhala výměna samizdatu s členy polského undergroundu.

„Na určené místo jsme šli asi pět kilometrů do kopce. Scházeli jsme se pod Sněžkou u nějakého rozcestníku, stál tam pohraničník a na odpočívadle sedělo pět Poláků. Takových pět usměvavých, sympatických Poláků, kteří s sebou měli úplně stejný batoh jako my. Modrou krosnu s kovovými přezkami. Pod dohledem pohraničníka jsme postavili naši krosnu vedle jejich a tak jsme tam seděli. Potom jsme začali konverzovat, aby to vypadalo, že jsme se zrovna náhodou potkali. Oni měli nějaké pití, tak jsme i popili. Nakonec jsem vzal ten jejich batoh, hodil si ho na záda a vyrazili jsme. Ale ten batoh! Vážil snad třicet kilo, byl úplně naditý a já jsem ho nemohl unést!“ vypráví Ludvík Hradílek.

Aby naditý batoh nebudil podezření, nechtěl se pamětník s Alexandrem Vondrou vracet stejnou cestou. Čekala je však ještě dramatická prohlídka od pohraničníků, během které byli oba málem zatčeni. Po tomto zážitku se Ludvík Hradílek rozhodl, že už bude disidentům dělat raději jen řidiče. Auto řídil i tehdy, když v horách zatkli Jáchyma Topola a Ivana Lampera.

Další demonstrace

Od roku 1987 se relativně často pořádaly různé demonstrace. Nejdříve na ně nechodil nikdo, ale později se plnila celá náměstí. Do vzpomínek Ludvíka Hradílka se silně vryl Palachův týden, kdy policie začala místo vodních děl kvůli zimě používat obušky a lidé se seběhli do těsného, dusivého hloučku. Z tohoto hloučku se mu podařilo uniknout jen díky tomu, že zvedl hlavu, narovnal záda a klidným krokem odešel, stejně jako desítky tajných policistů, kteří ve skupině byli. Nikdo se po něm ani neotočil.

„Chartu jsem nepodepsal. Přišlo mi, že je taková stará. V té době se už podepisovala úplně jiná hnutí. Pak se ale Saša Vondra stal mluvčím. Přišel jsem k němu a řekl mu, že když se za Chartu ještě zavírá, tak že bych ji teda taky podepsal. To bylo v listopadu 1989 a já se stal posledním registrovaným signatářem,“ vzpomíná Ludvík Hradílek.

Dne 17. listopadu na Národní třídě nebyl, tehdy už bylo demonstrací tolik, že se pro něj stalo téměř nepříjemnou povinností na ně chodit. Ten den navíc intenzivně pracovali na vydání dalšího čísla Revolver Revue. A tak tam šla jeho žena, aktivní členka hnutí Českých dětí, zatímco Ludvík Hradílek hlídal děti.

Od revoluce do současnosti

Po roce 1989 pamětník působil patnáct let jako fotograf v týdeníku Respekt a poté nějakou dobu psal články pro Hospodářské noviny. V současné době pracuje jako redaktor v internetovém deníku Aktuálně.cz. Na serveru Aktuálně.cz publikuje fotografie s komentáři a svým způsobem se stal průkopníkem tohoto mediálního žánru v České republice.

Zdroj: http://www.revolverrevue.cz/ludvik-hradilek

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století TV