Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Libuše Hlinovská (* 1929)

• narozena 23. ledna 1929 v Plzni a žila v Kozolupech

• otec i matka byli členy Sokola, otec i Pošumavské jednoty

• oba rodiče byli kulturně činní, v jejich vile se scházely různé osobnosti

• po připojení Kozolup k Sudetům se přestěhovali do Plzně

• v roce 1940 přesídlili do Roztok u Prahy

• pamětnice během války vystudovala gymnázium

• otec Václav Černý se zapojil do Pražského povstání v Roztokách

• v době Pražského povstání přišla pamětnice o kamaráda Miloslava Vraštila ze Žamberka, který byl zastřelen Němci v Bubenči

• v letech 1948–1952 studovala na Pedagogické a Filozofické fakultě UK, obor tělocvik a angličtina

• od roku 1952 učila a celý život se věnovala gymnastice jako trenérka a rozhodčí

• nikdy nevstoupila do komunistické strany

• v roce 2025 žila v Ústí nad Labem

Libuše Hlinovská vyrůstala v Kozolupech, kde Češi tvořili menšinu, a jejich dům se stal střediskem českého kulturního života. Po mnichovské dohodě musela rodina opustit domov, protože otec byl aktivní v Sokole a Pošumavské jednotě, což z něho činilo cíl Němců. Válečná léta prožila na gymnáziu v Praze, kde ji zasáhlo vypálení Lidic. Při Květnovém povstání ztratila blízkého kamaráda z církevní mládeže. Po válce vystudovala tělocvik a angličtinu a celý život se věnovala učení. Jako nestranice čelila několika propouštěním i prověrkám, ale díky své odbornosti v rytmické gymnastice se jí podařilo v profesi udržet. Vedle výuky byla aktivní trenérkou a rozhodčí moderní gymnastiky, působila v ústředním výboru a cestovala na mezinárodní závody. 

Žila v obci, kde Češi byli menšinou

Libuše Hlinovská se narodila v roce 1929 v Plzni Kláře Černé, za svobodna Ságnerové, a Václavu Černému. Otec pocházel z Černilova u Hradce Králové a matka z Malých Svatoňovic. Narodila se čtyři roky po svatbě rodičů a byla jejich jediné dítě – měli ji v poměrně pozdním věku. Žili v Kozolupech u Plzně ve větší vile. Otec pracoval ve Weissbergerově továrně, matka učila v místní české škole a ve vedlejších vesnicích. Protože oba rodiče byli zaměstnaní, staraly se o malou Libuši služebné. Češi byli v Kozolupech v menšině. Většinou to byli zaměstnanci právě Weissbergerovy bronzovny a také plzeňských Škodových závodů, kteří se zde usadili ve třicátých letech. Všichni se dobře znali a drželi pohromadě. 

Rodiče byli kulturně činní – otec byl cvičitelem a vzdělavatelem v Sokole a členem Pošumavské jednoty. „Jednou za čas se u nás scházelo několik mužů, kteří byli členy Pošumavské jednoty. Nechodila jsem ještě do školy a v době, kdy se u nás scházeli, jsem vždy musela jít velmi brzy spát, protože se u nás v obývacím pokoji konala schůze,“ vzpomíná Libuše Hlinovská. Dům rodiny v Kozolupech se tak stal střediskem českého kulturního života. „Často k nám jezdili spisovatelé nebo malíři. Měli jsme větší vilku, kde byl pokoj, kde se mohli různí hosté ubytovat,“ říká. Mezi hosty se tak objevil například i spisovatel Josef Kopta. 

Matka vedla českou knihovnu a nacvičovala s žákyněmi různá kulturní představení, což jí také velikost domu umožňovala. Malá Libuška, stejně jako všechny ostatní české děti, navštěvovala místní českou trojtřídku a s německými dětmi se vůbec nestýkala. Od malička také cvičila v Sokole a často vystupovala na různých sokolských akcích. „Dobře jsem si pamatovala, takže když byla vzpomínka na Petra Bezruče, měla jsem recitovat velmi těžkou báseň Kantor Halfar,“ vzpomíná. Pamětnice se také zúčastnila X. všesokolského sletu, kde oba její rodiče cvičili. Dojem v ní zanechala především skladba Přísaha republice. „Atmosféra v tom roce 1938 byla velmi dobrá. Dlouho jsem pak vzpomínala na cvičení mužů, které bylo všemi diváky velmi obdivováno,“ vzpomíná. 

Po mnichovské dohodě opustili domov

Malá Libuška byla hýčkané dítě. Na zahradě měla velkou pouťovou houpačku a spoustu dalších hraček, které si v této době nemohl každý dovolit. S kamarády se tak scházeli nejčastěji u nich. K příležitosti jejích šestých narozenin vyklidili rodiče jednu místnost a uspořádali jí karnevalový ples. 

Libuše Hlinovská vzpomíná, jak už jako děti byly zapojeny do předválečného dění: „Když u protějšího souseda Němce zastavilo auto, měli jsme my malí za úkol přerušit hry a zapsat si čísla německých aut, která jsme poté oznamovali rodičům a ti zase české policii.“ Krátce nato přišla mnichovská dohoda. Otec byl mobilizován a rodina žila v nejistotě, zda budou Kozolupy připojeny k Sudetům. 

Pamětnice vypráví, že i jako malí vnímali napjatou situaci mezi Čechy a Němci, poslouchali rádio a byli hrdí na to, že jejich rodiče by měli bránit vlast. „Přišli jsme do školy a paní učitelka nám řekla, že dnes už se nebudeme učit, že máme jít domů, protože byly Kozolupy zabrány mezi Sudety,“ popisuje pamětnice osudný den. Němci obsadili všechny úřady a česká menšina zvažovala, zda zůstat, nebo odejít. Matka se nedostala do Plzně, na německém úřadě jí sdělili, že nezíská propustku, neboť otec byl v Pošumavské jednotě a v Sokole. „Mamka tam zjistila, že Němci se chystají na některé Čechy, speciálně ze Sokola. Otce přímo jmenovali, že na něj čekají, aby jim tu svou bývalou českou činnost zodpověděl,“ říká Libuše Hlinovská. Matka se snažila dát otci vědět, aby se z mobilizace do Kozolup nevracel.

Zatímco otec pracoval na přesunu továrny do Plzně, pamětnice zůstala s matkou v Kozolupech. Do školy nechodila, matka ji učila doma. „Mamce se tedy nejdříve nepodařilo dostat se do Plzně, ale mezitím do Kozolup přišla německá armáda. Vím, že poté říkala, že s Němci, kteří přišli z říše, bylo možné daleko lépe hovořit než se starousedlíky. Takže jsme tam ještě zůstaly,“ vzpomíná. Koncem října se rodině podařilo do Plzně přestěhovat a vilu v Kozolupech matka předala německému úředníkovi. Z přesunu do velkého města byla pamětnice nadšená. Radost jí kazilo jen zhoršení prospěchu na nové škole. Byla ale šťastná, že mohla pokračovat ve hře na klavír. 

Za války studovala gymnázium v Praze 

Část původní kozolupské továrny se později načas přesunula do Prahy. Její majitel židovského původu Otta Weissberger se pravděpodobně chystal k emigraci. Nakonec se výroba zřídila v Roztokách u Prahy. Černí se přestěhovali nejdříve k příbuzným do Hloubětína, kde Libuše ukončila pátou třídu a úspěšně složila přijímací zkoušky na gymnázium v Libni, na které ale kvůli stěhování do Roztok nenastoupila. Začala studovat na Státním československém reformním reálném gymnáziu v Praze XIX, které se během celé války dělilo se Státní reálkou Prahy VII o vyučovací prostory. „Jeden rok jsme měli dopolední výuku my, další rok jsme měli odpolední. Jeden rok jsme také neměli tělocvik, protože tělocvičnu obsadili příslušníci Luftschutz,“ vzpomíná Libuše Hlinovská. Kvůli neustálému dojíždění z Roztok do školy do Prahy neměla tolik možností účastnit se akcí s vrstevníky, a obtížně tak hledala přátele jak v Praze, tak v Roztokách. Na studium na gymnáziu vzpomíná v dobrém, jen ji mrzí, že především poslední roky války byli o výuku často ochuzeni kvůli nebezpečí bombardování.

Válečné události v Praze postihly i strýce Libuše Hlinovské. Po uzavření vysokých škol v roce 1939 se jakožto inženýr chemie a asistent na ČVUT zúčastnil studentského průvodu, kde si ho díky neobvyklé výšce okolo dvou metrů všimla policie a byl spolu s asi čtrnácti dalšími studenty zatčen. Nakonec se dočkal propuštění, protože se údajně vymluvil, že když byla výuka zrušena, šel domů do své garsonky ve Vysočanech a do průvodu se jen „připletl“. Protože vysoké školy zůstaly dál zavřené, přišel o místo a zaměstnání v Praze nenašel. Do konce života pak pracoval v lihovaru u Plzně. 

Možnosti kulturního vyžití byly za války omezené, divadla byla většinou zavřená. Velkým zážitkem pro pamětnici byly monology Eduarda Kohouta, které navštívila se svými spolužáky. Protože už pak nestihla vlak zpět do Roztok, zůstala přes noc v Praze u své kamarádky. „Tu noc byla Praha bombardována. Bylo to sice malé bombardování, někde ve Vysočanech, ale byl to pro mě veliký zážitek, protože jsem zažila sirény a vzdálené bombardování,“ vzpomíná. 

Sokol a jiné sportovní organizace byly zakázány a Kuratoriu pro výchovu mládeže se české děti snažily vyhnout. Jednou z mála možností sdružování se tak stala církevní mládež. Libuše Hlinovská v Roztokách navštěvovala večerní schůzky Českobratrské evangelické církve. „Jednou za týden jsme mívali schůzky, kde měl většinou někdo z nás připravené nějaké téma, které jsme přednesli a pak jsme o něm hovořili,“ říká. S touto mládeží se snažili využít veškeré kulturní akce, které pohnutá doba nabízela – chodili na koncerty, na výlety a sportovali. 

Válečné události ji zasáhly

Když byly v roce 1942 vypáleny Lidice, lidé z Roztok pozorovali vzdálený oheň ve směru na Kladno. Nejprve nevěděli, co se děje, zprávy o neštěstí se ale šířily mezi Čechy v Praze a dostaly se i k Libuši a jejím spolužákům. „Většina Čechů byla natolik proti Němcům... Byli jsme z toho rozhodně strašně zničení. Byli jsme v takovém rozpoložení, že kdyby byl potřeboval někdo ukrýt nebo pomoct, tak asi většina z nás byla ochotná pomáhat,“ říká pamětnice. Ač za poslouchání zahraničního vysílání hrozily přísné tresty, byl to jeden ze způsobů, jak se dozvědět o aktuálním dění. „My jsme si to tedy dovolovali. Žili jsme tím, co jsme se dozvídali z rozhlasu. Dnes a denně jsme si také prohlíželi plakáty, kdo byl zase zastřelen nebo jinak zlikvidován. Tím jsme žili dost dlouho, než došlo k povstání,“ vypráví.

Při Květnovém povstání přišla o kamaráda

Poslední rok války poznamenaly události spojené s německým letištěm v nedalekých Klecanech. Do Roztok přišli septimáni z takzvané Technische Nothilfe, nuceně nasazení studenti středních škol, a ti se zapojili do činnosti církevní mládeže. „Mezi nimi byl i hoch, který se s námi nejvíce družil, Míla Vraštil ze Žamberka,“ vzpomíná Libuše Hlinovská.

Když v květnu 1945 vypuklo v Praze povstání, události v hlavním městě a okolí všichni sledovali prostřednictvím vysílání rozhlasu. Pamětnice si každý den zapisovala dění, o kterém se z rádia dozvídala. „Týden jsme už nebyli ve škole, začátek byl v sobotu 5. května. Mám přímo zapsáno, co se česky ozvalo z rozhlasu – tehdy bylo vysílání vždy nejdřív německy a pak česky,“ upřesňuje. V Roztokách se organizovaly hlídky, protože panovaly obavy, aby se němečtí letci z Klecan nepřesunuli přes Vltavu do Roztok. Z druhé strany od Přílep pochodovala německá armáda na Ruzyň, která by se do Roztok také mohla dostat. Hlídky se střídaly a hlídaly silnici na Přílepy i další cesty. „Poslední dny jsme vídali otce vždy jen pár hodin, když si přišel domů odpočinout. Jinak byl stále mezi hlídkami. Ukázal nám, že dostali třeba jen dva tři granáty. Nebyli dobře vyzbrojeni,“ doplňuje Libuše Hlinovská.

Z Drážďan jezdily do Prahy vlaky s německou armádou. Českým železničářům se podařilo německých vlaků zmocnit a vyrazili na pomoc Praze. V Roztokách a na dalších místech ukořistili zbraně a přidali se k nim i roztočtí dobrovolníci. „Vlak zastavil v Bubenči, ale bubenečské vily byly ještě obsazeny německými esesáky,“ popisuje pamětnice. Mezi dobrovolníky patřil i její kamarád Miloslav Vraštil. „Mládež nebyla dostatečně vyzbrojená ani vycvičená, zatímco esesáci z bubenečských vil byli dobře připraveni,“ říká pamětnice. Miloslav Vraštil a další dva dobrovolníci z Roztok byli zastřeleni. „Brzy jsme se dozvěděli, že náš kamarád zahynul,“ vzpomíná. S kamarádkou musely přijít do márnice identifikovat jeho tělo. Protože jej nebylo možné převézt do Žamberka, měl Miloslav Vraštil společný pohřeb v Roztokách s dalšími padlými. Později se otec pamětnice spojil s jeho rodiči a zařídil, že byl zpopelněn v pražském krematoriu, a Libuše Hlinovská s kamarádkou odvezly urnu rodičům do Žamberka. Smrt jejího kamaráda ji velice zasáhla: „Tohle byl pro mě opravdu jeden z nejhorších okamžiků celých těch několika dnů. I když už jsme věděli, že jedou Rusové, celé ty čtyři dny jsem měla strach, jestli nebudou hlídky někde přepadeny a zda otec přijde domů. Ale okamžik, kdy jsme zjistili, že byl Míla Vraštil zastřelen a už je mrtvý, a když jsme v té márnici viděly to tělo, byl jeden z nejhorších okamžiků celé války,“ vzpomíná. 

Ve středu 9. května vstávala kolem šesté hodiny ranní, protože nedočkavě očekávala informace, jak vypadá situace v Praze. Když vyšla ven na zahradu, slyšela ohromné dunění od Klecan. „Nejdříve jsem měla strach, jestli Němci něco nevymýšlejí na letišti. Nevím, jak dlouho to trvalo. Poslouchala jsem jenom ten rachot a burácení, ale myslím, že do osmi hodin ráno jsem se z rozhlasu dozvěděla, že je to sovětská armáda, která se dostala z Prahy do Kralup nad Vltavou,“ vzpomíná Libuše Hlinovská. První osobní setkání s příslušníky armády přišlo až během dalšího týdne. Oslavy osvobození probíhaly především v Praze. „Všichni je vítali, ale také nás varovali před nebezpečím – krádežemi hodinek a hlavně ohrožením pro dívky. Zřídili si totiž tábor poblíž cesty, kterou jsme chodili na roztocké koupaliště,“ vzpomíná na tehdejší atmosféru.

Vystudovala učitelství a zasvětila mu zbytek života

Po válce nastaly ve školství změny. „V druhém ročníku gymnázia zrušili němčinu a zavedli ruštinu. Problém byl, že nebyli kvalifikovaní učitelé. Němčinu jsme uměli velmi dobře, ruštinu jsme se téměř nenaučili,“ říká pamětnice. Matka už byla v důchodu, otec zůstal v továrně ještě asi dva roky. Továrna na bronzové barvy se přesunula do Pečetína. Na jejím místě se rozběhl provoz továrny na penicilin a otec byl pověřen její správou. Pamětnice zůstala s matkou v Roztokách kvůli svému studiu. 

Z převratu v roce 1948 byli podle ní všichni překvapeni a nemohli tomu uvěřit. Byli přesvědčeni, že to tak nemůže zůstat a všechno se opět vrátí do starých kolejí. Libuše Hlinovská se účastnila XI. všesokolského sletu, v průvodu vzdávala hold prezidentu Benešovi, což později při prověrkách raději zatajila. Nastoupila na vysokou školu, studovala tělocvik na Pedagogické fakultě a angličtinu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Stali se prvním ročníkem po školské reformě a postupně se dozvídali o obměnách v profesorském sboru. Končili státní zkouškou bez promoce. Tělesná výchova a sport byly ale podle ní dost podporovány, za což byli studenti rádi. S lecčím se tak smiřovali, ale nejvíce jim vadilo, že byl zrušen Sokol. 

S budoucím manželem Miroslavem Hlinovským, studentem medicíny, se seznámila v létě roku 1951 na mládežnickém táboře. „Oba dva jsme náhodou dostali hlídku někde u Ostrova. A tam jsme si spolu popovídali,“ vzpomíná na první setkání. Poté se půl roku neviděli a znovu se sešli opět náhodou díky společné spolužačce. 

V roce 1952 začala pamětnice učit. Z prvních výplat si šetřila na nový kabát. V roce 1953 ale přišla měnová reforma, která ji o úspory připravila. Díky dobré pověsti aktivní učitelky a díky přímluvě svého budoucího manžela, který působil v Ústí nad Labem, dostala v roce 1955 nabídku na nově zřízenou ústeckou Vyšší pedagogickou školu. V roce 1959 proběhla transformace na Pedagogický institut, přišly změny a propuštění tělocvikářů, kterému však Libuše Hlinovská unikla, jelikož byla v té době těhotná. Poté, co ji a další nestraníky v následujícím roce nakonec přece jen propustili, na chvíli zakotvila na Jedenáctileté střední škole v Jateční ulici. V roce 1964 se Pedagogický institut změnil na Pedagogickou fakultu v Ústí nad Labem a původní vedoucí katedry ji vzal zpátky. „Potřebovali lidové tance a rytmickou gymnastiku. Děkan by asi viděl radši, aby se vybíralo podle stranictví, nicméně tady nebyl nikdo, kdo by tu rytmickou gymnastiku dělal,“ uzavírá.

Katedra se postupně rozšiřovala, v pedagogickém sboru bylo mnohem více straníků než nestraníků, ale tlak na vstup do strany ostatní nepociťovali. Názory straníků se v šedesátých letech začaly měnit. Většina byla pro zlepšení situace a příklon k socialismu s lidskou tváří. Když přišel rok 1968, téměř všichni straníci na katedře byli pro změnu. Po srpnu 1968 ale museli všichni reformní komunisté odejít. „Nás dva nebo tři nestraníky si tam ale nechali,“ říká pamětnice s ironií v hlase. Začátkem sedmdesátých let pak musela projít prověrkami. 

Vždy dělala něco více nad rámec svých povinností

Pro práci s dětmi jí byla inspirací její maminka, která s nimi za první republiky nacvičovala různá představení. Pamětnice se celý život věnovala i mimoškolním aktivitám –  výuce plavání, lidovým tancům i rytmické gymnastice. Působila jako trenérka a rozhodčí moderní gymnastiky, byla členkou ústředního výboru a díky své činnosti cestovala na evropské i světové závody. Dvě z jejích žákyň se dostaly mezi vybraných deset dětí, které jezdily na soustředění a počítalo se s nimi pro národní družstvo. S manželem, tělovýchovným lékařem, který se staral především o cyklisty, díky kontaktům ve světě sportu navštívili v osmdesátých letech Švýcarsko i Řecko. 

O sametové revoluci se Libuše Hlinovská dozvěděla se zpožděním. Celý víkend byla na závodech moderní gymnastiky v Hradci Králové jako rozhodčí. „Od pátku až do pondělka jsem nevěděla vůbec nic,“ vzpomíná. „V pondělí jsem přišla do školy a vrátná mi řekla, že neví, jestli přijdou nějací studenti.“ Cestou do tělocvičny jednoho z nich potkala a dozvěděla se od něj, co se děje. Na demonstracích na ústeckém náměstí pak vysvětlovala některým ze svých kolegů, kteří pocházeli z komunistických rodin, novou situaci. Nemohli se smířit s tím, že by se prezidentem mohl stát bývalý vězeň. 

Po sametové revoluci se pamětnice i nadále věnovala učení a moderní gymnastice, u které vydržela přibližně do svých sedmdesáti let. Vychovala několik generací trenérek, které její práci předaly dál.

Na současnou situaci ve světě se dívá s obavou. „Mám skoro strach. Divím se, že mladší generace nemá takový strach, jako jsme měli my v tom osmatřicátém a devětatřicátém roce,“ říká Libuše Hlinovská. „Jsem ráda, že už tady dlouho nebudu. Nechtěla bych se znovu dožít toho, co jsme v mládí zažili my,“ dodává na závěr.