Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

ThLic. Mons. Tomáš Holub , Th.D. (* 1967)

• narozen 16. srpna 1967 v Jaroměři

• po gymnáziu vstoupil do kněžského semináře v Litoměřicích

• jako student aktivní během sametové revoluce

• další studia na teologické univerzitě v Salzburgu a na Karlově univerzitě v Praze

• stal se historicky prvním a následně hlavním kaplanem Armády České republiky

• účastnil se vojenských mírových misí jednotek IFOR a SFOR

• jako hlavní vojenský kaplan opakovaně navštívil i Irák a Afghánistán

• armádu opustil po 11 letech v hodnosti plukovníka

• generální sekretář České biskupské konference, účastnil se jednání o církevních restitucích

• v roce 2016 vysvěcen na biskupa plzeňské diecéze

V Bosně jsem se dostal do situace, kdy jsem si myslel, že víra je jenom nějaký fenomén, který nestačí na tu hrůzu

Tomáš Holub se původně chtěl stát vrcholovým sportovcem, případně matematikem, ale jeho životní cesta se nakonec ubírala zcela jiným směrem. Po maturitě na gymnáziu se rozhodl pro vstup do kněžského semináře, navzdory době, která víře nakloněna nebyla. Byl rok 1985 a konec socialismu se nezdál být reálným. Další zásadní rozhodnutí přišlo poté, co absolvoval povinnou vojenskou službu. Hluboce jím otřásly události, kterých tam byl svědkem, a chtěl něčemu podobnému v budoucnu zabránit. Tehdy poprvé začal uvažovat i o vstupu do armády. Nabídka přišla o několik let později, jen už se nejednalo o armádu lidovou, ale profesionální, a s neklidnou dobou nedlouho po pádu komunismu přišly jiné a v mnohém daleko těžší výzvy. V zemích bývalé Jugoslávie začala jedna z nejhorších válek v novodobých evropských dějinách a česká armáda se stala součástí mnohonárodnostních mírových sil, které měly za úkol stabilizovat situaci v této oblasti. Jedním z českých vojáků, který do Bosny společně s 6. mechanizovaným praporem Armády České republiky odjel, byl tehdy rotný Tomáš Holub. Jeho poslání ale bylo pro tehdejší dobu v české armádě neobvyklé, jako vojenský kaplan měl vojákům poskytovat duchovní podporu. V následujících letech, už ve funkci hlavního kaplana, se zúčastnil i dalších misí. Během nich zažil, kam až může zajít lidská krutost a musel se s tím, čeho byl svědkem, vyrovnat. A současně hledat přijatelná vysvětlení. Nejen pro vojáky, kteří od něj odpovědi očekávali, ale i sám pro sebe. 

Byl jsem hrdý, že jsem jiný

Tomášův tatínek Zdeněk Holub chtěl být původně také knězem. Jeho přání se mu nesplnilo, namísto do kněžského semináře putoval na vojnu k Pomocným technickým praporům. Tomášova maminka Marie chtěla být lékařkou, ale jako dcera politického vězně na medicínu opakovaně přijata nebyla. Zdeněk Holub pak celý život pracoval jako úředník na horských chatách v Krkonoších, kde se s Tomášovou maminkou seznámil. Její profesí byla práce zdravotní sestry, do zaměstnání ale nastoupila až po mateřské dovolené, během které se starala o pět dětí. Nejstarší Tomáš se narodil 16. srpna 1967, vyrůstal v Červeném Kostelci, městečku v Královéhradeckém kraji, ležícím téměř na hranicích s Polskem. Jeho rodiče byli věřící a v křesťanském duchu vychovávali i své potomky – v socialistickém Československu, kde jediným, v co bylo oficiálně možné věřit, byly ideje marxismu-leninismu. Tomášova dědečka Karla Říčaře, politika a poslance za Československou stranu lidovou, poslal komunistický režim na základě vykonstruovaného obvinění na roky do vězení. „Naši nás od politiky drželi dál, protože věděli, že doma by se o těchto věcech mluvilo jinak než ve škole a já si přesně pamatuju, že jsem někdy ve druhé třídě přišel ze školy s nějakými názory, které nám říkala paní učitelka, a rodiče se poprvé zhrozili,“ vzpomíná Tomáš Holub. Rodiče tehdy rozhodli, že otcův strýc, tajně vysvěcený jezuita Jiří Šolc, si malého Tomáše vezme na starost. „Tehdy začala jednoznačná deklarace toho, že co je doma, to se neříká ve škole a od té doby už jsem žil v dospěláckém uvědomění, že jsme rodina, která ty věci vidí jinak,“ dodává. Ve škole patřil, stejně jako jeho mladší sourozenci, k žákům s nadprůměrnými výsledky a zřejmě i díky tomu učitelé jejich odlišné postoje tolerovali. „My jsme byli hrdí na to, že jsme věřící a tím, že jsme byli ve škole premianty, jsme deklarovali, že být věřící neznamená být blbý,“ pokračuje dál.

Po základní škole začal studovat gymnázium, intenzivně se věnoval sportu a byl jen krůček od toho, aby se stal vrcholovým sportovcem. Zlom přišel ve třetím ročníku, kdy vážně onemocněl a sen o kariéře vrcholového sportovce se rozplynul. O kněžství v té době vůbec neuvažoval, žil podobně jako jeho vrstevníci se vším, co k takovému životu patří. Ale víra byla pro něj velmi důležitá. „V té době jsem začal chodit do takové – já jsem se domníval, že tajné – křesťanské party, která se nazývala Basvalu, Banda svatých lupičů a byla spojená s jedním knězem, který byl bez státního souhlasu, s páterem Jaroslavem Knittlem. A tím pádem jsem asi už od osmé třídy žil v církevním undergroundu.“ [Jaroslav Knittl, středoškolský pedagog a později římskokatolický duchovní byl komunistickým režimem perzekvován. Kromě jiného byl pod neustálým dozorem Státní bezpečnosti, která se mu snažila znemožňovat práci s mládeží.]

Jako věřícího mě zvolili místopředsedou Socialistického svazu mládeže

Teprve když Tomášovi vážný průběh žloutenky znemožnil věnovat se sportu na vrcholové úrovni, začal s větší intenzitou uvažovat o kněžské dráze. Ale pro konečné a zásadní rozhodnutí to nestačilo. Čekal na nabídku zvenčí, od Boha, která nakonec přišla a Tomáš Holub dál popisuje možná nejdůležitější chvíli svého života. Ještě na gymnáziu se přihlásil do katolického semináře, s čímž měla následně potíže jak jeho třídní profesorka, tak i on sám. Tlak ze strany školy, který měl jeho rozhodnutí zvrátit, ale vyšel naprázdno. Vnitřně dozrál a byl pevně rozhodnutý stát se knězem, i přesto, že ideálním adeptem pro kněžský seminář tehdy nebyl, jak dodává: „Já jsem na gymnáziu dělal místopředsedu SSM [Socialistického svazu mládeže], což byla taková absurdní situace. Už v prváku mě zvolili do předsednictví, ale já jsem nikdy nebyl ani v Pionýru. A pak jsem přišel domů a řekl jsem, že mě zvolili za předsedu SSM a naši řekli, že to neexistuje a že musím jít za třídní a říct jí, že jsem nábožensky založený, a tak že nemohu být předsedou SSM. S tlukoucím srdcem jsem pak klepal na dveře sborovny. A moje profesorka to pak řekla před třídou. Předsedou zvolili tedy někoho jiného, ale stejně mě, i jako věřícího, zvolili místopředsedou. Takže jsem se jako místopředseda Socialistického svazu mládeže hlásil do katolického semináře.“

Chtěl jsem zabránit další šikaně

Na kněžskou dráhu se začal připravovat na cyrilometodějské fakultě v Litoměřicích. Po dvou letech v semináři došlo v jeho životě k další zásadní změně. Dostal povolávací rozkaz k výkonu povinné vojenské služby a měl tak naráz opustit duchovní prostředí semináře a vstoupit do nekompromisního světa armády. „Já jsem byl na to docela mentálně připravený, že je potřeba to spíš vydržet než se tomu postavit,“ vzpomíná Tomáš Holub a dál pokračuje: „Byla to klasická mazácká vojna té doby, kde existovala docela drsná šikana. A tam mnou strašlivě otřásla smrt jednoho vojáka, který to neustál a spáchal sebevraždu.“ Během následného vyšetřování vypovídal i Tomáš. „Což se samozřejmě okamžitě dostalo ven těm našim mazákům a politrukům a tím pádem jsem byl označen za bonzáka. A začala pro mě taková velmi náročná doba, pomsta přišla ze všech stran. Že jsem promluvil o tom, co se tam děje, to byla docela velká škola. Bylo to hodně psychicky náročné období a spoustu věcí mě to naučilo.“ V té době začal intenzivně přemýšlet i o vstupu do armády, aby mohl podobným událostem zabránit. O několik let později se tak opravdu stalo, jednalo se ale už o profesionální armádu, která podle jeho slov už ze své podstaty šikanu neumožňuje. 

Pobyt v Salzburgu mi přinesl novou cestu v přemýšlení i vnitřní svobodu

Na fakultu se vrátil v přelomové době, na podzim roku 1989. Během sametové revoluce se zapojil do činnosti studentského revolučního hnutí a na fakultě byl zvolen předsedou stávkového výboru. Konec komunistického režimu mu pak otevřel další možnosti, v roce 1990 odjel do Salzburgu, kde získal stipendium na tamní teologickou fakultu. „Salzburg byl pro mě šok, objevil jsem tam zcela nové rozměry – novou cestu v přemýšlení, vnitřní svobodu i intelektuální poctivost v teologii. Církev tam fungovala ve svobodné společnosti a já jsem byl ještě v té době vázán spíše na církev, která byla vyznavačsky opoziční. Byl jsem velmi kritický vůči rakouské církvi, ale našel jsem tam v osobě rektora nesmírně úžasného člověka, který mi dokázal naslouchat a tu moji hyperkritičnost neshazovat a zároveň mě vedl k větší otevřenosti,“ vzpomíná na další důležité období svého života. Po návratu ještě dva roky studoval teologii v Praze a v roce 1993 byl v Hradci Králové vysvěcen na kněze. Další dva roky pak učil na nově vzniklém církevním gymnáziu v Kutné Hoře a v roce 1995 dostal nabídku stát se vojenským kaplanem. 

Neměl jsem žádnou představu, co znamená být vojenským kaplanem

Na teologické fakultě v Praze vyučoval v době jeho studií Mons. Josef Šupa, bývalý československý emigrant a v té době vojenský kaplan americké armády. Tehdejší český ministr obrany Josefa Šupu pověřil založením duchovní služby v české armádě a pravděpodobně byl už tehdy jedním z možných kandidátů na prvního armádního kaplana vytipován Tomáš Holub. Když přišla nabídka, vnímal ji jako výzvu, ale i jako dobrodružství a možnost prožít něco nového, zajímavého a také prestižního. Ale současně si byl vědom, že se jedná o ‚pole neorané‘, neměl z čeho vycházet a na koho navazovat. Pokud nebral v potaz obecně zažité představy o vojenských kaplanech typu otce Mulcahy ze seriálu M.A.S.H. nebo feldkuráta Katze z Dobrého vojáka Švejka. Čekalo na něj období hledání a přemýšlení, ale také klasický výcvik bojových jednotek. „Neměl jsem žádnou velkou představu, co znamená být vojenským kaplanem. Hledal jsem ji, ale to se hledalo mezi řádky, protože jinak jsem s těmi vojáky běhal, dělal přežití, fyzické testy a já nevím co všechno. Ale nějaké představy jsem neměl, byl jsem plný očekávání,“ říká Tomáš Holub. V prosinci 1995 pak odjel na svou první misi do Bosny a Hercegoviny.

V Bosně jsem se poprvé v životě setkal s reálným zlem

Jednalo se i o vůbec první mírovou operaci (IFOR), která se v zemích bývalé Jugoslávie uskutečnila. Jejím cílem byla stabilizace situace a kontrola znepřátelených armád. Tomáš Holub popisuje první dojmy po příjezdu do Bosny jako postválečné období, kdy stále ještě probíhaly lokální boje. Vzpomíná, že střelba se na vymezené hraniční linii mezi Srby a bosenskými muslimy ozývala denně. „Byla to zdevastovaná země, zničené domy, lidi nesmírně zbídačení. Vedle nás vyhodili vesnici do povětří. A asi nejvíc byla místa spojená s obrovským utrpením – vedle nás byl koncentrační tábor, kde byli lidi krutě mučeni a pak zničeni tím, že byli rozemíláni na nějakých strojích na drcení rudy. Taková místa byla strašlivá a pro mě to poprvé znamenalo setkání s reálným zlem. Ne s takovým tím, že někdo někomu nadává, ale se zlem, které naprosto bezostyšně ničí lidské životy, úplně cynicky. A to byly věci, které se staly velmi silným vstupem do mé duše,“ vzpomíná na toto velmi těžké období. 

Zlo páchané člověkem se v Bosně dostalo za hranici pochopitelného a snesitelného. „Byl jsem tam v situaci, že jsem si myslel, že víra je jenom nějaká berlička, nějaký fenomén, který nestačí na tu hrůzu, a já jsem se v té chvíli začal intenzivně modlit. A vnímám to jako něco velmi intimního a duchovního, potkal jsem se s Bohem a věřím, že má i tyhle věci pod kontrolou. Ale nejsem to schopný racionálně popsat. Čím to bylo a v kterém okamžiku, ale mám intenzivní důvěru, že i tyhle věci, i když jsou takhle šílené, se Bohu úplně nevymkly. Ale byl to proces, který byl významně spojený s obrovskou krizí víry,“ dál vypráví Tomáš Holub. „S lidskou svobodou je spojena i hrůza sebestřednosti, která může být takhle zaslepená nějakou ideologií. Ale se svobodou je také spojena neskutečná krása, že můžeme milovat. O tom jsem přesvědčen a to mě utvrdilo v tom, že základem je věřit v dobro, které se děje individuálně, a ne které je možné masově, propagačně nebo ideologicky nadiktovat nebo zajistit. To je asi to, co jsem si [z války] odnesl. Ale také, že to můžeme prohrát v jednotlivcích. Že jsou situace, kdy to v jednotlivcích naprosto cynicky a brutálně prohrajeme,“ zamýšlí se nad příčinami válečných konfliktů a současně i nad možnými východisky, jak jim předcházet.

Od motorek přes holky až po Pánaboha

Vyrovnat se s tím, čeho byl svědkem, ale nebylo jediné, s čím se zpočátku potýkal. Znovu se dostal do prostředí, které bylo odlišné od toho, na jaké byl dosud zvyklý. Do prostředí, kde se lidé setkávali nejen s extrémní podobou zla, ale často se dostávali i do mezních situací, které každý řešil po svém. „Dobra a zla tam bylo hodně a lidi o tom nějak přemýšleli. A přemýšleli úplně jinak než křesťansky a já jsem se najednou učil respektovat tenhle způsob hledání,“ říká v této souvislosti Tomáš Holub. Témata, o kterých s ním byli zpočátku vojáci ochotni mluvit, se ale víry nebo hledání smyslu dobra a zla netýkala. „Šupa nám říkal, že to je služba přítomnosti a z toho jsem začal vycházet – být s těmi lidmi, aby měli možnost někomu říkat věci, které se nedostanou dál, protože budou kryty kněžským tajemstvím. Aby jim někdo uměl lidsky naslouchat. To se mi zdálo hned od začátku docela jasné, ale byla otázka, co s tím. Ale nějak se to formovalo, podle mě docela rychle a smysluplně, a nakonec jsem byl pořád v permanenci, pořád mě někdo zval na kafe a chtěl si se mnou povídat o věcech, které si jinak nebyli schopni říct mezi sebou. Nebo se za ně styděli, nebo byly náročné. Anebo jen tak si pokecat, protože se nudili. A jeden z principů byl, že o Bohu nebudu mluvit jako první,“ vzpomíná dál. Jedno z častých a také velmi citlivých témat, se kterými se vojáci svěřovali, se týkalo nejistoty pocházející z odloučení od partnerek a také jejich případné nevěry. „A pak už to byly i otázky dobra a zla a otázky duchovní, ale když jsme vzali poměr motorek a ženských oproti Pánubohu, tak to bylo osmdesát ku dvaceti,“ konstatuje Tomáš Holub. A s tím souviselo další hledání, které se týkalo samotného naplnění poslání a cíle duchovní služby v armádě. „To byl velký vnitřní boj, kterým jsem musel projít. Na rozdíl od klasického farářování, kde je člověk potřebný a lidi jsou šťastní, tak tady jim to je ukradené. Chtějí s vámi mluvit a vlastně to náboženské je jim mnohdy ukradené, sekundární nebo si z toho dělají legraci. A tak aby jim člověk mohl být po té lidské stránce blízko, musí být sám zakotvený v něčem duchovním. Jinak by to neustál.“

Největší pocity bezmoci jsem zažíval v Iráku

Po osmi měsících se Tomáš Holub vrátil z Bosny domů, ale zakrátko následovala mise další, tentokrát v rámci jednotek SFOR do Kosova. Po návratu pak sloužil jako kaplan 4. brigády rychlého nasazení a v té době prodělal i parašutistický výcvik. V roce 1998 byl jmenován do funkce hlavního kaplana Armády ČR a současně se stal poradcem náčelníka Generálního štábu. Opakovaně pak pobýval i v Iráku a Afghánistánu, dalších neklidných zemích, kde dlouhodobě probíhaly další ozbrojené konflikty. Tomáš Holub dál vzpomíná na tehdy beznadějnou situaci v Iráku. Prožil tam podle svých slov nejintenzivnější pocity bezmoci. Souvisely s rozhodnutím podpořit jednu z tamních mateřských škol, která se snažila o koedukaci křesťanských a muslimských dětí. Zorganizoval sbírku a získané finance chtěl po příletu do Iráku předat. „A když jsem tam pak s penězi doletěl, tak se bezpečnostní situace zhoršila natolik, že jsme se k nim nedostali ani na metr, byli jsme pořád v neprůstřelných vestách a já jsem ty peníze odvezl zpátky. Nikdy jsem je nemohl předat. A zdálo se mi, že se mi to zlo vysmívá. To byl pro mě symbol hrůzy toho zla, že najednou je to všechno úplně jinak,“ pokračuje.

Hlavním kaplanem Armády České republiky byl Tomáš Holub osm let, celkově v armádě prožil 11 let. V roce 2006 se rozhodl pro odchod a dál se věnovat pouze církevním záležitostem. Intenzivní období, které v armádě ve funkci kaplana prožil, shrnuje do slov: „Kněz by měl starosti, do kterých vstupuje, předkládat před Boha a to je věc, která mě zaujala i v tom radikálním světě armády. Že i tam je to možné a že to je žádané. A to jsou věci, které mě pak naplňovaly. Ale byly chvíle, které byly těžké, kdy jsem se cítil sám. Ale když se na to dívám zpětně, a nejen já, tak duchovní jsou dnes nesmírně ceněnou součástí armády a týká se to i normálních vojáků.“ V roce 2016 byl Tomáš Holub náčelníkem Generálního štábu armádním generálem Josefem Bečvářem povýšen do hodnosti plukovníka. Ve funkci hlavního kaplana se mu podařilo nejen vybudovat základy pro duchovní službu v armádě a vymezit její poslání a cíle, ale především dokázal lidsky naslouchat a soucítit.

Nejmladším z biskupů

Po odchodu z armády se stal zástupcem generálního vikáře a posléze generálním vikářem královéhradecké diecéze. Současně na teologické fakultě Karlovy univerzity získal doktorát z morální teologie, obhajoval se dizertační prací z křesťanské etiky (celý název dizertační práce zní Etické aspekty boje proti terorismu ve světle učení o takzvané spravedlivé válce). V roce 2011 přesídlil z Hradce Králové do Prahy a začala další etapa jeho profesní kariéry. Byl zvolen děkanem vyšehradské kapituly a také generálním sekretářem České biskupské konference (sboru katolických biskupů). V rámci této vysoké církevní funkce se účastnil vyjednávání o církevních restitucích. 

O pět let později, v únoru 2016, byl papežem Františkem jmenován biskupem plzeňské diecéze, vysvěcen byl arcibiskupem Dominikem Dukou. V té době nejmladší český biskup měl před sebou další náročné úkoly a další hledání. Plzeňský a Karlovarský kraj, které jsou součástí této diecéze, se díky své odlišné historické zkušenosti od ostatních krajů v mnohém liší. „Tady je církev v úplně jiné pozici a je potřeba k tomu přistupovat jako k realitě. To je kraj, který je významně zraněn svou historií – odsunem, vykořeněností lidí, kteří se sem potom nastěhovali z různých důvodů a s různými sociálními zázemími,“ říká Tomáš Holub.

Hledání pravdy je snaha o pochopení druhých a přiznání si vlastních chyb

Jedním z dalších velkých témat, se kterým se jako biskup a potažmo celá církev musí potýkat, je úbytek věřících. Úloha církve v jedné z nejvíce ateistických zemí světa, za kterou je Česká republika považována, je složitá. Období komunismu víře nakloněné nebylo, církev byla vytlačena na okraj a její představitelé, především v období temných padesátých let, byli pronásledováni. Ale podle Tomáše Holuba je na vině i „český skepticismus, který je tváří v tvář měnící se společnosti významně nakažlivý,“ jak konstatuje. Odklon od víry je ale problémem celé Evropy, včetně zemí s dlouhou křesťanskou tradicí, jakou je například Polsko a v rámci bývalé Československé republiky i Slovensko a Morava. Tomáš Holub se v této souvislosti zamýšlí nad hledáním možných příčin: „Víra není založena na struktuře a tradici, ale je založena na osobním vztahu. Stala se individuální věcí vztahu a to je věc, která je velmi křehká a taky velmi různorodá. Vzniká pak určitá pochybnost nebo podezíravost, když to někdo chce příliš strukturalizovat a příliš simplifikovat. Simplifikovanost nedbá jednotlivce a znamená, že v tom bude nějaká manipulace.“

V úplném závěru natáčení pro Paměť národa shrnuje Tomáš Holub své zkušenosti z doby, kdy byl vojenským kaplanem, a zamýšlí se nad současností, která v mnohých probouzí obavy a nejistotu z budoucnosti, jejíž příčinou jsou dosud nepoznaná ohrožení. A která následně mohou vyvolávat další napětí: „Já jsem zažil válku a válka je svině v tom nejhorším slova smyslu a úsilí, abychom jí zabránili, je tím největším. A je jedno, jestli to je kulturní válka, nebo pak nakonec válka zbraní. Zkrátka válka, kdy je potřeba toho druhého porazit, je strašlivá. Musíme mít odvahu postavit se někde uprostřed a nechat se ostřelovat z obou dvou stran. Tam, kde to není o nějakých jednoznačných a jednoduchých deklaracích, které jsou kondenzační a které jsou vždycky ideologické a demagogické. Hledání pravdy, která je mnohem širší, osvobozuje a je náročná, znamená snažit se pochopit druhé lidi a přiznat si vlastní chyby. A to si myslím, že je velikánská výzva dneška. Ale jak jí dostojíme, to je otázka. To se uvidí.“