Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Horák (* 1941  †︎ 2022)

Františku, chceš být ve Svijanech podsládkem? Tak musíš do strany

  • narodil se 22. srpna 1941 v Turnově

  • otec měl pekárnu s jedním zaměstnancem, v padesátých letech ho o ni připravil komunistický režim

  • v roce 1955 nastoupil František Horák do učení na sladovníka

  • v roce 1957 nastoupil do svijanského pivovaru jako dělník

  • okupaci Československa v roce 1968 zažil jako sklepmistr, invaze Sovětského svazu a dalších armád Varšavské smlouvy ho velmi zklamala, poněvadž podporoval Alexandra Dubčeka

  • sám později během normalizace vstoupil do KSČ, jinak by z něj neudělali podsládka

  • v roce 1985 hrozilo svijanskému pivovaru zrušení, František Horák ho - již jako sládek - zachránil

  • po sametové revoluci zaměstnanci hlasovali, zda má zůstat nadále sládkem a rozhodli kladně

  • v roce 1998 se podílel na odkoupení pivovaru od zahraniční skupiny Bass a stal se ředitelem a menšinovým vlastníkem

  • zemřel 29. května 2022

Dvakrát se mu podařilo zachránit svijanský pivovar, kam přišel jako šestnáctiletý v roce 1957. Jednou ho zvedl ze smrtelné postele v době totality, kdy se národní podniky zbavovaly malých provozů. Podruhé v časech divokého kapitalismu, kdy nadnárodní koncerny soustřeďovaly výrobu do velkých celků. František Horák pomohl po roce 1998 novým českým majitelům svých milovaných ‚Svijan‘ k takovému rozmachu, že v roce 2021 patřily mezi největší pivovary v republice.

Pochází z rodiny živnostníka vyvlastněného komunistickým režimem, a tak doma slýchával řeči proti diktatuře strany s rudou hvězdou ve znaku. Přesto na začátku 70. let 20. století vstoupil do KSČ. „Kdyby táta ještě žil, tak mi dal co proto. Někdo by mohl říct, že jsem byl vyčůraný. Ale já jsem hlavně chtěl, abych mohl v pivovaru dělat něco víc než dělníka a někam se posunout,“ tvrdí. Za více než deset let se komunista z donucení pivovaru hodil. S přispěním svých vlivných známých zmařil plány Severočeských pivovarů Louny na zrušení malého pivovaru na okraji Českého ráje. Na české pivní mapě se přitom vyjímal již od roku 1564.

 

Co pomohlo? Svijany měl rád spolužák ministra

„V roce 1985 přišel k nám do pivovaru výrobní náměstek Svoboda, že podnikový ředitel Zeman nás do konce roku zavře,“ vzpomíná František Horák. „Pivovary se likvidovaly i za minulého režimu. Lounské ředitelství zavřelo Cvikov, Roudnici, Šluknov, Bílinu a na řadu jsme měli přijít my. Ale jelikož mě pivovarnictví vzalo za srdce a měl jsem Svijany rád, šel jsem za vlivnými lidmi - předsedou JZD Jenišovice Jardou Richtrem, Vráťou Balzerem z JZD Zlatá Olešnice a taky za náměstkem z ministerstva zemědělství a výživy. Přes Jardu Richtra, bezvadného člověka, jsme se dostali až k ministrovi zemědělství a výživy Miroslavu Tomanovi. Jarda Richter s ním chodil na vysokou školu. Nakonec nám ministr pomohl pivovar zachránit.“

Pivovar, kde v osmdesátých letech 20. století stáčeli jen několik desítek tisíc hektolitrů piva ročně, se v roce 2020 dostal na 650 tisíc hektolitrů. O rok dříve pak skoro k 700 tisícům hektolitrů, což Svijany řadilo mezi deset nejúspěšnějších pivovarů v Česku.

 

Pekárnu jim vzal komunistický převrat

František Horák, jemuž vděčí svijanské pivo za přežití, se narodil 22. srpna 1941 v Turnově. S rodiči a třemi sourozenci žili převážně v Doubravě, obci mezi Turnovem a Mnichovým Hradištěm. Tatínek vlastnil malé pekařství s jedním zaměstnancem, po komunistickém převratu v roce 1948 o něj však přišel. Trpěl tuberkulózou a v roce 1956 zmokl při práci na poli. Dostal oboustranný zápal plic a zemřel.

Patnáctiletý František se již tehdy učil sladovníkem a v roce 1957 nastoupil jako dělník do malého pivovaru ve Svijanech. „Na měšťance jsem měl vyznamenání, ale žili jsme hodně chudě a jako nejstarší ze čtyř sourozenců jsem musel jít co nejdřív vydělávat,“ prozrazuje. „Po první výplatě byla doma velká sláva, koupil jsem i dorty.“

Jako kluk František pivo moc nemusel, ale jeho řemeslo ho chytlo a takřka celý život pracoval ve Svijanech. Prošel tam všemi dělnickými profesemi, stal se podsládkem, sládkem a na dovršení všeho ředitelem a menšinovým majitelem pivovaru. „Na výrobě piva mě bavilo, že obsahuje docela dost úkonů a všude je práce trochu jiná,“ vysvětluje pamětník. „V roce 1957 byl pivovar ve špatném stavu a udělal dvacet jedna tisíc hektolitrů. Pracovalo tam dvacet osm zaměstnanců. Pivo nebylo úplně na výši, chyběly nám kvalitní technologie a prostory na kvašení a zrání piva.“

Po dvouleté vojně si František vzal za manželku dceru svijanského sládka Mirku. Jejich jediný syn později vystudoval Vysokou školu ekonomickou.

 

Pivo kazila poruchová technika i opilci

Za socialismu se především v malých pivovarech vyrábělo pivo v tristních podmínkách. „Třeba se nám rozbil kompresor na chlazení a ve sklepech jsme měli teplo. Zkazily se kvasnice, začalo pivo smrdět. Ve Svijanech jsme dělali všechno na koleně, chyběli lidi na práci. Průmyslové podniky kolem Svijan, hlavně v Turnově a v Mnichově Hradišti, dobře platily a u nás v potravinářství jsme brali málo. Jednu dobu dělalo ve Svijanech kolem padesáti lidí, ale z nich bylo osm doslova ožralů. Do práce nepřišli, nebo přišli pozdě, nebo se napili a zkazili výrobek. Když jsem někoho vyhodil kvůli opíjení se, musel jsem dělat za něj, než jsem sehnal někoho jiného. Někteří zaměstnanci taky kradli, ale vzpomínám spíš na dobré lidi.“

Pivovar trápily až do 80. let časté poruchy. Motory bez ochrany se pálily, vypadávala čerpadla. „Chlapi mě vzbudili o půlnoci nebo ve dvě v noci. Elektrikář bydlel vedle na vesnici, tak jsem pro něj musel jet.“ V pivovaru chybělo téměř všechno, co by potřeboval k výrobě pořádného piva. Naštěstí kolem stály mnohem lépe zařízené továrny a s pivovarem sousedila JZD Pěnčín a JZD Jenišovice. Když nastaly nejhorší časy, vzal sládek pár bas piva a obdaroval jimi řemeslníky, aby se pivovaru postaral o rozbité nebo chybějící součástky. Pivo utužovalo také vztahy s předsedy JZD, kteří na oplátku posílali do Svijan svou techniku.

Potíže se někdy objevovaly i s vodou na vaření piva, poněvadž pivovarská studna se nacházela blízko Jizery. Když se řeka při povodních rozlila, vsákla se znečištěná voda do studny. Nyní Svijany využívají pět nových studní vyhloubených v bezpečné vzdálenosti od řeky.

 

Do strany jsem vstoupil, ale nikomu neublížil

„Vím, že minulý režim nestál za nic. Měli jsme pekařství a vzali nám ho. O politiku jsem se ale nezajímal, propadl jsem pivu, staral jsem se o pivovar a dýchal pro něj. Na komunismus jsem v hospodě taky nadával, a vidíte, nakonec jsem vstoupil do KSČ,“ prozrazuje pamětník. „Říkali: ‚Když chceš dělat, Františku, podsládka, musíš vstoupit do strany.‘ Odpověděl jsem: ‚Nevstoupím.‘ Nakonec jsem vstoupil. Pochopitelně jsem tam nemusel, ale doba byla všelijaká. Ale nikomu jsem neublížil a kamarádil jsem jen s dobrými lidmi. A kdybych do strany nešel, nedělal bych podsládka.“

František Horák ještě před svým vstupem do KSČ prožil obrovské zklamání. Během pražského jara v roce 1968 fandil pokrokovému křídlu strany na čele s Alexandrem Dubčekem. 21. srpna 1968, kdy Československo okupovala vojska Varšavské smlouvy na čele se Sovětským svazem, šel do práce na čtvrtou hodinu, po probuzení si pustil rádio a slyšel, co se děje. „Byl jsem tak naštvaný na Rusáky, všechno nám tady zničili, nemám je rád dodneška,“ upozorňuje. „Druhý rok jsme jeli s bráchou jednadvacátého srpna do Liberce protestovat proti okupaci. Křičeli jsme: ‚Pryč s Ruskem!‘ Brácha řádil, ale já se dopředu moc nevystrkoval. Slyšel jsem, jak se v Liberci střílí.“

Pamětník je přesvědčený, že pokud by Sovětský svaz nepřerušil v roce 1968 obnovu svobody a demokracie v Československu, byla by republika nyní o mnoho dál. „Kdyby se v roce 1968 vrátily majetky lidem, tak by se nerozkrádalo tak jako po roce 1989,“ dodává.

 

Zaměstnanci odhlasovali, že může dál dělat sládka

Sametová revoluce v roce 1989 mu přinesla radost, ale i jednu velkou starost. „Dělal jsem ve Svijanech sládka a zároveň vedoucího provozovny. Byla taková doba, že lidi ve fabrikách i jinde schvalovali, kdo jim bude šéfovat. V kotelně jsem viděl jednoho člověka z Drůbežářských závodů Příšovice, jak šuškal do lidí, ať klidně o mně nechají hlasovat, jestli můžu dál dělat sládka,“ říká František Horák. „Přišla za mnou předsedkyně odborů, paní Hejduková. Říkala: ‚My bychom chtěli, pane Horáku, abyste udělal schůzi. My bychom vám chtěli něco říct.‘ Dalo se zkrátka hlasovat, kdo je pro a kdo proti, abych dělal šéfa. A přežil jsem to,“ dodává.

 

Nechte nás žít, neohrozíme vás

V roce 1997 chtěl svijanský pivovar zrušit tehdejší vlastní nadnárodní koncern Bass, jemuž patřil i pražský Staropramen. „Přišel za mnou ředitel Staropramenu, inženýr Procházka, a říká: ‚Františku, Angličani zavřou vás a Vratislavice, nechtěl bys to tady ve Svijanech koupit?‘ Navštívil nás dokonce pan generální ředitel Stanley z Bass, vysvětlovali jsme, že jsme malý pivovar a nemůžeme je ohrozit, ať nás nechá žít a pivovar nám prodá. Domluvili jsme se na patnácti milionech korun, nakonec jsme ve Staropramenu uhráli deset milionů,“ uvádí pamětník. „Můj kamarád Jarda Kašpar z Českého Dubu sháněl peníze a domluvil, že pivovar koupí Mirek Kučera. Stal jsem se menšinovým akcionářem a ředitelem a nelituju. Do penze jsem odešel někdy v roce 2009 a těší mě, jak fantastickou technologii ve Svijanech dneska máme. Jsme jediní v republice, kdo dává půlroční záruku na nepasterované pivo. V dubnu 1988, kdy jsme pivovar koupili od Bassu, jsme dělali něco málo přes čtyřicet tisíc hektolitrů. Teď šestnáctkrát víc. To by pan Stanley asi koukal.“

Mezi menšinové akcionáře svijanského pivovaru se zařadila také herečka Jiřina Bohdalová a na svém vkladu při prodeji akcií později výrazně vydělala.

 

Život v pivovarnictví se mi povedl nadmíru

„Hlavní příčinu našeho úspěchu vidím v tom, že jsme pivovar koupili v roce 1998, kdy bylo v Česku ještě plno piva špatného a my jsme měli pivo dobré,“ poznamenává František Horák. „Ve Svijanech teď pracuje hodně patriotů a dali by za své pivo život. V pivovaru jsem zavedl přátelské vztahy a současné vedení je ještě zlepšilo.“

Když se František Horák ohlíží za osmdesáti lety svého života, svěřuje se: „Důležité je, že se člověk vůbec narodil. Naše máma byla strašně hodná a pracovitá, táta taky. Moje žena zemřela v padesáti šesti letech, bylo to moc těžké. Ale život v pivovarnictví se mi povedl nadmíru. Svijanský pivovar jsem si zamiloval, dýchal jsem za něj. Pivovar je teď pro mě odměna. Stejně jako to, že mám dva vnuky a dvě vnučky, obě inženýrky, jsou chytří a vycházíme spolu. A čtyřikrát jsem praděda.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století TV

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století TV (Miloslav Lubas )