Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Dagmar Holečková (* 1938)

Měla jsem rodiče a sestru a věděla jsem, že by po nich šli, kdybychom odešli, takže bych nikdy neodešla

  • narodila se 23. dubna 1938 v Praze

  • jako dítě zažila druhou světovou válku, pamatuje na atmosféru během heydrichiády a na nálety na konci války

  • kvůli otcově živnosti se nedostala na vysněnou školu a stala se zdravotní sestrou

  • téměř celý život pracovala v Ústavu lékařské kosmetiky

  • vždy ráda sportovala a zajímala se o kulturu

Druhá světová válka

Dagmar Holečková se narodila 23. dubna 1938 v Praze. Její tatínek byl krejčí, měl svou vlastní živnost. Pocházel ze Slovenska, kam také malá Dagmar jezdívala. Na jednu takovou cestu si pamatuje z doby, kdy probíhala heydrichiáda. „Když byla heydrichiáda, tak jsme se akorát vraceli ze Slovenska. A příbuzní na nás čekali v Brně a maminku přemlouvali, aby se mnou nejezdila, že přijedeme pozdě v noci. No ale já chtěla k tatínkovi, takže mamka poslechla mě a odjely jsme do Prahy. To už pak jenom znám z vyprávění maminky, že to bylo těžký zůstat na nádraží, protože nejezdily tramvaje, taxíky nejezdily. Takže musela čekat do rána, nechali jí naštěstí v té čekárně, až jela první tramvaj a jely jsme domů. Z toho si pamatuju, to mám utkvělý záběr, jak jsme přijely na nádraží a svítily lampy plynové. Vidím ty stíny a ty Němce v těch kožených kabátech, tak to mně utkvělo. A to mě provází celý život.“

Přestože zuřila válka, tak ji Dagmar jako dítě příliš nevnímala a na své dětství ráda vzpomíná. Hlavně na to, jak hodně sportovala. V září 1944 nastoupila do první třídy a pamatuje si, jak děti musely hajlovat, když do třídy přišla paní ředitelka. „Jako dítě se mně líbilo, že máváme rukama, jinak si to člověk neuvědomoval.“

Na konci války se pak museli často ukrývat před nálety. „To si vzpomínám, když jsme museli do krytů. Jinak v té době ještě před květnem, tak bylo hodně náletů, takže jsme v tom sklepě strávili dost času. A to už v posledních dnech mě maminka neukládala. Já jsem měla mladší sestru, která se narodila v tom pětačtyřicátém v lednu, takže jsem ležela oblečená. Jakmile začaly sirény, tak jsme se hned hnali do sklepa.“ V únoru 1945 bomby zasáhly i Vršovické nádraží v jejich těsné blízkosti. „Takže kus z té tratě, té koleje, vletělo na naší střechu, na ten dům na náměstí. A proletělo to nějak do patra nad námi, my jsme bydleli ve druhém patře.“ Naštěstí byla s rodinu schovaná ve sklepě, a tak, i když byli zasypaní a chvíli jim trvalo, než se dostali ven, se jim nic nestalo.

Komunistický režim

Změny po roce 1948 se dotkly i Dagmařiny rodiny, ačkoliv nebyla nijak politicky angažovaná. V krejčovském salonu tatínek totiž zaměstnával devět lidí, ale v 50. letech musel počet zaměstnanců snižovat, až mu pomáhala jenom maminka. V roce 1958 přešel do podniku Oděvní služby.

Dagmar i v této době stále pokračovala ve svých sportovních aktivitách. V roce 1948 cvičila na posledním sokolském sletu a pak i na spartakiádách. V zimě jezdila na lyže a bruslila. Byla ale i umělecky založená, chodila na uměleckou gymnastiku na Vinohradech, ale také hrála dobře na klavír.

Kvůli tatínkově živnosti se Dagmar nemohla přihlásit na vysněnou školu, a ještě se ve škole kvůli tomu dostala do sporu. V 50. letech začala chodit na měšťanskou školu a na závěr se měla rozhodnout, kam bude dál pokračovat. „Tenkrát chodily takový agitátorky z národního výboru, soudružky, který se nás vyptávaly, co chceme dělat a takhle. Já jsem právě říkala, že bych chtěla na to gymnázium nebo na konzervatoř. Ta se ta na mě podívala a říkala: ‚No, to myslíš nějak dost vysoko. Čím je tvůj tatínek?‘ A já říkám: ‚Proč? Krejčí.‘ ‚No a to jako?‘ ‚No, má živnost.‘ ‚Hmm, hmm, to je na tobě vidět.‘ No, možná, že mi to nebudete věřit, ale já v ten moment, když mi na toho tátu někdo sáhl, já bouchla do stolu a zakřičela jsem: ‚Co je na mně vidět?‘ A otočila jsem se a odešla jsem, takhle mi tekly slzy. A ona za mnou volala, že mě dělnická třída musí převychovat.“

Během odpoledního vyučování její jméno vyvolávali ve školním rozhlase a musela jít do ředitelny. Naštěstí pan ředitel byl rozumný a řekl jí, co má na výběr za školy – pedagogickou, hospodářskou nebo zdravotní. Dagmar se rozhodla pro zdravotní a stala se dětskou sestrou. Po škole nastoupila do krčské nemocnice, kde byla nejdříve na oddělení dětské obrny a po třech letech přestoupila na dětskou internu.

Pak ji jeden známý upozornil na to, že v Ústavu lékařské kosmetiky hledají zdravotní sestry, tak se přihlásila na konkurz. Přijali ji a od 1. března 1960 tam pracovala dalších čtyřicet let. Na roky tam strávené ráda vzpomíná, protože mohla dělat lidem radost. „Člověk měl dobrý pocit, když mohl lidem pomoct, když se sami sobě líbili.“

Na 21. srpen 1968 si pamatuje moc dobře, protože zrovna den před tím dostala hnisavou angínu, a tak byla doma v posteli. Ráno v pět hodin jim zazvonil telefon. „Manžel běžel k telefonu a já říkám: ‚Kdo to volal?‘ A teď nějaký kamarád: ‚Jedou sem Rusové‘ Já říkám: ‚To není možný!‘ Všichni vybíhali, tenkrát jsme bydleli v Malešicích, všichni byli na balkonech a teď tou Počernickou jely tanky.“ V té době měla dvouletou dceru, kterou hlídala Dagmařina matka, tak se pro ni hned vydala. A protože nic nejezdilo, běžela Vršovicemi. Cestou slyšela střelbu. Jeden jejich rodinný přítel z Dánska je pak přemlouval, ať s ním odjedou, ale to Dagmar nemohla udělat. „Měla jsem rodiče a sestru a věděla jsem, že by po nich šli, kdybychom odešli, takže bych nikdy neodešla.“

Po roce 1989

„Každá revoluce přinese, že se musí všechno zbourat a udělat to všechno znovu. Samozřejmě jsou výhody.“ Vzpomíná na zahájení festivalu Pražské jaro v roce 1990, kdy viděla, jak do sálu přichází i politici Václav Klaus nebo Jiří Dienstbier. „Tenkrát jsem si říkala, že budeme mít fešáckou vládu.“ Díky změnám po roce 1989 také mohla začít s manželem cestovat. Ten byl totiž funkcionář v cyklistice, a tak měli k cestování spoustu příležitostí.

V roce 2019 jí ze všeho nejvíc dělaly radost děti a vnoučata. Ale stále taky ráda cestovala, starala se o zahrádku a chalupu, jezdila na výlety, četla a chodila na koncerty a do divadla.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy našich sousedů

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy našich sousedů (Terezie Vavroušková)