Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Michal Holeček (* 1956)

• narodil se 29. října 1956 v Brandýse nad Labem do rodiny důstojníka

• otec Jiří Holeček i matka Dagmar byli členy KSČ

• dětství a dospívání prožil především na Slovensku, kam byl otec převelen

• na jaře 1968 vystoupil otec ze strany a po okupaci musel z armády odejít

• pamětník studoval gymnázium v Žilině a v roce 1974 se nechal pokřtít

• po maturitě se vrátil ze Slovenska do Čech, oženil se a absolvoval vojnu

• rodina žila v Praze, pracoval na Českém statistickém úřadu, poté v podniku Textil

• od počátku 80. let přepisoval, tiskl a šířil časopis Informace o církvi

• na jaře 1985 byl zatčen, obžalován, ale v soudním procesu osvobozen

• je nositelem osvědčení o 3. odboji

• v roce 2025 žil v Traplicích na Zlínsku

Do kostela Nejsvětější trojice přišli v sobotu krátce před desátou. Michal faráře už dobře znal. Chodil k němu na přípravu. Otec byl laskavý, rád si zapálil a také Michalovi nabízel cigaretu. Michal by si vzal, jenže před farářem se styděl a jeho značka mu stejně nechutnala. „Kde máte bábetko?“ ptala se kostelnice Michala v doprovodu dvou kamarádek. S jednou by rád chodil, druhá mu byla kmotrou. „Ja som bábetko,“ odpověděl.

Rozhovor zněl téměř biblicky, ovšem žádný záblesk z nebe se během křtu nekonal. Ani žádné chvění nebo něco takového. V květnu 1974 táhlo Michalovi na osmnáct a křest byl pro něj znamením vzdoru. Do kostela vstoupil poprvé v malé vsi pod Malou Fatrou. Se skauty tam byl na táboře a starší kamarád přivedl tehdy Michala na mši. Brzy nato komunisté skauting zakázali a jak Michal dospíval, začínal mít komunistů plné zuby.

Michal ze Slovenska

„Miško, ktorý počúva Slobodku,“ říkali o něm na gymnáziu v Žilině. Ortodoxní máničkou sice nebyl, přesto nosil vlasy delší než všichni ostatní. Po městě chodil ve svetru v barvách americké vlajky, hvězdy a pruhy. Máma svetr upletla podle fotky z magazínu, který si Michal přivezl z americké ambasády v Praze. Také dominantní stožár nedaleko školy byl červenobíle pruhovaný a všichni věděli, že je to rušička Svobodné Evropy. Na středních vlnách se v Žilině Svobodná Evropa nedala poslouchat. Ovšem krátké vlny chytal Michal dobře. U rádia Tesla Barcalora pak prožil chvění i záblesk najednou. „Pro Michala ze Slovenska. Letos se nechal pokřtít,“ ohlásila do éteru legendární Rozina Jadrná. Na Silvestra 1974 trval pořad snad půl hodiny, rušička na něj byla krátká a novopečený křesťan tomu nemohl uvěřit.

Před celým světem se Michal Holeček přihlásil k víře a na Svobodné Evropě si toho všimli. Náboženskou rubriku připravoval Alexander Heidler. Používal pseudonym „otec Křišťan“ a ve Svobodné Evropě působil od prvního dne, kdy stanice v roce 1951 začala vysílat. Řídil náboženské vysílání a v mnichovském kostele sv. Štěpána sloužil nedělní mše pro posluchače v Československu. Také Rozina Jadrná patřila k lidem, kteří byli v rádiu od samých počátků. Oba utekli z komunistického Československa přes hranici na Šumavě. Rozina v roce 1948, otec Křišťan o rok později. Jejich pořady měly tisíce posluchačů a Michal mezi ně patřil.

Indián Tadeáš, Daniel v jámě, Dynamický stereotyp, Deodato – posluchači používali přezdívky, pod kterými do Svobodné Evropy psali. Rozina je přezdívkami ve vysílání oslovovala a vtiskla tím svému pořadu neopakovatelnou atmosféru. „Nejprve se v Mnichově objevila Rozina, pak kolem ní postavili Svobodnou Evropu,“ citovala pro Paměť národa vzpomínky Karla Kryla zpěvákova první žena Eva Sedlářová.

Michal Holeček psal Rozině Jadrné do redakce často. Dopisy posílal na krycí adresy ve Švédsku, odkud pak odcházely do Mnichova. Aby to měla Státní bezpečnost (StB) se sledováním korespondence komplikovanější. Podepisoval se jako „Michal ze Slovenska“ a v jednom ze svých dopisů se Rozině svěřil, že se nechal pokřtít. Někdy koncem roku pak uslyšel Rozinu, jak z rádia hlásí, aby „Michal ze Slovenska poslouchal na Silvestra“. Těšil se na nějakou skladbu nebo písničku, jak tomu bývalo dosud. Netušil, že jeho křest sklidí ve Svobodné Evropě tak velké sympatie, takže pro něj otec Křišťan, Rozina Jadrná a Karel Kryl připraví zvláštní pořad. 

Také v kostele Nejsvětější trojice měli Michala rádi. Mladý Čech s dlouhými vlasy? A nechal se pokřtít? Babičky v šátcích to dokázaly ocenit. Po křtu začal ministrovat při ranní mši, z kostela pak chodíval rovnou do školy. Cesta byla dlouhá tak na jednu cigaretu. Trafikantka na náměstí už ho znala a také u ní to měl dobré. Schovávala mu Sparty v tvrdé krabičce. Ty všichni kuřáci chtěli, ale nedaly se sehnat. Přesto je měl v trafice vždy připravené.

Poslal je někam, tak ho vykopli

Holečkovi se na Slovensko přestěhovali začátkem 60. let. Otec Jiří byl důstojníkem Československé lidové armády. Ze Staré Boleslavi ho odveleli do Hranic, z Hranic do Martina, odtud do Žiliny a rodina se stěhovala s ním. V Martině začal Michal chodit na základní školu. Vyrůstal na sídlišti s dětmi vojáků i dělníků pracujících ve fabrice na tanky. Mluvil slovensky i česky. Sbírky slovenských lidových pohádek od Pavola Dobšinského četl stejně náruživě jako knížky Jaroslava Foglara nebo Julesa Verna v češtině. Hned za sídlištěm zpívaly lesy, vanul vítr z hor a zvedaly se strmé cesty k hřebenům přes tisíc metrů vysokým.

Ráno 21. srpna 1968 vylezl Michal z postele, otec už odešel do kasáren a chlapec viděl matku, jak sedí u rádia se slzami v očích. Tohle nebylo dobré. Nemohl snést pomyšlení, že mamince někdo ubližuje. Jenže právě se to dělo a nebylo o tom pochyb. Krátce po válce vstoupili rodiče do Komunistické strany Československa (KSČ), ale v 60. letech už dobře věděli, že udělali chybu. Že komunistům naletěli. Matka mu vyprávěla o Masarykovi a kladla mu na srdce, že lhát a krást se nesmí. „Jít za Ježíšem, to je mi všecko,“ napsal TGM a matka to četla. Rodina důstojníka do kostela sice nechodila, otec církev nesnášel, přesto matka Michala učila, aby měl věřící v úctě.

V době pražského jara, kdy Československo jiskřilo nadějí, že socialismus může dostat lidskou tvář, a lidé vzhlíželi k obrozeným komunistům, otec z komunistické strany vystoupil. „Soudruhu, řekni, že to byl protest proti Dubčekovi. Budeš to mít dobré,“ nabádali jej po okupaci u prověrkové komise. „Jenže táta je poslal někam, a tak ho vykopli,“ vypráví Michal Holeček. Ze zástupce velitele brigády udělali dopravního inženýra vedoucím kopáčů u železniční správy a otec začal pít. Michal si dobře pamatuje na rány do dveří i nábytku, na hulákání a výhrůžky, když se vyhozený důstojník vracel domů, zoufalý, že mu všichni ublížili. „Jakmile bylo pět a táta nikde, věděli jsme dobře, jaký zase bude večer doma binec,“ vzpomíná.

Tři roky po otcově vyhazovu z armády se rodiče odstěhovali zpátky do Staré Boleslavi, ve které Michal prožil první měsíce života. Otec získal práci a objevila se naděje, že by se z deprese, ponížení a pití mohl zachránit tam, kde před časem založil rodinu. Rodiče odjeli, ale on v Žilině zůstal. Musel dokončit gymnázium. Bydlel u sestry, která už byla vdaná. Z Tesly Barcalora „počúval Slobodku“ a hlídal malého synovce.

Chvíli přemýšlel nad ideály „osvíceného komunismu západního střihu“. Z rádia se doslechl, že třeba ve Španělsku mají tři komunistické strany a ohromoval tím učitele ve škole. To ovšem netrvalo dlouho. Kromě muziky poslouchal na Svobodné Evropě zprávy i komentáře a rychle se utvrdil v tom, že komunismu věřit nemůže – ani tomu západnímu, ani žádnému jinému. Myšlenky dobra a sociální spravedlnosti byly Michalovi blízké. Ovšem pochopil, že tady je nenajde. Viděl zlomeného otce i mámu, jak pláče u rádia. Nezapomněl na venkovský kostel pod horami. Na skautský oddíl, který mu komunisté sebrali.

„Co to děláte? Na to nemáte právo,“ obořil se ve škole na učitele, když chtěl nějaké holce strhnout z krku křížek. „Profesor Šišaník. Zuřivý komunista. Říkal cosi o náboženské propagandě.“ Konflikt skončil u ředitele, který to nějak zamluvil, takže se nic nestalo. „Chci se nechat pokřtít. Jak to mám udělat?“ zeptal se na lyžařském kurzu kamarádky, která chodila do kostela. Přivedla Michala ke Svaté trojici a do půl roku byly křtiny.

Přišli k nám najisto

Tašku se samizdaty stihnul ještě kopnout pod stůl, pak už ho odváděli. Major Ackermann a další dva estébáci sebrali Michala Holečka rovnou v práci. V autě mu strčili pod nos příkaz k domovní prohlídce a jelo se domů. „Manželka je postavila do latě, že jsou doma malé děti a že se musí vyzout,“ vzpomíná na čtvrtek po Velikonocích v roce 1985. „Zuli se všichni, až na toho Ackermanna. To byl největší debil.“

Natáhli si rukavice, pustili se do práce a téměř nemluvili. Cyklostyly, papíry a barvy našli v kumbálu na půdě. Odnášeli to do auta a bylo vidět, že chodí v domě najisto. Na Velikonoční pondělí vyrazili Holečkovi s rodinami z kostela sv. Havla na společný výlet. Prošli se údolím Šárky, opekli špekáčky a vrátili se domů. Přímé důkazy na to Michal Holeček v archivech nikdy nenašel, přesto je přesvědčený, že Státní bezpečnost mezitím důkladně prohledala celý dům. Aby estébáci naprosto přesně věděli, co tam všechno najdou.

V návrhu na sledování Státní bezpečností z 28. února 1985 uloženém ve spisu SL_6565_MV v Archivu bezpečnostních složek se mimo jiné píše: „Aktivní antisocialisticky zaměřený laik římskokatolické církve. Bytem U trati 16, Praha 10. Zaměstnaný v podniku Textil Středočeský kraj, Staroměstské náměstí 20. Cílem [sledování] je operativně zadokumentovat režim objekta v pracovní den a den pracovního klidu v návaznosti na akci „Saturn“ tak, aby byly vytvořeny podmínky na provedení prověrky, v jakém rozsahu a na která místa protivník přemístil a ukryl používané technické prostředky.“

Několik měsíců Michala Holečka sledovali, odposlouchávali mu telefon, fotografovali rodinu i návštěvy ze sousedního domu. Věděli o něm opravdu hodně a domovní prohlídka měla potvrdit, že je nepřítelem státu. Proto si to finále chtěli důkladně připravit. Desítky knížek v policích pak při domovní prohlídce nechali, kde byly. Vůbec je nezajímaly, nepotřebovali je. „Museli bychom to odvézt všechno,“ vysvětlovali. Protože technické prostředky nikam nepřemístil, naložili dvě plné volhy a do třetí posadili Michala Holečka.

Zátah proti distributorům křesťanského samizdatu s krycím názvem „Saturn“ připravovala Státní bezpečnost od podzimu 1984. Akce navázala na sledování jednoho z prominentů katolického disentu Oto Mádra. Profesora teologie a katolického duchovního nechali komunisté v 50. letech odsoudit na doživotí. V roce 1966 byl sice Oto Mádr podmínečně propuštěn a poté soudně rehabilitován, počátkem normalizace se však zase stal nepohodlným.

„Roku 1974 byl odsunut mimo Prahu a působil jako administrátor farnosti v Dolním Žandově. Teprve po dobrovolném odchodu do důchodu v roce 1978 se vrátil do hlavního města. Odpočinku se ovšem rozhodně nevěnoval. Patřil mezi hlavní organizátory katolického samizdatu, pokračoval ve spolupráci s exilem, udržoval kontakty se zahraničními návštěvami, podílel se na přípravě tajně svěcených kněží a organizaci bytových teologických seminářů,“ uvádí historik Petr Blažek z Ústavu pro studium totalitních režimů ve své práci „Teolog“.

Půl tuny papíru

S katolickou komunitou v Praze se Michal Holeček začal sbližovat ve druhé polovině 70. let. V roce 1976 v Žilině maturoval, odstěhoval se ze Slovenska a o rok později se oženil s Helenou Brabencovou z pražské katolické rodiny. Nastěhovali se do malého stavení v bývalé železničářské kolonii ve Strašnicích. Domeček patřil Heleniným rodičům. Na vojně se jako štábní písař naučil psát na stroji všemi deseti prsty, a když v roce 1979 začal vznikat samizdatový časopis „Informace o církvi“, patřil k prvním, kteří se podíleli na jeho přepisování a distribuci.

Hlavním autorem myšlenky vydávat zprávy o perzekuci věřících v normalizovaném Československu byl jezuitský kněz Karel Dománek. „Postupně jsem pochopil, že dával dohromady každé číslo,“ vypráví Michal Holeček. Začínalo citátem či krátkou básní odkazující na liturgickou dobu nebo aktuální výročí. Následovaly čerstvé zprávy o papeži Janu Pavlu II., zejména reportáže z cest a poselství, která na nich pronesl. Klíčové však byly aktuality. Rozsudky soudních procesů v souvislosti s pronásledováním církví, zprávy o domovních prohlídkách či informace o odebrání státního souhlasu nepohodlným farářům. Také reportáže ze života církve v zahraničí nebo medailony osobností českého katolického prostředí.

Zpočátku Michal Holeček přepisoval „Íčko“ na psacím stroji, poté tiskl časopis pomocí blány a dřevěného rámečku. Od roku 1983 už pracoval s cyklostyly pašovanými z Holandska. Křesťanské spolky v západní Evropě pořádaly sbírky a organizovaly pomoc věřícím za železnou oponou, a Holanďané v tom patřili k nejaktivnějším. Zpravidla v době prázdnin, když byl na hraničních přechodech největší nápor, přijížděli s obytnými přívěsy i velkými kempovacími auty do Československa a v útrobách svých vozů přiváželi rozmnožovací stroje, tiskařské barvy a blány. Také tisíce svazků náboženské literatury ze zahraničních a exilových nakladatelství.

V letech 1983 až 1984 získal Michal Holeček cyklostyly dva a tiskl až 350 kusů časopisu měsíčně. Stejně tak náboženskou literaturu nebo třeba skripta pro tajně studující kněží. Tahal domů balíky papíru, nakupoval barvy. Pro „Informace o církvi“ měl asi 20 stálých odběratelů. Dodával jim obálky po desítkách kusů „Íčka“, oni pak „Íčko“ šířili dál. Patřili k nim salesiáni, dominikáni, hudební režisér Vlado Koronthály, který dirigoval sbor v kostele u sv. Jakuba, nebo chartista Václav Benda. Do Ostravy a Kežmaroku posílal Michal Holeček časopisy poštou. Za deset let spotřeboval 600 balíků papíru. Vážily přes půl tuny.

„Velice jsme uvítali možnost tisku cyklostylovou technikou. Byl to kvalitativní skok, který umožnil zvýšit počet výtisků až do čtyřmístných čísel a nabídnout texty v kvalitě blížící se řádnému tisku. Našli se odvážní distributoři Adolf Rázek, Michal Holeček, Vladimír Fučík a další, kteří samizdat šířili po Čechách, Moravě a částečně také na Slovensko,“ napsal Oto Mádr ve svých vzpomínkách vydaných po roce 1989 pod titulem „Zápasy o Boží věc“.

Maminka se bojí jinak

„Z interní zprávy StB z podzimu 1984 vyplývá, že ‚Informace o církvi‘ se pro ně staly problémem. Pravděpodobně kvůli masovému šíření po celém katolickém a opozičním Československu, nadto s velkým přesahem do zahraničních, převážně exilových médií,“ poznamenal Michal Holeček ve své rekonstrukci desetileté historie „Íčka“, sepsané v 90. letech. Když na jaře začalo stíhání tajného salesiána Josefa Dolisty, Michal Holeček už věděl, co se sluší udělat. S páterem Josefem se znal osobně a zprvu musel salesiána přemlouvat, aby se zveřejněním své obžaloby souhlasil. Obával se, že by mu to mohlo přitížit. „Opak se ukázal pravdou, protože když obžaloba vyšla, dozvěděl se páter Josef, že soud byl zrušen,“ vzpomíná.

Přes den pracoval v kanceláři podniku Textil Středočeský kraj na Staroměstském náměstí, aby uživil rodinu. Odpoledne s dětmi, aby pomohl manželce. Plínky, večeře, čtení před spaním. V noci cyklostyl a samizdat. Nejstarší syn Jakub se narodil v roce 1978. O rok později přišla na svět Marta. Roku 1981 Jáchym a za dva roky Anežka. V roce 1985 měl Michal Holeček čtyři děti. Přitom věděl, že jednou spadne klec. Věděla to také žena Helena. „Prokázala neobyčejnou statečnost. Maminka se bojí víc a jinak než tatínek, který si hojí své svobodomyslné ego – když to řeknu blbě. Snažil jsem se dělat odboj, ovšem manželka to odnášela se mnou a měla strach o děti. Měla strach za mě. Celá ta léta, celých těch deset let prokazovala neobyčejnou statečnost,“ říká.

Byl si jistý, že dělá naprosto legální věci. Ovšem Státní bezpečnost to měla za nelegální. V tom se neshodli. Snažil se proto o konspiraci, přesto tušil, že jednou spadne klec a přijde postih. Tiskl křesťanský samizdat v době, kdy komunistický režim stíhal lidi za to, že dělali věci, na které měli právo, ale státní moc jim to zakazovala. „Rozpor mezi nespravedlností a formálně správným zákonem byl velký a já věděl, že jednou si pro mě přijdou. Nějaké debaty v hospodě a v bytech o tom, že bolševik je vůl, to už procházelo celkem běžně. Ale tiskoviny? Na ty byli opravdu alergičtí. Ať šlo o samizdaty vyráběné doma nebo pašovanou literaturu,“ vzpomíná.

V cele předběžného zadržení na Ruzyni věznili Michala Holečka dvakrát 48 hodin. Nejprve domovní prohlídka, po ní první „osmačtyřicítka“, od čtvrtka do soboty. Potom ještě jedna, neděle až pondělí. „Byla to místnost v suterénu. Možná dva a půl krát čtyři metry. Turecký záchod v koutě. Dvě postele, ale byli jsme tam tři. Jeden spal na matraci,“ vzpomíná Michal Holeček.

Sdělili mu obvinění z trestného činu maření státního dozoru nad církvemi. Že ho nebudou mlátit, tím si byl celkem jistý. Ovšem přesto měl strach. Nevěděl, jak bude ve vězení dlouho, zda z toho nebude vazba. Bál se o manželku a děti. Jak to prožívají? A co si bez něj počnou? „Koukejte, bude víkend. Venku tak krásně zapadá slunce a vy byste mohl být s dětmi. Tak nám něco řekněte, ať vás můžeme pustit,“ naléhali na něj v pátek v podvečer. Chtěli, aby potvrdil jména dalších lidí, kteří se na přípravě a distribuci samizdatu podíleli. Neřekl jim nic. „Dvořák? No samozřejmě, kdo by neznal Dvořáka,“ přikyvoval a začal mluvit o hudbě.

Už jsem se nemusel skrývat

Poslouchat vyprávění Michala Holečka vyžaduje velké soustředění. Každá věta je nabitá informacemi. Jeden detail střídá druhý. Jména. Data. Souvislosti. Jen dvakrát se během natáčení pro Paměť národa významně odmlčel. Hledal slova a hlasitě polykal. „Co se děje?“ padla otázka. „Přece dojetí…“ hlesnul a opět polkl. „Myslel jsem si, že se tomu vyhnu, ale už je to tu zase.“ Poprvé se to stalo, když Michal Holeček vyprávěl, jak na Silvestra 1974 poslouchal na Svobodné Evropě vysílání pro „Michala ze Slovenska“. Podruhé, když vzpomínal na svůj návrat z vězení a manželka vyprávěla, co se doma mezitím dělo.

S takovou vlnou solidarity se dosud nesetkal. Jen o ní slyšel. Přicházeli známí, stejně jako úplně cizí lidé a nabízeli pomoc. „Zašli na nákup, prali prádlo, žehlili plínky pro děti. Zatímco manželka běhala po úřadech, vlítla až na ministerstvo vnitra, protože estébáci jí ani neřekli, kam mě vlastně vezou,“ popisuje. 

Mluvčího Charty 77, zakladatele Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, politického vězně a pronásledovaného kněze Václava Malého do té doby Michal osobně neznal. Dosud se tak významným disidentům vyhýbal, aby zachoval alespoň nějakou formu konspirace. Teď seděl Václav Malý u Holečků v kuchyni a srdečně Michala vítal. „Najednou přišel ohromný pocit uvolnění. Soudruzi už mě odhalili, takže já už se před nimi nemusím skrývat,“ vysvětluje. Dvě čísla „Informací o církvi“ si dal pauzu. Ani je neměl na čem tisknout. Ovšem potom to rozjel znovu.

„Jak mám popsat pocit permanentního strachu? Těžko. Ale tyhle špatné zkušenosti vyvanuly. Převálcovalo je všechno to pozitivní, co vám vyprávím. Až mě to tady takhle sebralo,“ omlouvá se Michal Holeček za své dojetí. „Zvítězil pocit vnitřní svobody, jako když mi na Svobodné Evropě pouštěli písničky ke křtu… Já malý, já ne mocný, já jeden malý člověk jsem dokázal stát víceméně rovně proti tomu blbému režimu. To přehlušilo rozbité fasády na domech. Normalizační bezútěšnost. A hlavně člověk cítil, že se to hýbe. Že jsem díky tomu, co jsem dělal, seznámil sebe i manželku s vynikajícími lidmi – s Jiřinou Šiklovou, s Věrou Roubalovou, s Paloušovými, a mohl bych mluvit o dalších… Nebylo to něco za něco, ovšem svým způsobem to nebylo tak hrozné, jak se to zvenčí zdálo,“ říká.

V rámci akce „Saturn“ byl Michal Holeček obžalován se čtyřmi dalšími lidmi – Vladimírem Fučíkem, Adolfem Rázkem, Květou Kuželovou, Václavem Dvořákem. Všichni se podíleli na rozmnožování a šíření křesťanského samizdatu. Shoda příznivých okolností, mezinárodní ohlas případu a kritika československého režimu ze zahraničí zřejmě vedly k tomu, že byl Michal Holeček u soudu zbaven obžaloby a mírné tresty vězení, které v procesu padly, byly pouze podmínečné. „Velkou roli mohla také sehrát skutečnost, že to Státní bezpečnost i prokurátor prostě špatně vyhodnotili,“ vysvětluje Michal Holeček mírné důsledky tak monstrózní a pečlivě plánované akce. „Obžalovali nás z maření státního dozoru nad církvemi. To byl ale nesmysl.“

V listopadu 2007 pořádala Katedra žurnalistiky Filozofické fakulty Katolické univerzity v Ružomberoku konferenci o samizdatové náboženské literatuře v Československu před rokem 1989. Michal Holeček byl jedním z pozvaných účastníků a spoluautorem sborníku pod názvem „O hodnotě samizdatu“. V závěru své kapitoly píše: „Dnes, kdy je samizdat předmětem studia, seminárních prací a domácích úkolů, mi z té doby zůstává pocit, že přes všechny nedobré životní kompromisy jsem alespoň jeden neudělal, a to vazalskou smlouvu s komunismem – ďáblovým levobočkem –, a řekl jsem se Sváťou Karáskem ďáblovi své ne. Zůstala mi z té doby hrstka nejspolehlivějších přátel. A také údiv a obdiv při pohledu na stovky a stovky exemplářů českých i slovenských samizdatových titulů.“