svobodník v. v. Vladimír Hlaváček

* 1921  †︎ 2010

  • „Tam byl hlad a bída, hrozná. Jak začal bolševismus, on Trockij to tenkrát převzal, pustil všechny vězně a řekl: ‚To je všechno vaše.‘ A oni začali vraždit a tak dále a pálit takový ty statky, který tam byly, ničili je a tak dále. Tam bylo zvěře plno, to oni stříleli a pak neměli co jíst. A pak byla bída, a hrozná bída. U nás se to projevovalo tak, že my jsme měli barák svůj a my jsme měli z toho baráku vykopanou takovou jako únikovou cestu do lesa. A měli jsme tam ještě na zahradě udělanou takovou velkou místnost, abychom tam mohli zůstat sedět a tak dále. A když bylo nejhůř, tak jsme mohli to… a jinak jsme byli ozbrojení, kdyby náhodou jsme byli napadení, tak abychom se mohli bránit. Ale jinak nás Rusové už chtěli taky vyvézt na gulag. A vyváželi na gulagy směr Archangelsk a oni to dělali tak… oni měli auta, gazíky malý, oni neměli ty veliký, jako americký auta, takže vzali a těma gazíkama přivezli to tam na nádraží. A na tom nádraží stály už vagony připravený, takový pro dobytek. A ty lidi nahnali do těch vagonů a ti stáli u sebe. A vždycky se to dělalo ze soboty na neděli.“

  • „Oni mi řekli, jestli vím, kde žijou bílí medvědi. A když to nepodepíšu, tak že tam pojedu. A teď začala válka a oni ti Rusové… já jsem byl prakticky u tý linie, nějaký Lavri… to bylo. My jsme tam byli soustředěný a měli jsme odjíždět. Teď to začalo. Teď po půlnoci začal boj. Němci vypověděli válku těsně před půlnocí a teď tam už byly letadla. A teď to… ty letadla přímo nad náma, nad hlavama, to se nedalo po nich střílet. Protože oni používali zkraje ty naše československý letadla, ty svítily jako křížek ve vzduchu. Takže oni vzali, ti Rusové, a těma svejma letadlama přímo do nich. Jinak… obětovali život. A Rusové začali zahazovat zbraně a křičeli: ‚Bij Židy a zachraň Rusko!‘ Jenomže Němec začal do nás pálit. Tak teprve viděli, co je, tak ti Rusové řekli: ‚Nám stradať, umirať‘, to je česky, ‚my máme živořit, hladovět,‘ když ty chceš střílet, tak budeme střílet. Tímto způsobem začala Velká vlastenecká válka. To nebyla vlastenecká, ale to byl pud sebezáchovy.“

  • „A teď jsme se dostali k té řece, k té Ondavě, bylo to během vánočních svátků, ona je dost taková dravá a ono to bylo taková zatáčka, tak ten led byl takovej slabší, tak ti chlapci se plazili po břiše přes tu vodu a my jsme někteří zajišťovali. Já jsem byl poslední, který jsem je zajišťoval, střílel jsem po těch Němcích, aby nemohli zaútočit. Tak oni museli zalehnout a teď oni zase pálili do těch Němců a já jsem…Jenomže se mnou praskl led a já jsem se dostal do vody, ale ne že umím plavat, ale teď abych se nedostal pod ten led. Tak jsem si ten led rozbíjel a oni mně zase pomohli, někteří, a dostal jsem se na druhou stranu. Jenomže začal boj, a tak silnej boj, že stříleli přímo, a teď já jsem tam ležel, takový… no to se nedá odhadnout… dvě hodiny nejmíň, možná že i tři hodiny v tom sněhu, v tom mrazu, mokrej. A já jsem tak silně promrzl… když utichl boj, tak jsem šel a to už mně to jenom kolem hlavy pískalo, ty kuličky, a jen frr, frr a já jsem neměl čas zalehnout ani sílu zalehnout. A když jsem se dostal do zákopů našich, tak mně jeden náš říká: ‚Prosím tě, zůstaň tady, ať se to nějak… my jdeme do útoku, protože teď jsme dostali posily.‘ Přišly od Ostravy posily, velký, našich, protože nás tam zůstalo málo, a pak přišly ty posily, tak jsme šli do útoku. Já říkám ne, to já nezůstanu tady, kdepak, ani za nic. Protože na Slovensku bylo plno gardistů a samej hlinkovec. Tak jsem šel s nima.“

  • „On [ředitel inspekce] mně řekl, že mně ani Svoboda [Ludvík] nepomůže, že mě dostane do kriminálu. A když prošel všecky moje papíry, nic nenašel, poněvadž nemohl nic najít. Já jsem žil čestně, já jsem žil tak, abych měl všechno přesně… Co jsem si vydělal, jsem si vydělal. Já jsem měl. Já jsem měl tři procenta z toho, ze stánkovýho prodeje, ale já jsem musel vyjít z toho. A taky potom mně to… zelináři byli... jako začali proti mně. Protože jsem přešel do jinýho toho, do Jednoty. Tak oni po mně tenkrát jeli. Tak oni mysleli si, že mně udělali tam to… To bylo tak: na tom Dolním náměstí, já jsem měl ještě ty stánky a tak a tržnici atd. Tam jsem měl tři procenta mimo plat. A oni mě vzali, to bylo, pod Pramenem jsem byl, a zelináři to vzali. A byl tam ředitel Stria u Pramenu a on říká: ,Hlaváčku, pojďte ke mně, nechoďte tady, protože u zelinářů byste neuspěl. Dělali by vám těžkosti. Pojďte ke mně, dostanete kteroukoliv prodejnu, já vám dám. A jestli chcete svůj personál, dostanete svůj personál. Vám beru všecko.‘ A já jsem se nechtěl s tím místem loučit. No a to bylo to… Oni mi potom vzali, jim se zdálo, že já beru tři procenta z toho, že mám vysokej plat, a tak začali. Že mně to vezmou a že jen půl procenta. A potom, že ani to mi nedají, to půl procenta. A já, když mně to nechtěli dát, tak jsem jim řekl, že to dělat nebudu. ‚Dělejte si to sami. Proč bych to dělal? V neděli atd. já seděl u papírů, všechny evidence atd.‘ A oni nesplnili plán. Víte? A tím se to narušilo a možná, že jste slyšel, pan Zářecký na Ječmínkově náměstí, tam měl prodejnu. Ten taky byl pode mnou a já mu dělal papíry a všecko a on, když přišli na to, tak on říká: ‚Heleďte se, když to nevede Hlaváček, tak já také dělat nebudu!‘ A odešel.“

  • „A potom teda to vaše první bojové frontové nasazení bylo na Dukle?“ – „Na Dukle, no a tam jsem šel… No a tam právě vznikaly ty různý věci právě kolem toho velení, ten Kratochvíl… Tam jsem byl danej přímo k samostatnej průzkumnej rotě 3. brigády.“ – „A tu 3. brigádu velel kdo?“ – „Vojta Lehár. A ten právě, když přišel, když viděl to Rusko, tak okamžitě byl vyléčenej, a dokonce dostal, když jsem tam byl přidělenej, já už jsem tam prostě zůstal, jako inventář jsem tam byl pořád… My jsme šli a já jsem měl samopal taky, ale já jsem ho nikdy nevyčistil, já jsem ho dostal jen příležitostně, poněvadž já jsem měl pistoli a granáty a vysílačku, ale když jsme šli do útoku někam, když jsme byli v nějaký takový, poněvadž my jsme vždycky měli za úkol, my byli v první linii, narazili jsme na Němce nebo Němci na nás atd. Takže my jsme byli pořád v nějakých těch bojích. Takže tam vysílačka, ne vysílačka, samopal, a člověk se musel bránit a střílet a nelenit.“ – „A když si vzpomenete teďka na tu Duklu, co se vám vybaví?“ – „No, tak Dukla, no tam byly boje. Tam byly strašný boje, hrůza! Tam jsme šli a byli jsme všichni od krve… No, já jsem tam prošel, že jsem ani nebyl raněnej, nic.“ – „To jste měl obrovský štěstí…“ – „No, štěstí… Některý nás to netrefilo. Dostal jsem se dál na Nižný Komárnik, Vyšný Komárnik atd. A pak jsme šli na Stropkov, ze Stropkova jsme šli na Smižany. Tam jsem se dostal na Branicko, sedli jsme na brinker [Bren Carrier] a my jsme byli navrchu a tam to ujelo a my jsme letěli dolů přes ty stromy, ty jen praskaly. To byl anglickej, širokej, ten se nepřevrátil, ten letěl a lámali jsme…“ – „To byl ten malej tančík, brinker [Bren Carrier]?“ – „A my jsme se jen drželi, abychom nevyjeli z toho. A teď tam dole byli Němci a ti byli překvapení, ti utíkali, to byla hrůza… A my jsme se zase dostali na naši stranu. Takže to bylo něco! To bylo, nafilmovat to, to bylo něco ohromnýho!“

  • „My jsme šli na průzkum do Smižan a do těch hor a tam jsme to měli jak na dlani, ty německý zákopy, a viděli jsme to dělostřelectvo a to jsme hlásili na naši stranu, generálu Klapálkovi jsem hlásil, jako co kde mají, zákopy atd., ale já jsem prodělal v 1. brigádě jako měřič u dělostřelectva u kulometu. A protože potom jsem byl dobrej měřič a mě jako vzali, abych šel na pozorovatelnu a hlásil palbu přímou. A odtamtud mě zase vzali, jako že mám školy, a vzali mě k těm vysílačkám. A tam jsem prodělal kurz a dostal jsem se k těm vysílačkám. Pracoval jsem na Arpe 12. No a ten četař, já jsem takhle klečel na koleně a to si takhle zapíchnete anténu a teď jsem hlásil [jakýsi ruský text]. A teď měl jsem svoje takový šifrovací ty a podle těch jsem dělal, musel jsem to hlásit, ale ne fonicky, ale jsem mohl, ale muselo to být šifrovaný. Takže já jsem třeba řekl [rusky číslovky]. A takže to písmeno mělo svůj význam. A to se vždycky měnilo. Takže já jsem potom říkal: ‚Četaři, převezmi to, já ti to budu hlásit. A ty to budeš po mně opakovat.‘ A on, jak si klekl na koleno a teď to po mně opakoval, tak najednou práskla mina, Němci nás pozorovali a práskla tam a on udělal: ‚Ojojoj…‘ A vyvrátil se a byl mrtvej. Já dostal do ruky, ruku rozbitou, nohu rozbitou, ale ještě jsem stačil vypnout vysílačku, protože oni zaměřovali přesně. Vypnul jsem vysílačku a já jsem se k takové skále tam... A padaly další, ale to už mně neublížilo.“

  • „Potom jsem se musel schovávat, protože tam byla Katyň, a oni ty Poláky hledali. Oni ti důstojníci polský a to vzdělání hleděli likvidovat.“ – „A vy jste byl v roce 1939 v armádě?“ – „Nebyl.“ – „Už nebyl?“ – „Ne, já jsem nebyl v armádě, já jsem byl ve škole, ale hleděl jsem se zdekovat, víte, abych se nedostal…“ – „A zároveň jak vypukla válka, tak se posunuli i ti Rusové, takže oni vás museli zabrat Rusové.“ – „No, zabrali nás Rusové a ti Rusové ty legionáře polský, všecko to odvezli na Sibiř. A ty, co byli důstojníci, tak oni je vzali do takovýho lágru, tam do té Katyně, a je zabíjeli, postříleli. Stříleli je zezadu. Za mnou přišla jedna paní, která mi říkala, že její manžel se dostal odtamtud, z té Katyně, protože ten Rus, který byl tam ve vrátnici, a říká mu: ‚Ty, vyměňme si boty.‘ Oni měli pěkný boty, Poláci. A on nechtěl a ten Rus říká: ‚Hele, podívej se, když si je nevyměníš, když si je vyměníš, tak já tě večer pustím a utečeš, nebo zítra by ti už nebyly co platný, stejně ti je vezmou, bude se vraždit. Budeme je zabíjet. Budeme je všechny zabíjet.‘ Tak on ho uposlechl a říká: ‚Tak dobře…‘ Tak večer přišel a ty boty sundal a dal je tomu Rusovi na tý vrátnici, on mu dal starý boty, aby mohl odejít, a pustil ho. Ona mi říkala: ‚Ten manžel se nám zachránil. Ten se mi vrátil, ale jinak všichni tam zůstali.‘ A my jsme byli tam v Kywerczích [přesný zeměpisný název nenalezen], tam byli potom Rusové a chtěli potom, abychom tam sváželi dřevo nějaký... taky dělali pro ně. My jsme to tam museli jako to, než jsem se pak dostal potom trošku odtamtud. Tak jsem zase šel do Kooperativy, tam jsem zásobování hlavně dělal. Tak já jsem byl v Kooperativě, já jsem řídil Kooperativu, a oni viděli, že jsem tam a že mám schopnosti, a tak mě povolali tam na NKVD a na vojinkomat vojenskej a dali mě, abych podepsal do vojenské školy.“ – „Takže to bylo dejme tomu v roce 1939–1940?“ – „To už bylo 1941.“ – „Devatenáct set čtyřicet jedna, to znamená těsně před válkou…“ – „Jo, 1941, před válkou.“

  • „Takže babička to vždycky vyprávěla a vždycky plakala. Vzpomínky na babičku… maminka taky dělala, ale ona měla hodně dřiny a ona se tomu tak nevěnovala, ale babička, ta byla opravdu zvlášť. No a ta mě učila všecko, knížky atd. Já třeba znám, když se zeptá někdo bitva na Bílé hoře, to když se zeptáte, oni to lidi dneska nevědí! A já znám, když byla bitva na Bílé hoře: ‚Na hradě král Bedřich hlučné hody dává a na Bílé hoře svoboda skonává. Skonává a hasne, lidé slzy roní…‘ To bylo naše vlastenectví, my jsme byli tam strašný vlastenci. Ten vztah k tý vlasti tam byl, k tomu českýmu národu. To pořád tam bylo. To pěstovalo se v nás. Tak my jsme potom jako, když byla republika naše obsazovaná, tak jsme plakali všichni. A říkali jsme si, jak můžeme pomoct naší republice, a to jsme potom, když byla příležitost, tak jsme šli všichni dobrovolně. Nehleděli jsme, jestli dostaneme žold nebo nějaký odměny. My jsme o to nestáli. My jsme šli za vlast. Je škoda, že nemám, já jsem půjčil tomu vnukovi tu knížku, 700 našich holek. Mladý, šestnáctiletý děvčata, který šly do boje s námi do zákopů. Ty dělaly obvazy, umíraly tam. A co bylo, třeba umírala holka šestnáctiletá a ta říkala: ‚Hoši, vyhráváme…‘ Samozřejmě říkala: ‚Vyhráváme...‘ – ‚To je dobře...‘ A potom poslední slova byly: ‚Maminko, maminko!‘ A umřela.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Nová Bystřice, 23.06.2003

    (audio)
    délka: 01:07:32
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Velká Bystřice u Olomouce, 24.10.2007

    (audio)
    délka: 02:33:12
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Všichni tehdy říkali, že nikdo z nás se po té zkušenosti nestane komunistou

Vladimír Hlaváček
Vladimír Hlaváček
zdroj: archiv pamětníka

Vladimír Hlaváček se narodil 30. listopadu 1921 ve Volkově u Dubna, v tehdejší západní části Volyně, jako potomek českých přistěhovalců. Společně se svým mladším bratrem byl vychováván v lásce k původní vlasti, především díky babičce, která z Československa na Volyň přišla se svými rodiči ve svých šesti letech. Díky ní se oba bratři učili česky, ale znali i české dějiny a literaturu. Vladimír vystudoval gymnázium a krátce pracoval ve svém prvním zaměstnání. V roce 1940 musel nuceně vstoupit do Rudé armády, kdyby odmítl, čekal by ho s největší pravděpodobností transport do gulagu. Ten ale hrozil všem členům jeho rodiny hned poté, co Rudá armáda v září 1939 obsadila západní Volyň, patřící do té doby k Polsku. Celá Volyň se tak stala součástí Sovětského svazu se všemi důsledky, které to pro její obyvatele odmítající bolševický režim znamenalo. S Rudou armádou zažil napadení Sovětského svazu nacistickým Německem, ale krátce nato ji opustil a skrýval se doma (z jeho vyprávění není jasné, zda dezertoval). Byl i očitým svědkem vyvražďování Poláků členy Ukrajinské osvobozenecké armády. Na jaře 1944 vstoupil společně s bratrem Josefem do 1. československého armádního sboru a zúčastnil se bojů o Dukelský průsmyk. V extrémně těžkých bojích na Dukle zahynul jeho bratr. On sám byl na Slovensku v bojích u řeky Ondavy raněn. Patřil k průzkumné četě 3. brigády, podléhající velení generála Karla Klapálka. Zažil mnoho bojových střetů, nesčetněkrát byl v přímém ohrožení života. Po válce se přestěhoval do Československa, odmítl majetek po odsunutých Němcích, který mu nabídla tehdejší československá vláda, a přestěhoval se do Prahy, kde začal podnikat. Vladimír Hlaváček zemřel v roce 2010.