Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Horst Hofmann (* 1940)

Mám to tady rád

  • narozen 14. listopadu 1940 v Broumově v německé rodině

  • v roce 1942 mu zemřel otec na tyfus

  • po válce byli vystěhováni z bytu a zbaveni majetku

  • díky matčině kvalifikaci nebyli určeni k odsunu

  • mládí prožil v malé skupině německých chlapců v českém prostředí

  • po škole si nemohl vybrat povolání

  • po vojně prošel různými zaměstnáními v pozici nekvalifikovaného dělníka

  • celý život prožil v Broumově

Horst Hofmann pocházel z broumovské německé rodiny. Narodil se během druhé světové války v roce 1940. Jeho otec podlehl tyfu, v roce 1942 zemřel v broumovské nemocnici, aniž kdy nastoupil do německé ozbrojené moci. Matka zůstala sama s dvěma dětmi, pamětník měl ještě o devět let starší sestru Trude.

Nejranějšími vzpomínkami Horsta Hofmanna jsou výjevy s německými a sovětskými vojáky. Vzpomíná, jak němečtí vojáci zahazovali zbraně a výstroj, jak prchali a snažili se vyhnout sovětskému zajetí. Sovětští vojáci prý přišli vzápětí za nimi a Broumov obsadili, pamětník si vzpomíná na jejich koně, kteří se pásli na loukách po okolí.

Ty hračky si nemůžeš vzít

Po osvobození následovala odplata namířená vůči všemu německému, nejinak tomu bylo i na Broumovsku. Ve srovnání se známými událostmi například v Ústí nad Labem však vše proběhlo víceméně bez krveprolití. Dům rodiny pamětníka byl obklíčen sovětskými vojáky a příslušníky revolučních gard, na které vzpomíná ve zlém jako na „rabovací“ gardy. Němečtí obyvatelé museli opustit byty s 25 kilogramy zavazadel na osobu, byli přinuceni shromáždit se u brány pozemku svých baráků a zbaveni i části toho majetku, který si nesli s sebou.

Horst Hofmann vzpomíná: „Když přišly rabovací gardy, jak tomu říkali ti starší, já jsem měl hračky a ty hračky jsem měl dané do takového sportovního pytle. A ten dotyčný pán mně řekl, že to si nemůžu vzít.“ Dospělí byli označeni páskami, následně se museli pěšky přesunout do dřevěných baráků „nějakého lágru“. Zde žili nějakou dobu, kterou pamětník není schopen přesně určit.

Odsunu, který postihl velkou část místního německého obyvatelstva, se rodina pamětníka vyhnula díky pracovnímu zařazení matky. Pracovala v broumovské textilní továrně na spřádacích strojích a namísto vystěhování do Německa dostala za úkol zaškolovat nové pracovníky. Až do penze pracovala v podniku Veba. V Československu zůstala i starší sestra pamětníka, která po válce pracovala v mlékárně v Polici. Pamětník z dětských let vzpomíná na okamžiky, kdy chodil s matkou na nádraží loučit se s přáteli, kteří odjížděli s transporty do Německa.

Perná školní léta

S ročním zpožděním začal Horst Hofmann od sedmi let navštěvovat českou školu. Toto zpoždění přičítá svému německému původu. „Jelikož jsme byli Němci, tak jsme mohli jít do školy až od sedmi let. Samozřejmě jsme neuměli ani klápnout česky, tak to bylo taky těžké,“ dodává pamětník. Tou dobou mluvil pouze německy a násilná integrace do českého prostředí neprobíhala jednoduše. S několika dalšími chlapci z německých rodin tvořili ve třídách oddělenou skupinu, která se občas potýkala s agresí za strany ostatních dětí.

Školu popisuje pamětník jako „taková ta perná léta“. Nicméně na české učitele vzpomíná v dobrém a většinu z nich dnes hodnotí jako vstřícné a nepředpojaté osobnosti. Česky se učil pouze ve škole, s kamarády dál komunikoval v němčině, jeho matka česky nemluvila a sestra se brzy osamostatnila. Ve výuce měl proto značné problémy a jeden z vyšších ročníků musel dokonce opakovat.

Chtěl být horníkem, musel do textilky

Po absolvování základní školy chtěl nastoupit jako horník, jeho žádost však byla zamítnuta stejně jako všechny další pokusy najít si práci dle vlastní volby. Tak jako matka a mnoho dalších místních Němců musel nastoupit do broumovské textilní továrny Veba. „Pro mě jiné zaměstnání nebylo než pokračovat v tkalcovství. Což jsem nechtěl akceptovat, přihlásil jsem se na horničinu.“ 

Přestože tam platové i pracovní podmínky nebyly nijak špatné, spokojený tam nebyl, snažil se odejít a nakonec pracoval u Pozemních staveb. V 18 letech musel jít na vojnu, byl přidělen k strážní rotě v Olomouci. Po vojně vystřídal několik různých profesí, pracoval jako popelář, zedník atd., až zůstal na jednom postu v rámci melioračních prací. Měl rád přírodu, a tak se s takovou prací smiřoval těžce. 

Od mládí se angažoval v mysliveckých spolcích, což mu často komplikoval jeho původ. Měl například problémy s povolením pro držení loveckých zbraní, nicméně v době určitého uvolnění v šedesátých letech byl dokonce nějaký čas předsedou mysliveckého spolku v Hejtmánkovicích. Kontakt s mysliveckým prostředím udržuje dodnes (2019), les je jeho celoživotní zálibou a v myslivosti pokračují i jeho potomci.

Horst Hofmann nikdy netíhl k tendencím přiklánět se k německému prostředí či účelově vyhledávat německou kulturu. Německé prostředí Broumova, zčásti zlikvidované poválečným odsunem, bylo ještě dále zredukované emigracemi několika zbývajících občanů německé národnosti po roce 1968. Pamětník postupně ztratil příležitost k německé konverzaci a v rozhovoru přiznal, že němčinu značně pozapomněl. Namísto nacionální příslušnosti se cítí být především regionálním broumovským patriotem.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Královehradecký kraj

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - Královehradecký kraj (Zdeněk Horák)