Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Rudolf Houfek (* 1963)

• narozen 30. května 1963 v Českých Budějovicích, jediný syn Rudolfa Houfka staršího a Terezie Houfkové

• vyhnul se povinné vojenské službě předstíraným pokusem o sebevraždu a pobytem v psychiatrické léčebně

• odmítal se podřídit tlaku, aby se ostříhal, vlasy si ponechal celý život

• první výslech už na střední škole kvůli odlišnému vzhledu

• v roce 1984 zavedeno sledování, tzv. signální svazek s krycím jménem „Ruda“ pro styky s okruhem Charty 77

• v roce 1974 se stal tzv. Rudolfovský masakr zásadní událostí jeho mládí, která výrazně ovlivnila kulturní život v regionu

• získal osvědčení o účasti ve třetím odboji, na základě svého svědectví pro básnířku Jiřinu Zemanovou

• Undergroundová pouť – od padesátého výročí masakru v Rudolfově stojí v čele vzpomínkové akce, která připomíná zásah proti „máničkám“

Dlouhé vlasy se pro Rudolfa Houfka staly symbolem vzdoru i důvodem k šikaně ze strany komunistických bezpečnostních složek. V osmdesátých letech byl opakovaně předvoláván k výslechům, sledován a vyslýchán i kvůli maličkostem. Přesto se nikdy nevzdal a vlasy si na rozdíl od mnohých dodnes neostříhal. Jeho příběh ukazuje, jak i zdánlivé detaily mohly být v normalizačním Československu záminkou k represím a jak se z nich stávala hlasitá gesta odporu.

Tátu dali Zátopkovi na hlídání

Rudolf Houfek se narodil 30. května 1963 v Českých Budějovicích jako jediný syn Rudolfa Houfka a Terezie Houfkové. Pamětníkův tatínek Rudolf Houfek starší byl významným sportovcem své doby. Svou úspěšnou dráhu začínal v atletice, kde dokonce získal titul mistra republiky v běhu na 400 metrů překážek. Domovským oddílem mu byl pražský klub Dukla, kde se potkával s Emilem Zátopkem. „Tátu dali Zátopkovi na hlídání,“ vypráví Rudolf Houfek. Pamětníkův tatínek byl mladší, a proto ho měl při zahraničních cestách zkušenější Emil Zátopek takříkajíc na povel. Z tohoto období si Rudolf Houfek starší uchovával vzácnou památku – Zátopkův podpis na takzvaném „opušťáku“. Dokument se však bohužel nedochoval. Později se Rudolf Houfek starší naplno věnoval lednímu hokeji, kde působil v nejvyšší soutěži za českobudějovický Motor. Pamětníkova maminka Terezie Houfková, rozená Švarcová, byla také součástí hokejového světa – v Motoru České Budějovice pracovala jako účetní.

Hrdinové byli skauti

Pamětník s rodinou bydleli v ulici Pražská v Českých Budějovicích, v domě, který se nacházel na okraji města a kde ještě tenkrát vládla spíše vesnická atmosféra. Od útlého věku hodně četl. Jeho dětský svět utvářela dobrodružství Julese Vernea a Rychlé šípy Jaroslava Foglara. „Hrdinové byli skauti,“ vzpomíná. Jednou ve škole řekl, že by chtěl být spisovatelem, avšak taková přání nebyla v souladu se smyšlením komunistického režimu sedmdesátých let, a proto byla ihned do školy pozvána maminka. „Ve druhé třídě mi dali Neználka a já jsem jim to druhý den přinesl zpátky, že nevím, proč bych měl takovou kravinu číst.“

I přes svůj tehdejší útlý věk si Rudolf Houfek dokáže vybavit vzpomínky na příjezd sovětských tanků v srpnu roku 1968. „Pamatuji si to dobře, protože jsem nešel do školky,“ vypráví. Události předcházela rodinná dovolená v Itálii, kam se rodina krátce před invazí vypravila. Rudolf Houfek věřil, že by to tak mohlo být každý rok. Po návratu domů se však situace změnila. Pamětník vzpomíná, jak sovětské tanky obsazovaly okolí jejich domu v ulici Pražská, na samém okraji Českých Budějovic. „V zákopech po těch tancích jsme si pak hráli,“ dodává dnes již s úsměvem.

Vlasy

„Pionýr byl automatický, tam se s tím nedalo diskutovat. Až na střední škole jsem se ze svazáctví vyhrabal.“ Rudolf Houfek studoval Střední průmyslovou školu stavební v Českých Budějovicích. Díky sportovní hokejové kariéře neměl s přijetím ke studiu problémy. Po nástupu na střední školu už šel však hokej stranou. „Začaly hospody, holky a big beaty,“ vzpomíná s úsměvem.

Od šedesátých let minulého století se pro mnohé mladé lidi staly symbolem svobody a vzdoru dlouhé vlasy. Nejinak tomu bylo i u Rudolfa Houfka. „Byl to problém. Nešlo to,“ vypráví. Třídní učitel si stěžoval na rodičovských schůzkách nebo posílal studenty domů na ostříhání. Rudolf Houfek se však vždy vracel s dlouhými vlasy. „Pak jsem to nosil schovaný, a tak nějak se to tam přetlouklo.“ Od té doby se mu podařilo dlouhé vlasy si vždy ponechat.

Rudolf Houfek za svůj život zažil nespočet výslechů. První výslech proběl již ve třetím ročníku na střední škole a absolvoval ho společně s dalšími spolužáky. Dodnes přesně neví, co bylo důvodem jejich předvedení, ale pravděpodobně čtyři kamarádi byli vyšetřováni kvůli svému odlišnému vzhledu, který jim byl často vytýkán. Výslech probíhal v souvislosti s vykradením lékárny v Táboře. Jeden ze spolužáků pocházel právě odtamtud. 

Sebevražda a blázinec

Představa vojenské služby Rudolfa Houfka děsila. „Vím, že jsem přizpůsobivej, tak jsem měl hrůzu z toho, že se tomu přizpůsobím.“ Aby se službě vyhnul, rozhodl se, že úmyslně propadne. Riskantní krok dopadl úspěšně. Když opakoval ročník, zrovna dorazil povolávací rozkaz. Poté i přes nevoli některých učitelů střední školu dokončil. Po ní ale cesta opět směřovala k vojenské službě. Druhý plán, jak se službě vyhnout, byl výrazně odvážnější. Byl jím předstíraný pokus o sebevraždu a následný pobyt v psychiatrické léčebně. „Já jsem říkal, že jsem tam nechtěl, tak jsem tam nešel. Sebevražda, blázinec a tak. Nebylo moc možností, jak se z toho dostat,“ vzpomíná Rudolf Houfek. Na přípravě celého postupu se podílela i jeho tehdejší přítelkyně, studentka zdravotnické školy. Společně si nastudovali účinky léků i možné následky takového zásahu. Prostředkem mu byl lék Triphenidyl, který byl již tenkrát užíván jako narkotikum. „Od té doby se podívám na nějaký prášek a mám sucho puse.“ 

Po týdnu stráveném na nemocničním oddělení byl pamětník přemístěn do psychiatrické léčebny v Českých Budějovicích, kde nakonec zůstal více než dva měsíce. „Byl jsem šťastnej, že tam jsem. Když jsem tam byl, tak už mi přišel druhý povolávák,“ dodává se smíchem. I na pobyt v psychiatrické léčebně se z knih připravil, a tak věděl, jak se má chovat, aby zbytečně nepřitahoval pozornost a situaci nekomplikoval. „Já jsem to nepřeháněl, ale byl tam kamarád, který skončil v Bohnicích, přeháněl to,“ vzpomíná Rudolf Houfek na kamaráda, který byl za svůj pobyt nucen čelit velmi bolestivé a traumatizující „léčbě“ elektrošoky.

Po propuštění z psychiatrické léčebny v době první poloviny osmdesátých let bylo se záznamem pro Rudolfa Houfka velmi obtížné získat jakékoliv zaměstnání. Nastoupil jako měřič k železniční geodézii, po dvou dnech však do zaměstnání byly doručeny osobní údaje. „Doktor se zděsil, jak sebevrah může chodit po kolejích... Tak mě vyhodili.“ Nějaký čas zůstával bez stálého zaměstnání. Necelý rok působil jako zahradník na zámku Hluboká nad Vltavou a staral se o zeleň v nově zbudovaném hotelu Gomel v centru Českých Budějovic. Snem všech však byla práce kulisáka v divadle. „To bylo nejsvobodnější zaměstnání.“ Kvůli častým výslechům a zájmu ze strany bezpečnostních složek byl však opět po dvou dnech propuštěn. „V divadle mi řekli, že kdo má problémy s policií, toho v divadle nechtějí mít,“ vypráví pamětník.

Přivedli jste Pahohasku! Přineste nůžky! 

Psal se rok 1984, když byl na jméno Rudolfa Houfka schválen návrh na zavedení takzvaného signálního svazku – interního sledování osob podezřelých z působení proti socialistickému zřízení. V archivních svazcích nesl krycí jméno „Ruda“. Úřady ho tehdy podezíraly z páchání trestné činnosti s politickým podtextem. 

Dnes o těchto událostech mluví Rudolf Houfek s velkou skromností. „Zase o tolik nešlo,“ zlehčuje roky, kdy musel čelit nejedné nepříjemné situaci za zavřenými dveřmi výslechových místností. Místnosti Veřejné bezpečnosti na Mariánském náměstí a výslechové místnosti Státní bezpečnosti jen o kousek dál na Lannově třídě v Českých Budějovicích si dodnes dobře pamatuje. „Ze začátku jsem se zkoušel vůbec nebavit, a tak jsem nějakou ránu dostal. Byly to kraviny. Ptali se, jestli znám toho a toho. Na nějaké knížky. Tenkrát byl všechno třaskavý materiál,“ vzpomíná Rudolf Houfek. K výslechům byl často předvoláván písemně. Příslušníci však nevynechali žádnou příležitost a předvolání nebylo často třeba.

Jednoho dne mu kdosi ukradl kolo. Krádež šel nahlásit tehdejším „lopatám“, jak se tehdy mezi lidmi říkalo příslušníkům Veřejné bezpečnosti. V případě Rudolfa Houfka to však neznamenalo běžné sepsání protokolu. Znamenalo to celodenní výslech. „Vítali mě pěkně. ‚Přivedli jste Pahohasku! Přineste nůžky!‘ Člověk tedy musel dělat, že mu to nevadí, že mu kolem hlavy stříhají nůžkami,“ vzpomíná. Dlouhé vlasy Rudolfu Houfkovi ale nakonec příslušníci Veřejné bezpečnosti vždy ponechali. 

„StB, to byla trochu jiná liga,“ hodnotí situaci pamětník. Ti příslušníci byli chytřejší a výslechy byly mnohem delší. Otázky se stále točily kolem známých lidí, kolem samizdatu, který mohl číst nebo šířit, a kolem jakéhokoliv náznaku odbojové činnosti. Vyslýchán byl kvůli svým stykům s lidmi z okruhu Charty 77, jejímž signatářem se v roce 1985 stal i on sám. „Snažili se nás zdiskreditovat,“ vzpomíná Rudolf Houfek. Vyšetřován byl také například kvůli své iniciativě při sběru podpisů pod petici proti rozmístění sovětských raket na našem území. Odsouzen za svou činnost nakonec však nikdy nebyl. 

Intenzivní výslechy probíhaly pravidelně do roku 1986. V tomto roce u Muzea dělnického a revolučního hnutí explodovala nálož. „Sebrali mě v práci, nevěděl jsem, co se děje,“ vzpomíná Rudolf Houfek. Odvezli ho za město, postavili k bílé zdi a fotografovali. Poté následoval převoz na StB na Lannovu třídu. Tentokrát tam byli úplně jiní lidé. Výslech trval asi deset hodin. Pamětník však o explozi nevěděl vůbec nic. Po dlouhém výslechu se s ním vyprovázející příslušník rozloučil. Rudolf Houfek nechtěl říct opětovně „na shledanou“ – to by znamenalo, že by se chtěl vrátit. „Tak když nechcete říct ‚na shledanou...‘“ odpověděl příslušník a znovu odemkl mříže. „Pamatuju si, že když jsem odcházel, tak jsem se po té Lannovce motal,“ vypráví pamětník.

Připadalo mi to strašně krásný

Ne mnoho lidí si dnes uvědomuje, jak silným a důležitým nástrojem v boji proti nesvobodě byla hudba. I Rudolf Houfek se proti režimu stavěl také skrze ni. Dnes stojí za významnou vzpomínkovou akcí Undergroundová pouť, která připomíná takzvaný Rudolfovský masakr z roku 1974. Jde o událost, která na dlouhá léta poznamenala hudební svobodu nejen na Českobudějovicku, ale i v celých jižních Čechách. 

Rudolfu Houfkovi bylo tehdy jedenáct let, ale už tenkrát svět mladých lidí s dlouhými vlasy, kteří se vymykali normám a pravidlům komunistického režimu, obdivoval. Zprávy o Rudolfovském masakru, brutálním zásahu proti „máničkám“ u českobudějovického nádraží, se rychle rozšířily i mezi školáky. Prezentovány však byly úplně jinak. „Řešilo se, jak máničky běhají po Budějovicích, převrací auta a znásilňují ženský.“ 

Později se někteří z nich stali jeho přáteli. „Připadlo mi to strašně krásný! Ten svět byl strašně krásný,“ vzpomíná Rudolf Houfek s nostalgií. Mezi staršími pamětníky Rudolfovského masakru se ale o samotném zásahu příliš nemluvilo. „Bylo to celé zahaleno tajemstvím.“ 

Události v Rudolfově poznamenaly tehdejší zábavy i kulturní život v celém kraji. Hraní na hudební nástroje v hospodách bylo zakázáno. „Bylo to tu utažený,“ vzpomíná Rudolf Houfek. Pokud si chtěli zahrát, nezbývalo než odjet někam za město, mimo dohled místních úřadů. Za celých patnáct let od událostí v Rudolfově v roce 1975 se uskutečnil jediný neoficiální koncert – vystoupení písničkáře Pepy Nose. Ten byl však později veřejně osočen z údajné spolupráce s StB. Pamětník proto často s přáteli pořádal vlastní menší soukromé akce, kde měli možnost svobodně poslouchat hudbu alespoň z nahrávek. Po sametové revoluci však Rudolf Houfek zjistil, že i mnozí z jeho tehdejších přátel s StB spolupracovali. Pro mnohé z nich má dnes jisté pochopení, zvlášť v případech, kdy byla spolupráce vynucena nátlakem nebo vydíráním. Jiní však naopak spolupracovali proto, aby získali výhody. „Brácha jednoho kamaráda po tom šel, v osmnácti letech z něj udělali nejmladšího mistra na jatkách na světě,“ vzpomíná Rudolf Houfek. Díky udavačům mu byly bezpečnostní složky stále v patách. Jako hudebník se pamětník muzice nikdy aktivně nevěnoval. Jeden pokus tu ale přece jen byl – když se z recese s kamarády rozhodli založit kapelu pojmenovanou Elektra Houfek Orchestra. O kapele se však brzy dozvěděla Státní bezpečnost a jejich hudební dobrodružství brzy skončilo.

Svoboda

Od roku 1986 už výslechy neprobíhaly tak často. „Začali chodit všichni kolem mě,“ vzpomíná. Státní bezpečnost se tehdy více zaměřila na mladší kluky. V roce 1988, kdy začaly jako samizdat vycházet Lidové noviny, pracoval Rudolf Houfek ve sběrných surovinách. Právě tam noviny tajně kopíroval, zatímco oficiálně zastával funkci bezpečnostního pracovníka a požárního technika. Jednou z mála demonstrací, které se mu podařilo zúčastnit, byla demonstrace na Škroupově náměstí v roce 1988. Jinak ho však složky Veřejné bezpečnosti pečlivě hlídaly. Typickým příkladem byla situace 21. srpna 1988 – v den výročí příjezdu vojsk Varšavské smlouvy do Československa musel ve svém zaměstnání každou hodinu obcházet vrátného, potvrdit svou přítomnost a pokaždé se podepsat. Že by mohl komunismus jednou skončit, si pamětník nikdy nedokázal představit. 

Teprve na začátku devadesátých let Rudolf Houfek naplno prožil, co je to svoboda a skutečné uvolnění – v okamžiku, kdy se na jednom z večírků měl možnost setkat s básníkem Allenem Ginsbergem.

Po sametové revoluci se Rudolf Houfek obrátil hlavně k rodině a věnoval se svým čtyřem dětem. Využil také nově získané možnosti zůstat nějaký čas doma a požádat si o podporu. V roce 1992 se pak rozhodl vydat cestou vlastního podnikání, které s úspěchem vede dodnes. 

Za svou odvahu a činnost proti minulému režimu, proti němuž se nebál postavit, získal Rudolf Houfek osvědčení o účasti ve třetím odboji. Cesta k tomu vedla přes svědectví, které podal pro básnířku Jiřinu Zemanovou. Po jeho výpovědi mu položili poslední otázku: „A proč jste si to vy sám ještě nepodal?“

Undergroundová pouť

Události v Rudolfově v roce 1974 pro něj znamenaly mnoho a dodnes mnoho znamenají i pro další žijící pamětníky. Jejich pětatřicáté a čtyřicáté výročí tehdy pořádala jeho kamarádka. Když se ale blížilo padesáté výročí, požádali nakonec o organizaci přímo Rudolfa Houfka.

Od té doby stojí v čele Undergroundové pouti, vzpomínkové akce na masakr v Rudolfově. „Jde tam hlavně o to setkávání,“ říká pamětník. Poslední ročník, pořádaný v roce 2025, byl věnován Petru Čtvrtníkovi, někdejšímu organizátorovi neuskutečněného koncertu v Rudolfově.