Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vladimír Hradec (* 1931  †︎ 2020)

Násilník nerozumí ničemu jinému než násilí

  • narozen 30. 5. 1931 v Poděbradech
  • r. 1942 se seznámil s bratry Mašíny
  • po válce prohloubení přátelství, zvl. se Ctiradem Mašínem
  • pomoc vznikající skupině bratrů Mašínů, do plánů ale nezasvěcen
  • po útěku Mašínů celá rodina Hradcova zatčena a vězněna
  • Vladimír odsouzen na 22 let, Leopoldov, Jáchymov, Bory
  • po propuštění v roce 1964 pracoval ve Spolaně Neratovice
  • zemřel 20. února 2020

Dětství a protektorát

Vladimír Hradec se narodil 30. května 1931 v Poděbradech. „Otec byl profesorem na zemědělské škole, matka byla v domácnosti.“ Otec byl původně strojař, matka pocházela ze zemědělské rodiny. Stejně jako jeho rodiče je i pan Vladimír Hradec věřící. O tři roky starší bratr Jiří se stal lékařem. Po reálném gymnáziu Vladimír nastoupil studia chemie v Praze. „Přibližně v polovině studií jsem ale byl zatčen, a tím skončil můj tehdejší veřejný život.“ Jako první vzpomínku na válku si vybavuje bubeníka, který na rohu vyhlašuje povinnost odevzdání všech zbraní. „Tak už to začíná,“ konstatoval otec.

Do domu Hradcových se před válkou přistěhovala židovská rodina a Hradcovi byli svědky příprav na cestu do koncentračního tábora. „Rodina jednoho rána zmizela, a víc jsme je neviděli. Pak tam přišla firma, která vše, co po nich zbylo, odstěhovala.“  Tatínek byl před dětmi velice opatrný, co se politických projevů týče, takže pan Hradec neví, jaký byl jeho vztah k odboji během války.

Seznámení s Mašínovými

Kolem roku 1942 se o byt v domě, kde bydleli Hradcovi, zajímala paní Mašínová. „Nakonec sehnala vilku, takže tomu dala přednost.“ S „Radkem“ Mašínem se setkával cestou do školy nebo ze školy, ale nějaké veliké kamarádství tehdy nevzniklo: „Nebylo zvykem, aby děti běhaly po městě, za války se radši držely doma.“ Blíže se poznali během společného dojíždění vlakem do nymburského gymnázia. Naproti Hradcovým bydleli Janatovi: „S těma klukama Janatovýma jsme se stýkali, veškeré dovádění s nimi bylo součást našeho denního života.“ Zbyněk Janata byl později zatčen východoněmeckou policií během útěku skupiny bratří Mašínů a v témž procesu jako pan Hradec odsouzen k smrti (popraven na Pankráci společně s Václavem Švédou a strýcem Mašínů Ctiborem Novákem 2. května 1955 ve věku 22 let).

Rok 1945

Po osvobození se otec Vladimíra Hradce stal styčným důstojníkem se sovětskou posádkou v Poděbradech. Vladimíra, jeho bratra, Ctirada Mašína a další chlapce využívali vojáci jako spojky a doprovod vojáků, které bylo třeba dovést na určité místo. „Mládež měla jeden zájem: zbraně.“ Nejvíc se v nich vyznal Ctirad Mašín, který Vladimírovi půjčoval literaturu o nich. „Zpaměti jsem znal plány, návody, náčrtky, jak se to skládá…“ Chlapcům se podařilo ukrást tři nalezené samopaly, sehnat střelivo a chodili za město střílet. Pokusili se odpálit i protitankovou minu nalezenou u Labe. „Naštěstí nevybouchla, takže se nám nic nestalo.“

Zájem o politiku

K dospívajícímu mladíkovi se politika po válce dostávala, „ať chtěl, nebo nechtěl“. Spolu s Mašíny se účastnil brigád na pomoc poválečné obnově, vnímal budovatelskou komunistickou agitaci – avšak „zatímco my jsme budovali republiku, komunisti se cvičili“. Do jednoho takového paravojenského kurzu se dostal i Ctirad Mašín. „Právě tam se naučil i poučku, že pokud se při partyzánské akci omylem objeví dvouleté dítě, tak se musí zastřelit, protože by je mohlo prozradit.“

Za zajímavou noční zábavu pan Hradec označuje vylepování nekomunistických plakátů. Komunistické bojůvky přitom obcházely město a ostatní vylepovače honily. Po úspěchu komunistů ve volbách 1946 se začali spolužáci z komunistických rodin znatelně povyšovat nad ostatní: „Bylo patrné, že se to začíná rozdělovat – ano, to je syn kulaka, to je syn kapitalisty… Zatím bez toho, že by nesměl do školy chodit nebo něco takového.“

Rok 1948

„Ráno (po převratu) jsme šli do školy a z rozhlasu jsme zjistili, že je vyhlášeno stanné právo. A hned ráno jsme potkávali milicionáře, kteří byli určitě připraveni – někde ty flinty museli mít nachystaný, když to bylo v takovém množství.“ Profesor latiny, do té doby národní socialista Puček, se prohlásil za předsedu akčního výboru a s vybranými studenty se v této funkci odešel přihlásit ke komunistům. Ostatní učitelé na rychlý přerod hleděli „s otevřenou pusou“. Okamžitě začalo rozdělování studentů a nucení ke vstupu do Svazu mládeže pod heslem „kdo nejde s námi, jde proti nám“. Vybraným jedincům (jako byli „synové kulaků“) bylo bráněno v maturitě, vstupu na školy apod. „Lidé si na to zvykli, byla to prostě realita – nedalo se nic dělat.“

Lidé z okolí pana Hradce si mysleli, že nový režim nemůže vydržet dlouho. Utvrzoval je v tom i poslech zahraničního rozhlasu – přitom podle pozdějších zjištění pana Hradce pracovníci na vysokých místech v emigraci dobře věděli o dlouhodobých vyhlídkách nového režimu a stabilitě stavu dohodnutého velmocemi. Českoslovenští občané vnímali rychle narůstající nebezpečí, Vladimír Hradec např. zakopal zbraně, jež doma po válce nashromáždil.

Styky se skupinou bratrů Mašínů

Někdy kolem roku 1950 půjčoval jednu ze zbraní Ctiradu Mašínovi. Vyptával se na účel, ale dostal „zajímavou odpověď: ,Na nic se neptej, nic nechtěj vědět, kdo nic neví, nikomu nemůže nic říct – to bylo heslo mého otce, a díky tomu spousta lidí přežilo.‘“ Pan Hradec se na nic neptal, ale na žádost Ctirada o pomoc své služby poskytl. Z běžně dostupných prostředků vyrobil např. časové zapalovače, pomocí nichž Mašínové zapálili několik stohů.

Jednoho dne našla paní Hradcová za králíkárnou samopaly, které tam Janata při policejní razii, během níž vzala policie Mašíny do vazby, schoval bez vědomí Vladimíra Hradce. Ten ovšem o plánech Mašínů na útěk nevěděl; s otcem usoudili, že by mohlo jít o policejní provokaci, to se ale nepotvrdilo – „tak jsem to zakopal na zahradě“. Nic jiného se ani nedalo dělat, protože vyjít s tím na veřejnost nešlo: „Státní bezpečnost by tehdy byla schopná zatknout celou čtvrť, a všichni by se přiznali…“ Po návratu z vazby se Josef Mašín po zbraních ptal, tak mu je pan Mašín předal a o nic se nezajímal. „Pouze mi tehdy řekl, že utečou.“ O žádné z akcí bratří Mašínů však tehdy nevěděl, stejně jako o přesnějším datu útěku; to se dozvěděl až v den útěku, kdy odcházející skupince doplnil střelivo.

„Jediný, co mi řekli, že jdou přes východní Německo. … Během vyšetřovací vazby jsem dospěl k názoru, že museli být sledování už nejméně jeden nebo dva měsíce a že utekli v poslední chvíli. V září 1953 jsem jel za svou dívkou do České Lípy a ve vlaku si ke mně přisedl muž, který se vyptával, kam jedu, a byl neuvěřitelně zvědavý. Ubytoval jsem se v hotelu a v noci přišla policejní prohlídka. Druhý den jsem se s tou dívenkou pohádal a odjel jsem vlakem zpět. Krátce na to, asi po deseti minutách, opět přišla policie, legitimovala mě a vyptávala se, kam jedu apod. Takové prohlídky byly běžné. V září krátce nato přijelo nákladní a ukázalo se, že rozhodnutím městského úřadu byl (jednomu muži) přidělen v patře nad námi jeden pokoj.“

Nový soused nastoupil ke stavbě mostů a začal se Vladimírových známých na Hradce vyptávat tak očividně, že jej na to přišli upozornit. Po útěku Mašínů si pamětník všiml, že před domem stále někdo postává a čte noviny. Varování o dozoru dostal i otec, další náznaky dostal Vladimír Hradec i z prostředí kapely, kde hrával.

Zatčení

Vzhledem k zájmu o svoji osobu Vladimír Hradec zatčení spíše očekával. Policie jej sebrala na zastávce tramvaje Sparta, kde čekal se saxofonem. Naložili jej do „tudora“, dali mu roušku přes oči a odvezli. „Je mi záhadou, kde zjistili věci, o kterých mluvili. Ptali se: ,Co máte v tom pouzdře? Kulomet?‘ – ,Ne, saxofon.‘ Čili věděli, že mám doma kulomet – kdo jim to mohl říct? To věděl jen Radek a lidé z jeho nejbližšího okolí.“

V cíli jízdy (pan Hradec nevěděl, kde je – šlo o Ruzyni) policisté pana Hradce vyfotili, převlékli a dali na celu „dvakrát dva a půl metru, francouzský záchod, okénko a dvě sklápěcí postele“. Pak dostal „celkem dobré jídlo“ a následoval první výslech.

Výslechy

Překvapení a šok představovaly pro pana Hradce znalosti policistů o něm a hlavně zpráva o zatčení bratra a otce. „To byla veliká psychická rána. A mámu zavřeli za týden poté, co ji čtyřiadvacet hodin denně hlídali a sledovali, kdo k nim přichází apod.“ Policisté navíc evidentně znali výpovědi Mašínů, jež po emigraci podali Američanům, a to ještě takřka týž den – „co oni ráno řekli, tak policisté už večer věděli“.

Podle svědectví lidí, které zavřeli dříve, měl pan Hradec „neuvěřitelné štěstí v životě, že byl zavřen až po smrti Gottwalda a pana Slánského“. Tehdy totiž proběhla změna způsobu vyšetřování a „ty nejsurovější gestapácký metody, který nařídil, podle toho, co jsem se doslechl, soudruh Slánský, byly nahrazeny psychickým nátlakem“. Byť samozřejmě nešlo o nic příjemného, nebyl alespoň mučen a mlácen jako jeho předchůdci. Plně si zato užil metody nespaní. „Po vyšetřování vás dali na kobku, za dveřmi seděl někdo, kdo měl za úkol zajistit, abyste neusnul.“ Jakákoli přestávka v chození po cele během dne vyvolala hlasité kopnutí do dveří a příkaz „Chodit!“, spát se smělo jen na zádech s rukama zkříženýma na dece, navíc v zimě, poněvadž slabé deky v chladné cele teplo, a tedy ani spánek neumožňovaly.„Když vás zebou ruce, dáte je podvědomě pod deku, kopnutí do dveří: ,Ruce!‘ Když to bylo po několikáté, musel jste odevzdat přikrývky a hodinu chodit.“ Po týdnu či čtrnácti dnech – „kudy chodíte, tudy spíte“. Na vězně se valily dokola otázky, řvaní, v každém momentu klidu usínal, následoval opět řev – a člověk řekl něco, co ani říci nechtěl. „Každé slovo si ale zaznamenali a už šli na jiného, řekli to druhému, ten nevěděl, co řekl, tak zase řekl něco, co říct nechtěl, a tak během dvou, tří měsíců zjistili všechno.“

Otec pana Hradce po podobných výsleších skončil v bohnickém blázinci, kde dostával inzulinové šoky, stejně jako otec kompliců bratrů Mašínů pan Švéda.

Příprava na proces, soud

Policisty zajímala „jména, jména, jména. Zpočátku jsem měl dojem, že z toho chtějí udělat skautskou skupinu, poněvadž se ptali na všechny skauty, které jsem znal.“ Díky zmíněné zásadě Ctirada Mašína Hradec o vlastní činnosti a plánech skupiny nic nevěděl, takže ani neměl co prozradit. Na závěr mu byl předložen „scénář“ k procesu, který se měl naučit zpaměti. Zkušený spoluvězeň ho varoval, že na „scénáři“ nesmí změnit ani slovo a na závěr procesu může maximálně vyjádřit lítost, nebo – nejlépe – mlčet. „Dva lidé tam opravdu mluvili zbytečnosti mimo stanovený program a myslím, že jim to dost uškodilo.“

Proces od 25. 1. 1955 (tj. 15 měsíců po zatčení) pan Hradec označuje za divadelní představení: „Dostával jste otázky přesně dle protokolu a odpovídal jste musel rovněž podle protokolu. Před soudem vzal vyšetřovatel protokol a dal mi pár otázek, aby se přesvědčil, že to dovedu zpaměti.“

Během vyšetřování nedostal Vladimír Hradec žádnou nabídku ve smyslu mírnějšího trestu za vstřícnější výpověď – „já jsem ani nebyl hlavní postavou v procesu, seděl jsem ve druhé řadě a přede mnou všichni dostali trest smrti“. Vladimír Hradec odešel od soudu s rozsudkem 22 let vězení podle tří paragrafů: velezrady, vojenské špionáže (vyzradil Mašínům, že byl na vojenském cvičení jako chemik) a rozkrádání národního majetku (v srpnu 1953 pomohl Ctiradu Mašínovi, Janatovi a Švédovi, jehož Hradec neznal, ukrást metrák dynamitu v dole Kaňk u Kutné Hory). Mašínové pomocí něj chtěli vyhodit do povětří trať před vlakem vezoucím uran do SSSR. „Otec s matkou dostali osmnáct let, bratr šestnáct.“ Všichni za spoluúčast – „věděli, ale neřekli“.

Proces v přeplněném sále byl divadlem jen pro zvané hosty, z rodiny se směla zúčastnit pouze švagrová Vladimíra Hradce. Hlavním obžalovaným se stal Ctibor Novák, „po něm tam šel Švéda, Rouša, Janata a já“. Podle vyprávění švagrové bylo v sále naprosté ticho a měla dojem, že tam sedí zaměstnanci ČKD Praha.

Po procesu

Po procesu čekal pan Hradec na Pankráci na odvoz k výkonu trestu, zprvu v malé kobce pro tři lidi (otec byl zavřen o dvě cely dále). „Čekal jsem na to, co se bude dít, byl jsem tam asi sedm měsíců. Jednou za den nás pustili asi na hodinu na vycházku, mluvit jsme směli jen se spolubydlícím, na vycházkách ruce za zády.“

Jednoho dne Vladimír Hradec v kobce osaměl: „Nevím, jestli to bylo vnuknutí boží, nebo jak to nazvat jinak: požádal jsem, aby mi dali kýbl, že si umeju tu kobku vodou, aby mi dali kartáč. Když jsem to dočistil, tak přišel velitel oddělení a říká mi: ,Pojďte, já vás přestěhuju jinam.‘ A dal mě na kobku, kde měl chodbaře. Od toho okamžiku jsem nebyl zavřenej na těch několika čtverečních metrech, ta kobka byla dělaná pro devět lidí, ale byli jsme tam jenom čtyři.“ Jedním ze spoluvězňů byl majitel velké prvorepublikové stavební firmy.

K povinnostem pana Hradce pak patřilo vytírání chodeb a roznáška jídla, což přinášelo větší možnost pohybu, než měli ostatní vězni: „Na tři hodiny za den jsem se dostal z kobky ven.“ Velitele Pospíšila, tehdy asi pětapadesátiletého „starého bachaře“, hodnotí jako slušného člověka se solidním chováním k vězňům: „Byla to zvláštnost oproti tomu, co jsem poznal později.“

Do Leopoldova, na uran, na Bory

Z Ruzyně zamířil pan Hradec přes Olomouc a Mírov do Leopoldova. „Tam to bylo podstatně horší. Z Leopoldova mě poslali na Nikolaj, ten byl nejhorší z toho, co jsem zažil, potom na Rovnost, tam jsem byl tři roky, potom do Plzně na Bory.“ V plzeňské věznici po čase získal práci jako konstruktér. „Těch posledních šest let už bylo celkem dobrých, tam byli lidé vysoce vzdělaní, na které dodneška vzpomínám, protože mi dali neocenitelné vědomosti do života.“ Pan Hradec jmenuje dr. Fasta, který byl 30 let ředitelem sléváren v Plzni, to byl ve svém oboru „chodící naučný slovník“, ing. Berana, bývalého náměstka dřevařského průmyslu, vždy ochotného cokoli vysvětlit.

Bachaři

Podle názoru pana Hradce bachaři o jeho příslušnosti k Mašínům ani nevěděli, vězňů bylo hodně a pro bachaře představovali spíše čísla. Následně vypráví o mstivosti bachařů vůči vězňům, kteří jim lezli na nervy, mj. popisuje případ člověka, kterého poslali uklízet do ostřelovaného pásma, a „jen tam vlezl, tak ho policajt ze samopalu rozstřílel“. Možná šlo také o muže, který měl být ve vězení zlikvidován.

Protest v Leopoldově

Špatná kvalita jídla v Leopoldově přiměla vězně k protestu. Po třech dnech o hladu na kobce vězni usoudili, že „to nemá smysl, protože kam to chcete oznámit, když jste zavřenej“, a přihlásili se o práci. Ihned dostali najíst, byli však potrestáni půlročním zákazem možnosti nákupu a styku s příbuznými a čtvrtletním zákazem dopisů. Oproti řadě jiných vězňů tuto vzpouru nepovažuje pan Hradec za hrdinský čin, ale za akci připravenou Státní bezpečností: „Přesně stejným způsobem to bylo organizované i jinde.“ Na základě této vzpoury dostali vybraní lidé další tresty.

Propuštění

Pan Hradec byl propuštěn po deseti a půl letech právě z Borů. V té době mu již byl trest zkrácen o dva roky původně udělené za rozkrádání, které bylo přičleněno k velezradě. „Propuštění jsem neočekával, ale byl to rok 1964 a v tehdejší době už byla nějaká tendence ty lidi pouštět ven. Lidi držený jako otroci do uranovýho průmyslu, který přitom neudělali vůbec nic, pustili už v roce 1960, mezi nima byl i můj otec a moje matka.“

Bratr zůstal ve vězení ještě dva roky po rodičích, do roku 1962. S otcem se pan Hradec již nesetkal, zemřel cestou na první návštěvu za Vladimírem po svém propuštění, a to na srdeční příhodu na hlavním nádraží v Praze.

Život po propuštění

Kvalifikací vyšel pan Hradec z vězení jako vyučený horník, předtím dělal laboranta a měl vystudovánu část vysoké školy chemické. Ve vězení se přiučil též konstrukci, „mohl jsem okamžitě jít dělat plechařinu“. Práci v konstrukci měl též potvrzenu od velitele věznice (na Borech pracoval v technickém ústavu ministerstva vnitra jako vytahovač a konstruktér).

Po propuštění obcházel řadu podniků, ale po zmínce, že naposledy pracoval ve vězení, zájem potenciálního zaměstnavatele rychle pohasínal. Jeho bývalý spoluvězeň ale v té době dělal technologa ve Spolaně Neratovice a dal mu užitečnou mu dal radu: „,Neboj se prokurátorů a požádej je, aby ti dali potvrzení, že můžeš dělat v chemickém průmyslu.‘ Mělnický prokurátor řekl jen: ,Blbci!‘“– a dal Hradcovi potvrzení, že prokuratura nemá námitek proti jeho práci v dělnické profesi v chemickém průmyslu.

Vladimír Hradec tedy složil učňovské zkoušky a začal pracovat ve Spolaně. „Když jsem nastoupil, technici si mě jeden po druhém chodili prohlížet.“

Hodnocení činů bratří Mašínů

Největší vrazi v této zemi byli podle Vladimíra Hradce komunisté. Gottwald osobně podepisoval rozsudky smrti, ve vězeních skončily v době činů Mašínů již desetitisíce lidí, „často jen proto, že se nelíbili sousedovi, že měli o kozu víc. A násilník nerozumí ničemu jinému než násilí. Buďto jste kolaborant a lezete mu do zadku, nebo se ozvete a připravíte se na to, že když on vás bude zabíjet, tak mu to vrátíte.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)