Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhDr. Stanislav Hlava (* 1926  †︎ 2021)

• narodil se 22. prosince 1926 v Bozkově

• pochází ze sedlácké rodiny

• v listopadu 1944 byl nuceně nasazen na práci v Německém Brodě

• v roce 1946 nastoupil na FF UK ke studiu latiny a historie

• v lednu 1949 byl z fakulty z politických důvodů vyloučen

• až do odchodu do důchodu pak pracoval ve stavebnictví

• jeho rodiče museli v polovině 50. let rodový statek odevzdat družstvu

• od roku 1991 učil na semilském gymnáziu

• v roce 2020 žil v Bozkově

Stanislav Hlava se narodil do sedlácké rodiny hospodařící ve vsi Bozkov v Libereckém kraji. Šestihektarový statek, který živil osm lidí, museli po komunistickém převratu odevzdat družstvu. Stanislav, prostřední ze tří bratrů, měl talent na jazyky, z pražské filozofické fakulty, kde studoval latinu a historii, však musel v roce 1949 po politických prověrkách odejít. Celý život byl stavařem a teprve po sametové revoluci si v důchodovém věku mohl splnit svůj mladický sen a postavit se za katedru. Od roku 1991 učil na semilském gymnáziu němčinu, latinu a dějepis.

Na statku nikdo neměl dlouhou chvíli

Na svět přišel 22. prosince 1926 v Bozkově. Z tamního statku pocházela jeho maminka Marie, rozená Strnadová, a žili tu na výminku i její rodiče a také mladší sestra. Tatínek Josef se do Bozkova přiženil z Benešova u Semil v roce 1923. Byl o deset let starší než Marie, v roce 1911 narukoval do rakouské armády a tříletá vojna u císařských dragounů se mu protáhla o čtyři válečné roky na bojištích první světové války.

Ve dvacátých letech už rodiče hospodařili na vlastním. Jako většina sedláků volili za první republiky agrárníky a v bozkovských sporech mezi katolíky a Církví československou, která se v roce 1920 od římskokatolické církve odštěpila, stáli na straně katolíků. Rivalita mezi katolíky a „Čechoslováky“ doznívala ještě v časech Stanislavovy školní docházky, zato tu ale nebyly národnostní spory – Bozkov byl ryze český.

Na statku měl málokdy někdo dlouhou chvíli. Stanislav pomáhal se zemědělskými pracemi asi od svých šesti let, hrabal krmení, natahoval povřísla, odebíral obilí a ve třinácti letech začal sekat kosou. Po obecné škole v Bozkově a jednom roku měšťanky v Jesenném nastoupil v září 1938 na gymnázium v Turnově.

Výuku zahajovali hajlováním

Když Československo záhy postoupilo své pohraniční oblasti Německu, hranice se přiblížily na deset kilometrů k českému Bozkovu a do vsi přišly rodiny uprchlíků. Pro příchozí z obsazených Sudet museli v turnovském gymnáziu vytvořit další třídu, do které nastoupili žáci z Liberce, Jablonce nebo Litoměřic.

Dne 15. března 1939 Stanislava cestou do školy překvapila okupační vojska. „Vyšli jsme z nádraží v Turnově. Tenkrát měl rádio málokdo a navíc jsme z domu odcházeli v pět hodin, vlak jel v 5:40 z nádraží v Jesenném. Tak jsme neměli tušení – a najednou přijdeme na hlavní ulici a tam jezdí německá obrněná auta, náklaďáky, na nich stáli vojáci s puškami namířenými na ulice, motocykly s kulometem na sajdkáře.“

V roce 1943 nacisté v budově gymnázia zřídili lazaret, takže studenti pak docházeli do budovy měšťanky. Vyučování probíhalo odpoledne od jedné do šesti, aby se vystřídali s mladšími žáky. Výuku zahajovali hajlováním; učitelé, o nichž bylo známo, že jsou vlastenci, museli ze školy už dříve odejít.

Hodili nás Němcům do chřtánu

Tlak okupace byl cítit i na statku: rodina musela odvádět povinné dodávky a měla nařízeno pěstování lnu, podle pamětníka „protivné plodiny“, která se musela ručně trhat a prostírat a bylo s ní mnoho nepříjemné práce. Stanislavův strýc Bohumil Hlava se zapojil do protinacistické skupiny v Hájích nad Jizerou, kterou však vyzradil konfident, a Bohumil tak strávil válečná léta v nacistických káznicích v Gollnowě a Bayreuthu. Podobný osud potkal i několik bozkovských komunistů.

Pro Stanislava osobně bylo prý nejsilnějším prožitkem naprosté omezení svobody. Před koncem války byl jejich gymnaziální ročník nuceně nasazen. „Když jsem nastoupil do septimy, to bylo v září 1944, tak v půlce listopadu nás hodili Němcům do chřtánu. Oblékli nás do černých mundúrů a nasadili nás na práce. Já jsem byl ve skupině, která pracovala v Havlíčkově (tehdy Německém) Brodě, pracovali jsme tam na tunelu pro dvoukolejku. Němci tam chtěli mít fabriku na výrobu syntetického benzinu.“

Podmínky u Technische Nothilfe nebyly nijak příznivé, chlapci spali v tělocvičně s vyraženými okny, takže „drkotali zuby“, jídlo bylo mizerné. „To byly samé kroupy, moc toho nebylo. Knedlík a povidlová omáčka, kousek masa – tak tři čtyři deka.“ V polovině dubna si pamětník zažádal o dovolenou na jarní zemědělské práce a kupodivu ji dostal. Když mu 20. dubna 1945 dovolená vypršela, už se do Brodu nevrátil.

Nevnímal jsem, že jde o zlomový okamžik

Válka pro něj skončila 5. května, kdy partyzáni v Bozkově zajali posádky dvou německých obrněných aut převážejících cennosti Němky Echingerové ze zámku v Jesenném. Toho léta pak namísto prázdnin chodil do školy – studenti doháněli, co za války zameškali. Maturoval v červnu 1946 a v září nastoupil na pražskou filozofickou fakultu ke studiu latiny a historie.

„Na latině byli skoro všichni věřící, většinou katolíci. Bylo nás tam málo, celkem sto dvacet ve všech ročnících. Scházeli jsme se v proseminární knihovně, tam se vedly politické hovory, ještě necenzurované. Mluvilo se o politických poměrech, o tom, že není úplná svoboda.“

Později, po komunistickém převratu, se pamětníkovi tato otevřenost vymstila. Trvalo ale nějakou dobu, než pochopil, že se režim definitivně změnil. Komunisté podle něho zpočátku příliš netlačili na pilu a oklešťování svobod přicházelo postupně.

„Únor 1948 jsem prožil v Praze, ale moc jsem to nevnímal. Když měl Gottwald řeč na Václavském náměstí, zrovna jsem procházel jeho dolním koncem a vůbec jsem si neuvědomoval, že jde o zlomový okamžik.“

V novinách se psalo, že budou vyloučeni notoričtí flákači

Už brzy přitom důsledky převratu pocítil na vlastní kůži. Někdy na přelomu let 1948–1949 dostal doporučeným dopisem výzvu, aby se dostavil k fakultním prověrkám. „V novinách se psalo, že budou vyloučeni notoričtí flákači a takzvaná zlatá mládež, která studuje léta letoucí, a pořád nemá zkoušky. Tak se to fingovalo jako studentská prověrka. Položili mi pro forma jednu otázku z řecké historie, z Perikla nebo někoho podobného. Další otázka byla, jaký mám názor na kardinála Mindszentyho.“

Maďarského arcibiskupa, který byl v prosinci 1948 zatčen a stal se symbolem odporu maďarských katolíků proti komunismu, tehdy Stanislav Hlava neznal a neodsoudil ho. Komise, ve které za fakultu zasedli i jeho dva spolužáci, s nimiž dříve diskutoval v proseminární knihovně, ho vyloučila v pátém semestru studia, kdy měl hotovou státnici z latiny a chystal se na státnici z historie. Vyhazov zdůvodnili tím, že jde o člověka bigotně nábožensky založeného a známého svým reakčním smýšlením.

Pamětník se nahlásil na pracovním úřadě v Semilech. „Řekli mi: ‚Dobře že jdete, už tady máme směrnici, jak vás máme zaměstnat – do cihelny, do vápenky, do dolu, do lomu, na silnice nebo do stavebnictví.‘“ Přijal ho jeden stavitel od nich ze vsi, u kterého pracoval půl roku jako pomocný dělník.

Nepřátelé státu

V polovině roku 1949 Stanislav narukoval na dva roky na vojnu. Byť maturant, službu absolvoval jako obyčejný vojín. Přitom mohl mluvit o štěstí, že v roce 1949 ještě neexistovaly Pomocné technické prapory (PTP), sloužící k „převýchově politicky nespolehlivých osob“. Útvary, v nichž byli v podstatě internováni synové živnostníků, sedláků a dalších nepřátel komunistického režimu, vznikly až následujícího roku.

V pozici nepřátel státu se ocitli i Stanislavovi blízcí. Mladší bratr Zdeněk maturoval na gymnáziu v roce 1951 a začal učit na obecné škole, odkud ho ale po třech měsících vyhodili z důvodu nevyhovujícího kádrového profilu. Pracoval na pile a po vojně se uchytil jako učitel češtiny na učňovské škole – vydržel tam rok, než ho znovu dohonil kádrový posudek. Zbývala fabrika, a Zdeněk tedy vyráběl litiny ve slévárně a jen díky pracovnímu úrazu nakonec doputoval do slévárenské účtárny. Teprve po sametové revoluci, když se rušila kádrová oddělení, vyšlo najevo, že celý život doplácel na záměnu svého kádrového posudku – kádrováci si ho spletli s bratrancem, jehož otec byl zavřený za nepovolené podnikání s jetelovým semínkem!

Stanislav Hlava po odchodu do civilu pracoval jako plánovač na stavbách, díky čemuž dostával potravinové lístky nejvyšší kategorie pro velmi těžce pracující. To mu umožnilo podporovat rodiče, kteří jakožto zemědělci neměli na potravinové lístky nárok. Sedláci nedostávali přídělové lístky nejen na základní potraviny, které si teoreticky mohli sami opatřit, ale ani třeba tzv. šatenky na příděl šatstva. Museli nakupovat na volném trhu, kde bylo zboží dvakrát či třikrát dražší než na přídělovém.

K tomu museli sedláci odvádět likvidační povinné dodávky. Ty byly, jak říká Stanislav, „třídní“ – čím větší sedlák, tím vyšší dodávky. „Chalupníkova slepice měla dodávku padesát vajec, sedlák, který měl deset hektarů půdy, už musel dodávat sto padesát vajec ze slepice. Tak to bylo i s obilím, mákem, se vším, říkali tomu ‚třídní rozpis‘.“ Za nesplnění dodávek padaly pokuty, a byť něco bylo možné kompenzovat (například za nedodání plného počtu vajec navýšit dodávku máku), záleželo jen na libovůli referenta výkupu, zda kompenzaci uzná.

Sedláka zdeptat a dotlačit do družstva

Účelem celého systému bylo sedláka zdeptat, ponížit a dotlačit ho tam, kde ho režim chtěl mít – tedy do družstva. „Každý měl založený účet u spořitelny, nedostával nic v hotovosti. Na účtu musela zůstávat záloha pro případ, že by něco nedodal a dostal pokutu – aby ta pokuta byla z čeho odečíst. Když dodal třeba tele a dostal za něj 1500 Kčs, tak si šel do spořitelny a tam mu řekli: ‚1000 Kčs je záloha, která tu musí být, a vy jste dostal 300 Kčs za nedodání vajec, tak vám můžeme dát jenom 200 Kčs.‘ Ty spořitelny byly řízené přes okres a ten jim dával avíza, který sedlák co splnil a za co dostane pokutu.“

V roce 1953, krátce poté, co se Stanislav oženil, se už tak neutěšené ekonomické poměry dramaticky zhoršily. Měnová reforma, která – zjednodušeně řečeno – padesátkrát zdražila zboží, připravila o celoživotní úspory zejména pamětníkova dědu. „Za padesát tisíc byl za první republiky baráček, chaloupka se zahradou. On za to měl tisíc korun.“ Když navíc v roce 1955 či 1956 Hlavovi po velkém nátlaku odevzdali rodový statek družstvu, musel se děda vzdát i svého výminku.

V polovině padesátých let kolektivizační tlaky v Bozkově zesílily k nevydržení. „Nejdřív vzniklo menšinové družstvo, které obhospodařovalo asi desetinu pozemků, to se za rok nebo za dva rozpadlo. Tak asi po třech letech udělali nábor, jak se sluší a patří. Agitační dvojice chodily dům od domu, ráno čekaly na hospodáře, když otevřel dveře od chlíva, a už říkaly: ‚Podívejte se, máte to zbytečný, okolní vesnice už jsou v družstvu.‘ Chodily za nimi na pole…“

Hlavovým zbyl dům, padesátiarový záhumenek (třicet arů ovocné zahrady a dvacet arů na pěstování pšenice a brambor) a stodola, která byla špatně přístupná, a družstvo o ni proto nestálo. Ze Stanislavova otce se stal družstevní zemědělský dělník. Staral se o obilí, nakládal fůry sena a hlídal v kravíně. Maminka v kdysi vlastním chlévě dojila šest krav, které už teď patřily družstvu, a později ji převeleli na polní práce.

Družstvu veleli tzv. skupináři, které prý komunisté udělali z „kozičkářů“, tedy z nejmenších a nejméně prosperujících zemědělců, kteří z kolektivizace měli prospěch, a byli jí proto nejvíce nakloněni. „Ti větší sedláci je museli poslouchat. Skupináři jim přidělovali práci a každý den ji zapisovali. To se přepočítalo na jednotku. Třeba za ruční posekání třiceti arů, to trvá osm až deset hodin, dostal ten člověk jednotku.“ Za jednotku bozkovské družstvo vyplácelo 6 Kčs, z toho ale jen 3 Kčs hned, zbytek teprve na konci roku. „Za tři koruny pořídil družstevník 10 dkg salámu, jedno pivo a dva rohlíky,“ glosuje pamětník bilanci celodenní dřiny.

Naštěstí ho soudil solidní soudce

Po pěti letech praxe ve stavebnictví Stanislav Hlava dálkově vystudoval tříletou strojní průmyslovku v Praze – aby mohl pracovat jako lépe placený technik. Pověst politicky nespolehlivého občana se s ním táhla, vstup do komunistické strany mu prý nikdy nebyl ani nabízen. Celý život docházel do kostela a kvůli zpěvu na kůru při půlnoční mši byl odstaven od učňů, které předtím měl v zaměstnání na starosti. Nikdy se také nepodíval na Západ. V roce 1969 se jeho nejstarší, tehdy šestnáctiletý syn Zdeněk dostal před soud kvůli vylepování protisovětských plakátů při prvním výročí okupace. „Byli jsme u soudu v Jilemnici, ale naštěstí to soudil solidní soudce, který nebyl bolševik a klukům dal podmíněné tresty. Syn dostal tři měsíce podmíněně na jeden rok, ten druhý byl starší, ten dostal čtyři měsíce.“

Stanislav postupně vystoupal do pozice stavbyvedoucího a ve stavebnictví zůstal až do svého odchodu do důchodu v roce 1986. Pracovat ale nepřestal ani po tomto datu a v roce 1991 konečně naplnil vizi, kterou měl už jako vysokoškolský student, a stal se kantorem na semilském gymnáziu. Začínal jako němčinář, kterých byl po revoluci nedostatek, za několik let se přidala latina a poslední pololetí školního roku 2006/2007 nakonec i jeho milovaný dějepis. V roce 2007 šel Stanislav Hlava konečně do opravdového důchodu.

Stejně jako všichni tři jeho synové žije v Bozkově a jedním z plodů jeho celoživotního zájmu o lokální historii je kniha příběhů z okolí obce Bozkov, pod níž je podepsán jako spoluautor. Byl mu udělen čestný doktorský titul PhDr.h.c.