Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Karel Hošek (* 1919  †︎ 2019)

Kamarád si ze všeho nejvíc přál, aby gestapo propustilo jeho bráchu a tátu

  • narozen 25. října 1919 ve Skryjích u Rakovníka

  • na podzim 1939 začal studovat v Praze chemii

  • zúčastnil se masových protiněmeckých demonstrací

  • po uzavření vysokých škol žil do konce války ve Skryjích

  • na jaře 1942 se zapojil do odboje

  • dva a půl roku pomáhal dvěma odbojářům hledaným gestapem

  • po válce vystudoval zemědělskou vysokou školu

  • do roku 1953 vyučoval na zemědělských školách a pak se dobrovolně přihlásil na práci do jáchymovských dolů

  • zemřel 7. září 2019

Jméno obce Skryje, kde se Karel Hošek 25. října 1919 narodil, jako by předznamenalo jeho odbojovou činnost za druhé světové války, kdy ukrýval dva muže hledané gestapem.

K protinacistickým aktivitám pamětníka pravděpodobně přivedla oddanost ideálům první republiky a prezidentu Masarykovi, jehož smrt znamenala velký předěl v jeho životě. „Roku 1937 přišla smutná zpráva: zemřel Tomáš Garrigue Masaryk, kterého nám jako klukům rodiče dávali za vzor. Viděl jsem ho asi třikrát na řece Berounce – z Lán, kde bydlel, jezdil kolem řeky, přes Berounku se přepravoval na prámu, protože most tehdy ještě nebyl, a pokračoval v okružní cestě. Pak jsem ho viděl na smrtelném lůžku, když jsme se jako studenti sebrali a na svůj náklad a popud ho v Lánech navštívili.“

Smrt prezidenta osvoboditele jako by předznamenala další neblahý vývoj. Karel Hošek popisuje, že na konci třicátých let se celý národ chystal na válku a pořádaly se veřejné sbírky na výstavbu pohraničního opevnění. „Pamatuju se, že lidé odevzdávali i své snubní prsteny. Colloredo-Mansfeld ze Zbiroha věnoval celý milion korun.“ Veškeré přípravy na obranu země však přišly vniveč – v posledním ročníku reálné školy Karel Hošek zažil mnichovskou dohodu. „Zapůsobila na nás nesmírně negativně. Při záboru Sudet museli lidé mluvící česky z pohraničí utéct, pokud si chtěli zachránit holý život. Byl to zoufalý pohled. Každá škola, hotel, přístřeší byly plné lidí. Nechápali jsme, co se děje, a nevěřili. Zazlívali jsme prezidentu Benešovi, že podepsal kapitulaci, že jsme se nebránili. Jako mladí, nerozumní kluci jsme na něj skládali různé říkánky. Dnes si ale sypu popel na hlavu a omlouvám se mu – byl to opravdový státník.“

O rok později, na podzim 1939, začal Karel Hošek studovat chemii. Brzy nato však v Praze vypukly protiněmecké demonstrace, na které úřady reagovaly uzavřením vysokých škol. První z masových akcí se konala 28. října, v den výročí vzniku nezávislého Československa. „Seřadili jsme se a šli jsme průvodem z Albertova směrem na Karlovo náměstí. Zpívali jsme české písničky, pak jsme začali volat: ,Ať žije 28. říjen! Ať žije samostatnost! Ať žije Beneš!‘ Stále se to stupňovalo. Lidé na chodnících s námi sympatizovali a někteří se k nám přidávali. Když jsme viděli německou cedulku na tramvaji, zmuchlali jsme ji a hodili do Vltavy. Někteří mladí Němci nám nadávali a plivali na nás, s nimi jsme si to vyřídili buď my, nebo lidi na chodníku. Zbraně ani klacky jsme neměli, pořádek udržovala naše policie a rozháněla nás českým způsobem – roztrhávali průvod a stranou nám říkali: ,Blbče, nedělej nám potíže, koukej zmizet!‘ To se nelíbilo německé policii a hlavně K. H. Frankovi.“

Dva týdny poté našel Karel Hošek v menze parte první oběti policejního zásahu: chystal se pohřeb Jana Opletala. Ani na této manifestaci nemohl mladý student chemie chybět. Mohl však mluvit o velkém štěstí, že se mu podařilo uniknout z pasti: když německá policie obklíčila dav studentů a smyčka se začala stahovat, Karel Hošek naskočil do projíždějícího vozu tramvaje. Později se dozvěděl, že plnoletí demonstranti skončili ve vězení, viděl, jak zatčené studenty odvážejí do ruzyňských kasáren, a po uzavření vysokých škol se co nejrychleji vrátil domů.

Ani v rodné vsi se Karel Hošek svých aktivit nevzdal a na jaře 1942 se zapojil do odboje. Nicméně již v říjnu gestapo začalo pátrat po jeho spolupracovníkovi Václavu Rybáčkovi, a tak se pamětník po zbytek války snažil především ukrýt kamaráda. Protože policie Václava Rybáčka hned nedopadla, vzala si jako rukojmí jeho bratra a otce. „Vaška Rybáčka nesmírně trápilo, že jeho rodina, která o ničem nevěděla, má kvůli němu trpět. Mému bratrovi dalo hroznou práci, aby Vaška udržel, aby se nešel udat. Musel to zdolat každou noc, kdy ho navštívil. Ode mě chtěl Vašek jednu jedinou věc: abych udělal vše pro to, aby jeho táta a brácha byli propuštění, což pro mě byla nesplnitelná věc. Spadal jsem pod jiný okres, pod jiné gestapo a neznal jsem nikoho, kdo by měl na německé úřady vliv. Proto jsem požádal o pomoc Josefa Skleničku, ten nějakou cestu našel a táta a brácha Vaška Rybáčka byli asi za týden nebo čtrnáct dní propuštění.“

Karel Hošek líčí, že jakmile se příbuzní vrátili v pořádku domů, Václav Rybáček se začal chovat nanejvýš odpovědně a díky své disciplinovanosti válku přežil. Stejně si prý počínal i František Straka, odbojář, který o něco později přibyl do Rybáčkova úkrytu.

První skrýš se nacházela na ideálním místě – uprostřed polí, nikoli v lesích, jak předpokládalo gestapo – a uprchlí odbojáři v ní zůstali do jara 1943. Během zimních měsíců museli řešit řadu svízelných problémů spojených s vytápěním, se zásobováním či s likvidací odpadu. Později se Václav Rybáček a František Straka skrývali u různých sousedů, až pro ně v létě 1943 Karel Hošek upravil dřevěnou kůlnu naproti stavení, které patřilo jeho rodině. Z tohoto dobře vytápěného úkrytu bylo možné sledovat dění ve vesnici; skrýš se navíc ukázala tím bezpečnější, že o její existenci věděl jen úzký okruh zasvěcených, do kterého nepatřili ani někteří pamětníkovi příbuzní. „To by byla ta nejlepší pojistka,“ říká Karel Hošek. U Hoškových se také na jaře 1945 František Straka a Václav Rybáček dočkali osvobození.

Jen co druhá světová válka skončila, pamětník se opět zapsal na vysokou školu, jako obor si tentokrát vybral zemědělství. Po dokončení studií vyučoval na zemědělských školách a posléze se v roce 1953 dobrovolně přihlásil na práci do jáchymovských dolů.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí)

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Paměť národa (ve spolupráci s Českou televizí) (Vít Pokorný)