Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Pavel Hlavatý (* 1943)

Vytvořil jsem si prostor bez nudy, ve kterém jsem netrpěl

  • narozen 4. února 1943 v Albrechticích u Turnova

  • v sedmi letech nastoupil před úmrtím matky do dětského domova v Turnově

  • později ho po slučování malých domovů vychovávala matčina sestra Eleonora Reslová v Liberci

  • absolvoval Státní uměleckou školu doktora Zdeňka Nejedlého v Uherském Hradišti, kde se věnoval výtvarnému umění

  • do roku 1968 kreslil do časopisu Dikobraz, Literárních novin, psal reportáže z Rakouska či Paříže

  • poprvé vystavoval na Výstavě mladých v Ostravě roku 1968

  • podílel se na organizaci petice za odvolání poslance a spoluautora „zvacího dopisu“ Drahomíra Koldera, byl nepodmíněně odsouzen podle §103 za hanobení ústavního činitele

  • nesměl vystavovat, učit, přednášet ani vyvážet díla do zahraničí, tvořil pod pseudonymem

Mládí a tvorba do roku 1968

Malíř, grafik a sběratel výtvarných děl Pavel Hlavatý žil od roku 1970 na volné noze a stal se tak podle svých slov průkopníkem kapitalismu mezi umělci. Narodil se 4. února 1943 v Albrechticích u Turnova. Rodiče se živili jako malozemědělci, po kolektivizaci se však otec stal námezdním dělníkem a přivydělával si v uranových dolech. Již ve dvanácti letech však Pavel osiřel a po krátkém dobrovolném pobytu v dětském domově jej vychovávala maminčina sestra Eleonora Reslová v Liberci a následně jeho starší sestra v Novém Boru. Již zde v rámci okresních soutěží tvořivosti mládeže roku 1957 vyhrál první místo za výtvarné umění a recitaci, druhé za čtení a zpěv. Po jednom roce studia na gymnáziu přestoupil na Státní uměleckou škola doktora Zdeňka Nejedlého v Uherském Hradišti, kde se věnoval výtvarnému umění. V náboru na škole do projekce na dolech mu byl slíben mnohem větší plat, než měli absolventi, a proto místo vysokoškolského studia nastoupil do dolu Julia Fučíka v Petřvaldě. V nedalekém Havířově dostal byt, kde mohl pracovat. „Krajský svaz československých výtvarných umělců byla mocná organizace, v Havířově vznikla dohoda, že na určitý počet bytových jednotek se postaví ateliéry,“ přibližuje pan Hlavatý situaci, jak se dostal ke svému ateliéru, o který přes veškeré těžkosti přišel až po roce 1989. Jeho umělecké nadání dokumentuje fakt, že začal velice rychle kreslit do časopisu Dikobraz či Literárních novin, učit, a protože mohl cestovat, psát reportáže ze zahraničí – cyklus reportáží z Paříže se nazýval „V osmnáct u Maxima“.

Výstava Protestkresby 68

První úspěch na výstavě zaznamenal již v 25 letech v Ostravě, kdy na „Výstavě mladých“ získal přední místo. Daleko větší politický dopad však způsobila jeho výstava „Protestkresby 68“ několik měsíců po srpnu 1968. Výstava, která šedesáti osmi velkými kresbami reagovala na vpád vojsk Varšavské smlouvy, sice prošla procesem schvalovacího řízení, ale kresby si nafotil Bruno Bobrek, člen ÚV KSČ, načež výstavu začala vyšetřovat policie. Fotografie se údajně dostaly dokonce do rukou Gustáva Husáka, jenž měl ve svém projevu označit výstavu za antisovětskou. Pan Hlavatý se pak v Československu stal zřejmě jediným výtvarným umělcem, jenž byl za vystavování svých děl odsouzen a vězněn podle §104 za hanobení státu světové socialistické soustavy a jeho představitele. „Když jsem byl v kriminále, objevil se druhý případ, na základě něhož jsem byl vyšetřován podle §103 za hanobení ústavního činitele, za co jsem dostal další měsíce.“ vzpomíná pamětník na dobu, jež mu zásadně změnila život do budoucna.

Odvolání Drahomíra Koldera

Oním ústavním činitelem byl Drahomír Kolder,  spoluautor tzv. zvacího dopisu obsahujícího prosbu pomoci proti údajné kontrarevoluci v ČSSR a člen předsednictva ÚV KSČ, jenž kandidoval na Havířovsku. Pan Hlavatý se aktivně podílel na organizaci petice za jeho odvolání, což tehdejší zákony umožňovaly. „Lidé se v té době nebáli petice podepisovat,“ vysvětluje pan Hlavatý fakt, že se jemu a dalším podařilo během třech dní posbírat 30 tisíc adresných podpisů, jejichž seznam přivezli jeho přátelé předsedovi Národního shromáždění Josefu Smrkovskému. Kolder však odvolán nebyl a jako poslanec tak působil nepřetržitě až do své smrti v roce 1972.

Nápravně výchovný ústav

Pobyt za mřížemi si pan Hlavatý odbyl v Nápravně výchovném ústavu v Heřmanicích na Ostravsku, kde pracoval mimo jiné v dole Rudý říjen (později Heřmanice). Tam byl svědkem několika násilných a sexuálních scén, jež později literárně ztvárnil. „To, co dělá kriminál špatným, jsou vězni,“ dodává pan Hlavatý. „Žádost o zkrácení trestu, jejíž řešení trvá dva měsíce, mi byla zamítnuta, protože jsem v kriminále pracoval jen na sto procent a nezaujal pozitivní stanovisko ke svému trestu. Navíc město se vyjádřilo, že si prominutí trestu nepřeje,“ popisuje neobjektivní situaci pamětník. Čtrnáct dní před výstupem z vězení dostal revmatické horečky, jež však tamější doktor – řečený Mengele – neléčil a do lékařské zprávy údajně napsal, že je pacient zdráv. „Protože se domníval, že mám kašel, předepsal mi jen sirup, ale ten mi stejně někdo vypil,“ přibližuje pan Hlavatý podmínky kriminálu, jež ho málem stály život. Ani půl roku trvající léčba už nedokázala zabránit trvalému ochrnutí hlasivek a srdečních chlopní, jež se na pamětníkově hlasu charakteristicky podepisují.

Tvorba po okupaci

„Před rokem 68 jsem byl kandidátem Svazu československých výtvarných umělců a dostal jsem papír, že jsem svobodným umělcem. Ministr Chňoupek pak ve vyhlášce připustil, že svobodný umělec může prodávat z ateliéru,“ zmiňuje pan Hlavatý okolnosti, bez nichž by jeho umělecká dráha po roce 1968 byla jen těžce realizovatelná. Po zrušení Svazu československých výtvarných umělců totiž nebyl zaregistrován do Českého fondu výtvarných umění[1] a ztratil možnost prodávat umělecká díla v distribučním podniku Dílo[2]. „Najednou jsem měl občanku bez razítka, tak jsem vytáhl ten papír a příslušníci, protože to většinou neznali, mě pustili. Ten papír mi sloužil až do roku 89,“ poukazuje pan Hlavatý na významný rys totalitního režimu, jímž se tento snažil ztížit vybraným lidem platit daně a tím je odradit od jimi zvoleného podnikání. Ačkoliv si řádně odpykal trest ve výchovném ústavu, nesměl pamětník ani jako „napravený“ vystavovat, učit, přednášet ani vyvážet díla do zahraničí. Jeho jméno bylo v redakcích na seznamu nežádoucích osob, a tak kreslil pod různými pseudonymy.

Za pomoci přátel tedy vystavoval díla v zahraničí, kde nasbíral 54 cen, a tak i v období normalizace se uživil. Jednou za 3 měsíce se však musel zpovídat, z čeho žije, a podávat zprávu, s kým se setkal. Mohl se tak „pochlubit“ například tím, že „měl na výstavě v Japonsku generálního tajemníka komunistické strany Japonska“, což mu zprostředkoval japonský kamarád, jenž se znal s velvyslancem v ČSSR. Pan Hlavatý se již tehdy totiž věnoval sběratelství a byl tak ideálním kandidátem na člověka, jenž by dokázal v Japonsku zařadit české umělecké předměty i bez signatury. Státní orgány umožňovaly panu Hlavatému vyjíždět poměrně často a zřejmě doufaly, že se už nevrátí. V Itálii se roku 1983 například podruhé oženil.

Ze známých autorů ilustroval socialistickým režimem opomíjený Pavel Hlavatý například knihy Shakespeara, Dostojevského či Bosche a vycházel přitom z jejich tvorby. „Je to jejich popularizace, protože oni pořád mají co říct,“ dodává umělec. Ve sběratelské činnosti se zaměřuje mimo jiné na Karla Jaroslava Obrátila, Franze Bayrose či Josefa Váchala, jejichž díla se snaží vystavovat. Jeho životní energie ukazuje cestu, jíž se lze vypořádávat i s nečekanými a velkými těžkostmi, které přináší život: „Možná jste čekali, že řeknu, jak jsem trpěl, ale já jsem žil naplno.“

[1] Udělováním práva tzv. registrace u ČFVU, jenž vznikl již v roce 1953, byla umělcům umožňována činnost ve svobodném povolání, tedy bez zaměstnaneckého poměru. O tom, zda bude umělci registrace udělena, však rozhodoval nově obnovený Svaz českých výtvarných umělců, a to bez ohledu na to, zda umělec byl jeho členem. Členství ve svazu tedy bylo předpokladem umělecké tvorby.

Zdroj: http://www.uvucr.cz/archiv/pravni_predchudci_uvucr.html (ke dni 17.11.2014)

[2] Příjmy umělců byly odvozeny z umělecké činnosti, jejíž výsledky byly monopolně distribuovány. ČFVU za tím účelem provozoval síť středisek a prodejen DÍLO a Architektonickou službu. U ČFVU bylo zřízeno Zúčtovací středisko daně z literární a umělecké činnosti, zdaňující příjmy ze všech druhů umělecké činnosti, na základě čehož poskytoval fond sociální služby obdobně jako odbory.

Zdroj: http://www.uvucr.cz/archiv/pravni_predchudci_uvucr.html (ke dni 17.11.2014)

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Osudy umělců v komunistickém Československu

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Osudy umělců v komunistickém Československu (Jiří Fialka)