Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Pavel Horák (* 1954  )

StB nevěřila, že to všechno jsem udělal sám

  • narozen 8. dubna 1954 v Plzni, brzy poté rodina přesídlila do Teplic

  • jako sedmiletý ztratil otce, matka ho vychovávala sama

  • v srpnu 1968 svědkem příjezdu okupačních vojsk

  • mnoho zájmů, například fotografování a tvorba hudby

  • vyučil se soustružníkem

  • 1971-1973 vojenská služba

  • v roce 1977 vyráběl a šířil letáky informující o Chartě 77, nebyl dopaden

  • v roce 1986 vyráběl a šířil letáky informující o pohřbu Jaroslava Seiferta

  • po čtrnáctidenním pátrání byl zatčen a odsouzen za pobuřování na 14 měsíců

  • odvolací soud trest ještě zpřísnil na 18 měsíců

  • trest si odpykával ve vězení na Borech, kde mimo jiné pracoval na takzvaných šatonech

  • propuštěn po 14 měsících na přímluvu dcery Jaroslava Seiferta

  • 12. a 13. listopadu 1989 se účastnil ekologických demonstrací v Teplicích

  • jedním ze zakladatelů teplického Občanského fóra

  • roku 2017 získal Cenu příběhů bezpráví

„Prosímtě, buď opatrnej, vždyť víš, jaká je doba.“ „Nikam nechoď, vždyť tě zavřou.“ „Nech to bejt, stejně s tím nic neuděláš.“

Pavel Horák během svého vyprávění opakovaně vzpomíná, jak ho maminka prosila, ať se nezaplétá do žádných protirežimních aktivit. Neposlechl ji. Nutno přiznat, že v jedné věci měla jeho maminka pravdu: zavřeli ho. Ale v té druhé se naštěstí mýlila. Protože Pavel Horák patří k těm, kteří „s tím něco udělali“. V osmdesátých letech byl jedním ze statečných odpůrců totalitního režimu a během listopadu 1989 se v Teplicích podílel na jeho odstraňování.

Jiný než ostatní

Pavel Horák se narodil 8. dubna 1954 v Plzni, a když mu byl rok, jeho rodina se přestěhovala do Teplic. Jeho otec zemřel, když bylo Pavlovi sedm let, a maminka, zdravotní sestra v lázních v teplické čtvrti Šanov, se o něj většinu jeho dětství a dospívání starala sama.

Prázdninové dny v srpnu 1968 trávil tehdy čtrnáctiletý Pavel rybařením na Ohři. Příjezd okupačních vojsk si vybavuje v živých obrazech: sovětské obrněné transportéry na křižovatce před základní školou, pásmové Topasy, cisterny, špinaví vystrašení vojáci, kteří nevědí, co se děje. Zdi rozbité od tanků, obrácené směrové cedule.

„Ty události mě hrozně poznamenaly, já vím, že jsem v tomhle divnej,“ přiznává Pavel Horák. Jeho „divná“ citlivost však spočívala hlavně v tom, že si, na rozdíl od většiny vrstevníků, nedokázal vytvořit mentální krunýř, který by mu pomohl zapomenout na drobná příkoří a tlaky nadcházející normalizace. Napomohlo tomu i to, že v roce 1973 po návratu z vojny těžce onemocněl a strávil půl roku na pražské onkologii: „To mě taky poznamenalo, člověk pak začne uvažovat jinak,“ říká.

O všem, co ho trápilo, psal písničky, například o smrti Jana Palacha nebo o ekologii, která už tehdy byla na Teplicku palčivým tématem. Do protirežimní činnosti se poprvé zapojil roku 1977, kdy vyráběl a roznášel letáky k Chartě 77. „Vyfotografoval jsem si text a fotografie jsem potom v koupelně nazvětšoval. Pak jsem letáky roznášel po Teplicích,“ vysvětluje. „Tenkrát mě ale nechytili, i když kamarádi věděli, co dělám, a dopisoval jsem si se signatářkou Charty Lenkou Marečkovou.“

Vedli mě spoutaného jako zločince

Když 10. ledna 1986 zemřel básník Jaroslav Seifert, jediný český nositel Nobelovy ceny za literaturu, ale zároveň také signatář Charty 77, komunisté se rozhodli uspořádat mu státní pohřeb, aby měli pod kontrolou veřejné projevy, spojené s básníkovým odchodem. Zároveň se utajovalo datum a místo dalších obřadů: církevního pohřbu v bazilice sv. Markéty na pražském Břevnově a rodinného rozloučení v Kralupech nad Vltavou. Pavel Horák tyto informace šířil na letácích, které tiskl na cyklostylu a roznášel po celých Teplicích. A stejně jako v případě letáků o Chartě vše dělal úplně sám. I proto asi trvalo dva týdny, než ho chytili, a do pátrání museli prý nasadit dvě desítky agentů StB.

„Dostali mě na to, že jsem měl papíry, špinavé z cyklostylu, které jsem pálil u domu v popelnici,“ říká Pavel Horák. „Přišel kamarád a ptal se mě, co to pálím. V té době jsem měl trabanta, tak říkám: ‚Zamrzly mi brzdy, musím je ohřát.‘ Jenže nakonec mě udala sousedka, která viděla, že v té popelnici pálím papíry. A protože ten den bohužel nepřijeli popeláři, estébáci našli na dně popelnice kousky ohořelého textu. Takže mě sebrali.“

První dny v policejní vazbě pro něj znamenaly šok: „Když mi brali otisky, málem mi zlomili ruku. Jeden hodný estébák, jeden zlý, jako ve filmech. Potom bouchnutí železných dveří v kobkách pod kachlíkárnou. Plech, natažený na palandě v cele, který při každém převalení vydával rány. Vodili mě po městě s pouty na rukou.“ To vše bylo součástí psychologického nátlaku, který pokračoval i ve vyšetřovací vazbě v Litoměřicích. Vyšetřovatelé usilovali hlavně o to, aby jim Pavel Horák prozradil svou síť spolupracovníků. Nevěřili, že celou akci s letáky by dokázal realizovat jediný člověk.

Odvolací soud mi trest ještě zpřísnil

Před soudem v Teplicích Pavel Horák těžce nesl nemožnost se jakkoli reálně hájit: „Advokát Beneš, který mi byl přidělen, se mě nezastal, nic pro mě neudělal, přestože maminka mu dala všechno své zlato, i snubní prstýnek,“ tvrdí pamětník. Dostal čtrnáctiměsíční nepodmíněný trest. Naděje vkládal do odvolacího soudu, na který čekal ve vazbě v Litoměřicích. Po několika měsících ho eskortou odvezli ke krajskému soudu v Ústí nad Labem. Do soudní síně ho vedli spoutaného: „Už podruhé mi dali ‚medvěda‘ jako největšímu zločinci. To je pásek, kterým máte ruce i nohy připoutané k tělu.“ A následoval další šok: soudce Václav Nygrín nejenže jeho trest nezmírnil, ale ještě ho o čtyři měsíce zpřísnil. „Takže jsem dostal rok a půl natvrdo. Odůvodnil to nepřátelstvím k socialistickému zřízení a tím, že západní sdělovací prostředky využily můj případ k rozpoutání kampaně. Kdybyste viděli ty pohledy! Ať říkáte, co říkáte, oni vás neposlouchají. To je úplně bez šance.“

Krátce nato Pavla Horáka převezli do věznice v Plzni na Borech. Dozvěděl se, že má jít pracovat „na šatony“, tedy brousit bižuterii pro podnik Preciosa, což se považovalo za nejtěžší práci, která způsobovala vážné zdravotní následky. Ale protože byl manuálně zručný a ke spoluvězňům se choval s respektem, na nikoho neútočil a nikoho neurážel, postupně si získal podporu dominantních spoluvězňů. „Měl jsem štěstí, protože na Borech byli asi tři nebo čtyři kápové ze severu. Když se za vás někdo z těch muklů postaví, v rámci muklovské rodiny to máte jednodušší. Špatné to naopak mají takzvaní prcičkáři, kteří jsou odsouzeni za znásilnění nebo zneužívání.“ Pomohla mu podpora vězně Františka Slavíčka z Ústí nad Labem, který mu – jako vyučenému soustružníkovi – pomohl zařídit práci v údržbě u soustruhu. „Na tom soustruhu jsem si později vyrobil prkýnko s nataženými drátky, na kterém jsem si skládal písničky. Měl jsem ho schované za soustruhem, za vanou. Z té doby mám třeba písničku Muklovská,“ vzpomíná.

Jeho první žádost o podmíněné propuštění byla zamítnuta údajně proto, že se „ztratily“ dokumenty k jeho případu. Napodruhé to už dopadlo dobře i díky přímluvě dcery Jaroslava Seiferta. Pavlu Horákovi tehdy zbývaly do konce trestu čtyři měsíce a podmínku dostal na tři roky. Na svobodu se dostal v roce 1987, některé věci se už ale napravit nedaly: během výkonu trestu přišel o svou první rodinu, maminka během jeho nepřítomnosti zchátrala fyzicky i psychicky.

Po propuštění ho asi čtyřikrát navštívili příslušníci StB, kteří se ho snažili získat ke spolupráci. Podle Pavla Horáka ale veškeré jejich snahy ztroskotávaly na jeho samotářství: „Nejvíc je zajímalo, s kým spolupracuju, s kým jsem ve skupině. Nemohli pořád pochopit, že to je můj osobní problém, moje trápení. Neměl jsem žádné vazby na nikoho.“

Město dusící se smogem

Rok 1989 pro něj osobně znamenal šťastné období: našel si novou partnerku, oženil se, čekali syna. Pavel Horák navíc tvrdí, že listopadové události očekával, věřil, že režim nemůže už dlouho vydržet.

Teplice však v té době byly město dusící se smogem, páchnoucí sírou a uhlím, oslepené šedivou hustou mlhou. Místní obyvatelé dostávali jako odškodné příspěvek 2000 korun za rok, takzvané „pohřebné“. „Když se zhoršily emisní podmínky, na náměstí se rozblikal oranžový maják,“ vzpomíná Pavel Horák. „Různá sdružení bojovala za zlepšení životního prostředí, ale komunisté na to vůbec neslyšeli. Ekologické aktivity je nezajímaly.“

Právě tato arogance režimu vůči obyvatelům Teplic ale vedla k tomu, že listopadové demonstrace roku 1989 tu začaly ještě dřív než v Praze. Student Zbyšek Jindra, přezdívaný Oněgin, svolal ekologickou demonstraci na náměstí Zdeňka Nejedlého na 11. listopadu. Té se Pavel Horák ještě nezúčastnil, dorazil ale na obě následující demonstrace 12. a 13. listopadu. „Nastoupily pořádkové jednotky, bílé obušky, bílé přilby, podobně jako v Praze,“ vzpomíná. „S hloučkem posledních asi padesáti lidí, kteří na demonstraci byli až do konce, jsme došli k okresnímu výboru KSČ. Tam vystoupil tajemník Váňa, který slíbil diskusi na téma ekologie na zimním stadionu v Teplicích.“

Diskuse se konala o týden později 20. listopadu – tedy už za úplně jiných podmínek. „Tam už bylo opravdu dusno. Přijeli studenti, kteří se účastnili demonstrace na Národní třídě. Komunisté vypínali mikrofony, aby nedošlo k nějakému velkému konfliktu.“

Musíš jít na Hrad za Husákem!

V nadcházejících dnech jezdil Pavel Horák demonstrovat do Prahy, někdy sám, někdy i s manželkou. V Praze se také dostal do situace, která ho přivedla k rozhodnutí překonat, alespoň načas, svou samotářskou povahu a založit v Teplicích Občanské fórum.

Vzpomíná, že v rámci jedné z demonstrací ve dnech po 17. listopadu se vydal s davem lidí na Hrad. Zástup ale postupně řídnul a na náměstí nahoře poblíž Hradu už dorazili jen dva – on a neznámý mladík. Tam stanuli tváří v tvář policejnímu kordónu, mladík se také oklikou vytratil a Pavel Horák tam zůstal sám. Cítil povinnost „něco“ udělat: „Hlavou mi běželo: ‚Co teď budeš dělat? Musíš jít na Hrad za Husákem a říci mu, aby odstoupil!‘ Ale ten strach, jak ve vás vibruje!“ Navzdory strachu předstoupil před velitele policistů a řekl, že k nim chce promluvit. Byl odmítnut, ale žena v civilu, která stála vedle velitele, mu dala pokyn, ať ho nechá mluvit. Pavel Horák jim nahlas přečetl prohlášení studentů k 17. listopadu, které měl náhodou u sebe. „Následovalo úplné ticho. Ti mladí, vystrašení kluci na mě jen koukali. Velitel a ta žena neřeklli nic. V klidu mě nechali odejít.“

Právě tento zážitek mu dodal odvahu a sebevědomí v teplickém klubu Spektrum vyvěsit státní vlajku, pustit v otevřeném okně desku Waldemara Matušky a vyhlásit založení Občanského fóra. Namísto prvních zájemců o členství přišla StB, která mu přikázala vše odstranit. Ale po jejich odchodu Pavel Horák vlajku vyvěsil znovu a téhož dne odpoledne teplické Občanské fórum začalo fungovat.

Nástup kariéristů

„Ty začátky, to bylo krásné období,“ ohlíží se za listopadem 1989. „Všechno to nadšení, aktivita, vystoupení na náměstích.“ O období, které následovalo, ale mluví se zklamáním: „Brzy se začali přidávat ti, kteří z toho chtěli těžit, šlo jim o pozice a vliv. A s tím souvisí i to, že přechod na tržní hospodářství provázela spolupráce mafií s politiky a soudci, zpronevěry, korupční chování.“ Chybou polistopadové politické reprezentace podle něj bylo, že dopustila setrvání komunistů ve Federálním shromáždění. To všechno jsou podle něho problémy, jejichž následky trvají do současnosti. Nedomnívá se však, že celá jeho generace selhala: „V každé společnosti se najde skupina lidí, která chce jen profitovat. To nikdy jiné nebude. A tito lidé se do OF a dalších občanských iniciativ začali stahovat v okamžiku, kdy už bylo jasné, že žádné zatýkání a represe nebudou. Ti budou vždy u moci. Mají na to povahu.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století TV

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století TV (Barbora Šťastná)