Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Petr Holub (* 1958)

• narodil se 26. října 1958 v Praze, kde vyrůstal

• otec právník vyloučen z KSČ, matka původem z majetné selské rodiny

• nesměl studovat střední školu, učil se pošťákem na učilišti spojů

• sblížil se s undergroundem pohrdajícím způsobem života v totalitním režimu

• v roce 1977 odmítl vojenskou službu, utekl do Polska, nakonec od vojny osvobozen

• opustil underground, přilnul ke katolické komunitě okolo Týnského chrámu

• pracoval jako popelář, dálkově odmaturoval a studoval matematicko-fyzikální fakultu

• účastnil se bytových seminářů filozofa a chartisty Daniela Kroupy i dalších disidentů

• ve svobodných poměrech po listopadu 1989 se stal novinářem

• začal psát v týdeníku Respekt, který v letech 1998 až 2002 vedl jako šéfredaktor

• v roce 2022 žil v Praze

Z vlaku vystoupil v Polsku. Zřejmě to byl Krakov, ale už si není jistý. V batohu deka, nějaké knížky a skoro žádné peníze. Vstoupil do jiného světa, připadal si dospělý. Vůbec ale nevěděl, co bude dělat. Byl podzim 1977. Devatenáctiletý Petr Holub nocoval na adresách, které získal v Praze. Někdy spal v klášteře nebo na faře, často venku.

Cestoval stopem, neměl co jíst, potloukal se Polskem a byl svobodný. Nekonečná krajina, prostorný venkov, Varšava, Lublin. Dlouhé vlasy shodil už doma, aby nebyl nápadný. Polským policajtům byl však ukradený. Po měsíci se rozhodl k návratu do Československa. Z nádraží v Glocholazech vykročil do Mikulovic a tam se udal. „Utekl jsem před vojnou,“ oznámil českým pohraničníkům. Nevěděli si s ním rady a poslali ho domů.

Vyblouznil si modrou a měl od vojny pokoj

Psychiatr do karty napsal: „Psychopat. Alkoholik. Narkoman. Také situační přechodná porucha neboli diagnóza 307.“ Kdo neměl v papírech DG 307, ten v undergroundu nic neznamenal. Dodnes neví, proč ho po návratu z Polska neposlali před soud. Mohla v tom být náhoda nebo také skutečnost, že krátce předtím, než měl narukovat, fingoval sebevraždu. Povolávací rozkaz mu tehdy nezrušili, tak odjel do Polska. Tři roky pak docházel k psychiatrovi a hrál blázna. Jednou blouznil, že bere pervitin, byť to nebyla pravda. „Pořád jste jim musel něco předhazovat, aby se měli čím zabývat.“ Za tři roky si vyblouznil modrou knížku a měl od vojny pokoj.

Ne však od režimu, který nesnášel už v dětství. Otec František vstoupil v pětačtyřicátém roce po porážce nacistického Německa do komunistické strany a stal se správcem znárodněných textilek. Dostal se až na ministerstvo, ale hned po komunistickém převratu v únoru 1948 ho ze strany vyloučili. „Asi tam byli jiní žraloci a potřebovali se táty zbavit. Štěstí, že tak brzy. Později by dostal provaz.“ Otec právník dělal u dráhy, živil se jako asfaltér. Profese na okraji. Tam se pohybovala také máma Jitka. Sedlácká rodina měla pozemků tolik, že o ně přišla už při konfiskaci velkostatkářů krátce po válce.

Konformní a ušlápnutý život, který rodiče přijali za svůj, lezl Petru Holubovi na nervy. S dlouhými vlasy popíjel pivo v dejvických hospodách, s dalšími máničkami prokládal desítku rumem, občas skončil na záchytce. Jednou také v lese za Prahou, kam ho v noci odvezla Veřejná bezpečnost. „Seber se a padej,“ křičel policajt s pistolí v ruce. Utíkal. Neohlížel se, ale smrti se nebál. Věděl, že blafují. V hospodě slyšel, že to tak dělají.

S dlouhými vlasy a cigaretami v kapse byl nejlepším žákem ve třídě, ve které moc kamarádů neměl. Praha 6 byla lampasácká čtvrť. Nové domy obývali především důstojníci armády a policie. S jejich dětmi chodil do školy. „Pro všechny slušné lidi chystali reakcionáři koncentrační tábory. Tam by je mučili a zabíjeli,“ řečnil v tělocvičně jeden z tatíků o srpnu 1968, kdy vojska Varšavské smlouvy vtrhla do Československa. Bylo mu jedenáct a byl si jistý, že ten člověk lže. Komunistům nevěřil ani slovo.

Od revolty ke zločinu bylo v undergroundu blízko

Četl ruské autory 19. století. Také antiku. „Dobré knížky, běžně k mání.“ Nejlepší známky ve třídě, úspěchy na matematických a fyzikálních olympiádách ani láska k literatuře však u přijímaček nic neznamenaly. Matka jednoho ze spolužáků byla uliční důvěrnicí a postarala se, aby „chuligán“ Holub na školu nesměl.

V Československu nebyla tak hustá síť informátorů tajné bezpečnosti jako třeba ve východním Německu. Ovšem byla tu hustá síť aktivních pomahačů. Fungovala centralizovaně a nejnižším stupněm byl uliční důvěrník. Měl pod dohledem několik domů a často ovlivňoval veškeré dění v okolí. „To je zajímavý motiv totalitních režimů. Stejný za nacismu i komunismu. Taky italský fašismus byl podobný. Na jedné straně úřady státní, na druhé úřady strany, které měly přednost. Uliční důvěrník mohl přijít na úřad nebo třeba do školy a nařídit, jak to mají dělat.“

Učiliště spojů sídlilo v ulici Politických vězňů a učeň Holub se měl stát zaměstnancem vlakové pošty. V poštovních vagónech rychlíků se třídily dopisy, balíky a pohlednice. Tahle agenda však Petra nezajímala. Žádná matematika a přírodní vědy. Žádná vize. Když v lednu 1977 zveřejnila Charta své prohlášení, byl ve třetím ročníku. Přepisoval text, ze kterého komunisté běsnili, a roznášel ho známým. Na učilišti to sice prasklo, ale z učiliště se jen tak nevyhazovalo. Učně režim potřeboval. Odešel tedy sám. „My s tebou zatočíme,“ hrozili, ale Petrovi to bylo jedno. Znechucen prostředím, ve kterém se učil. Zhrzen chartisty, když odmítli jeho podpis s odůvodněním, že je na to mladý, splynul s undergroundem a byl proti všem.

Hospoda Na Gabrielce. Hospoda Pod Vrchem. Na Andělce. Na Zvoničce. Domov. „Hráli jsme jakousi muziku, ale neuměli hrát. Psali jsme básně. Vydávali sborníky,“ vzpomíná Petr Holub. Život v undergroundu byl nekončící rituál. Koncert. Hospoda. Kocovina. A zase znovu. Všechny policejní služebny a vyšetřovny StB znal zevnitř. A také třeba zloděje, kteří vykrádali lékárny, aby měli efedrin na vaření perníku. Vzpíral se nemravnému režimu, ale začal chápat, že underground už pro něj není cesta. Morálku či mravnost nenacházel ani tam. „Hranice mezi revoltou a zločinem byla příliš tenká.“ A také byl underground profízlovaný. „Získat práskače mezi lidmi věčně namol nebyl pro estébáky problém.“

Smysl života hledal ve víře i vzdoru

Ještě před útěkem do Polska se začal stýkat se skupinou katolických intelektuálů kolem Týnského chrámu na Starém Městě pražském. Páter Jiří Reinsberg nechával živou komunitu, ať si dělá, co chce. „Poznal jsem i jiná společenství katolíků. S faráři a jejich nepříjemnou otcovskou rolí, která se mi nelíbila. Farář Reinsberg byl oproti nim nezpochybnitelná autorita. On ale tu autoritu nepotřeboval uplatňovat. Že by třeba shromáždil zástup žen, které poučovaly ostatní.“

Petr Holub byl součástí undergroundu, zároveň aktivní katolík, až se ty váhy stále víc nakláněly k církvi. Nacházel tam zajímavější lidi s romantickým vztahem k Bohu, kteří nejvyšší autoritu v církvi viděli v Janu Pavlu II. Už jako kardinál z Krakova byl Karol Wojtyła mezi mladými katolíky velmi populární. Když se stal v roce 1978 papežem, brali to jako počátek lepších časů. Svatým Otcem byl někdo, kdo měl stejně jednoznačný vztah ke komunistickému režimu, jako měli oni. A to bylo zásadní. Nenávist vůči systému zůstala. Otevřenou revoltu ovšem vystřídalo soustředěné hledání smysluplného života. Ve víře i vzdoru.

Ve stejném roce, kdy v Československu rozlítila režim Charta 77, kdy Státní bezpečnost utýrala filozofa Patočku a Petr Holub utekl před vojnou do Polska, vyšla ve východním Německu kniha Ericha Loesta. Spisovatele, kterého zná v Česku dodnes jen málokdo, přestože jde zřejmě o největšího z východoněmeckých autorů. Román „Es geht seinen Gang“ lze volně přeložit asi jako „Jde to svou cestou“. V příběhu muže, který rezignoval na kariéru a stal se obyčejným dělníkem s televizí a magnetofonem v panelákovém bytě, vylíčil autor mechanismus, který nakonec přivedl komunistický systém k rozpadu.

„Ve chvíli, kdy hrdina knihy rezignoval na kariéru i členství ve straně a stal se obyčejným dělníkem bez naděje na další postup, vzal všemocnému státu jakoukoli možnost, aby ho řídil a kontroloval. Nic totiž po státu nechtěl. Kdyby tuto strategii následovala většina, stal by se důmyslný represivní systém samoúčelným a nakonec by se zhroutil. Jak se také dvanáct let po publikaci knihy stalo.“

Na kvalitního popeláře byli komunisté krátcí

Ten příběh poděsil komunisty natolik, že Ericha Loesta donutili k emigraci. A Petr Holub si časem uvědomil, že podobně „to šlo svou cestou“ také v jeho vlastním životě. Pokud koulel popelnice dost rychle a všechny je dobře na ulici přichystal pro popelářské auto, strávil v práci nanejvýš tak čtyři hodiny. Národní třída byla rajónem popelářské elity a on byl kvalitní popelář. Nepil. Bylo na něj spolehnutí. Do práce chodil každý den. A režim byl na něj krátký.

Jako mánička se zálibou v antické a ruské literatuře, jako úspěšný účastník matematických a fyzikálních olympiád na střední školu nesměl. Jako popelář si dálkově udělal maturitu. Jako popelář začal studovat analýzu na matematicko-fyzikální fakultě. A jako popelář si vydělal tolik, že mohl koupit chalupu na Šumavě. Čím byl pro dělníka z Loestova příběhu magneťák s kvalitní muzikou, tím byl pro Holuba popeláře matfyz. „Člověk se uzavřel ve své disciplíně a ta s reálným světem neměla nic společného.“

Účastnil se bytových seminářů filozofa a chartisty Daniela Kroupy. Ty ho vlastně ke studiu přivedly. Chtěl dělat intelektuálně náročnou práci a jeho fakulta byla ve filozoficko-disidentských kruzích uznávaná. Také se tam dostal k cizí literatuře a měl pocit, že má přístup k těm největším intelektuálním pokladům. K disidentům a opozici však nijak intenzivně nevzhlížel. Od chvíle, kdy první chartisté odmítli jeho podpis, protože „byl příliš mladý“, vnímal disent jako elitářskou skupinu a svůj názor ani s odstupem několika desetiletí nezměnil. „Přisvojili si nějakou autoritu a měli sklony úkolovat ostatní. To jsem jako člověk, jenž vyrostl z undergroundu, nemohl akceptovat,“ vyprávěl Petr Holub v září 2022 ve studiu Paměti národa.

„Oceňoval jsem, že se znali s Janem Patočkou a dokázali zprostředkovat zkušenost s ním. Ale popravdě řečeno byl český disent strašně slabý. Oni opravdu nic nedokázali. Teď nechávám stranou aktivity Václava Havla, které byly nakonec mimořádně úspěšné. Oni nedokázali ten každodenní život, natož společenskou strukturu, změnit. Žili na okraji. Jejich společenská aktivita byla spíš taková stínová. Po pádu režimu bylo velice výhodné, že byl někdo schopen převzít moc, když ji komunisté položili. Ale do té doby neměl disent přímý vliv na to, co se ve společnosti dělo.“

Proč nás Pán Bůh stvořil

V pátek 17. listopadu odjel Petr Holub na chalupu na Šumavě. O tom, co se večer na Národní třídě stalo, nic nevěděl. Když se o víkendu vydal na výlet do hor, sebrali ho pohraničníci. Při výslechu na služebně měl mladý důstojník zjistit, zda není „pučistou“ z Prahy, který utíká, když se převrat nepovedl. Petr pochopil, že se něco děje. K předchozím demonstracím a rostoucí nespokojenosti mezi lidmi byl do té doby skeptický. Nevěřil, že mohou režim svrhnout. Od pádu berlínské zdi 9. listopadu 1989 však začal doufat, a když Václavské náměstí v Praze zaplnily stovky tisíc lidí, byl už si téměř jistý.

Popelnice koulel ještě do roku 1992. Beze všeho by u popelářů zůstal, ale už to nešlo. Přátelé a známí měli dávno místa na akademii věd, on stále vydělával peníze na ulici. Byl ženatý, měl dvě děti, popelnice páchly a dělat popeláře se stalo společensky neúnosným. „Člověk měl najednou pověst někoho, kdo selhal, a rodině to vadilo.“ Diplomovou práci na matematicko-fyzikální fakultě vypracoval na téma „lifting a hustotní topologie“. Ke státnicím už však nešel. Opustil popelnice i univerzitu a stal se novinářem.

Spojením samizdatových časopisů Sport a Revolver Revue vznikl v listopadu 1989 Informační servis, během roku 1990 přejmenovaný na Respekt. Do redakce Respektu o dva roky později Petr Holub nastoupil. V prvních letech existence měl týdeník silně undergroundový rozměr a to mu imponovalo. „Začal jsem psát reportáže, které téměř nikdo nechtěl dělat. Muselo se někam jezdit a vyptávat se na věci, kterým jste nerozuměl.“ Úspěšná byla velká reportáž z Ostravska. Zjišťoval, podle čeho se tam lidé ve svobodných poměrech rozhodují u voleb. Úplně první text napsal o věznicích, kde hrozila vzpoura, a on chtěl vědět, zda je to pravda a proč. „Šlo to hned na titulní stranu.“

V letech 1998 až 2002 vedl Respekt jako šéfredaktor. Později psal třeba v Hospodářských novinách, Aktuálně.cz, externě komentoval pro Český rozhlas. Když v roce 2013 zemřel v Německu jeho oblíbený spisovatel Erich Loest, připomněl v rádiu jeho osobnost. „Dnes se na titulní stránky německých novin dostala zpráva o tom, že včera v podvečer ve svých sedmaosmdesáti letech spáchal sebevraždu skokem z druhého patra univerzitní kliniky v Lipsku,“ uvedl Petr Holub ve vysílání 13. září. „Patří ke zvláštnostem protikomunistického odporu v zemích východní Evropy, že v jedné zemi neznají významné bojovníky za svobodu ze sousední země. To se stalo Loestovi v Česku, kde dosud nevyšla jeho jediná kniha. Přesto se sluší, aby také Češi věnovali legendárnímu autorovi aspoň vzpomínku.“

Němčina se mu stala druhým jazykem. Chalupu na Šumavě prodal a koupil domek na rakouské straně pomezí. Z Prahy je tam vlakem za několik hodin. Opravuje dům a sžívá se s rakouským venkovem. „Co mě naplňuje optimismem, co na lidech obdivuji? Skutečnost, že je člověk schopen neustále začínat s něčím novým a přitom věřit, že to má smysl. Proto nás Bůh stvořil.“