Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Agnesa Horváthová (* 1949)

• narozena 4. dubna 1949 ve vesnici Ondavské Matiašovce na východním Slovensku

• po dokončení základní školy se nemohla vyučit kvůli špatné ekonomické situaci rodiny

• v 1. polovině 60. let se s rodinou přestěhovala do Jinočan u Prahy, kde poznala svého manžela Milana Horváta, v jehož rodině se naučila romsky

• vykonávala řadu zaměstnání – pracovala v cihelně, v ČKD, v Tesle, osm let byla u popelářů

• v 80. letech založila spolu se svým bratrancem Ladislavem Rusenkem, sestřenicí Margitou Reiznerovou a dalšími členy rodiny romský folklorní soubor Perumos

• v roce 1989 se spolu s dalšími členy souboru zapojila do aktivit Romské občanské iniciativy

• v roce 1990 debutovala ve sborníku romské poezie Kale ruži /Černé růže a v roce 2003 jí vyšla sbírka pohádek Pal e bari Rama the aver paramisa / O velké Rámě a jiné příběhy

• v letech 1996–1999 žila s rodinou v emigraci v Belgii

• v současnosti je v důchodu a doufá, že její děti a vnoučata budou pokračovat v odkazu souboru Perumos

Dětství a školní léta

Agnesa Horváthová se narodila 4. dubna 1949 na východním Slovensku ve vesnici Ondavské Matiašovce poblíž Vranova nad Topľou. Byla nejstarší z šesti dětí, měla čtyři sestry a jednoho bratra. Jejich původně dřevěný a později zděný domek nebyl příliš oddělený od stavení sedláků, jak tomu často bývávalo v případě romských osad. Romsky se u nich nemluvilo, mluvili tzv. hutoráckým dialektem slovenštiny. Práce bylo málo. Otec pamětnice Jan Marcin většinou pásl krávy nebo jezdíval za prací na Čech, kam s sebou někdy brával také rodinu. Matka Marie Marcinová, rozená Rusenková, pocházela z rusínské oblasti Slovenska a byla většinou doma s dětmi. Oběma rodičům velmi pomáhala maminka otce paní Horváthové, která chodila pracovat k sedlákům a uměla zastat všechny práce. Na svou babičku pamětnice s velkou láskou a vděčností vzpomíná: „Babička uměla dělat košťata, chodila po sedlácích, všechny práce uměla. Pece uměla vymazávat. Tam se pekly chleby, koláče a tak dále. A učila mě. Když už jsem byla větší, osm devět let, brala mě s sebou po sedlácích a učila. Myslela si, že to bude tak jako za ní, tak mě učila. A já jí za to můžu poděkovat, protože mě naučila hodně věcí.“

Školu měla Agnesa Horvátová ve vesnici jen do čtvrté třídy, do páté už chodila daleko do jiné vesnice. To bylo náročné obzvlášť v zimě, kdy napadlo hodně sněhu a ona nebyla dostatečně oblečená. Na nohách měla místo pořádných bot tzv. chusky a jen dvě nebo tři delší sukně, kalhoty žádné. Ke svačině si v zimě většinou nosili placky, za což se styděla, protože sedlácké děti měly chleba. Přesto chodila podle svých slov do školy ráda. Ředitel ze školy dokonce přesvědčoval matku pamětnice, ať jí dovolí nechat se vyučit, ale matka nesouhlasila, protože rodina žila v chudobě.

Příchod do Čech

Nedostatek pracovních příležitostí na Slovensku přiměl rodinu Agnesy Horváthové odjet do Čech, kde začali rodiče pamětnice pracovat na statku v Jinočanech u Prahy. Matka pracovala u krav a otec se staral o koně, které miloval. Zato čtrnáctiletá Agnesa chodila sama pracovat do cihelny v Řeporyjích (dnes součást Prahy). V necelých sedmnácti letech se v Jinočanech seznámila se svým budoucím manželem Milanem Horváthem. Poté co se rodiče vrátili zpět na Slovensko, zůstala bydlet u rodičů svého budoucího muže, kde se naučila romsky. V roce 1968 nastoupil Milan Horvát na vojnu a Agnesa se vrátila zpátky k rodičům na Slovensko. Její tatínek nebyl se životem na Slovensku stále spokojený, přestože chovali různá zvířata a dařilo se jim lépe. Nakonec tedy odjeli zpátky do Čech a tentokrát s sebou přivezli i babičku, která původně nechtěla. „Tenkrát vyšla přidružená výroba, a to se vydělávaly velké peníze. Pro nás tenkrát to byly velikánské peníze. Opět jsme přijeli do Prahy, protože maminka tady měla rodinu. Přijeli jsme k nim a šli jsme dělat přidruženou výrobu. A definitivně jsme už zůstali tady v Praze.“

Rodina a zaměstnání

Po návratu Milana Horvátha z vojny se mladí manželé již osamostatnili, našli si byt a narodily se jim děti. První syn v roce 1971, dcera v roce 1973, druhý syn v roce 1975 a poslední syn v roce 1979. Agnesa Horváthová si pro své děti vždy přála lepší život, než měla sama, takže dbala na jejich vzdělání a chtěla, aby se vyučily. U dětí se jí to nepodařilo, ale povedlo se jí to u vnučky, o niž se starala. Ta se vyučila cukrářkou. Její vlastní děti jsou zase nadanými hudebníky.

Sama za svůj život vykonávala řadu zaměstnání. Ze začátku jezdila spolu s manželem s jeřábem v ČKD, poté pracovala v Tesle, osm let byla u popelářů. Po revoluci ale měla problém sehnat práci, protože nebyla vyučená. „Byli jsme zvyklí už odmalička na režim, že se musí něco dělat. Jinak zadarmo nic nedostanete. A to i v dnešní době. Já to říkám i dětem. Nic není zadarmo. Prostě musíš dělat. A když neumíš pracovat, udělej to tak, aby sis vydělal peníze jinak. Hlavou. Jdi, uč se.“

Perumos

V první polovině 80. let se Agnesa Horváthová pravidelně sházela s rodinou Rusenkovou, tedy s příbuznými z matčiny strany, mezi nimiž dominovali bratranec Ladislav Rusenko a jeho sestra Margita Reiznerová. Scházeli se o víkendech, společně zpívali a tancovali, až je napadlo založit si soubor. Tak vznikl soubor Perumos, s nímž Agnesa mnoho let vystupovala v roli sólové zpěvačky a tanečnice. Současně se podílela na choreografii i na tvorbě krojů, při níž se inspirovala oblečením, které nosila její babička na východním Slovensku.

„Tyhle kroje, co máme teď… vycházela jsem z toho, co dřív nosily naše babičky. Měly šátek, měly zástěru, měly halenku s dlouhým rukávem. Neexistovala s krátkým, protože tenkrát žena musela být zahalená. Do poslední chvíle měla babička tři čtyři delší sukně. Z toho jsem vycházela. Ale nemohly jsme si dávat tři čtyři sukně, to by bylo těžké, to bychom nezvládaly nic dělat. Tak jsem udělala jenom dvě, spodní a vrchní. Také zástěru máme, když děláme svatbu. To všechno jsem nechala, ale udělala jsem to barevnější.“

Přestože Perumos vystupovali také v Česku, největší úspěch zaznamenali v zahraničí, a to především ve Francii, kam byli hojně zváni. Před revolucí v roce 1989 se souborem jezdil na jejich cesty po Evropě rovněž oficiální „dozor“. Představení se neskládalo pouze ze zpěvu a tance, ale i z předvedení hlavních romských obřadů, které provázejí tři důležité životní události – křtiny, svatbu a pohřeb. Ačkoliv souboru věnovali jeho členové mnoho času, za komunismu za tuto činnost žádné peníze nepobírali a ani po revoluci se tím nedalo uživit.

Politická angažovanost

V roce 1989 se Agnesa Horváthová spolu s manželem a dalšími členy souboru v čele s L. Rusenkem začali angažovat v politickém hnutí. Stali se členy Romské občanské iniciativy, tehdy přidružené k Občanskému fóru, účastnili se demonstrací a různých schůzí. Poté co opadlo její prvotní nadšení z možnosti se aktivně podílet na změně životních podmínek Romů v ČR, se Agnesa Horváthová stáhla z aktivit ROI a dále pracovala s dětmi. Její manžel a další členové rodiny v politické činnosti pokračovali dál. Podle pamětnice však postupně upadala důvěra v ROI i mezi Romy. „Nebyla to špatná myšlenka, že dáme všechny Romy dohromady. Nebylo to špatné, ale bohužel špatně to dopadlo. Nejde to. A to bylo poprvé takováto věc. Za komunistů měli Svaz Cikánů-Romů, ale to nebylo takové jako teď. Teď to bylo opravdu ve velkém.“

Emigrace

Život v polistopadovém Česku přinesl Agnese Horváthové a její rodině trpké rozčarování. Zatímco za komunismu měla práci a v ní podle svých slov i kamarádky, které ji braly rovnocenně, v nové demokratické společnosti se najednou cítila být odstrčená a odmítaná. Nejen, že nemohla získat zaměstnání, ale množily se také výhružky a útoky ze strany majority. Vrcholem bylo napadení a pořezání syna paní Horváthové partou skinů. Tato deziluze ze života v Česku vyústila roku 1996 v odchod celé rodiny do Belgie.

Aby nevzbudili příliš pozornosti, odjela do zahraničí nejdříve sestřenice s rodinou. Pronajali si byt v turecké čtvrti a za nimi postupně přijížděli ostatní. Začátky byly těžké především kvůli neznalosti jazyka a kvůli tomu, že neměli žádné známosti. Jako žadatelé o azyl také nesměli pracovat a kromě dětí musel vždy i jeden z rodičů chodit do školy.

„Prát jsme chodili do takových prádelen. Samozřejmě, že jsme chodili všichni společně, protože jsme se báli.“ V prádelně se seznámili s jedním Čechem žijícím v Belgii, který jim zprostředkoval kontakty, a za dva až tři měsíce už měli Perumos své první belgické vystoupení.

„Bylo nás tam hodně Romů z Čech a ze Slovenska, ale my jsme se s nimi moc nestýkali. My jsme byli jenom dohromady naše rodina. Pak se něco stalo, že jsme se nedohodli. (...) Když přijde mezi vás cizí, není to dobré. Láďa vzal jednoho cizího muzikanta a dopadlo to špatně tak, že jsme se rozešli,“ vysvětluje pamětnice příčiny rozpadu souboru Perumos, k němuž v zahraničí došlo.

Rozpad souboru a především stesk po domově, kde zůstali rodiče a sourozenci manžela paní Horvátové, vedly k rozhodnutí nejbližší rodiny pamětnice vrátit se po třech letech zpátky do České republiky. Druhá část souboru, rodina Rusenkova, v Belgii naopak zůstala.

Návrat do Čech

Po návratu do Čech začínala Agnesa Horvátová s rodinou od začátku. Byt před odchodem prodali a peníze už jim nezbývaly. Mnoho let žili po ubytovnách, ale i tam Agnesa dokázala své vnučce, kterou vychovávala, vytvořit domov. Nakonec získala byt od magistrátu, v němž žije dodnes.

Rozpad souboru Perumos Agnesu Horváthovou nezastavil a v činnosti pokračovala také po návratu. Dle svých slov znovu vystupovala a vyjížděla do zahraničí. Později však musela činnost souboru ukončit kvůli nemoci.  

Literární činnost

Jednou z důležitých uměleckých aktivit Agnesy Horváthové je rovněž psaní. Po zhruba dvou letech fungování souboru Perumos v 80. letech se seznámila s romistkou Milenou Hübschmannovou. Ta ji motivovala k vlastní tvorbě a pomáhala s psanou romštinou, kterou Agnesa – jako mluvenou – znala až z rodiny svého manžela. Začínala povídkami a básničkami, jejichž výběr vyšel v roce 1990 ve sborníku romské poezie Kale ruži (Černé růže). V roce 2003 pak vydala knížku Pal e bari Rama the aver paramisa (O velké Rámě a jiné pohádky). Po úmrtí Mileny Hübschmannové spolupracovala s romským spisovatelem Vlado Olahem na další knize, v níž psala mimo jiné o své babičce. Sama však neví, zda kniha někdy vyšla.

Inspiraci k tvorbě čerpá Agnesa Horváthová především z vyprávění, která jako malá slýchala od starších příbuzných, a z tradice, kterou jí předávala její babička. „Byl to smutný život, byli jsme chudí, ale i radostný život, protože nebyla televize ani rádio. A vyprávění… dnešní děti to neznají. Venku byly ohně, sedělo se, vyprávělo se. Každý byl zticha, nikdo nemluvil. Nejstarší vyprávěl. Hodně vyprávěli. Střídali se. Člověk, když si na to dnes vzpomene, tak neví, jestli to byla pravda nebo to byl výmysl nebo si to předávali z generace na generaci. Bylo to nádherné.“