Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

MUDr. Vilém Hofman (* 1937)

• narodil se 5. srpna 1937 v Jičíně

• otec Václav Hofman vedl počátkem války odbojovou skupinu Mafie v Jičíně

• v červnu 1941 otce zatklo gestapo

• v únoru 1942 otec Václav Hofman zemřel v koncentračním táboře Osvětim

• zažil květnové povstání roku 1945 v Jičíně

• roku 1955 odmaturoval

• vystudoval stomatologii v Hradci Králové

• pracoval jako vedoucí lékař v Hořicích

• roku 1967 vstoupil do KSČ

• v roce 1970 ho kvůli nesouhlasu s invazí vojsk Varšavské smlouvy vyškrtli z KSČ

• mohl dál působit jako lékař, ale měl problémy s příslušníky StB

• v listopadu 1989 se účastnil demonstrací v Jičíně

Vilém Hofman si svého tatínka moc neužil. Václav Hofman na okresním úřadě v Jičíně založil hned po německé okupaci odbojovou skupinu Mafie. Když byly Vilémovi čtyři roky, přišlo si pro otce domů gestapo. „Já sám jsem přímo u toho nebyl, protože jsem si hrál na zahradě s kamarádem. Jakmile pro něho přišli a odvedli ho, maminka pro mě běžela na zahradu, abych ho ještě viděl.“

Tatínkovi přikázali, aby odevzdal své rádio, na kterém poslouchal vysílání z Londýna a které tedy nesl s sebou. Vilém na něho volal: „Táto, kam neseš to rádio?“ To bylo naposledy, co tatínka viděl. V Jičíně ho vyslýchal Kurt Max Walter Richter, který se vyznačoval mimořádnou krutostí. Drželi ho nejdříve ve věznici ve Valdicích, kam mu s maminkou mohli nosit čisté prádlo. Pamětníkovi utkvěla vzpomínka, jak tuto cestu alejí z Jičína jezdil na tříkolce.

Později Václava Hofmana převezli do Malé pevnosti v Terezíně, odkud ho pak dopravili do koncentračního tábora Osvětim. Pětadvacátého února 1942 tam zemřel na zápal plic, což se ovšem rodina dozvěděla až po válce. Strohý telegram, který malý Vilém s maminkou obdrželi, se omezil na větu: „Manžel zemřel v koncentračním táboře Auschwitz.“

 

Předci bojovali v Haliči i u Arrasu

Vilém Hofman se narodil 5. srpna 1937 v Jičíně zvěrolékaři Václavu Hofmanovi a jeho manželce rozené Dostálové. Její tatínek Vilém Dostál pocházel ze zámožné a vlivné rodiny spolumajitele cukrovaru v Poděbradech. Živil se jako strojní inženýr a coby rakouského záložního důstojníka ho na začátku první světové války povolali do armády. V roce 1914 ho v Haliči zajali Rusové a odvezli do sibiřského města Barnaul. Jak pamětník vyprávěl, bylo zajetí v té době ze současného pohledu nepředstavitelné: „Oni měli jednak svého sluhu, jednak spoustu peněz, že si mohli najít ve městě ubytování v soukromí a jenom se museli čas od času hlásit.“ Rodina od dědečka dostávala pohlednice, dopisy a například i fotografii v novém kožichu, který si tam zakoupil. Zahynul v roce 1917 při požáru. Pamětník schraňoval dědečkovy ohořelé osobní věci včetně kapesních hodinek.

Dalším členem Dostálovy rodiny, který se účastnil bojů první světové války, byl Vilémův prastrýc Václav. Podařilo se mu vstoupit do francouzské Cizinecké legie a v roce 1915 ho přiřadili k rotě Nazdar, nasazené v bitvě u Arrasu. Václav Dostál v ní 9. května 1915 padl. Pamětník vlastnil unikátní snímky pořízené prastrýcem v zákopech den před bitvou, na nichž byl zachycen i malíř František Kupka. Ve dvacátých letech odhalili Václavu Dostálovi na vile v Poděbradech, kde se narodil, slavnostně pamětní desku.

Druhý prastrýc Adolf B. Dostál první světovou válku přežil, zmizel potom ovšem v Polsku a rodina o něm již neslyšela. Teprve nedávno Vilém při svém bádání překvapivě zjistil, že prastrýc si v Polsku založil novou rodinu, v roce 1939 ho povolali do armády a Sověti ho společně s tisíci polskými zajatci zavraždili u Katyně.

 

Hrál si na vojáky

Jedna z prvních pamětníkových vzpomínek je spjata s jeho tatínkem veterinářem. Někdy jezdíval přímo k sedlákům na statek a stávalo se, že vzal malého synka s sebou. Jednou se mu cestou porouchalo auto a on Viléma zanechal na místě a šel pro pomoc. Tříletý kluk se cítil opuštěný a výlet tedy skončil velikým pláčem. O otce kvůli zatčení gestapem brzy přišel. Detaily spojené s jeho odbojovou činností pamětník neznal, věděl jen, že poslouchal zahraniční rozhlas a informace předával dál.

V květnu 1942 se pamětník shodou okolností ocitl na místě, kde se odehrál zásadní čin domácího odboje. Jel totiž s maminkou na návštěvu k její sestřenici do Libně. Tam se nacházeli i 27. května, kdy došlo k atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Když v té době někdo přicestoval z jiného města, měl za povinnost se policejně přihlásit. Vilémova maminka to neudělala s tím, že to na pár dní nestojí za to. Pamětník si z jejího pozdějšího vyprávění pamatoval: „V noci zazvonilo, přišel gestapák s českým strážníkem a kontrolovali, jestli jsou všichni přihlášení. Bylo zjištěno, že maminka a já nejsme. Maminka říkala, že gestapák něco řekl, tomu nerozuměla a jenom pak slyšela českého strážníka, který německy řekl: ‚Jak si budete přát, ale snad to není nutné.‘“ Gestapák nakonec mávl rukou a odešli. Mohl také ale reagovat jinak a kdoví, jak by Vilém s maminkou dopadli.

Vilém začal navštěvovat obecnou školu v roce 1942. „Nejdřív jsme se museli naučit zdravit zdviženou pravicí.“ S kamarádem si po škole hráli na vojáky, a protože jediní, které znali, byli ti němečtí, vykřikovali při pochodování do rytmu: „Ein Mann, eine Frau, ein Kind.“ Kamarádil se i s chlapcem ze sousedství, který pocházel z česko-německé rodiny. Jeho otec a bratr bojovali v německé armádě a on vyprávěl válečné historky, ve kterých byli němečtí vojáci nejstatečnější.

 

Obložený chlebíček s dortem

5. května 1945 v Jičíně pršelo a pamětník se s maminkou vracel z promítání filmu Kačka Vomáčená. Viděli diskutující skupiny lidí a z rozhlasu hovořil tehdejší starosta Klouček, který vyzýval ke klidu a nabádal obyvatele, aby sami nic nepodnikali. Vzpomínal: „Na náměstí byla spousta lidí, byli tam němečtí vojáci, měli rozestavěné kulomety.“ Teprve později zjistili, že probíhalo vyjednávání o německé kapitulaci, kterého se účastnil německý velitel jičínské posádky major Anhalt a právě starosta Klouček. Němci odmítli kapitulovat do rukou civilistů a městský rozhlas žádal, aby lidé donesli vojenské uniformy, které vlastní. Vilém vyprávěl: „Maminka doma našla otcovu uniformu, opasek a důstojnickou čepici a odnesla je půjčit pro tyto účely.“

Sovětská armáda do Jičína dorazila 11. května. Pamětník šel v kroji se svou třídou a panem učitelem Husovou třídou směrem na náměstí. „Před divadlem byly stánky a jičínské ženy měly připravené pohoštění. Měly tam obložené chlebíčky a dorty. Pro mě byl nezapomenutelný zážitek, když jsem viděl sovětského vojáka, jak měl v jedné ruce obložený chlebíček, v druhé dort, splácl to dohromady a kousal.“

 

Půdu ti vezmeme, dluhy na ní ale plať

Vilémova maminka byla za tatínkova života ženou v domácnosti a po jeho smrti dostávala vdovský důchod. Z jejího vyprávění věděl, že asi v roce 1950 obdržela dopis: „Z důvodů jejího nepřátelského postoje k současnému lidově demokratickému zřízení se jí snižuje důchod.“ Začala pracovat v Agrostroji, ale překvapivě se jí za pomoci soudce doktora Roubíčka podařilo nařízení zvrátit a získat důchod zpět.

Rodiny se dotkla i kolektivizace v padesátých letech, protože pamětníkův otec pocházel z rodiny velkostatkáře a zdědil půdu. „Přišlo rozkulačení a všechen majetek byl převeden do státního statku ve Tmáni. Dokonce to tehdy bylo tak, že oni se snažili po dědicích vymáhat třeba dluhy, které byly na statku.“ Maminku ničilo, jak musela neustále někam psát a vysvětlovat. Nakonec naštěstí nic platit nemusela.

 

Od chemie přes herectví zubařem

Po měšťanské škole nastoupil pamětník roku 1948 na jednotnou střední školu, po které se dostal na Lepařovo gymnázium. To se v roce 1953 díky školské reformě stalo jedenáctiletou střední školou, kde maturoval. Ve volném čase rád maloval a také už od dětství chodil do divadla.

Jeho teta Leopolda Dostálová byla herečkou Národního divadla a často je s maminkou zvala na představení. Později se sám ochotnickému divadlu v Jičíně věnoval. Studovat šel nicméně chemii, která ho díky výbornému učiteli bavila. Brzy zjistil, že tento obor nebude to pravé a snažil se dostat na akademii múzických umění, což se nepovedlo. Nakonec vystudoval medicínu v Hradci Králové a stal se zubařem.

 

Taková divadelní hra brzy ráno?

Pracovat začal v Hořicích, poté v Jičíně a později se stal vedoucím lékařem opět v Hořicích. V roce 1961 se oženil a postupně se mu narodila dcera Michaela a syn David. Uvolňující se atmosféru v šedesátých letech vnímal především skrze texty a témata v časopise Reportér a v Literárních novinách, které tehdy odebíral. Vzpomínal, že roku 1967 za ním přišel tehdejší primář Peter Hofman: „Podívej se, já si myslím, že doba je taková, že budeme potřebovat rozumné lidi, kteří by mohli ve straně něco udělat.“

Po rozmýšlení Vilém nabídku vstoupit do KSČ přijal. Za rok ale přišel 21. srpen 1968. Zrovna se ráno holil před odchodem do práce a poslouchal přitom tranzistorové rádio. Zprávám o tancích a shromažďujících se lidech nemohl uvěřit: „Proboha! Takhle brzy ráno a takováto divadelní hra? Co to je? Když jsem poslouchal dál, zjistil jsem, že to bohužel není divadelní hra, ale realita.“ Rozhodl se jít za svým šéfem na zubní oddělení v Jičíně, kde s kolegy probírali situaci. Na větší protesty v Jičíně si nevzpomínal, ale vybavil si tragickou událost ze září 1968, při které opilý polský voják zastřelil pana Veselého a paní Klimešovou, které znal.

Při stranických prověrkách, kde se ho ptali na jeho postoj ke vstupu vojsk, okupaci jednoznačně odsoudil. Překvapivě to pro něho nemělo následky v zaměstnání. Domníval se, že na své pozici mohl zůstat díky tehdejšímu řediteli Okresního ústavu národního zdraví, doktoru Jarolímkovi. Byl to sice komunista, ale rozumný a mnoha lidem pomohl, když je pod sebou nechal pracovat, přestože se vstupem vojsk otevřeně nesouhlasili. Vilémova pracovní pozice mu tedy zůstala, z KSČ ho ale roku 1970 vyškrtli.

 

Jistě chcete, aby vaše děti mohly studovat

Pamětník se v práci dostal do situace, kdy musel neustále řešit problémy s kolegou, který byl zvláštní a zřejmě trpěl psychickou poruchou. Situace došla tak daleko, že dostal za úkol tohoto kolegu vyhodit, pokud se nezmění. „Jenomže jsme nevěděli, že jeho švagr je majorem Státní bezpečnosti v Hradci Králové,“ vyprávěl. Jednoho dne Viléma zavolali z práce, když měl zrovna pohotovost, že s ním chce mluvit doktor Cícha z krajské správy Veřejné bezpečnosti. Domníval se, že se jedná o zubní ošetření, protože měl na starosti i stomatologickou péči okresního SNB.

„Jel jsem tam, načež on se mi představil a říkal, že je švagr doktora Lhotky a že byl požádán rodinou, aby mu pomohl a tak dále. Začal mi vyhrožovat, úplně jednoznačně vyhrožovat, že jistě chci, aby moje děti jednou studovaly a tak dále.“ Snažil se mu vysvětlit situaci a poté se rozešli. Tento major mu ještě čas od času zavolal a jen tak se ptal, jak se má a jestli je všechno v pořádku. Vilém si po dlouhém přemýšlení řekl, že mu kolega Lhotka nestojí za to a věc nechal být.

 

Chodil protestovat k valníku

O událostech ze 17. listopadu v Praze se dozvěděl z televizního zpravodajství. V Jičíně začala protestní shromáždění na tehdejším Gottwaldově náměstí s improvizovaným pódiem tvořeným valníkem. Vilém Hofman si vybavil, že přijel například herec Vladimír Brabec, který se omlouval za to, že hrál majora Zemana, přestože s ním vnitřně nesouhlasil. K hlavním postavám protestního dění v Jičíně patřil primář Vladimír Krátký, inženýr Vladimír Mikan nebo profesor Josef Novotný. Pamětník chodil na manifestace, ale sám se na organizaci akcí nepodílel.

Pro pamětníka byl rok 1989 zlomový i tím, že se v září rozvedl a v prosinci se znovu oženil. V demokracii bylo všechno nové. V roce 1993 si zařídil soukromou ordinaci v Libáni, kde žil se svou druhou manželkou i v roce 2021. Mladé generaci by přál, aby se jí podařilo udržet takový demokratický systém, kde by se všichni mohli svobodně vyjadřovat, a abychom byli stále součástí evropského společenství.