Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zpět na stránku pamětníka

Pavel Hlaváč (* 1951)

Na muzikanty si bolševik nepřišel, hráli jsme pořád

  • narozen 28. března 1951

  • otec studoval v Moskvě Leninskou školu, po roce 1968 vystoupil z komunistické strany

  • pamětník hrál od mládí na housle, později se zamiloval do kytary

  • vyučil se frézařem v Západomoravských strojírnách

  • jako frézař pracoval v třebíčských UP Závodech

  • působil v kapelách Babrani, This Free, P.LEA.S, Sewer a EKG

  • roky 1970 až 1972 strávil na vojně, většinu času v Estrádním souboru Ernsta Thelmana, se kterým jezdil na turné, například do NDR

  • do zákazu činnosti v roce 1975 hrál na baskytaru v kapele Articulus

  • od roku 1975 přesunuli s Articulem hudební činnost do kavárenské kapely

  • věnuje se malování obrazů, vystavoval na Zámostí Třebíč nebo ve Vídni v baru Nachtasyl

  • v roce 2023 žil v Třebíči

Pavel Hlaváč se v mládí zamiloval do bigbítu. S kytarou v ruce prožil invazi vojsk Varšavské smlouvy, sametovou revoluci a i v roce 2023, jako dvaasedmdesátiletý, stále koncertuje se svojí bluesovou kapelou. Kromě hudby se věnuje i umění, maluje obrazy vlastní technikou a vystavuje. Ve svém příběhu vypráví, jak srpen 1968 proměnil jeho vztah s otcem a jak jim o pár let později komunisté zakázali vystupovat se soulovou kapelou Articulus.

Pavel Hlaváč se narodil 28. března 1951 v Třebíči. Jeho otec Alois a matka Milada se poznali na taneční zábavě a měli spolu kromě pamětníka i o čtyři roky mladší dceru Dagmar. Matka Milada, za svobodna Nejedlá, pocházela z Třebíče, části zvané Borovina. Vyučila se kadeřnicí a od 18 let pracovala ve velkém salonu v Mariánských Lázních. Otec Alois Hlaváč, který se narodil ve Stránecké Zhoři, pocházel ze skromných poměrů a po roce 1948 se stal svazákem. Ke spletitému vývoji otcova názoru na politiku se vrací pamětník slovy: „Absolvoval Baťovu školu práce, ale pak se zbláznil a že předělá svět. Velký svazák, šel studovat do Moskvy, ale posléze mi vykládal, že už v té Moskvě mu něco bylo jasné.“ Alois Hlaváč v Moskvě v roce 1952 absolvoval Leninskou školu. Po návratu ze Sovětského svazu otec působil v Národní frontě a živil se jako regionální politik. Kromě toho hrál v ochotnickém divadle hry Voskovce a Wericha.

Setkání s kytarou

V dětství jezdil pamětník často za babičkou do Boroviny, kde bydlela v typickém Baťově krychlovém domě. Díky babiččině sousedovi se devítiletý Pavel Hlaváč poprvé seznámil s kytarou a bigbítem, když slyšel, jak se ze sousedova okna linou tóny brnkání na kytaru. V deváté třídě se zúčastnil Soutěže tvořivosti mládeže ve zpěvu, v níž se dostal až do krajského kola. Z hudební výchovy však v pololetí propadl, odmítal chodit do sboru a z hodin sbíral poznámky. Přesto vzpomíná na svoji učitelku v dobrém, protože v něm probudila lásku k blues a gospelu. Cesta k hraní na kytaru nebyla tak jednoduchá. Nejprve chodil do hudební školy na housle, což ho vůbec nebavilo: „Skončilo to tak, že jsem při jedné potyčce přerazil školní housle kamarádovi o hlavu a naši řekli, že ze mě Paganini holt nebude, a tak jsem skončil. K mé velké radosti,“ vzpomíná a přiznává, že hlavní motivací naučit se hrát na kytaru bylo získat zájem holek.

Další určující moment nastal, když naladil Rádio Luxemburg, kde slyšel Beatles a Rolling Stones. Sám měl blíž spíše ke „Stounům“ a hned začal s kamarády organizovat vlastní kapelu. V deváté třídě založili skupinu Babrani, protože „všechno zbabrali“. Už na prvním koncertu zpívali anglicky, počáteční popularita byla opojná a ani sám Pavel Hlaváč tehdy netušil, jak velká propast se před ním otevírá.

Zrovna končil učiliště a plánoval jít na uměleckou průmyslovku v Brně. Matka však byla proti, chtěla, aby se naučil nějakému řemeslu a navíc argumentovala tím, že by se v Brně zkazil. Pavla Hlaváče to urazilo, domluvil se tedy s kamarádem, který se měl jít učit frézařem do Západomoravských strojíren, že půjde s ním. „A tak jsem se zkazil v Třebíči,“ vzpomíná s úsměvem. Frézařská profese jej provázela celý život. 

Otec mluvil sprostě až 21. srpna 

Vztah s otcem – svazákem měl v té době komplikovaný. „Když jsme se sestrou viděli film Pelíšky, jak tam byly ty lžičky z umělé hmoty, tak to přesně u nás probíhalo. Otec dotáhl nerozbitné skleničky: ‚To se nerozbije!‘ A já to vzal a prásknul jsem s tím a ono se to rozletělo na milion kousků. Lžičky to samé. S Dášou jsme se chechtali, že to snad není možné, že to natáčeli u nás.“ Otci dělal různé naschvály, ale brzy došlo k jejich sblížení. Na rok 1968 vzpomíná pamětník jako na nejlepší rok svého mládí – pražské jaro, nová kultura, rozhlasový pořad o bigbítu „Houpačka“ a celkový příliv informací, co se děje ve světě. A pak přišel srpen.

Ráno 21. srpna 1968 si Pavel Hlaváč pamatuje úplně přesně, slyšel totiž svého otce sprostě nadávat, což nikdy nedělal. Zatímco pamětník sledoval z okna letadla, otec Alois zuřil a dost možná, stejně jako hrdina filmu Pelíšky, pociťoval zradu. Vystoupil z komunistické strany a tím pádem skončila i jeho kariéra politika. Režim jej i jeho rodinu tvrdě potrestal. Pavel Hlaváč od té doby nemohl jet ani do Jugoslávie a otec, který předtím podepsal Dva tisíce slov, začal pracovat jako skladník v závodu Gustav a Kliment. Našel však cestu, jak si i zde vydobýt trochu osobní svobody - po skladu jezdil na kolečkových bruslích, podle filmů s Charlie Chaplinem. Vztah mezi Pavlem Hlaváčem a jeho otcem se radikálně změnil, začali si rozumět, chodili spolu na pivo. Pamětník si dodnes otcova postoje k okupaci váží a vrací se zase k vlastním zážitkům. Když se jej později komunisté snažili nalákat do strany, z jejich zájmu brzy sešlo, když zjistili, kdo je pamětníkův otec.

„22. srpna 1968 jsem pracoval třetím rokem v učení na frézaře, byl jsem ve fabrice ve výrobě. A tam už se to houfovalo a zaznívaly věci jako ‚A jdeme na město!‘ Sehnali někde prapor a celá fabrika šla na náměstí protestovat.“ Někdo mu na náměstí dal do ruky kytaru, aby zahrál hymnu. Následně šli s přáteli do kavárny a čekali na tanky. „Ty tanky byly asi pět nebo tři kilometry před Třebíčí, ale ta zem se chvěla. Nepopsatelný, destruktivní, hrozný zážitek!“ Vyprávění uzavírá tím, že i když měli po kapsách kameny, nikoho ani nenapadlo nějakým hodit.

Otcovo zanevření na komunisty mělo vliv i na bytovou situaci rodiny. Celý život bydleli ve vilce v třebíčské čtvrti Podklášteří. S paní domácí měli domluvu, že až umře, vilku od ní odkoupí. „Ale její dcera dala dům k dispozici národnímu výboru, ať jej prodají,“ vrací se pamětník k vývoji událostí. „A jelikož otec už byl na indexu, už jezdil na kolečkových bruslích, už nebyl ve straně, tak to prodali někomu jinému, nějakému komunistovi za mrzký peníz.“

Grey Worker a vyprodaný koncert

Po vyučení pracoval v třebíčské továrně Spojených uměleckoprůmyslových závodů (UP Závody), kde vyráběl nábytek, později v Jitoně. Pracoval na údržbě jako frézař a kromě toho vymýšlel i lisy na lisování nábytku. „Vymyslel jsem si, že jsem vlastně firma, Grey Worker, šedý dělník.“ Pamětník tak začal podepisovat i své výkresy. Když přijeli kolegové z Německa, velmi se divili, že tahle „firma“ je vlastně zaměstnanec Hlaváč. „Na to jsem byl celkem pyšný, to mě bavilo,“ vrací se k této neposlušnosti.

Po Babranech založili s kamarády kapelu This Free, hráli převážně skladby z nahrávky Wake up tria Ursiny – Frešo – Mallý. Následovala kapela P.LEA.S, jejíž název byl zkratkou slovního spojení „paní Lea Sedlářová“, což byla ředitelka kulturního domu. Kapela si slibovala, že pojmenováním po ředitelce docílí toho, že jim tato ředitelka koupí aparaturu, včetně pamětníkovy vysněné kytary Tornádo, což se nakonec i podařilo. V roce 1969 hráli P.LEA.S v zahradní restauraci pro 1 500 lidí. Tím, že si koncert organizovali sami, si Pavel Hlaváč vydělal 500 korun za večer. Pro srovnání pamětník uvádí, že muži s třemi dětmi vydělávali zhruba dva tisíce měsíčně. Za vydělané peníze si běžel hned koupit italské boty.

Vojenská kapela

Na jaře 1970 se hlásil na vojnu v přijímači v Chebu. Vzpomíná, jak se pod tíhou normalizace postupně měnila na základně atmosféra. Když přišel, v každé rotě byly bary. Vedení ale začalo vyhazovat důstojníky, kteří se postavili proti invazi, z barů se staly politicko-výchovné světnice a vojenští výtvarníci začali ztvárňovat sovětské vojáky „osvoboditele“. „A bylo vymalováno,“ glosuje pamětník. 

Půl roku působil u průzkumáků a hrál ve vojenské kapele na baskytaru, načež byl převelen „k muzice“ a začal hrát v Estrádním souboru Ernsta Thelmana, kde zůstal až do konce vojny. „Kolikrát jsme hráli třem ruským generálům v sauně, tak jsem si říkal, že bych asi radši kopal někde zákopy.“ S Estrádním sborem jel na měsíční turné po NDR. Dostával 30 marek diet denně, což bylo hodně peněz. Jednou hráli pro stranické kádry v hornickém městě Görlitz. Horníci poté zvali členy kapely na šnaps a sami začali připíjet na Dubčeka, což se ale doneslo nadřízeným doma a byl z toho malér. Nakonec pomohlo, že se kapelníci s kontráši znali z hudebních večerů a skončilo to jen vynadáním.

Příliš americký způsob vystupování

Pamětník popisuje, že trvalo zhruba dva roky, než se země po invazi v roce 1968 zavřela vnějším kulturním vlivům. Po vojně se stal členem kapely Articulus, hráli hlavně soul, například Otise Reddinga. V Articulu hrál Pavel Hlaváč na basu, a to až do roku 1975, kdy začala komunistická strana zejména bigbítovým kapelám zakazovat činnost. Začal, jak sám pamětník popisuje, „hon na čarodějnice“.

„Strana a vláda se rozhodla, že zničí veškerý bigbít a byly celostátní přehrávky a komise.“ Systém přehrávek – zkoušek, v jejichž porotě zasedali kromě hudebních odborníků i komunističtí funkcionáři, měl za cíl zakázat kapelní činnost těm, kteří se režimu nelíbili. Na krajských přehrávkách měli Articulus štěstí. V porotě byli osvícení profesoři Vavrda a Zavadil z brněnské konzervatoře, kteří ocenili angličtinu zpěváka Jaroslava Nejedlého a dokonce kapele přidali deset procent sólistických přídavků. Třebíčští soudruzi byli u vytržení. Když ale přišly Mírové slavnosti, kapela dostala zákaz činnosti, možnost přehrávek jim byla sebrána a jako důvod byl uveden právě americký způsob vystupování zpěváka. Pavel Hlaváč měl s Articulem dvě možnosti – buď se stát součástí undergroundu, nebo jít hrát do kavárny. Stal se z něj tedy, jak sám říká, „kavárenský povaleč“.

Se členy undergroundu kontakt měl, ale součástí se nikdy necítil. Procesy, které se týkaly například Plastic People of the Universe, se k němu dostaly zprostředkovaně, skrze přítele Jiřího Kříže, zvaného Křižáka, z kapely Špinavý nádobí. V kavárně hrála okleštěná sestava Articulu ve středy, pátky a soboty, Pavel Hlaváč k tomu chodil pracovat jako frézař do fabriky. Jednou si pro něj přímo do práce přijela Státní bezpečnost (StB). „Odvezli mě na fízlárnu. Říkal jsem si, co jsem provedl? Nikdo mi nic neřekl, nastoupila taková ta tichá psychologie. Teď si tam sedl estébák a říká mi: ‚Co vy jste to tam povídal v sobotu do mikrofonu?‘“ Pavel Hlaváč stále netušil, co má policista na mysli. „Vy jste tam říkal něco o komunistech, říkal jste, že hrajete pro komouše!“ V ten moment mu to došlo: „Moment, to je asi nějaká chyba. My hrajeme písničku, která se jmenuje ‚O mouše‘, tak si to možná někdo nějak špatně vyložil.“ Příslušníci StB si mysleli, že z nich dělá blázny, ale pustili ho. Za dva měsíce se situace opakovala, z důvodu jiného prohlášení, ale pamětníka opět nechali jít. 

Tys byl vždycky sviňa

Kromě hudby se Pavel Hlaváč věnuje i malování obrazů, používá vlastní techniku, kterou nazval „šmirgláž“. V dětství maloval ve školním kroužku, a když jej po 40 letech vyhecoval jeho kamarád, kurátor festivalu Zámostí, neváhal a vytvořil na výstavu několik obrazů. Všiml si jich Ladislav Novák, spisovatel a výtvarník, který se s Pavlem Hlaváčem znal od pamětníkova dětství, když ještě Novák vyučoval na základní škole. Po zhlédnutí obrazů mu řekl: „Tys byl vždycky sviňa, pokračuj,“ čehož si pamětník velmi vážil a podpořilo jej to do další tvorby. Pavel Hlaváč je rovněž rád, že jeden z obrazů má Vratislav Brabenec, člen Plastic People of the Universe, a také jeho přítel, herec Oldřich Navrátil. Výstavu měl pamětník i ve Vídni, v baru Nachtasyl. V posledních letech vystavuje často s Pavlem „Syslem“ Kirschnerem.

Bluesmane, tady máš text 

Ze známosti s Ivanem Martinem Jirousem, přezdívaným Magor, která se datovala už od sedmdesátých let, málem vznikla i hudební spolupráce. Jirous oslovoval Pavla Hlaváče výhradně „Bluesmane“. „V hospodě mi napsal na sedm nebo osm konzumních lístků blues. Hustě popsané, šudlil to tam dvě hodiny propisovačkou. Pak jsme to četli a ze sedmi lístků jsme přečetli jenom slovo ‚proč‘, jinak všechno měl tak nahrabané, nebyl to těsnopis ani švabach, to bylo něco!“ Text nakonec nerozluštil ani sám autor a následně jej performativně zničil. „Slíbil mi, že mi napíše jiný, ale už to nestihl.“

Listopadové dny 1989

Během listopadu 1989 se v Třebíči konaly stávky a Pavel Hlaváč pomáhal shánět ozvučovací techniku. Obcházel místa na náměstí a bylo velmi těžké najít někoho, kdo by riskoval půjčení kabelu demonstrantům. Nakonec pomohla až křesťanská organizace.

„Toho osmnáctého a devatenáctého [listopadu] nás stálo pět u sochy na náměstí a dvě policajtská auta. Můj kamarád na ně řval: ‚Kluci, pojďte za námi, ne?‘ A nic se nedělo. No a za tři dny už tam stáli s námi.“ Na sametové revoluci vzpomíná jako na nádhernou dobu, kdy opět zpíval na náměstí, tentokrát s torzem kavárenské kapely píseň Ach synku, synku.

„Já to mám nastavené tak, že když mi někdo strhá muziku, tak mu řeknu: ‚Hele, já jsem výtvarník, tak to toleruj.‘ A když někdo strhá ty obrazy, tak mu řeknu: ‚Já jsem muzikant.‘ A když někdo strhá muziku i ty obrazy, tak mu řeknu: ‚Co bys chtěl po frézařovi?“ zakončuje s úsměvem Pavel Hlaváč. Působí v bluesové kapele Hlaváč a Co. a užívá si, že hrají na festivalech i v klubech. Na závěr sdílí: „Moje životní motto je už dlouho ‚Dum spiro spero,‘ to znamená ‚Dokud dýchám, doufám.‘“ V roce 2023 žil v Třebíči.