Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Heusler (* 1947)

• narozen 28. prosince 1947

• babička jeho budoucí manželky roku 1943 zavražděna v Osvětimi

• obětí holokaustu se stala i její mladší sestra Anka s manželem Josefem

• od roku 1968 pamětník sloužil na vojně v Liberci u protichemické jednotky

• celý život se věnuje profesionálně fotografii

• podle historie rodiny své ženy napsal knihu Říkali mu Hurvínek

„Všechno, co vám budu vyprávět, se týká rodiny mojí manželky. Na půdě jsem objevil fotografie, dopisy a začal jsem se o to víc zajímat,“ upozorňuje hned v úvodu svého vyprávění František Heusler. On sám se narodil 28. prosince 1947, tedy dva roky po konci druhé světové války. Právě ta přichystala rodině jeho ženy krutý osud, neboť byla židovského původu, pocházela ze smíšeného manželství. 

Babička jeho manželky se jmenovala Zdena Blažková, narodila se 27. června 1905 v Zámrsku u Pardubic. Měla o čtyři roky mladší sestru Anku. „Obě byly celkem intelektuálně nadané, dobře se učily, byly na gymnáziu ve Vysokém Mýtě,“ popisuje František, který o historii manželčina rodu nastudoval materiál, a dokonce o něm napsal i knihu. 

Filozofie versus láska

Mladší Anka se stala úřednicí a nesmírně ráda cestovala. Už za první republiky navštívila podle Františka pořádný kus Evropy, od francouzského Nice až po Riviéru či Paříž. „Prostě taková světoběžnice,“ říká.

Její starší sestra Zdena naopak začala studovat filozofii, školu však kvůli lásce nedokončila. Zamilovala se do muže, který nebyl židovského původu, což představovalo problém zejména pro rodiče. Ti si představovali, že se jejich dcera vdá za souvěrce. Dvojice se však i přes počáteční nesouhlas vzala a Zdena se spolu s mužem vrátila do Zámrsku u Pardubic.

„V roce 1925 se jí narodilo první dítě a v roce 1927 se narodila holčička, moje tchyně Dáša. Žili spolu s mužem asi pět let, až se nakonec manželství rozpadlo,“ vypráví František. 

O pár let později se, jak sám říká, začaly objevovat prvky nacismu a současně začaly prosakovat informace o tom, co se vlastně v Evropě děje. To už se psal rok 1938 a následně 1939. 

„Bývalý manžel této dívky si ji chtěl znovu vzít, protože bylo jasné, že smíšené manželství nacisti neohrozí,“ vypráví. 

Deportace a smrt v Osvětimi

K opětovnému sňatku však nakonec nedošlo. „Nevzali se, žili poklidně a přišel ten kritický rok. Němci ještě v roce 1940 hlásili, že smíšené manželství je v pohodě, nic se nebude dít. O to větší šok byl, když Zdena dostala pozvánku k transportu,“ vzpomíná František a předčítá z dodnes dochovaného dokumentu: „Zdena Blažková, narozená 27. června 1905 v Zámrsku, nástup do transportu Pardubice 2. prosince 1942. Číslo transportu 700.“

O historii rodiny své manželky se dozvěděl nejen z přímého vyprávění dnes šestadevadesátiletého Petra, strýce své ženy, respektive bratra její babičky, ale také z nemála dochovaných dopisů, dokumentů a fotografií. Povolací rozkaz byl tehdy vystaven na jméno Sidonie, tedy německy Zdena, na dalším snímku zase ukazuje babičku své manželky krátce předtím, než byla odvezena do Terezína. „Tahle mě hodně bere. Uvědomíte si, že se díváte na člověka, který neví, že za dalšího půl roku proletí v Auschwitzu, tedy v Osvětimi, komínem. Děsivé,“ říká.

František v průběhu svého vyprávění neopomene zmínit ani incident, který si lidé v Zámrsku připomínají dodnes. Arnošt a Truda Bondyovi původně v obci vlastnili zámek, ale protože byli židovského původu a zřejmě tušili, co jim s příchodem nacistického Německa hrozí, tak 16. března 1939 spáchali sebevraždu, zastřelili se. Tedy přesně den poté, co německá armáda vtrhla do země.

V Osvětimi zemřela i sestra Anka

Anka, mladší ze sester, se provdala za Josefa, který v řadách československé armády bojoval už za první světové války, živil se jako lékař, původně zubař. Oba si spolu užívali života a cestovali, ovšem jen do příchodu Němců. Josef byl například jako Žid nucen přestat vykonávat své povolání.

„Židé nesměli vykonávat lékařské povolání, tak jako spoustu věcí,“ popisuje František. Anka s manželem byli do koncentračního tábora deportováni z Prahy z Bartolomějské ulice o necelý rok později než Zdena. A oba také skončili v Osvětimi, kde zemřeli. Maminka obou sester zemřela podle Františka už v roce 1939, tedy ještě před začátkem druhé světové války.

Z Terezína do Osvětimi

Anka i Zdena byly deportovány nejprve do Terezína, velice dlouho o nich rodina nevěděla. Zdena byla poté z Terezína transportována do Osvětimi v lednu 1943. „A tam už je pauza, tam je tma, tam nikdo nic neví,“ popisuje dnes František.

Z dochovaných dokumentů popisuje například to, že do Terezína se mohly posílat balíky o váze dvacet kilogramů. Ovšem aby příbuzní mohli takovou zásilku poslat, museli mít takzvanou připouštěcí známku. „Němci byli nesmírně pedantní,“ říká František nad dochovanou známkou. 

Poté při vyprávění zase cituje z dopisu, který Anka napsala z Osvětimi s datem 7. září 1943. „Milý Otto, dnes jsme dobře dorazili do Birkenau,“ cituje František a upozorňuje, že fungovala silná cenzura a zajatci nemohli napsat, v jakých podmínkách se ve skutečnosti nacházejí.

Po zemřelých sestrách zbyly dvě děti, Františkova tchyně Dáša a chlapec Petr, narozený v roce 1925. S oběma dětmi, v té době dvacetiletým Petrem a osmnáctiletou Dagmar, byl po dobu války v Zámrsku jejich otec, Zdenin bývalý manžel.

Hurvínek na scéně

Podle historie rodiny své manželky napsal František Heusler knihu s názvem Říkali mu Hurvínek. Šlo o rodinného přítele, který se podepisoval jménem této původní české loutkové postavy. Byl to inženýr, žil v Praze v Mostecké ulici a zamiloval se do sestřenice Zdeny a Anky, která pocházela z Ústí nad Orlicí. Jmenovala se Hana Freundová a její otec vlastnil malou textilní fabriku. „Byla Židovka a deportovali ji do Terezína,“ vypráví František. 

Hanin milý ve snaze své lásce pomoci se rozhodl, že se za ní vypraví do koncentračního tábora. „Takže se tam tajně infiltroval, pravděpodobně přes železničáře či četníky,“ vypráví. Bohužel Hurvínek přistihl svou Hanu, ubytovanou v Drážďanských kasárnách, s jiným mužem, a proto se vrátil do Prahy. Na svou milou však nezanevřel zcela, až do konce války jí posílal balíčky.

Hana jako jediná z rodiny Terezín přežila. Byl podzim roku 1944, konec války a deportace skončily. Ona se po propuštění provdala za muže původem z Vysokého Mýta, se kterým později odjela do Jižní Ameriky. „To jsou neskutečné příběhy lidí,“ hodnotí František. Právě z tohoto příběhu napsal zmíněnou knihu Říkali mu Hurvínek.

Jak správně převyprávět historii

Mládí samotného Františka, který se narodil v Plzni v již zmíněném roce 1947, s hrůzou druhé světové války spojené nebylo. Dotýkají se ho však příběhy padesátých let a vykonstruované soudní procesy, například s doktorkou Miladou Horákovou či Rudolfem Slánským.

Do první třídy nastoupil František v roce 1953 a už v prvních letech školní docházky zase o něco více pochopil, kam všude sahá zrůdný komunistický režim. A to i v Plzni, kterou s koncem druhé světové války osvobodila americká armáda v čele s generálem Georgem Pattonem.

„Učitelé věděli, že v podstatě v každé rodině v Plzni byl americký voják, u nás také, takže nemohli říkat: ‚Osvobodila nás sovětská armáda.‘ Měl jsem v sobě rozpor, protože když jsem šel třeba na hřbitov, tak tam postavili pomník padlým sovětským hrdinům. Přitom v Plzni nepadl ani jeden, protože tam žádný nebyl. Demarkační čára, rozdělená oblast, kterou mají západní spojenci a Rusové, byla za Rokycany,“ popisuje tehdejší snahu režimu přepisovat dějiny.

Fatální a děsivý rok 1968

S rokem 1968 přišla invaze vojsk Varšavské smlouvy, kterou František označuje za fatální a děsivou. V ten rok byl zrovna na vojně v Liberci, konkrétně u 105. pluku protichemické obrany. Velitel roty je vzbudil 20. srpna o půlnoci, ačkoli už tehdy bylo slyšet dunění. „Neviděl jsem nikoho, kdo by měl strach, jediného člověka, který by zalezl, ani když ruský tank vyvalil v kasárnách vrata a porazil je. Ten strach došel až poté, on má někdy setrvačnost,“ vzpomíná František. 

„Tam byli vojáci záložáci, co chodili na cvičení, pro mě taťkové, bylo jim třeba třicet pět let. A ti doslova brečeli. Brečeli proto, že najednou přišel rozkaz zamknout zbrojní sklady, odebrat zbraně,“ popisuje.

Rok 1968 a takzvané Pražské jaro přitom ve Františkovi nejprve vzbudily radost, ba dokonce výbuch opojení, jak sám říká. A také víru v to, že všechno bude krásné. Invaze s sebou však přinesla děsivou dobu. „Myslím, že ta doba od roku 1969 nejvíc zkazila charakter českého člověka,“ říká dnes. 

Posun ve společnosti, který s sebou sovětská okupace přinesla, měl na Františka i spoustu jeho rozhodnutí velký vliv. „Nikdy jsem neměl nic společného se členstvím ve stranách, v žádných. Řekl jsem ne. Hodně mě opustila důvěra v lidi, dlouho jsem ji hledal a opatrný jsem dodnes,“ hodnotí.

S manželkou se poznal v roce 1973 a o rok později se vzali. Ačkoli její rodina o minulosti zpravidla nemluvila, o původu svojí ženy věděl od začátku.

Lidé jsou pořád stejní

V revolučním roce 1989 bylo Františkovi dvaačtyřicet let, už tehdy měli s manželkou syna Jana, který navštěvoval poslední ročník základní školy. Tam také František vedl fotografický kroužek a své žáky vzal na focení po Praze, aby zvěčnili atmosféru v ulicích, například vyvěšené plakáty Občanského fóra. 

A ačkoli rok 1989 přivítal se sobě vlastní odtažitostí, nakonec se zadařilo. Pro budoucnost je však podle Františka důležité znát vlastní historii. A poučit se z ní.

„Pakliže neznáš, co bylo, tak budeš opakovat chyby, které se děly. Je dobré znát historii, protože chyby se dají opakovat,“ říká František a dodává, že druhé neméně podstatné hledisko jsou sami lidé. „Lidé jsou pořád stejní, akorát jsou posazeni do jiných podmínek,“ uzavírá.