Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

prof. PhDr. Anna Hogenová (* 1946)

Jestli chceš učit, tak musíš

  • narozena 23. října 1946 ve Flájích v severních Čechách

  • dětství strávila u prarodičů v Příbrami

  • později vyrůstala v Žatci

  • od roku 1964 studovala na FTVS UK, později pak na FF UK

  • v roce 1975 vstoupila do KSČ

  • v roce 1978 získala doktorát na FF UK

  • během 80. let se obrátila k fenomenologii, ve které hledala protipól probíhající normalizace

  • ve stejné době také vyučovala marxismus-leninismus na FTVS UK

  • v roce 1989 byla studenty zvolena do revolučního výboru FTVS UK

  • v roce 1992 byla habilitována na docentku

  • dnes přednáší na Pedagogické fakultě a Husitské teologické fakultě UK

Dětství plné přesunů

Anna Hogenová, rodným příjmením Stočesová, se narodila 23. října 1946 v severočeské obci Fláje, kterou počátkem šedesátých let pohltila stejnojmenná vodní nádrž. Komplikovaná rodinná situace způsobená otcovým neúspěšným pokusem o přechod hranic však zapříčinila časté změny bydliště. Část raného dětství tedy pamětnice prožila v Záluží u Mostu a později ji maminka umístila k prarodičům do Příbrami. I navzdory tomu, že město založené na hornictví bylo v padesátých letech rozšiřováno v dobovém budovatelském duchu, vzpomíná na tamní pobyt ráda. Obraz točitých schodů vedoucích do uspořádané kuchyně vonící po buchtách ovlivnila především osoba dědečka, který se během první světové války účastnil legionářských bojů v Rusku. Anna o svých prarodičích dodnes hovoří se zvláštní vroucností.

Jedním z obvyklých povolání, která bývalí legionáři později vykonávali, byl prodej v trafikách nebo práce u dráhy. Dědeček trpící celoživotními následky prostřeleného kolena spadal do první ze zmíněných kategorií. Dětství, které společně s babičkou vytvořili pro svou vnučku, bylo podle jejích slov nejhezčím obdobím života. „Ti dva k sobě měli nádherný vztah. Myslím si, že to bylo dáno také tím, co děda prožil. Prostě už viděl věci jinak a rodina pro něj byla vždy na prvním místě,“ vzpomíná Anna a zdůrazňuje také masarykovský étos, který jí tříletý pobyt v Příbrami vštípil.

Před nástupem do čtvrté třídy se Anna přesunula do Žatce, matka se opětovně provdala, za jistého Karla Tomana. Příjezd do nového domova pro ni znamenal nejen soužití s novou, nevlastní sestrou, ale i změnu příjmení. Pamětnice už se tedy nejmenovala Stočesová, ale Tomanová, což jí ve škole vyneslo přezdívku odpovídající jejímu dospívajícímu charakteru. Žatečtí spolužáci jí tak od určité doby neřekli jinak než Atomanová, zkráceně pak Atomová. Toto přízvisko ji provázelo i na gymnáziu, kde se setkala s mladým učitelem českého jazyka Zdeňkem Svěrákem a matematikem Oldřichem Hladem, který se později stal ředitelem pražského planetária. Aktivní češtinář se začal v Žatci hned po nástupu realizovat a postupně se studenty gymnázia sestavil divadelní soubor. „Atomová“ v něm sice chyběla, nadšeně však dodává, že její životní dráhu ovlivnil trochu jiným způsobem: „Svěrák říkal, že taky moc rychle mluvím, a proto mě do svého divadla nevzal. Jeho výklad češtiny mě však později přivedl ke studiu na filozofické fakultě.“

Obrovská zrada

Rok 1964 pro Annu znamenal definitivní opuštění chmelařského města i temných chodeb pod jeho náměstím, kam si kdysi chodívala se svou partou hrát. Po úspěšných přijímacích zkouškách na fakultu tělesné výchovy a sportu se přestěhovala do Prahy. „Tělocvik měl tehdy obrovskou váhu a byl hodně politizován. Přišlo nám to normální a neřešili jsme to. Myslím, že jsme v té době byli takoví… byli jsme mladí,“ vysvětluje pamětnice svou tehdejší naivitu vůči společenskému dění.

Ve druhé polovině šedesátých let se studentka tělesné výchovy Anna rozhodla pro vstup na filozofickou fakultu. Doba celkového společenského uvolnění probíhajícího v posledních letech dekády však i na poli této univerzity podléhala vzorcům obecně uplatňované politiky strachu, a to jak v podobě pedagogů donášejících StB, tak i ideologicky konstruovanou předmětovou skladbou. „Vyletěla jsem jak z politické ekonomie, tak z vědeckého komunismu. Na tyto zkoušky se chodilo s tím, že nemůžeme přesně vědět úplně všechno, co po nás budou chtít. Lidé, kteří tyto předměty zkoušeli, nám nejspíš nechtěli cíleně ubližovat. Bylo však cítit, že si potřebují dokázat, že jsou na filozofické fakultě správně, že na to mají,“ popisuje pamětnice souvztažnosti, které v jejím vyprávění dostávají patřičný kontext až po desítkách let.

Zárodky takovéto atmosféry v období Pražského jara však zavdávají podněty k opatrnějšímu čtení celkové politické situace, jejímž vyhřeznutím se nakonec stal vstup sovětských vojsk na území Československa v srpnu 1968. Takovýmto dějinným ostrohledem však v kýžené době disponoval jen málokdo. K většině těch, kteří si mysleli, že se sled událostí vyvine v pozitivním duchu, patřila i Anna. „Opravdu jsme věřili, že přijde dobrý život. Opravdu,“ opakuje počáteční příslovce svým pronikavým hlasem ve studiu Paměti národa a stvrzuje tak i následující odsouzení počátku okupace: „Když přišli Rusové, tak to byla šílená zrada, ale zase to nebylo jednoznačné. Pamatuji si, že jsem jezdila bez papírů na skútru mezi tanky a mluvila s těmi vojáky. Byla jsem z toho, co se tehdy stalo, dost zoufalá. Měla jsem na ty Rusy vztek, strašlivý vztek. Když ovšem mluvíte s těmi stošedesáticentimetrovými hubenými kluky, kteří vůbec netuší, kde jsou… tak na ně vztek mít nemůžete.“

Jestli chceš učit, musíš do strany

Pamětnice popisuje události, které později odstartovaly normalizaci, jako dějinnou komedii v duchu Hegelovy filozofie. Ilustrací tohoto přirovnání budiž nejen kanystry s německými nápisy připevněné na zadních náraznících ruských tanků, ale hlavně strukturální změny, které postihly každou instituci v našem státě. Pohovory o souhlasu s okupací i vynucené vstupy do KSČ se staly denním chlebem. Jednou z nejprověřovanějších profesí byli logicky všichni pedagogové, od základních až po vysoké školy.

Stejný osud neminul ani Annu, která v té době učila na smíchovské průmyslovce. Vysvětluje, co ji přivedlo do řad komunistické strany. „Proběhlo to tenkrát tak, že jsem přišla na komunistický výbor Prahy 5 a oni se mě ptali, proč tam vstupuji, a já jsem řekla, že mě k tomu vedou etické důvody. Zeptali se tedy jaké a já jsem jim odpověděla, že bych chtěla, aby si občané byli opravdu rovni, poněvadž to pokládám za něco, co je dobré pro etiku. Pravý důvod byl však ten, že jsem byla rozvedená a zůstala jsem s dcerou sama. Dostala jsem práci na rok a potřebovala jsem pracovat i nadále. Tehdy mi řekl vedoucí KSČ na průmyslovce: ‚Jestli chceš učit, tak musíš,‘“ rekonstruuje Anna své nepříjemné vzpomínky a po chvíli mlčení dodá: „V podstatě to bylo tedy tak, že jsem tenkrát zklamala. Nebyla jsem silná.“

Na přetřes přišlo téma etiky ještě jednou, a to právě díky jejímu možnému masarykovskému výkladu. Pamětnice k ní tenkrát svou inklinaci nepopřela, přesto do komunistické strany vstoupila. „Šlo to strašně po másle, protože potřebovali mladé lidi,“ říká a trochu tím odkazuje i k nastávajícím normalizačním létům, kdy národ jako by zapomněl na etiku jakéhokoli ražení a k tomu, co totalitní režim prováděl, se stavěl netečně. Řešení, které aplikovala tehdy čerstvá studentka doktorandského programu, bylo značně subjektivní, ale zcela logické. Proti utaženému aparátnímu fungování se dá z mentálního hlediska bránit jediným způsobem, a sice obrátit pozornost směrem k vlastní duši.

V době, kdy se k pamětnici dostaly poprvé knihy praotce fenomenologie Edmunda Husserla, byla už ve druhé polovině svého doktorandského výzkumu, zaměřeného na tvorbu Vladislava Vančury. Jeho osud levicového intelektuála vyloučeného z prvorepublikové KSČ se mohl jevit analogický k příběhům jiných spisovatelů, kteří nakonec stáli u sepsání Charty 77. Tento dokument se Anně dostal do rukou také, paradoxně ve stejném období jako ilegálně šířená verze ideologického spisku Adolfa Hitlera Mein Kampf. Osudově definovaná komparace tak pamětnici vedla k ještě většímu prohloubení zájmu o filozofii analyzující vztah lidského jsoucna a vnímání okolního světa.

Svou rigorózní práci obhájila v roce 1978, tedy rok po smrti profesora Jana Patočky, prvního mluvčího Charty 77, umučeného estébáky. Právě jeho spisy na počátku osmdesátých let vnímala nejintenzivněji a začala je vyhledávat i přes tvrdou cenzuru, která na ně byla uvalena. Po neúspěšném kontaktování filozofových příbuzných se několikrát vydala do Klementina, kde si mohla ve speciální skleněné kukani číst a někdy i vypisovat poznámky z jeho nejslavnější knihy Přirozený svět jako filozofický problém. Byla to však stejná doba, kdy začala přednášet na fakultě tělesné výchovy a sportu moderní filozofii a v té době i povinný předmět marxismus-leninismus.

Při nahrávání pro Paměť národa je i tento bod jejího osudu jaksi zlomový. Místy špatně hledá slova. Z rozvážnosti, kterou do svého vypravování vkládá, je náhle patrné vědomí jasného rozporu v oné dějinné komedii, kterou s ní osud sehrál. Při vyslovování spojení marxistická filozofie je nutné upozornit ji na fakt, že oficiálně vyučovaný předmět nesl i Leninovo jméno. Přesto je evidentní, že se ideologicky zabarvenou látku rozhodla přednášet mnohem odvážněji než řada jiných univerzitních kolegů. Marx se v jejím výkladu ocitá v kontextu soudobých i antických filozofů. Z toho, co Anna říká, je evidentní, že její přednášky nutily posluchače analyzovat, komparovat a přemýšlet, což v polovině osmdesátých let rozhodně nebyla běžná praxe.

Absence pomstychtivosti

Epicentrem událostí 17. listopadu 1989 se staly univerzity. Podobně tomu bylo i na fakultě tělesné výchovy a sportu, která sice nepatřila k prvotním šiřitelům revoluce, ale poměrně rychle se k dění přidala. Annin netradiční vklad do jindy nenáviděného předmětu jí automaticky vynesl velkou popularitu u většiny studentů, kteří ji bez rozpaků nominovali do stávkového výboru. S nadšením pak prožívala týdny konce roku vedoucí ke změně politických poměrů. Vysokoškolské prostředí bylo v tomto ohledu opětovně jakousi vlaštovkou, a proto se už v době velkých celorepublikových protestů v posluchárnách běžně objevovali lidé jako třeba Radim Palouš.

„Chodila jsem na ty schůze a jediné, z čeho jsem měla strach, bylo, že přijde jakobinismus a budou se stínat hlavy. Řekla jsem, že v takovém případě tam být nechci,“ vzpomíná Anna na jednání výboru. Nakolik radikálně se v zimních měsících roku 1990 stínaly hlavy během zasedání takzvaných etických komisí, však posoudit nechce. Skupina vedená filozofem Pavlem Koubou tehdy doporučila odchod většiny pedagogů, se kterými hovořila. Pamětnice se nakonec stala jedním ze dvou lidí, kteří mohli na fakultě setrvat, mimo jiné také proto, že se za ni během revolučních událostí postavila většina studentské obce. „Při těch sezeních jsem byla, poslouchala jsem otázky a dodnes si pamatuji i odpovědi některých lidí. Bylo to tenkrát docela… no, nepěkné to bylo. Dost často to bylo hodně takové… zbabělé,“ popisuje vzniklou atmosféru a oceňuje, že ti, kteří pohovory vedli, v sobě neměli žádnou pomstychtivost.

O touze mstít se nelze v porevolučních letech hovořit ani u filozofických kolegů, kteří se na rozdíl od Anny v přednáškových aulách za normalizace objevit nesměli. V akademických kruzích se postupně začala seznamovat s lidmi jako Jan Sokol nebo Zdeněk Pinc, ke kterým zprvu přistupovala se zvláštní pokorou, způsobenou odlišnostmi jejich životních drah. V popisu spolupráce i osobních vztahů však nešetří superlativy a obdivem k jejich shovívavosti: „Byli k nám hrozně hodní. Oni se na nás nezlobili. Já jsem myslela, že se budou zlobit, ale oni nás dokonce zvali i na narozeniny.“ Kapitolu porevolučního narovnávání pozic uzavírá pamětnice krátkou historkou o seznámení se spisovatelem Jiřím Stránským: „Tenkrát mi řekl věc, která mi pomáhala přežít. Ve vězení prý pochopil, že z nenávisti proti komunistům se nedá žít celý život.“

Filozofie, která neslouží moci

V roce 2001 Anna začala přednášet na pedagogické fakultě, kde společně se svými kolegy udržuje téma fenomenologie. S důrazem na to, že se absolventi školy budou pohybovat převážně v pozicích těch, kteří by měli mladším generacím otevírat prizmata vidění okolního světa, považuje tuto orientaci výuky za správnou. Starost o vlastní jsoucno by měl mít pedagog i student a pamětnice to díky kontextu vlastního životního příběhu vkládá do každé ze svých aktuálních přednášek.

Hegelova dějinná komedie však nikdy nezůstává neuzavřená. Se změnami společenské atmosféry se mění i přístup k pozici mocenských aparátů. Za takový je možné považovat i školství a do něj spadající učení toho, jak učit. Zdánlivě fluidní fenomenologický pohled na svět jako by patřil spíše do divokých devadesátých let. Na univerzitách je tak systematicky nahrazován filozofií technokratickou, často podobnou té, která ještě před třiceti lety nabývala futuristických plánovacích forem vytěžených z Marxova Kapitálu. Stejný osud má nyní potkat i skupinu kantorů, jejíž součástí je na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy i Anna. S důrazem na každou slabiku tedy říká: „Filozofie je opravdová pouze tehdy, pokud neslouží cílům moci.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: 10 pamětníků Prahy 10

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu 10 pamětníků Prahy 10 (Martin Netočný)