Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jitka Hochmanová (* 1938)

Člověku máme pomáhat, ne ho ničit

  • narozena 10. června 1938 v Brně

  • vyrůstala v Tišnově

  • otec i matka se za války zapojili do protinacistického odboje

  • otec Oldřich Kothbauer byl zatčen 24. srpna 1939 za nelegální držení letáků a roku 1942 zemřel v nacistickém vězení

  • matka Josefa Kothbauerová v odbojové činnosti pokračovala i po jeho zatčení

  • 8. prosince 1944 gestapo u jejich rodinného domu v Tišnově odhalilo úkryt zbraní

  • 25. dubna 1945 prožila Jitka s matkou, babičkou a tetou bombardování Tišnova

  • vystudovala gymnázium

  • nastoupila do Výzkumného ústavu vlnařského v Brně

  • později si doplnila vzdělání na Střední průmyslové škole chemické v Brně

  • po roce 1989 nastoupila na Přírodovědeckou fakultu Masarykovy univerzity v Brně

  • v letech 2003–2010 působila v Moravském zemském muzeu

Jitka Hochmanová (dívčím jménem Kothbauerová) se narodila 10. června roku 1938 v Brně, ve stejný den, jako o 33 let dříve její otec. Velkou část svého vyprávění se rozhodla věnovat svým rodičům, jejichž účast v protinacistickém odboji silně ovlivnila Jitčino dětství a její další život. Proto oslovila Post Bellum, aby se vzpomínky na ně a jejich aktivity uchovaly pro další generace.

Olinova cesta ke štěstí

Otec Oldřich Kothbauer pocházel z Tišnova, kde se 10. června roku 1905 narodil jako jeden ze dvou synů manželům Františku a Boženě Kothbauerovým. Matka Božena, rozená Kolářová, pocházela z Bystřice nad Pernštejnem a bohužel zemřela čtyři roky po Oldřichově narození. Otec si našel novou ženu, se kterou neměl ani Oldřich ani jeho starší bratr Miroslav moc láskyplný vztah: „Otec si později sehnal brigádu v tišnovském kině, kde pomáhal při promítání, aby si vydělal alespoň nějakou korunu a mohl si namazat krajíc, ale když se to macecha dozvěděla, tak tam přiběhla a musel peníze odevzdat jí,“ vypráví Jitka zprostředkované vzpomínky. Roku 1920 se rodina rozrostla ještě o dceru a Oldřichovi se narodila nevlastní sestra Vlasta, se kterou měl velmi hluboký a silný vztah.

První třídu Oldřich navštěvoval v Předklášteří, poté ve studiích pokračoval na měšťanské škole v Tišnově. Vyučil se strojním zámečníkem u pana Hejla v Tišnově, následně pracoval jako řidič ve Zbrojovce Brno (původně Československé závody na výrobu zbraní v Brně), nějakou dobu působil v Adamově ve firmě Vakuum oil company. Do Zbrojovky se vrátil po studiu střední průmyslové školy strojní na místo technického úředníka, což zásadně ovlivnilo další životní osud jeho i celé rodiny.

Se svou budoucí manželkou Josefou se podle dcery Jitky seznámil zřejmě v Sokole, jehož byli oba členy tělem i duší. Matka vzhledem k fyzickým indispozicím více duší, otec i tělem. Platil za velmi talentovaného běžce, zároveň také cvičil na nářadí. „Olin je starý nezmar, Olin má bojovné srdce, Olin se nedá. Naděje, úzkost a tužba, která se stydlivě skrývá v našem podvědomí se najednou projevuje otevřeně a zvolání ‚Oline‘ zachvátí cvičiště. Olin bojuje, Olin vítězí. Nedal se, nezklamal a nezalekl se silnějšího. Mnoho takových závodů vybojoval a v každém prokázal spolehlivost, statečnost a poctivost. Tyto vlastnosti provázely ho celý život. Olin byl Sokol tělem i duší,“[1] uvádí se v almanachu Bojem a utrpením ke svobodě, mapujícím osudy nacisty perzekvovaných členů Sokola.

Josefa Neumannová se narodila roku 1908 Bohumile a Stanislavu Neumannovým ve Vídni, stejně jako její sourozenci Anna, Karel a Vilma. Nejstarší Anna zemřela během první světové války. Zbytek rodiny se vrátil po vzniku samostatného Československa do Tišnova. Josefa vystudovala Vesnu, školu pro ženská povolání v Brně. Dcera Jitka vzpomínala, že ráda a výborně vařila, pekla, vyšívala a byla stejně jako otec výtvarně nadána.

Civilní svatba Oldřicha Kothbauera a Josefy Neumannové proběhla 16. února 1931, poté se mladý pár odstěhoval k manželčině rodině do Tišnova. Josefa měla po operaci slepého střeva velké problémy otěhotnět. Musela dojíždět do různých ozdravovacích středisek a lázní (především Františkových lázní), kde se seznámila například s Židovkou Idou Růžkovou, po jejímž osudu později Jitka pátrala a v nahrávce jej také zmínila. Podle Jitčina vyprávění se její matce podařilo otěhotnět díky židovskému lékaři Maxmiliánu Wassermannovi a vytoužená Jitka se za dlouhých sedm let od svatby páru skutečně narodila. Encyklopedie dějin města Brna uvádí, že v roce 1932 se narodil i syn Oldřich, o kterém ovšem Jitka nic neví a s největší pravděpodobností v útlém dětství zemřel.

My ti dáme závody, že na to budeš do smrti pamatovat

V době vypuknutí druhé světové války pracoval Oldřich Kothbauer v brněnské Zbrojovce. Podle Jitčina vyprávění se na základě rozkazu plukovníka Klímy dostal její otec v březnu roku 1939 do odbojové skupiny Obrana národa a navázal spojení s legionářskou skupinou v Tišnově (později legionářsko-zbrojovácká skupina Tišnov). Na jeho rozkaz pak také vyvážel rozmontované zbraně ze Zbrojovky. Ty u nich doma s pomocí manželky Josefy montovali, zastřelovali a uchovávali na zahradě ve speciálních obalech, které vytvořil klempíř František Kočka. „Tatínek a maminka je promastili, takže v případě potřeby byly ihned funkční a schopné střelby,“ vysvětluje Jitka. Část těchto zbraní předal Oldřich odbojářům, část však zůstala zakopána u nich na zahradě, protože 24. srpna roku 1939 jej odvedlo gestapo. „Tatínek přijel ráno z Tišnova do Zbrojovky, otevřel dveře a průvanem mu vlétl papír pod nohy. Byl to leták. Za ním stálo gestapo, a to ho zatklo pro rozšiřování letáků,“ popisuje Jitka. Je přesvědčená, že žádné takové aktivity se otec neúčastnil, aby neohrozil možnost vynášet z továrny zbraně. Kdo měl na této zradě zájem, Jitka sice tušila, ale nikdy nezískala dostatek důkazů.

Otce odvezli na policejní ředitelství v Brně, odkud pokračoval do dalších brněnských věznic, na Cejl a na Špilberk. Výslechy zřejmě probíhaly velmi brutálním, až nelidským způsobem. Kvůli následkům vážných zranění se dostal do Nemocnice u sv. Anny v Brně, kde ho, díky dobrému skutku ošetřujícího lékaře profesora Podlahy, Jitka s matkou viděly naposledy. „My ti dáme závody, že na to budeš do smrti pamatovat,“ sdělil prý manželce, s jakými slovy jej gestapo bilo a lámalo mu končetiny. V nemocnici se však nezdržel dlouho. Otce s vězeňským číslem 1973 odvezli přes Breslau a Görlitz do Berlína, kde jej odsoudili na tři roky za velezradu. Následně byl převezen do Lipska (Leipzig), pokračoval přes věznici ve Waldheimu do Zwickau. Zde pracoval jako technický kreslíř (rýsovač), díky čemuž měl možnost z vězení posílat dceři krásné obrázky. Tam se ale jeho zdravotní stav natolik zhoršil, že jej poslali opět do Waldheimu, na poslední místo jeho pobytu.

Čekal na uplynutí trestu, těsně před propuštěním, 28. srpna 1942, však na následky svých zranění zemřel. Ve vězení strávil tři roky, tři měsíce a tři dny. O jeho smrti se Jitka s matkou dozvěděly úředním telegramem. Obdržely jeho svetr, kresby adresované dcerce Jitce a Bibli, do které tužkou jemně vepsal jména svých spoluvězňů. Ani po zaplacení vyžadované platby za převoz, rakev a urnu, se však k jeho ostatkům nikdy nedostaly: „Takže dodnes nevíme, kde se nachází,“ stýská si Jitka.

Zbraně ukryté v kočárku

Maminka Josefa nesla manželovo zatčení velmi špatně, přesto však dokázala zůstat velmi silná a odvážná. Jako členka legionářsko-zbrojovácké skupiny pracovala pro odboj i nadále. „Ona některé ty kratší zbraně jako pistole, pušky nebo i náboje rozvážela pode mnou v kočárku i po otcově zatčení,“ vysvětluje Jitka. Pomáhala také sovětským uprchlíkům, kteří navštěvovali souseda, legionáře Viléma Kociána. Zásobovala je zbraněmi a nechávala je u sebe ve stodole přespávat. A to i přesto, že je po otcově zatčení doma velmi často navštěvovalo gestapo.

Jitka se na toto období moc nepamatuje. Když otec zemřel, byly jí čtyři roky. Z vyprávění však ví, že se s matkou neměly dobře. Jídlo jim pomáhala shánět matčina sestra Vilma, ale také členové odboje z okolí. Ne všichni se jim však snažili jen pomáhat: „Babička měla dvě slepice, aby mi mohla dopřát alespoň vajíčka, ale někdo ji udal, takže přišla prohlídka a musely se vajíčka odevzdávat,“ vzpomíná Jitka.

Po nalezení kulometu na Květnici a vyzrazení důvěrných informací Milošem Vlčkem se gestapo dostalo na stopu tišnovskému odboji. 5., 10. a 29. listopadu roku 1944 došlo k zatčení velké části tišnovského odboje. Někteří nevydrželi kruté výslechy a promluvili. Legionářsko-zbrojovácká skupina Tišnov a její aktivity byly vyzrazeny.

Spolykala prášky, čímž nás zachránila

„8. prosince roku 1944 přijelo šest gestapáků a 42 vojáků s tím, že u nás chtějí najít zbraně,“ vybavuje si Jitka momenty, na které nevzpomíná ráda. Desítky vojáků hledaly cokoli podezřelého. Nenašli. Matka i přes psychický a fyzický nátlak tvrdila, že o ničem neví. Nakonec přivezli zbitého Ondřeje Kučeru, který vyhrabal jednu z plechovek s ukrytou zbraní. „Mamince řekl, ať to všechno řekne, že mu slíbili, že nám nic neudělají,“ popisuje události Jitka. Matka věděla, že to není pravda. Raději spolykala prášky na srdce, aby neprozradila zbytek skupiny, o kterém ještě nevěděli. Příchozí doktor, tišnovský úřední lékař MUDr. Pavel Tomeš, gestapu potvrdil, že matka se nedožije rána a nemá cenu ji vyslýchat.

Rodina dostala za úkol zbraně vyhrabat a do tří dnů odnést na četnickou stanici, pod pohrůžkou zastřelení poloviny mužů z Tišnova. Pomohl jim matčin bratr Karel Neumann, taktéž člen odbojové skupiny, který v přestrojení za ženu přišel zbraně vykopat a znefunkčnit. „No a my jsme pak s babičkou vezly ty zbraně na četnickou stanici na žebřináčku. Do tří dnů se přijelo přesvědčit gestapo, jestli se to odevzdalo a byl klid,“ vysvětluje Jitka. Místní je prý sice hlídali, ale gestapo už je naštěstí nevyslýchalo.

Mrtví koně u cesty

Některé válečné události už si Jitka nevybavovala přesně, ale na bombardování Tišnova si pamatovala dobře. „Už nějakou dobu jsem spávala oblečená, kdyby bylo zapotřebí, abychom odešli do bezpečí, jelikož naše stará chalupa neměla sklep,“ vysvětluje Jitka. 25. dubna roku 1945 prý strýce pronásledovala sovětská letadla, která si ho spletla kvůli černému kabátu s Němcem. Před domem na něj začala střílet, on však naštěstí unikl. Letadla se ještě téhož dne odpoledne vrátila a svrhla bomby v okolí jejich domu. „Byla jsem v rohu, nade mnou stála maminka a babička a tetička držela dveře, které se po každé vlně rozlétly a ona je vždy zas zabouchla“ popisuje dramatické události, kdy se z důvodu bezpečnosti musely přesunout do komory. „Dům se s námi sice kolíbal, jak přicházely tlakové vlny, ale dobře to dopadlo. Zůstal stát a my jsme přežily,“ vypráví Jitka.

Poté matka s Jitkou a Vilmou odešly ke strýci Karlovi Neumannovi, kde se ukrýval i legionář Bohumil Mareš, se kterým se vydaly na nedalekou samotu do Brusné a později do Chytálek, kde se o ně postarala místní selka paní Šmardová. V okolí probíhaly boje Němců s partyzány a nebylo tam bezpečno. „Lidé drželi dětem pusy, aby nezačaly řvát, jinak by nás zastřelili,“ barvitě popisuje Jitka momenty, které si dodnes živě vybavuje. Zůstaly tam ukryté až do příchodu Rudé armády. Pan Mareš společně s ostatními odešel vítat Rudou armádu a v Chytálkách zůstala jen Jitka a její matka. V tom přijeli členové Rudé armády a čeští partyzáni, kteří prosili o namazaný chleba se sádlem. „A oni ten krajíc položili na plot, zasekli do něj lopatku a odjeli,“ popisuje Jitka událost, která podle ní měla signalizovat dalším příchozím, že je tam bezpečno.

Zpět do Tišnova se vydaly až po vyhlášení konce války, kdy se situace uklidnila a cítily se bezpečně. „Když jsme se vracely z Chytálek, přes Mezihoří, tak v příkopech u silnice leželi mrtví koně a prázdné nábojnice. Celé pásy nábojů. Ten pohled na mrtvé koně nikdy nezapomenu,“ vzpomíná Jitka. Po návratu našly svou chalupu plnou děr a šrámů, ale stála. A to bylo hlavní.

Matka založila v Tišnově dobrovolné sestry Červeného kříže, kde pak organizovala kurzy pro dívky, které poté měly možnost nastoupit do nemocnic jako ošetřovatelky. Jitka jim prý často dělala figurantku při obvazování. Po válce maminka roznášela dárky a jídlo z UNRRY, po nástupu komunismu však tuto aktivitu ukončila. „Všude mě s sebou brávala. Roznášely jsme potřebným dětem výbavu a stravu,“ vzpomíná Jitka.

Bestialita doby

Babička i matka se z válečných zážitků dlouho nemohly vzpamatovat. U babičky propukla skleróza. Matka se po zbytek života léčila s nemocemi srdce, žaludku, jater, ale asi nejvíce se válka podepsala u obou na duši. Svůj další život se tedy Jitka rozhodla věnovat péči o domácnost a maminku s babičkou. „Bylo toho dost na takové děcko, ale chtěla jsem jim pomoct,“ vysvětluje.

Jitka vystudovala gymnázium v Tišnově. 50. léta a nástup tvrdé komunistické moci nesla špatně. Jak sama tvrdí, politikou se moc nezabývala, ale dotýkaly se jí spíše jednotlivé lidské příběhy. Milovala Jana Masaryka, se kterým se v roce 1946 setkala v Poděbradech. „Maminka mě postrčila a já celá šťastná zdravila Jana Masaryka. Od té doby jsem ho milovala nade vše. To neměli dělat, že ho takhle zlikvidovali,“ stýská si Jitka. Dotkla se jí také kauza Milady Horákové. „To je opravdu bestialita. Žena, která byla zavřená Němci, a naši ji takhle hrozným způsobem zavraždili. Ještě teď mám husí kůži,“ rozčiluje se.

V cestě na další studia jí zabránila negativní doporučení. „V posudku stálo, že mě maminka špatně vychovala, ale taky tam asi hrálo roli, že jsme byli evangelíci,“ vysvětluje. Následně nastoupila do Výzkumného ústavu vlnařského v Brně, kde zůstala pracovat celých 33 let. Tam potkala i manžela Vlastimila Hochmana, vystudovaného inženýra chemie. Mezi léty 1961– 1963 se rozhodla pro další studia. Zvolila abiturientský kurz na Střední průmyslové škole chemické v Brně. Dva roky po absolvování kurzu se jí narodila dcera Jitka (dnes Holišová).

Ona i manžel věřili, že se v roce 1968 začne uvolňovat režim a bude se jim svobodněji dýchat, ale vpád vojsk Varšavské smlouvy je přesvědčil o opaku. V žádné protistátní činnosti se neangažovali. Silně se jich však dotklo upálení Jana Palacha. Manžel tehdy dokonce fotografoval pietní setkání na jeho památku na brněnském náměstí Svobody.

Během normalizace i nadále pracovala ve výzkumném ústavu. Druhá dcera Pavla (dnes Dvorská) se narodila v roce 1974. Roku 1986 Vlastimil Hochman zemřel na cévní mozkovou příhodu a Jitka zůstala na péči o dcery sama. V nelehké době radost jí i její mamince udělal především pád komunistického režimu v listopadu roku 1989. „Chodila jsem zvonit klíči a ty mladé kolegy jsem s sebou lákala,“ směje se Jitka. Následující rok zemřela i Jitčina matka.

Když se po roce 1990 začaly výzkumné ústavy uzavírat, musela změnit zaměstnání. V září 1990 nastoupila na Přírodovědeckou fakultu Masarykovy univerzity, kde v rámci oboru Anorganické chemie působila jako asistent – technik. „To bylo místo, po kterém jsem jako děvče toužila. Práce se studenty mě moc bavila,“ vysvětluje Jitka. Následně působila dva roky na VUT. V roce 2003 nastoupila do Moravského zemského muzea, kde zůstala pracovat až do roku 2010. „Neuměla jsem to, být sama doma, mezi čtyřmi stěnami. Tak jsem za tu práci byla moc vděčná,“ přiznává Jitka.

Uchovat vzpomínku

Dnes (2020) Jitka žije v Brně, ale velkou část roku tráví v rodném domě v Tišnově. Radost jí dělají obě dcery, které se věnují pedagogice a umění. V posledních letech vynaložila velké úsilí k tomu, aby památka rodičů nezanikla.

Příběh Oldřicha Kothbauera a jeho odbojové činnosti dopsali v roce 2016 tišnovští filmaři, kteří nalezli na zahradě jejich domu zřejmě poslední nevyzvednutou nádobu s celkem třemi sty náboji s rokem výroby 1939.

 

[1]Dr. R. Major: To byl Oldřich Kothbauer, z almanachu Bojem a utrpením ke svobodě. 1938–1945. Sokolská župa Pernštejnská, vyd. 1947

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Jihomoravský kraj

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - Jihomoravský kraj (Lucie Hlavicová)