Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Michal Horáček (* 1952)

Největším potěšením hned po vyhrávání je prohrávání

  • narozen 23. července 1952 v Praze

  • otec Vladimír Horáček překladatel a dramaturg

  • matka Eva Horáčková roz. Heyrovská psycholožka

  • od roku 1970 studoval na Fakultě sociálních věd a publicistiky

  • po návštěvě Spojených států v roce 1974 uvězněn a ze školy vyloučen

  • zaměstnán ve výrobním podniku Svazu invalidů META

  • publikoval v řadě zahraničních periodik zaměřených na dostihy a chov koní

  • absolvoval roční studijní pobyt ve World Press Institute při Macalester College v USA

  • koncem 80. let působil v časopise Socialistického svazu mládeže Mladý svět

  • jako písňový textař navázal spolupráci se skladatelem Petrem Hapkou

  • v roce 1989 spolu s Michaelem Kocábem založil iniciativu Most

  • během sametové revoluce v listopadu 1989 stál v centru tehdejšího dění

  • roku 1990 založil a provozoval sázkovou kancelář Fortuna

  • v roce 2018 kandidoval ve volbách na post prezidenta České republiky

Michal Horáček se narodil 23. července 1952 v Praze, kde jeho rodiče, předkladatel a dramaturg Vladimír Horáček1 a psycholožka Eva Horáčková, rozená Heyrovská, sdíleli velký byt v Platnéřské ulici ještě s jeho prarodiči z matčiny strany, tedy s právníkem a entomologem Leopoldem Heyrovským, mladším bratrem pozdějšího nositele Nobelovy ceny Jaroslava Heyrovského, a jeho manželkou. Z raného dětství si Michal vybavuje bujaré prvomájové průvody, kam ho otec jakožto v marxismu-leninismu zběhlý komunistický intelektuál brával na ramenou, „aby si to také pořádně užil“. Otcovo působení však prý vyvažovala babička Heyrovská, „bigotní katolička“, která malému Michalovi předčítala z Bible a „vozila ho po kostelích“, takže oblaka plná barokních andělů řadí k nejsilnějším vizuálním vjemům počátečních let svého života. I později během dospívání v Platnéřské se pohyboval v prostředí, kde všichni zastávali vyhraněná stanoviska a pokoušeli se ho získat na svou stranu. Jeho matka tak byla „velice bojovná antikomunistka“, zatímco otec se ho pokoušel zasvětit spíše do díla Lenina a Stalina, „aby nahlédl historickou nutnost a podílel se na budování socialismu“, a děd, odborník na tesaříky, po němž bylo několik těchto tvorů i pojmenováno, očekával, že ho vnuk bude následovat a zasvětí svůj život vědě. Diskuse však prý pokaždé probíhala kultivovanou formou, aniž by kdokoliv byl pro své názory v rodině ostrakizován. „Protože jsem to prožíval tak důkladně a dennodenně, tak jsem získal dojem, že takový je celý svět, že tak spolu lidé mluví, že zastávají stanoviska, ale nevylučují se,“ zmiňuje tak Michal i jisté nevýhody této otevřené výchovy, jíž spolu s o dva roky mladší sestrou prošel a která mu prý později způsobila nejeden kulturní šok. Matka, která „milovala anglosaský svět“, ho také uvedla do angličtiny a literatury, i když ho prý poněkud přeceňovala, například když mu jako desetiletému dávala číst Kafku nebo Nezvala, s nímž se prý vyrovnal až po padesáti letech vlastní sbírkou villonských balad. „Úplně jinou estetiku“ pak nabízelo divadlo Semafor, které v šedesátých letech navštěvoval, a jehož produkce ho spolu s nahrávkami Dylana, Donovana a Cohena přesvědčily, že „lidi je možné hluboce oslovovat i formou populární písně.“

Přešlo to v takové kalné ráno

„U nás byly intenzivní politické debaty jak mezi rodiči, tak mezi hosty, kteří k nám chodili,“ uvádí pak Michal k „obrodnému procesu“ druhé poloviny šesté dekády, který díky rodině „prožíval intenzivně“ a mohl se navzdory svému věku setkat i s řadou jeho protagonistů. Radostné očekávání lepších zítřků však vzalo zasvé, když entomolog Heyrovský 21. srpna 1968 v půl druhé v noci zvedl sluchátko telefonu, který jakožto triumf lidského ducha přechovával na „něčem, co připomínalo malý oltář“, a po krátkém hovoru informoval rodinu o právě probíhající invazi. Ještě ten den se Horáček starší, „věřící komunista a velký český vlastenec“, odebral na jugoslávské velvyslanectví, kde požádal o azyl. Obratem byl převezen do psychiatrické léčebny a prohlášen za duševně chorého. „Tehdy se ještě léčilo elektrickými šoky,“ uvádí k tomu Michal Horáček, „takzvaně léčilo. Podstoupil to mnohokrát a bylo strašně těžké to sledovat. A snad mi bude odpuštěno, pro mě je celý ten komunismus, který vyvolal intervenci těch armád, které okupovaly naši zemi, naprosto nepřijatelný, protože mi vzal tátu a mně bylo tenkrát šestnáct let.“

Režim potřeboval, aby se Fakulta žurnalistiky stala fakultou propagandistů

Michal chtěl dostát rodinné tradici, a proto zamířil na vysokou školu. Po maturitě v roce 1970 začal studovat na Fakultě sociálních věd a publicistiky, pozdější Fakultě žurnalistiky v Praze, odkud však právě českoslovenští normalizátoři „všechny slušnější profesory vyházeli a přišly tam úplně bizarní figurky politického ražení“. Michal na škole vydržel jen proto, že akademický titul byl v jeho příbuzenstvu vnímán jako nezbytnost. S pocitem, že se nic nenaučí a jde vlastně jen o formalitu, absolvoval mimo jiné i kursy marxismu-leninismu a vědeckého komunismu nebo přednášky o pravdivosti a stranickosti jisté Balážové, později propuštěné kvůli pašování spodního prádla z Německé demokratické republiky.

Samotné je to uvádělo v úžas, že někdo odjede do Ameriky a pak se vrátí

Na jaře roku 1974 se Michal Horáček neovládl a odcestoval do Spojených států, přestože prý emigrovat nikdy nehodlal a už tehdy si uvědomoval, že jako novinář chce mluvit „česky, k Čechům, o české zkušenosti“. S pomocí razítka svazu včelařů se mu totiž podařilo padělat doporučení Socialistického svazu mládeže, na jehož základě získal tehdy nutnou výjezdní doložku. „Znal jsem tam nějaké emigranty, ti mě tam nechali přespat. Koupili mi hamburger a zase jsem jel zpátky,“ popisuje Michal lakonicky svůj pobyt v zahraničí, na jehož konci čekali dva muži sedící za campingovým stolkem, kteří ho na ruzyňském letišti požádali o pas, načež jeden z nich prohlásil: „Jo, to je on!“, a poté ho odvezli na policejní stanici v Bartolomějské ulici. Tam ho pak vyšetřovatelé tři dny vyslýchali, pokoušeli se odhalit případné špionážní souvislosti jeho cesty a nakonec ho i donutit, aby se přiznal k neobjasněnému přepadení pošty, což „zřejmě zkoušeli na každého, kdo se jim dostal pod ruku“. Na závěr ho ujistili, že se dopustil závažného trestného činu a nechali ho převézt do vazební věznice v Ruzyni. Po dvou měsících strávených v nedůstojném postavení, které mu kromě vlastních literárních pokusů zpříjemňovaly jen knihy z vězeňské knihovny vydávané v počtu tří kusů na týden, mezi nimiž objevil i „sžíravý protileninský pamflet“, mu soud vazbu neprodloužil, takže mohl být vyšetřován na svobodě. „Tam je nejtěžší, že se nic neděje, to je ubíjející. Myslím, že je lepší být v takzvaném výkonu trestu, kde třeba lepíte ty proslulé pytlíky, ale tady nebylo nic,“ vzpomíná Michal Horáček, který prý po propuštění kromě barev ve věznici nevídaných oceňoval zejména prostou skutečnost, že může jít, kam chce. O něco méně ho už ale potěšilo exemplární vyloučení ze školy. Aby tak nebyl během čekání na rozsudek obviněn ještě z příživnictví, protože „v tehdejším systému existoval paragraf o takzvaných parazitech a parazité byli ti, kteří nepracovali, a tím pádem neměli ani právo být na svobodě“, myl nádobí v restauraci Alfa a sloužil jako plavčík na koupališti ve Lhotce. Michal se také „nechtěl jít cvičit proti Američanům“, absolvoval proto díky známostem matky několik pobytů v psychiatrických léčebnách a pár nocí strávil i v pokoji v Kateřinkách, „kde duševnímu klidu nepřidalo, že tam byla veliká busta Bedřicha Smetany, který zrovna v té místnosti zemřel“. K pobavení mediků byl prý předváděn jako šílený „pan Horáček, který odjel do Spojených států a vrátil se“, povinné vojenské službě se mu však nakonec vyhnout podařilo. A protože byl odsouzen jen k podmíněnému trestu, začal v roce 1976 pracovat ve výrobním podniku Svazu invalidů META. Ve stejném roce se také oženil s bývalou spolužačkou z Fakulty žurnalistiky.

Stejně jsem něčeho dosáhl, protože mi neměli čím vyhrožovat

V METĚ, která zaměstnávala i pozdější signatáře Charty 77 a další osoby režimu nepohodlné, zpočátku vyráběl ozdobné suvenýry z pivních zátek, později povýšil a stal se skladníkem a jediným asistentem vedoucího skladu, jednorukého inženýra Pera. Ten systém tak jako každý systém nepočítal s tím, že se toho někdo nechce zúčastnit. Takový člověk pak samozřejmě spadne na samé dno, ale tam už nemáte co ztratit. Tam začíná svoboda,“ hodnotí své tehdejší postavení Michal, který prý svobodu na dně nalezl v prostředí dostihových sázkařů a také mezi hazardními hráči2, přestože proniknout do žargonu a rituálů, cizelovaných od dob Rakouska-Uherska, kde hazardní hry byly na rozdíl od socialistického Československa ilegální, prý nebylo nijak snadné. V samotném hráčském prostředí pak prý zúčastněným nešlo v první řadě ani tak o peníze, jako o hru samotnou. Alespoň v ideálním případě tak bylo třeba přijímat výhru se stejně velkorysým klidem jako prohru, a pokud by snad někdo narušoval pohyb oběživa jeho excesivní akumulací, byl ze systému vyloučen. Protože Michal nesměl publikovat česky, zdokonalil se v angličtině a začal nabízet své články o chovu koní a dostizích periodikům v Austrálii, USA a Británii. Prováděl výzkum v hipologické knihovně hraběte Kinského na zámku ve Slatiňanech, takže mohl zahraničnímu publiku nabídnout třeba i „pestré a báječné“ příběhy ze života legendárních amerických trenérů a žokejů, například o jejich předchozím působení v Rusku i v dalších dostihům nakloněných zemích. Zaměřil se i na dostihy maďarských plnokrevníků, naučil se maďarsky, do Maďarska i jezdil, takže byl zanedlouho „nesmírně populární mezi australskými Maďary“. Díky slušným honorářům se tak psaním i s rodinou pohodlně uživil a mohl financovat své záliby. Samotná komunikace se zahraničím prý probíhala překvapivě hladce. Texty v obálkách se nejen neztrácely, ale „pokud to někdo otvíral“, nestály zřejmě články o Velké pardubické tajné policii za to, aby jejich autora obtěžovala. Pozornosti tajné policie však Michal Horáček nakonec neunikl. „V osmdesátých letech mě nečekaně kontaktovala StB, protože - jak jsem zmínil - tak v té METĚ, výrobním podniku invalidů, často byli buď přímo chartisté, nebo lidé na tu Chartu nebo na tyhle struktury nějak navázaní. A jak se ukázalo, StB chtěla, abych donášel na jakéhosi Františka Cigánka, který se skutečně vůbec netajil s tím, že ten režim nesnáší a že udělá všechno pro to, aby ho nějak oslabil,“ vzpomíná na setkání s muži, kteří se ho pokoušeli získat jako svého spolupracovníka. „Naštěstí jsem měl trénink z toho herního prostředí, že nikdy nesmíte podlehnout takzvané rychlovce, když někdo říká ‚Rychle mi půjč dvě stě, já ti dám pak tři sta, hlavně rychle‘. Jakmile chce někdo něco rychle, tak je to pro vás nevýhodné,“ pokračuje a uvádí, že tajným policistům nakonec jejich pokus o naverbování rozmluvil s poukazem na svou psychiatrickou dokumentaci.

Gorbačov, perestrojka, glasnost

V roce 1982 získal Michal zahraniční novinářskou cenu, díky níž pak o dva roky později absolvoval roční studijní pobyt ve World Press Institute při Macalester College v Saint Paul v Minnesotě. Seznámil se prý s mnoha aspekty života ve Spojených státech, strávil noc v policejním autě na hlídce v chicagské West Side, navštívil několik věznic včetně těch s nejvyšší ostrahou, “kde bylo vidět, že asi devadesát procent všech těch ‚inmates‘ jsou černoši, a člověk se mohl zeptat, jak je to možné“, a cestoval i s týmem novinářů při demokratických primárkách, v nichž nakonec zvítězil Walter Mondale. Krátce po návratu ze Spojených států se Michal odhodlal a po mnoha letech, kdy jen cvičil a psal do šuplíku, zazvonil jako „domácí dělník, pracovník družstva invalidů“ u dveří tehdy populárního Petra Hapky, aby mu nabídl své písňové texty. Hapka v dobrém rozmaru souhlasil a z jejich spolupráce vzešla během následujících let řada desek, a na jejím počátku stálo album pro Hanu Hegerovou, které prý představovalo „závratný skok z ničeho na samotný vrchol“. Michal také došel k závěru, že v atmosféře perestrojky by se mohl pokusit proniknout i do českých periodik. Jako externista tak napsal několik příspěvků do Mladého světa, které se tehdejší šéfredaktorce zalíbily natolik, že si jejich autora pozvala a nabídla mu stálé zaměstnání. Jako jediný novinář přicházející z dělnické profese tak nastoupil do redakce časopisu ústředního výboru Socialistického svazu mládeže, od svazáků se prý ale raději držel dál. Takže zatímco kolegové k jeho zděšení „neustále schůzovali“, on „dál pokračoval ve své paralelní existenci v herním prostředí“ a „měl zhruba stejně času na psaní jako ti, kteří ho utratili na schůzích“. Šéfredaktorka mu svým nadšením připomínala otce, vyprávěl jí tak o společných procházkách Pařížskou ulicí, na níž Horáček starší tehdy malému Michalovi vykládal, že „tyhle buržoazní domy se musí zbourat a místo nich je třeba postavit Koldomy, kde budou pracující správně žít,“ což prý tato dáma, manželka vrchního cenzora, považovala ani ne tak za „úplnou blbost“, jako za věc správnou a pokrokovou. Pokud už ale nějaký článek přijala, bránila ho prý za všech okolností a také na sebe brala veškerou odpovědnost za jeho publikování v periodiku s nákladem pět set tisíc výtisků, které prý i tak lidé často získávali jen díky drobným úplatkům trafikantům. Přestože zásah cenzora hrozil neustále, což prý Michal bral na vědomí a nesl jen těžce, spolupráci s Mladým světem s odstupem hodnotí jako tu nejlepší příležitost pro člověka, který píše a má ambici oslovovat čtenáře, protože ačkoliv „tehdy skoro nic nešlo, na všem záleželo“.

Nepochybně to bylo naivní

Na sklonku osmdesátých let se Michal Horáček seznámil s Michaelem Kocábem, který po čase navrhl, aby jako lidé nestraničtí a zároveň neangažovaní v disentu „udělali iniciativu, která by přivedla k jednomu stolu zástupce disidentských skupin, což byla nejenom Charta, ale i Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných a mnoho dalších, a zástupce moci“. Michal souhlasil s tímto pokusem, který měl především „zmírnit napětí“, mimo jiné i proto, že si už jako dítě od matky vyslechl, „jak se v květnu 1945 věšelo na lucerny“ a dovedl si představit, kam až by mohl vést „lidový hněv“, pokud by byl přímo konfrontován s režimem, který stále disponoval loajální armádou a Lidovými milicemi. Přestože se jejich plán setkal i s výsměchem, v čemž prý vynikal především Valtr Komárek, který se „úplně prohýbal smíchy, co že to po Prognostickém ústavu chtějí“, zástupci iniciativy se pokoušeli oslovit vedení strany oficiální cestou, ovšem bezvýsledně.

To je stejné, jako by se nejednalo s admirálem Dönitzem

Od léta 1989 komunikovali oba zástupci iniciativy nazvané Most s nejbližším okruhem Václava Havla, především Alexandrem Vondrou a Jiřím Křižanem, v září téhož roku pak na představení Aristofanových Ptáků zahlédli předsedu vlády Ladislava Adamce, oslovili ho a svůj podnik mu představili. Už dva dny po policejním zásahu proti demonstrantům na Národní třídě tak Michalovi zavolal Adamcův poradce Oskar Krejčí a prohlásil, že jsou ochotni jednat. „Byli jsme u pana premiéra doma, měl byt v ulici, která se tehdy jmenovala Obránců míru, dneska se jmenuje Milady Horákové, úplně normální byt. Vůbec to nebylo nic extra, neměl nějakou úžasnou vilu, takový docela pěkný, slušný byt,“ vzpomíná Michal na první oficiální setkání se stranickými špičkami, během něhož se mohl na vlastní oči přesvědčit, „jak tady žijeme podobné životy, když je někdo premiér a když je někdo třeba stěhovák, už jen proto, že ten socialistický trh nabízel pořád stejné věci.“ Zejména ho prý zaujal povědomý plyšový krtek, který tak přispěl k uvolnění napětí, protože „když máte doma stejného krtka, tak o to už se dá opřít začátek konverzace“. První jednání komunistických kádrů s opozicí prý proběhlo ve vzrušené atmosféře, protože zástupci vládnoucí garnitury zpočátku odmítali vyjednávat s výraznými postavami disentu, Havel, který sice „nepůsobil jako Napoleon nebo Trocký“, se však prý „uměl zorientovat, když přišlo na lámání chleba“, a při následujícím jednání v budově Úřadu vlády si už třásl rukou s Adamcem jako vedoucí delegace opozičníků. Kromě setkání v Laterně Magice se Michal zúčastnil i celé řady dalších jednání, během nichž opozice zpočátku požadovala pouze odstranění zmínky o vedoucí úloze komunistické strany z ústavy, aby se otevřela cesta k práci na vytvoření demokratických struktur, k čemuž nakonec po masových shromážděních a generální stávce skutečně došlo. Protože Michal prý jako jeden z mála revolucionářů mluvil obstojně anglicky, spolu s Ritou Klímovou byl také pověřen komunikací se zahraničními médii. Následující setkání se zpravodajskými štáby v hotelu Jalta pak prý proběhla úspěšně a lidé požadující změnu poměrů v Československu si získali sympatie světové veřejnosti. Dále také spolupracoval s Václavem Havlem, kterého bylo prý vcelku obtížné prosadit na prezidentský post a jemuž také napsal jeho pozdější nominační projev. „Byl velký hrdina, protože se nechal zavírat a podlamovat si zdraví v době, kdy to bylo beznadějné. Já jsem si myslel, že v tom komunistickém systému budu žít nadosmrti. ‚Se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak‘. To nám tady říkali a já jsem tomu věřil. A on to stejně dělal,“ ohlíží se za posledním československým prezidentem.

Jak se to mělo udělat, nevím

„V tu chvíli jsem měl pocit, že ta moje práce skončila, že teď už se otevírá politická práce se vším dobrým a špatným, co to přináší. Co já bych tam dělal? Pracoval jsem v družstvu invalidů, věděl jsem něco o sázení a psal jsem pro Mladý svět. Připadalo mi, že to není na takové úrovni, jako je třeba ekonom nebo právník. Proč bych tam zacláněl? To jsem si myslel. Později jsem pochopil, že to tak vůbec nebylo, že tam prostě přišli lidé, kteří tam chtěli být, kteří u té revoluce zpočátku ani nebyli,“ rozvádí pak Michal Horáček své rozhodnutí dále se politicky neangažovat a zmiňuje i úlohu zaměstnanců Prognostického ústavu, mimo jiné pánů Klause a Dlouhého, v polistopadových událostech, která prý „dodnes není pokryta historiky ani novináři“.

Na základě zápisků z listopadových dní Michal Horáček napsal svou třetí knihu s titulem Jak pukaly ledy, kterou vydal už ve svém, pro tento účel založeném nakladatelství. Protože si tak zajistil slušný kapitál, nechal se kolegy z chuchelského závodiště přesvědčit a ještě s několika podílníky založil v květnu 1990 sázkovou kancelář Fortuna. Po roce 1990 působí jako spisovatel, novinář, básník, textař a producent. V devadesátých letech se také vrátil ke studiu a v roce 2011 získal doktorský titul na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy. Na univerzitách v Praze a v Brně také přednášel. S blížící se přímou prezidentskou volbou, která se konala v lednu roku 2018, přehodnotil svůj postoj a v předstihu se přihlásil do volebního klání. V roce 2018 pak kandidoval v přímé prezidentské volbě, získal v prvním kole 9,18 procent hlasů, skončil jako čtvrtý v pořadí a do dalšího kola vyjádřil podporu kandidátovi Jiřímu Drahošovi.

 

1 http://archiv.narodni-divadlo.cz/dokument.aspx/print.aspx?jz=cs&dk=Umelec.aspx&ju=2039

2 https://www.michalhoracek.cz/download/MH-Disertacni_prace.pdf

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století TV

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století TV (Štěpán Hlavsa)