Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

MUDr. Miroslav Holub (* 1953)

• narodil se 1. května 1953 v Ostroměři

• v roce 1977 absolvoval lékařskou fakultu v Olomouci, pak dostal místo v Semilech

• kvůli svým politickým postojům nebyl připuštěn na druhé atestace z chirurgie, vzdělával se v akupunktuře, věnoval se funkční medicíně a rehabilitaci, atestaci složil v roce 1986

• v listopadu 1989 se aktivně zapojil do demonstrací v Semilech, byl u zrodu tamního Občanského fóra

• dva roky byl ředitelem OÚNZ v Semilech a tři roky ředitelem nemocnice

• od roku 1990 působí v zastupitelstvu obce Chuchelna

• v roce 1992 zahájil privátní praxi v oboru fyzioterapie a léčebná rehabilitace

• aplikuje homeopatii a další směry, přednáší a je autorem několika knih o celostní medicíně

Za vtipy do basy

Miroslav Holub se narodil 1. května 1953 v Ostroměři. Jeho matka Jindřiška učila v mateřské škole, otec Miroslav byl doktor filosofie a učil na gymnáziu dějepis a zeměpis. Na konci války v roce 1945 bojoval při osvobozování Ostroměře. V roce 1950 vstoupil do KSČ, aby mohl dál vykonávat povolání středoškolského učitele, ale v z politických důvodů se dostal do vyšetřovací vazby. „Komunisté otce vazebně stíhali kvůli politickým vtipům, které si psal do notýsku, a zavřeli ho na nějakou dobu před Vánoci 1953, když mi bylo půl roku. Legitimaci vrátil v roce 1968,“ vzpomíná Miroslav.

 

Povinné „přátelství“ s Lenou vzalo za své v roce 1968

Miroslav dospíval v 60. letech, nejvýraznější vzpomínky má na události kolem roku 1968. Dobu, kdy se komunistický režim za krátkého působení Alexandra Dubčeka liberalizoval, byla zrušena cenzura a hranice Československa se po 20 letech začaly otevírat světu, vnímal patnáctiletý Miroslav jako intenzivní období plné změn a nových věcí. O to citelněji ho pak zasáhla invaze „bratrů“ ze Sovětského svazu, kteří přišli režim s vojsky Varšavské smlouvy „zachránit.“

„Večer před invazí jsme byli v kině, ráno už jsem fotil z vikýře tanky v ulicích a máma se bála, aby mě někdo neviděl a nezastřelil. Nutno také upřesnit, že v Ostroměři byli Poláci, nikoli Sověti,“ vzpomíná Miroslav.

Tak jako všichni školáci, i on si musel povinně dopisovat s vrstevníkem z Ruska, aby bylo proklamovanému československo-sovětskému přátelství učiněno zadost. „Já si musel psát s jakousi Lenou. V prvních dnech invaze mi zrovna od ní přišel dopis. To „přátelství“ tehdy vzalo za své. Dopis jsem hodil rovnou do koše a tím naše korespondence navždy skončila,“ vypráví.

Miroslav studoval všeobecně vzdělávací střední školu a dále chtěl studovat chemii. V roce 1970, když zemřela jeho tetička a měla poslední rozloučení v kostele, dostal vnuknutí změnit přihlášku a přihlásil se na medicínu. „Říkal jsem si – proč taková hodná paní musela zemřít a nikdo jí nemohl pomoci, mohla tu ještě být. V tom okamžiku mi bliklo, že to mohu být já, kdo může pomáhat,“ vypráví Miroslav. Lékařskou fakultu v Olomouci absolvoval v roce 1977.

 

Na kariéru chirurga jsem mohl zapomenout

Miroslavův otec v roce 1968 vystoupil z KSČ. Později za normalizace, kdy se po okupaci vojsky Varšavské smlouvy a odstoupení Alexandra Dubčeka totalitní režim opět utužil, mnoho lidí, kteří vystoupili ze strany nebo projevili nesouhlas se vstupem vojsk do republiky, dostávalo vyhazov z práce a nemohlo pracovat ve svém oboru. „Můj otec měl štěstí, že na gymnáziu, kde učil, byl dobrý ředitel, takže ho čistky moc nepostihly a ani moje studia na lékařské fakultě nebyla ohrožena. Šlo o přírodní, technický obor a o odbornost, ne o politiku,“ vypráví Miroslav.

Kádrové problémy ho dohnaly o něco později, z důvodů, které by nečekal. V roce 1978 nastoupil na chirurgii v nemocnici v Semilech, kde se skamarádil s jedním zřízencem. „Byl to největší antikomunista ve špitále, takže naše přátelství nebylo pro mou kariéru zrovna prospěšné. Byl jsem přesvědčen, že budu dělat chirurgii, ale soudružka z kádrového oddělení byla jiného názoru. Nepustila mě ke druhé atestaci a na kariéru chirurga jsem tedy mohl zapomenout,“ vypráví Miroslav.

 

Akupunktura dovezená ze SSSR byla jediná alternativa

Tehdy byla v Sovětském svazu populární akupunktura, což znamenalo, že měla zelenou i v Československu. Několik lékařů v 60. letech vyjelo do Sovětského svazu, kde se v akupunktuře vyškolili a v roce 1976 se stala v Československu oficiálně uznávanou metodou.

Miroslav, který se o akupunktuře dověděl z knih, se dostal na druhý oficiální kurz v republice. „Bylo nás tam asi padesát. Jsem dnes tedy služebně jeden z nejstarších akupunkturistů v republice,“ říká.

Akupunkturu, tedy metodu čínské medicíny, začal praktikovat v roce 1981 na poliklinice, později v ní vzdělával nejen sebe, ale i další lékaře. Byla to u nás tehdy jediná možná alternativa k západní medicíně a získávala na popularitě.

 

Celostní přístup není alternativa klasické medicíny, ale její nadstavba

Miroslav se díky akupunkturní praxi dostal k rehabilitaci a funkční medicíně, z níž si v roce 1986 udělal atestaci. Po revoluci 1989, když se otevřely hranice a informace se staly dostupnými, začal se dozvídat o mnohem širších možnostech čínské medicíny. Odtud už byl krůček k celostní medicíně a psychosomatice.

„Učil jsem se myslet funkčně, ne strukturálně. Použil jsem tedy z naší západní medicíny strukturu a na ní jsem si tvořil tu funkci, která mi připadala z té východní filosofie daleko logičtější. Vysvětlovala mi spoustu věcí. Východní filosofie vám řekne, že jsou choroby z horka, choroby z chladu, z větru atd., tak to pochopíte, je to jasné. Kdežto u nás se diagnostikuje tak, že se udělá snímek, CT, magnetická rezonance, laboratoře, a aniž toho pacienta vidím, dám ho do škatulky nějaké diagnózy. Celostní pojetí je tedy určitá nadstavba klasické medicíny. Neberu to jako alternativu – buď, anebo. Tak to bohužel berou pochybovači celostní medicíny,“ vysvětluje Miroslav.

 

Měli jsme informace, že komunistický režim brzy padne

V roce 1989 dostali s kamarádem devizový příslib, takže se poprvé dostali za hranice nejen všedních dnů, ale i ostnatých drátů. Odjeli do Rakouska na návštěvu ke známému, který tam kdysi emigroval. „Sešli jsme se tam i s dalšími Čechy a měli jsme od nich spoustu informací o tom, že režim už dlouho nevydrží. Vraceli jsme se s optimismem do Čech. Hodně lidí kolem mě si myslelo, že doba je už nazrálá k tomu, že by k nějaké změně mohlo dojít,“ vzpomíná Miroslav.

Do té doby byl přesvědčen, že režim nemůže padnout. „Měl jsem v roce 1982 od semilského knihkupce Luďka Nožičky půjčenou knížku Špión vypovídá, kterou napsal agent Josef Frolík, vychovaný KGB, jenž emigroval. Popsal tam všechny ty praktiky komunistů v 50. a 60. letech. Četl jsem to jedním dechem až do rána, přestože jsem musel vstávat do práce. Ta knížka mě přesvědčila, že režim nemůže padnout, že je pevný a nerozbitelný. Ale přesto jsem nějaký ten optimismus v srdci měl. Po 17. listopadu už jsem věřil, že to dobře dopadne.“

 

Listopad 1989 v Semilech

Při listopadových demonstracích proti režimu v roce 1989 se angažoval v Semilech. Vzpomíná, že první manifestace se tam uskutečnila až kolem 28. listopadu. Město bylo prý silně komunistické a lidé vyčkávali. I on sledoval dění v Praze v televizi a rozhlase, poslouchal Svobodnou Evropu a Hlas Ameriky. Informace také dostával od paní Lamačové, která jezdila ze Semil do Prahy. Přivezla také petici Několik vět s požadavky komunistické vládě, kterou do podzimu 1989 podepsalo na 40 tisíc lidí.

„Ta první manifestace v Semilech byla na náměstí, mluvili jsme do mikrofonu z vyvýšené terásky u Prioru. Bylo nádherné najednou vidět, kolik lidí je ochotno pomáhat, jen proto, že se postavíte k mikrofonu a oslovíte ty davy. Lékařská profese byla prestižní a lidé nám věřili. Když tam nastoupilo více doktorů, lidé najednou věděli, že to je to slušné jádro, za kterým mají jít. To mě nesmírně posilovalo v tom, že dělám dobrou věc a práci,“ říká Miroslav. Atmosféru prý nezkazil ani pohled na protější budovu Veřejné bezpečnosti, z jejíchž oken si příslušníci v uniformách natáčeli a fotili ty, kteří do mikrofonu k lidem promlouvali.

 

S komunisty jsem nechtěl mít nic společného

Po listopadu 1989 cítil satisfakci.

„Měl jsem strejdu, velice hodného, fajnového pána, který působil na generálním štábu armády. Samozřejmě byl ve straně, byl komunista. Když jsem dostudoval, radil mi, že chci-li něčeho dosáhnout v medicíně, musím vstoupit do strany. To jsem ale odmítal. Odvětil jsem, že radši budu dělat praktika obvoďáka, dělníka medicíny, ale neohnu se. Pak se mi to v roce 1989 všechno zúročilo,“ říká Miroslav.

Tehdy bylo třeba vyměnit lidi ve vedoucích funkcích. Lékaři jednali o budoucnosti Okresního ústavu národního zdraví (OÚNZ), kam spadalo pět nemocnic: Jilemnice, Turnov, Lomnice, Vysoké nad Jizerou a Semily.

„My doktoři jsme se tam scházeli a dohadovali se, kdo bude dělat ředitele OÚNZ. Bylo nemyslitelné, aby tam zůstal komunista, a to i přesto, že tehdejší paní ředitelka, které si dodnes vážím, byla umírněná a nebyla tak ostrá. Nebylo však možné, aby tam zůstala. Nakonec jsem tu funkci v zájmu dobré věci vzal já. Věděl jsem, že to nebude na věky a budu moci kdykoli odejít,“ vypráví Miroslav. Ředitelem OÚNZ v Semilech byl dva roky, další tři působil jako ředitel nemocnice.

 

Občanské fórum v Semilech

Miroslav se také podílel na vzniku semilského Občanského fóra. „Začali jsme se scházet a Alenka Bochová byla taková ta dobrá duše, která to vždy všechno svolala a zorganizovala. Mezi zakladatele OF patřil také lékař Jiří Soukup, pan doktor Křivka, doktor Jaroslav Slavík a dlouhá řada dalších. Raději nebudu jmenovat, určitě bych na někoho zapomněl. Pak v březnu nebo v dubnu přišla druhá vlna a to byli osmašedesátníci. Někteří bývalí členové KSČ, kteří ze strany vystoupili po okupaci v roce 1968. To byl Standa Pěnička, který byl potom poslancem, paní magistra Roušarová, lékárnice, která pak byla v Semilech starostkou, Vendula Kodejšová,“ vzpomíná Miroslav. V rámci OF jsme obcházeli podniky a úřady a zasazovali se o personální změny ve strategických funkcích. Stejně tak i v zastupitelských sborech obcí, měst a okresu.

 

Po revoluci jsme se spoléhali jen na zdravý selský rozum

Porevoluční doba byla pro mnohé vstup do neznáma. Období, kdy najednou neplatilo nic, v čem do té doby žili. „Všechno, co udělal bolševik, bylo špatně, neplatily zákony, nic. Takže se používal jen zdravý selský rozum. Když jsem začal dělat ředitele nemocnice, neznal jsem žádné zákony, všechno jsem se učil za pochodu. Řídil jsem špitál zdravým selským rozumem, tak, jak jsem si myslel, že je to správně. A stejně tak to bylo v rovinách společensko–politických,“ přibližuje nepřehlednou atmosféru Miroslav.

 

Osobní zlom nastal v roce 1995 díky buddhismu

Miroslav Holub od roku 1990 působí v komunální politice, a to v obci Chuchelna u Semil, kde je dodnes v zastupitelstvu. Prioritou pro něj ale byla vždy lékařská profese. V roce 1992 zahájil privátní praxi v oboru fyzioterapie a léčebná rehabilitace. Doplnil si také vzdělání studiem homeopatie, diagnostiky EAV a poté to rozšířil o psychosomatiku a etikoterapii.

Po otevření hranic si začal plnit také cestovatelské sny. Jeho zlomovou zkušeností byla odborná stáž akupunktury na Srí Lance v roce 1995, kde se ve svých 42 letech poprvé setkal s buddhismem, který nastartoval jeho duchovní rozvoj. Ten pak významně ovlivnil a ještě více rozšířil i jeho medicínskou praxi. „Dospěl jsem k poznání, že tou správnou životní cestou je celostní pohled na život. Jak na stravování, životosprávu, tak na diagnostiku i léčení v rámci celostní medicíny,“ říká. Přednáší odbornou zdravotnickou problematiku pro laickou veřejnost i pro studenty Technické univerzity v Liberci. Od roku 2004 vydal několik knih o stravování a reportáže ze svých cest. V roce 2017 mu vyšla kniha o psychosomatice Mozaika souvislostí.