Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Milena Hradecká (* 1937)

• narodila se 14. srpna 1937 v Rovně, které tehdy bylo součástí Polska

• její prarodiče Dolečkovi a Bajerovi přišli osidlovat Volyň v druhé polovině 19. století

• rodiče v Rovně provozovali cukrářství a pekařství

• během bojů na východní frontě těsně unikla smrti při bombardování Zdolbunova

• její příbuzní zažili teror jednotek banderovců na venkově

• dva strýcové, bratranec a jeho žena se pod vlajkou 1. československého armádního sboru účastnili osvobozování Československa

• v roce 1947 pamětnice s rodinou reemigrovali do Československa, usadili se ve Spořicích

• otec zde brzy znovu úspěšně vedl cukrářství, komunisté mu jej však záhy sebrali

• pamětnice pracovala jako farmaceutická laborantka, dostala se i do vedoucích pozic ve zdravotnictví

• v roce 2023 žila v Chomutově

Předci pamětnice Mileny Hradecké a tisíce dalších českých osadníků přicházeli na Volyň hledat lepší podmínky pro život a mnozí je zde skutečně našli. Nový prosperující život zde však stačila prožít sotva jedna generace, pak se Volyní začaly prohánět kruté dějiny 20. století.

„Pro české emigranty to nebylo dobré období, docházelo neustále k drancování. Ale vždycky se dokázali vzchopit,“ říká pamětnice. Její blízcí, žijící na venkově, přečkali řádění rakousko-uherských jednotek za první světové války, v druhé světové válce čelili tragickým dopadům bojů mezi německou a sovětskou armádou, ale také banderovců, ukrajinských nacionalistů, pověstných svou krutostí.

S nimi se Milena Hradecká málem jednou setkala také. „Vypravili jsme se za tetou na její hospodářství a vraceli se za tmy s bochníkem chleba a máslem. Maminka slyšela, že se něco řítí a strhla mě pod keř do zahrady. Byl to zrovna nájezd banderovců, nesměla jsem ani pípnout,“ vzpomíná.

V ohrožení života se za války ocitla ještě vícekrát. Jednou, když během německého ostřelování dopadla bomba do vedlejšího bytu a Milenu Hradeckou i její matku ochránila jen tenká zeď a postel. Krátce nato jim domů esesmani nahnali válečné zajatce a pamětnice onemocněla zápalem plic.

I ten nakonec přežila a po válce, v roce 1947, mohla se svojí rodinou odejít zpět do Československa. Radost z toho, že unikli stalinistickému režimu, ovšem pro volyňské Čechy netrvala dlouho.

Zpočátku žili v zemljankách i s koňmi

Na počátku rodinného příběhu Mileny Hradecké stál František Palacký a další významní čeští politici a spisovatelé, kteří v roce 1867 na Slovanském sjezdu v Moskvě přesvědčovali cara Alexandra II., aby umožnil Čechům osidlovat Volyň. Car k tomu svolil, protože příchod osadníků z vyspělejší části Evropy pro něj byl z ekonomických, kulturních, ale i národnostních důvodů výhodný.

Čechy na carskou Rus pro změnu poháněla vidina levné půdy a lepší obživy v časech, kdy v některých částech tehdejší habsburské monarchie panovala bída. Roli ale hrál také vstřícný, panslavismem ovlivněný vztah Čechů k Rusku. Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let 19. století tak začali na Volyň proudit první osadníci, mezi nimi i prarodiče Mileny Hradecké. Dolečkovi z matčiny strany přišli z Rychnovska, Bajerovi z otcovy strany zase z Moravy.

„Začátky měli nesmírně těžké. Půda byla bažinatá a zalesněná, než postavili svá obydlí, přebývali v zemljankách, kam museli umístit i koně, aby jim neumrzli. Pracovali do úmoru, postavili domy a zúrodnili půdu. Prarodiče od maminky založili chmelnici, kultivací půdy se jim podařilo docílit kvality žateckého chmele, začalo se jim dařit a vyváželi chmel do světa,“ líčí pamětnice.

Zatímco jedna část jejího příbuzenstva se věnovala zemědělství, ta druhá zase řemeslu. Otec Josef Bajer se vyučil cukrářem a později v Rovně provozoval své cukrářství i pekařství. S Antonií Dolečkovou se vzali v roce 1932.

Měla celkem tři jména

V tomto období propukl hladomor vyvolaný politikou sovětských komunistů, který si vyžádal několik milionů mrtvých. Rovno a západní část Volyně naštěstí ležely za hranicí Sovětského svazu a od roku 1918 se nacházely na území obnoveného polského státu. Přesto rodiče pamětnice zažili, jak z východu přijížděly vagóny s uprchlíky, mnohdy už mrtvými a zmrzlými.

Pamětnice se tedy narodila v roce 1937 v Polsku. „Rodiče chtěli, abych se jmenovala Miluše, ale na polské matrice řekli, že takové jméno není. Tak mě zapsali po nějaké kněžně Milica. Po reemigraci v Československu zase nebyla Milica a na matrice mě přeložili jako Milenu. To je mé úřední jméno, ale doma a v úzkém kruhu jsem zůstala Miluše,“ vysvětluje.

V Rovně žili po jejím narození Bajerovi jen chvíli, pak se rozhodli přestěhovat do Zdolbunova. Tam panoval podle pamětnice čilý kulturní život, působil zde Sokol a divadelní i hasičský spolek, v němž byla také její maminka. Ve třicátých letech zde založili také českou školu.

Západní Volyň zůstala pod polskou správou jen do vypuknutí druhé světové války v roce 1939. Pak se opět vrátila pod nadvládu Sovětského svazu, který společně s nacistickým Německem obsadil Polsko. Jenomže volyňská půda, kterou Češi přišli obhospodařovat, se ve 20. století neustále otřásala pod pohyby armád a stávala se dějištěm válečných zločinů a krvavých nacionálních konfliktů. Mezi Poláky, Ukrajince, Čechy a Židy vtrhl v červnu 1941 po spuštění operace Barbarossa ještě wehrmacht.

Dneska jsem tu už nemusela být

„Vzpomínám si, když probíhaly nálety na Zdolbunov. Jednou se stalo, že tatínek se sestrou Maruškou běželi napřed do krytu a my s maminkou jsme to nestihly. Schovaly jsme se pod postel a bomba práskla do vedlejšího bytu. Chránil nás jen kousek zdi a postel, dneska jsem tu nemusela být. Druhý den jsme vyšli ven a v kráteru viděli všechny naše hračky a vánoční ozdoby. Pak jsme se vydaly se sestrou do města a na náměstí jsme viděly hodně mrtvých lidí překrytých prostěradly, bomba tam na jednom místě spadla přímo do krytu,“ popisuje Milena Hradecká své válečné zážitky.

Nedlouho poté na okna u Bajerových bušili esesmani a do bytu jim umístili několik válečných zajatců, zmrzlých a nemocných. Matka pamětnice se o ně i přes zákaz starala a vařila jim čaj. Když zajatce odvedli, Milena Hradecká chytla vši a onemocněla zápalem plic a opět jí šlo o život. Díky matčině péči pomocí studených zábalů a rybího tuku ale smrti unikla.

Zatímco ve větších městech hrozily civilistům za války nejčastěji nálety, lidem na volyňském venkově šlo o život téměř nepřetržitě. Stačilo málo a celá vesnice byla vyvražděna, jako se to stalo v případě Českého Malína, který nacisté vypálili. 

Na Volyni navíc řádily jednotky Ukrajinské povstalecké armády, tzv. banderovci. Radikální nacionalisté usilující o osvobození Ukrajiny masakrovali a cíleně likvidovali zejména polské civilisty, ale zabíjeli i volyňské Čechy.

„Přes den vládli Němci, v noci banderovci. Teta vyprávěla, že přišli a nadiktovali si, co chtějí, a do hodiny to muselo být připravené. Když to nebylo připravené nebo když někdo nechtěl dát, tak vzali samopal a bylo vystaráno. Mám známé, kterým vystříleli celou rodinu.“

S generálem Ludvíkem Svobodou došli až do Prahy

Vývoj bojů na východní frontě se od roku 1943 obracel v neprospěch Němců. Součástí postupujících jednotek Rudé armády byla i brigáda vedená generálem Ludvíkem Svobodou. Ta se po osvobození větší části Ukrajiny přemístila do Rovna, kde se rozrostla o více než deset tisíc Volyňáků, čemuž připravila půdu i místní odbojová skupina Blaník.

Nově zformovaný 1. československý armádní sbor se v roce 1944 zapojil do Karpatsko-dukelské operace a v jeho řadách také příbuzní Mileny Hradecké. „Strýcové Dolečkovi, bratranec a také jeho žena se přidali. V Dukelském průsmyku padlo spoustu Volyňáků, strýcové byli zraněni, ale vyléčili se a pak se Svobodovou armádou došli až do Prahy, v Československu pak už zůstali,“ vypráví pamětnice.

Volyňští Češi tak při osvobozování Československa sehráli důležitou roli, i proto začala hned po porážce nacismu a konci druhé světové války československá vláda a prezident Edvard Beneš usilovat o repatriaci svých krajanů.

Jednání se Sovětským svazem se protahovala kvůli Stalinově neochotě vyplácet půdu, Volyňáci totiž patřili ve svém regionu mezi nejlepší hospodáře. K dohodě nakonec došlo a v roce 1947 zamířilo přes 34 tisíc volyňských Čechů zpět do země svého původu, ačkoliv s minimálními majetkovými zárukami. 

Po příjezdu nastal chaos

V prvním sledu přicházeli příbuzní vojáků, poté zemědělci a nakonec rodiny řemeslníků, mezi něž se řadili i Bajerovi. Na Volyni zanechali svůj dům i s papouškem a psem, kterého se ujali sousedi. Poté nasedli do vybavených dobytčích vagónů a vyrazili na čtrnáctidenní cestu směr Československo.

„Pamatuju si, jak jednou vlak zastavil a tatínek šel ven do nedalekých stavení pro vodu. Táta nikde a najednou píšťalka, vojáci zavírali vozy a vlak se rozjížděl. Trnuli jsme hrůzou. Tatínek, když to viděl, odhodil kbelíky, utíkal a utíkal a chytnul se posledního vagónu. Nevíme, co by se s ním stalo, kdyby tam v zimě zůstal bez věcí a bez dokladů,“ popisuje Milena Hradecká zážitky ze stěhování.

Značná část volyňských Čechů nalezla nový domov v sudetském pohraničí, které se po vyhnání Němců československá vláda snažila dosídlit. „Po příjezdu do Podbořan nastal chaos, z dětského hlediska jsem nevěděla, kam se vrtnout. Uvítal nás bratranec se svojí ženou a na povozech nás převezli na jejich velké hospodářství, kde jsme bydleli v jedné místnosti. Maminka pomáhala na statku, já začala chodit do školy v Hrušovanech, tatínek ale chtěl, abychom se postavili na vlastní nohy.“ 

Od vlády dostali Bajerovi akorát emigrační průkazy a 300 korun do začátku, počítat nakonec ale mohli i s penězi za prodej svého domu na Volyni. Josef Bajer získal tip na volnou nemovitost po řezníkovi ve Spořicích, kam se rodina nastěhovala. Dále navázal kontakt s místním sdružením cukrářů a ještě do konce roku otevřel svůj podnik.

Zmizel a pak napsal ze Sibiře

Rodinné cukrářství ve Spořicích prosperovalo, otec vyráběl zmrzlinu z kvalitních surovin od místních sedláků a nechával si dokonce dovážet fíky a další esence až z Vídně. Podnikání bohužel netrvalo dlouho, protože moc v Československu převzali komunisté a jali se okamžitě znárodňovat a likvidovat drobné živnostníky. Nově tak Josef Bajer musel nastoupit do chomutovského hutního Závodu Júlia Fučíka.

Po komunistickém převratu v únoru 1948 začaly čistky mezi politickými odpůrci. „Tatínkův bratranec Jan Řasa učil na škole ruštinu a při jedné diskuzi v učitelském sboru řekl něco o tom, jaké to ve skutečnosti v Sovětském svazu je. Jeden kolega ho udal, že pobuřuje a musel najednou do 48 hodin opustit Československo. Přišla od něj zpráva z Irkutska ze Sibiře, že tam dělá v lese a je ubytovaný v dřevěných barácích, kde mají špatné oblečení a je jim zima. Nevím, jestli to byl gulag. Psal, že se jeho zdraví rapidně horší a neví, jak dlouho to vydrží. Pak už se neozval vůbec a byl konec,“ říká pamětnice.

Podle ní přesídlené Volyňáky tehdy překvapilo, jak daleko až sahaly Stalinovy prsty. Jeho režim už dříve vnímal Čechy na Volyni, kteří byli dobrými hospodáři a sedláky, nepřátelsky. Mnozí tak odchodem do Československa patrně unikli pronásledování, nicméně znovu je tu dostihla kolektivizace zemědělství, jejíž devastující následky už moc dobře znali. Proto představovali riziko i pro československé komunisty.

Odmítla jsem, ale brali to jako hotovou věc

V každodenním životě a v kontaktu s běžnými spoluobčany ale Milena Hradecká žádné ústrky nepociťovala. Ve škole zvládla přeskočit jeden rok a po dokončení základní školy se chtěla přihlásit na květinářskou školu do Litoměřic. Nakonec se však na popud otce přihlásila na pozici laborantky v chomutovské lékárně.

V roce 1958 se vdala za Miloslava Hradeckého a založili spolu rodinu. U laborantské práce zůstala, doplnila si odborné vzdělání a postupně se vypracovala na hlavní farmaceutickou laborantku v okresu. Působila například jako předsedkyně okresní správy nemocenského pojištění, tyto vedoucí funkce byly za komunismu často podmíněné členstvím v Komunistické straně Československa (KSČ).

„Primář vedl jako předseda závodní výbor a dostal befelem, že nadpoloviční většina členů musí být v KSČ. Přišel za mnou, že práci odvádím dobře, odmítla jsem to a oddechla si. Za měsíc ale přišli z okresního výboru a brali to jako hotovou věc, aniž bych cokoliv podepsala. Bála jsem se jim říct ne, takže jsem asi čtyři roky před sametovou revolucí ve straně byla. Pak jsme odevzdali knížky a tahle etapa skončila,“ vysvětluje Milena Hradecká. V Československu začala etapa demokracie a svobody.

Válčit se bude pořád

Od rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 se Volyň stala součástí samostatné Ukrajiny. Ještě předtím odtud odešla další vlna Čechů, což tentokrát souviselo s následky výbuchu jaderné elektrárny Černobyl.

Pamětnice se několikrát vrátila do míst svého dětství a pozorovala, jak se od doby jejího odchodu změnila k horšímu. Od roku 2022 se navíc Volyň stala opět dějištěm války, když Rusko zaútočilo na Ukrajinu. Pamětnice to i vzhledem ke své vlastní životní zkušenosti sledovala s těžkým srdcem.

„Válka už by neměla být žádná, jenže odnepaměti se válčí a bude se válčit pořád. Krásná slova jsou v základním kameni české školy, kterou postavili naši předci ve Zdolbunově: Aby srdce a láska zůstaly navždy mezi lidmi. Naše děti jsou naše budoucnost, přejeme jim, aby nikdy nezažily válku, aby se ctily a vzdělávaly,“ zakončuje své vyprávění Milena Hradecká.