Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Prof. RNDr., CSc. Ivan Horáček (* 1952)

• narozen 10. dubna 1952 v Havlíčkově Brodě

• otec inženýrem u Vojenských staveb

• od dětství se zajímal o zkoumání přírody, byl členem ornitologických kroužků

• od 13 let se věnoval speleologii

• 1966–1970 studoval gymnázium Ohradní

• v maturitním ročníku podmínečně vyloučen ze školy kvůli vulgárnímu nápisu na ideologické nástěnce

• 1970–1971 studoval na Vysoké škole zemědělské

• 1971–1976 studoval Přírodovědeckou fakultu UK

• zaměřil se na studium netopýrů

• od roku 1973 jezdil studovat netopýry do Bulharska

• 1976–1990 pracoval v Geologickém ústavu Akademie věd

• od roku 1990 působí na Přírodovědecké fakultě UK

• obhájil titul profesora zoologie

• zaměřil se na výzkum netopýrů Balkánu a východního Středomoří

• publikoval přes 210 vědeckých prací

• je předsedou České společnosti na ochranu netopýrů

• je členem Skupiny českých a slovenských surrealistů a redakční rady revue Analogon

• dodnes (2023) působí na Katedře zoologie PF UK

Profesor zoologie a doktor přírodních věd Ivan Horáček zasvětil svůj život studiu přírody, především netopýrů a míst, kde přebývají. I on se však v průběhu svého života střetával s tím, jak komunistický režim ovlivňoval vědeckou práci. 

Narodil se 10. dubna 1952 v Havlíčkově Brodě. Jeho matka pocházela z rozvětveného rodu z tohoto regionu. Oba prarodiče z matčiny strany vyrostli v obcích v okolí Lipnice nad Sázavou. Dědeček měl osm sourozenců a babička dokonce deset, takže rodina byla velmi členitá: „Její příslušníci se uplatňovali v různých sférách společenského života, od vrcholných kapitalistů přes řezníky až po žebráky,“ říká Ivan Horáček. 

Dědeček z otcovy strany vyrostl v chudší rodině poblíž Mladé Boleslavi a v mládí si přivydělával hudebními lekcemi. Byl přijat do Hlávkovy koleje pro nemajetné studenty a dostal tak možnost vystudovat ČVUT. Za první světové války putoval po Rusku jako československý legionář, později pracoval jako inženýr pro železnici. Jeho budoucí žena pocházela z bohatého sedláckého rodu z obce Sadská v Polabí. Později se rodina přestěhovala za dědečkovou stavitelskou prací do Havlíčkova Brodu. Zde se budoucí rodiče Ivana Horáčka seznámili coby studenti gymnázia. 

Pamětníkův otec také vystudoval ČVUT a téměř celý život působil jako stavební inženýr u Vojenských staveb. I jeho rodina se tak několikrát stěhovala za prací. V roce 1955, když byly Ivanu Horáčkovi tři roky, přesídlili do Vápenného Podola u Heřmanova Městce, později do severočeské Hejnice, poté do Liberce, kde pamětník nastoupil do první třídy. 

Co tě nezahubí, to tě posílí. Ale svým dětem bych to neradil

Ivan Horáček, stejně jako jeho otec i dědeček, v dětství trpěl koktavostí. Před začátkem školní docházky mu to nevadilo, s nástupem do první třídy však pociťoval, že ho koktání vyčleňuje z kolektivu: „Člověk si začínal uvědomovat, že je něčím jiný, že je jako dvouhlavé tele.“ Tato odlišnost ještě prohlubovala jeho introvertní povahu, každé vyvolání k tabuli pro něj znamenalo trápení. 

Po dvou letech lékaři doporučili pobyt v Ústavu pro nápravu řeči v pražských Kobylisích. Zde se mimo jiné praktikovala metoda spánkové léčby, kdy dítě deset dnů pobývalo o samotě v temném pokoji. „Naučil jsem se tam různým fintám: když je potřeba mluvit, je důležité říci cokoliv. Když nemohu vyslovit nějaké slovo, je potřeba mít po ruce nějaký ekvivalent.“ S rodiči se mohl vídat jen jednou za 14 dní a roční odloučení pro něj bylo dosti tvrdé: „Co tě nezahubí, to tě posílí. Mě to posílilo. Ale svým dětem bych to tedy neradil.“ 

Mezitím v Pardubicích začala rekonstrukce vojenského letiště, při níž hrál otec jako inženýr důležitou roli, takže začátkem šedesátých let se rodina stěhovala do Pardubic. Matka tam pracovala na kulturním odboru národního výboru. 

Právě zde se začal prohlubovat Ivanův zájem o přírodu. Po vyučování vyrážel s kamarády do Polabin, na Kunětickou horu nebo do zámeckého parku. V Pardubicích fungovala Vysoká škola chemická, takže zájem o přírodní vědy patřil podle jeho slov „k dobrému tónu“. Ivan Horáček začal navštěvovat biologické a přírodozpytné kroužky, především se však zapojil do činnosti mladých ornitologů pod vedením Josefa Musílka, autora knihy Ptactvo Pardubicka. Dalšími významnými postavami místní přírodovědy byl ornitolog JUDr. František Obhlídal a odborník na netopýry Jan Sklenář. 

Praha a šedesátá léta: Úplně jiný svět

V roce 1964 Ivanův otec získal funkci na ředitelství Vojenských staveb, kde vedl odbor obecného podnikového řízení. V podniku začal pracovat na prvních sálových počítačích Epos1 a Epos2. Horáčkovi se tak stěhovali do Prahy, což pro Ivana znamenalo ztrátu pardubických přátel a přírodovědného zázemí i drastickou změnu prostředí. 

V Praze bydleli na jednom z prvních sídlišť na Zelené lišce, tehdy na samém okraji města. „Byla to nejhorší periferie prvorepublikového typu,“ konstatuje Ivan Horáček. Jeho spolužáci v sedmé třídě základní školy v Baarově ulici byli mnohdy ostřílení raubíři, kteří učitelku vůbec nerespektovali. „Byl to úplně jiný svět,“ říká. 

I v Praze si proto začal hledat přátele na základě svých zájmů. František Obhlídal mu doporučil pražské ornitology, například Jana Hanzáka a šéfa kroužkovací stanice Ottu Kadlece. Brzy také začal navštěvovat Stanici mladých přírodovědců na Smíchově. V přírodovědné činnosti pokračoval i jako student gymnázia v Ohradní ulici, v roce 1967 například napsal práci o pražských havraních koloniích. 

Šedesátá léta se podle něj celosvětově vyznačovala velkou důvěrou ve vědu. „Pamatuji si, jak už v roce 1957 moji rodiče a sousedé seděli u rádia a s vytřeštěnýma očima poslouchali ,pí – pí – pí‘ – to byl Sputnik. Říkali: ,Teď už opravdu člověku nestojí nic v cestě.‘“ Optimistickou víru v pokrok podporovaly podle jeho slov i různé inovace každodenního života, jako vinylové desky, později magnetofony, šusťákové materiály, tranzistorová rádia nebo propisovačky. „Lidi opravdu věřili, že přichází lepší život, že možná i ten komunismus nakonec bude. Kdo to nezažil, nedovede si tu naději představit.“ Tyto naděje však s koncem šedesátých let vzaly za své. 

Veletoče na začátku normalizace

Invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968 zažil Ivan Horáček na přírodovědném táboře v Kačlehách u Jindřichova Hradce. V průběhu tábora objížděli budovy místních kostelů, kde pozorovali netopýry, a tak první známkou neobvyklé situace pro ně byla zavřená hospoda ve vsi. „Pak jsme se teprve od místních lidí dozvěděli, co se děje.“ Když se po několika dnech vrátili do Prahy, tanky okupantů už v centru vidět nebylo. 

Na podzim 1968 se Ivan Horáček jako student gymnázia zapojil do práce studentského stávkového výboru. Chodil i na zasedání studentského parlamentu na Senovážném náměstí. Atmosféra ve škole však rychle přituhovala. „Ty veletoče na gymnáziu mezi osmašedesátým a sedmdesátým rokem stály za vidění,“ poznamenává. V pedagogickém sboru postupně převažoval názor, že je třeba „udržet pořádek“. 

V maturitním ročníku 1969/1970 se kvůli svému rebelskému chování dostal do potíží. S kamarádem Jiřím Koubkem ze surrealistické skupiny napsali ve škole na ideologickou nástěnku: „S těmahle sračkama jděte do prdele, nasrat.“ Druhý den byli předvoláni do ředitelny a vedení školy jim sdělilo, že jsou okamžitě vyloučeni ze školy. 

Do situace však vstoupil Ivanův otec: „Byl starý bolševik, komunista. Takže šel za ředitelem se slovy: ,Víte co, půjdeme na konzultaci na okresní výbor KSČ.‘“ Ředitel se zalekl a Ivan mohl ve škole zůstat, byl pouze podmínečně vyloučen, zatímco jeho kamarád Jiří Koubek odmaturoval na gymnáziu v Říčanech. 

Ivan však gymnázium končil s nejhorší možnou známkou z chování, což zřejmě sehrálo roli v tom, že nebyl po maturitě přijat na Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy. Místo toho nastoupil na Vysokou školu zemědělskou a na přírodovědeckou fakultu se dostal až následující rok. 

V sedmdesátých letech se nikam nejezdilo

Na Přírodovědecké fakultě UK studoval Ivan Horáček v době normalizace (1971–1976). Škola si však podle něho udržela svou odbornou úroveň i „oázy svobody“ v hodinách některých profesorů, jako byl například zoolog Vladimír Hanák. Ten měl sice zakázáno publikovat a udržovat styky se zahraničím, byl přeřazen na pozici vědeckého asistenta, ale jeho pedagogická činnost mohla pokračovat. 

Ivan Horáček se už od roku 1973 začal účastnit výjezdů do Bulharska za výzkumem tamních netopýrů. I to bylo v této nejtužší fázi normalizace značně neobvyklé. Československá věda se ocitla v izolaci: „Tenkrát se nikam nejezdilo. Už výjezd na Slovensko byla cesta za hranice všedních dnů. Nikdo radši nikam moc nejezdil, aby – až se vrátí – nebyl už vyhozený. A když už někdo někam jel, musel potom psát na StB [Státní bezpečnost] nějaký protokol. Na to se každý raději vykašlal.“ 

Cesty do Bulharska mu přinesly seznámení s významným tamním zoologem Petarem Beronem, který proslul výzkumem netopýřích roztočů, a objev čtyř druhů netopýrů, které do té doby na bulharském území vůbec nebyly zaznamenány. Ale také týdenní pobyt ve vězení, když se začátkem osmdesátých let při výzkumech v pohoří Strandža dostali do bulharsko-tureckého hraničního pásma. 

Evropská vědecká komunita zkoumající netopýry čítala v sedmdesátých a osmdesátých letech pouze desítky lidí. Českoslovenští vědci se snažili udržovat kontakt se zahraničními výzkumy alespoň prostřednictvím článků ve vědeckých časopisech, které si vyměňovaly jednotlivé zoologické instituce. „Byla nepsaná povinnost výsledky bádání zveřejnit ve věstníku Československé zoologické společnosti nebo v našem mammaliologickém časopise Lynx. Věstník se vyměňoval asi s 80 institucemi po celém světě. Jednou dvakrát týdně člověk zašel do knihovny a podíval se, co je nového.“ 

Sto let surrealismu 

Ivan Horáček je již od doby svého dospívání členem česko-slovenského surrealistického hnutí, které ho zásadně ovlivnilo v jeho životním nastavení a částečně i ve vědecké práci. 

V rozhovoru vyzdvihuje bezmála stoletou kontinuitu českého surrealistického hnutí, které má u nás tradici již od třicátých let, kdy jej u nás po vzoru pařížské surrealistické skupiny inicioval Karel Teige. „Je to svého druhu kulturní instituce, která by měla být chráněna památkovým úřadem,“ uvažuje Ivan Horáček. Přestože část předválečné surrealistické komunity se po válce natrvalo přesunula do Francie, činnost pokračovala i v padesátých letech, kdy se vůdčí osobností stal Vratislav Effenberger: „Kolem něho se shromáždila generace mladých autorů, jako byl Petr Král, Roman Erben, Prokop Voskovec, Mikuláš Medek, která kontinuálně působila až do sedmdesátých let. Bylo to aktivní jádro, které integrovalo umělecké aspekty surrealistického působení s těmi psychoanalytickými a sociologickými.“ 

Jejich aktivity byly výrazné zejména v době politického uvolnění pražského jara, kdy se stoupencem hnutí v době svého dospívání stal i on sám. Navštěvoval přednáškové cykly v Městské knihovně, kde Vratislav Effenberger přednášel o surrealismu a psychiatr Zbyněk Havlíček o psychoanalýze. „Stal jsem se přesvědčeným freudistou,“ říká Ivan Horáček. 

Nejvýraznějším surrealistickým počinem v té době byl pokus začít vydávat revue Analogon. Tématem prvního čísla, které vyšlo v roce 1969, byla krize vědomí: „Byl tam filozofický úvodník, který zdůraznil, že důvodem, proč se surrealistickými aktivitami zabývat, je právě krize porozumění světu, nekompatibilita partikulárních výkladů, která sice generuje gejzíry černého humoru, ale jednoznačně ukazuje, že to, co si o světě, jeho perspektivách i o sobě samých vykládáme, zdaleka nevystihuje podstatu jsoucího.“ Vzhledem k nástupu normalizace další číslo už nevyšlo a velká část aktivního jádra skupiny emigrovala do Francie: „Effenbergera to pobouřilo, považoval to za zradu a zbabělost. Úkolem surrealisty, člověka vybaveného dokonalým intelektuálním aparátem, podle něho bylo dokumentovat, co se tady děje a jak se všechno mění.“ 

Atmosféra nadcházejících sedmdesátých let podle něj byla „smutná a zakyslá“. Mladší generace, k níž patřil i Ivan Horáček, se dále zabývala výtvarnou činností a psaním surrealistických textů. V druhé polovině se činnost aktivizovala s příchodem tvůrců jako byli Jan a Eva Švankmajerovi, František Dryje, Martin Stejskal. Ivan Horáček se scházel s nuselskou skupinou surrealistů a, jak říká, od Effenbergerova tvrdého jádra si držel odstup, nechtěl se podílet na příliš kolektivně organizovaných aktivitách: „Především proto, že Effenberger byl dost autoritativní a přísný. Mezi surrealisty panoval názor, že kdo nechce pracovat a neparticipuje, dělá si jen pro sebe, s tím se nemusíme zatěžovat.“ 

Po roce 1989 začala znovu vycházet revue Analogon, jejímž šéfredaktorem se stal pamětníkův dávný kamarád ze střední školy Jiří Koubek a on sám byl od čtvrtého čísla členem redakční rady. Jiří Koubek se však postupně začal přátelit s podivnými osobnostmi devadesátých let typu Viktora Koženého a zřejmě se podílel i na ne zcela legálních machinacích, takže jeho cesta se surrealistickou skupinou se časem rozešla. 

Ivan Horáček je nicméně dodnes členem redakční rady Analogonu i Skupiny českých a slovenských surrealistů a věnuje se abstraktní malbě: „Nikdy jsem nemaloval něco podle něčeho. Vždy jsou to nějaké skvrny, ze kterých se začnou vynořovat jakési tvary. To je na tom překvapivé, to mě na tom přitahuje – že najednou začne z té změti skvrn něco vyvstávat.“

Surrealistický pohled na svět se podle něj vyznačuje zbystřenou vnímavostí k podivným, nezvyklým věcem, což ho ovlivnilo i v jeho vědecké práci: „Do značné míry to byl důvod, proč jsem se začal bavit těmi netopýry. V šedesátých letech se o nich nevědělo skoro nic, byla to mysteriózní, divná zvířátka, která dělají divné věci.“ 

Z Geologického ústavu zpět na fakultu 

Po absolvování školy až do roku 1990 pracoval Ivan Horáček v Geologickém ústavu Akademie věd. Pád komunistického režimu v roce 1989 podle svých slov nepředvídal: „Že se to během pár dnů rozpadne jako domeček z karet, to opravdu nikoho nenapadlo,“ konstatuje. 

V roce 1990 se vrátil na Přírodovědeckou fakultu UK, kde v roce 2004 obhájil titul profesora zoologie. Otevření hranic mu umožnilo zaměřit se na výzkum netopýrů v regionu, z něhož do té doby poznal pouze Bulharsko, tedy na Balkánu a ve východním Středomoří. Se studenty začal jezdit do Turecka, na Kypr, do Libanonu, Egypta a dalších zemí. 

Dalším jeho celoživotním zájmem je speleologie, která se se studiem netopýrů přirozeně pojí. Do jeskyní se podle svých slov vydával již od roku 1965, nejprve se skupinou mladých speleologů pod Domem pionýrů Prahy 4. Během práce v Geologickém ústavu spolupracoval se speleologem Pavlem Bosákem, byl v kontaktu také s Vladimírem Vojířem, zakladatelem Speleologického klubu Praha. 

Work – finish – publish 

Ivan Horáček v rozhovoru opakovaně kriticky poukazuje na současné poměry ve vědě a postavení zejména mladých vědců: „Tlak na studenty, kteří to chtějí ve vědě někam dotáhnout, na ty doktorandy, je strašlivý. Když se chtějí uplatnit, musí dělat doktorát pokud možno ve známé laboratoři, která jim zajistí světový výstup, výsledky publikované v nejlepších časopisech. Chtě nechtě musejí nejméně na dva tři roky odjet do USA, kde opravdu pracují jako dělníci vědy. Od rána do večera jsou v laboratoři, kde šrotují. Nemohou si dovolit mít rodinu. Do pětatřiceti let o ničem nerozhodují, jenom poslouchají své vedoucí a musejí jet na plný výkon.“

Chce-li být vědec ve svém oboru úspěšný, musí se podle jeho slov naučit „amsorringu“ – tedy se slovy „I am sorry“ odmítat všechny pracovní i životní příležitosti, které ho neposunou v kariéře o další políčko. „Kdybych uměl ,amsorring‘, budu mít vědeckou výkonnost třikrát čtyřikrát větší,“ uvažuje. On sám ve své vědecké práci neusiluje o mety, které by ho zviditelnily v celosvětovém měřítku. Úspěšnost vědců se měří tzv. Hirschovým indexem, který udává počet citovaných článků ve významných vědeckých časopisech. „Můj h-index je 37, což je dobré. Kdo má h-index přes třicet, už je v ranku dvou procent nejvýkonnějších vědců světa. Ale abych za každou cenu musel mít dva články ročně v časopisu Nature a někam se kvůli tomu cpal, to ani náhodou,“ říká Ivan Horáček. (Jeho aktuální h-index v roce 2024 je 41.) „Ale lidé na absolutní špičce, kteří mají h-index přes padesát, ti musí skutečně jet po tepu doby. Sehnat granty a zaměstnat doktorandy, kteří na jejich projektu oddřou stovky hodin. To jsem nikdy nedělal, to mě nikdy nezajímalo.“ Současní vědci podle něj pracují podle pragmatického hesla Michaela Faradaye „work – finish – publish“. Více než osobní zvědavost je podle něj motivuje potřeba publikovat. „Jsou cvičeni na to, shrábnout grantovou podporu a jede se dál,“ konstatuje. „Kdežto dřív to člověk dělal, protože mu to připadalo zajímavé, chtěl se tím i pobavit a na něco si odpovědět. A dál už vlastně neměl proč se tím zabývat. To je ta nevýhoda starosvětského vymezení výzkumné aktivity.“ 

Zlo je často důsledkem snahy něco vylepšit

Druhá část rozhovoru s Ivanem Horáčkem probíhala 22. prosince 2023, tedy den po tragické střelbě na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Jedna z otázek se proto týkala také původu zla v přírodě a v lidské společnosti. 

Ivan Horáček rozlišuje agresi živočichů a lidské zlo, které podle něj spolu navzájem nesouvisejí. „Agresivita obecně je i vlastností všech živočichů, která slouží k udržení distance mezi jedinci. Často je spojená s nějakou ritualizovanou formou, třeba zpěv ptáků je vlastně ritualizovaná agrese. Místo toho, aby se samci navzájem poprali, zazpívají si svoje písničky a ukážou, jak jsou pestře zbarvení.“ 

Zlo, iniciované člověkem, má podle něj zcela jinou povahu: „V jeho pozadí nestojí žádná agresivita. V nacistických táborech smrti pracovali řadoví Němci, vychovaní ve slušnosti a správnosti. Věřili, že dělají to nejlepší pro budoucnost.“ Tento typ zla je podle něj často výsledkem snahy člověka kultivovat: „Lidské chování je multidimenzionální. Když dloubnete do jedné dimenze, nedokážete si představit, co to vyvolá v celém systému.“ Jako příklad uvádí hrůzovládu Rudých Khmerů v Kambodži: „Na začátku stála krásná idea, že se vše vrátí k původnímu starokhmerskému fungování a společnost se zbaví byrokratických systémů, které zavedly koloniální mocnosti. A dopadlo to dvěma miliony mrtvých. Všechny nejšílenější krutosti jsou důsledkem toho, že se chtělo něco vylepšit.“