Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vratislav Herold (* 1927  †︎ 2010)

Je mi toho líto! Proti jedné totalitě, nacismu, jsem chtěl bojovat, do druhé, komunismu, jsem dobrovolně vlezl!

  • narozen roku 1927 v Rakovníku
  • studia na obchodní akademii
  • 1944 - nucené práce v rakovnických keramických závodech
  • v řadách Ligy proti bolševismu práce na zákopech
  • záhy po válce vstup do KSČ
  • vojenská služba u pohraniční stráže, působil jako politruk
  • 1951 - nástup do nakladatelství Rudého práva
  • 1952 - žádost o místo u civilní složky SNB, nastupuje u StB
  • praxe v lágru Bratrství u uranových dolů Jáchymov
  • 1953 - přidělen na 1. odbor 2. správy StB, tedy na kontrarozvědku, pracuje v oddělení proti Rakousku
  • později přeřazen k protiamerickým bázím
  • sledování amerických diplomatů v ČSSR
  • během působení u StB získal ke spolupráci více než sto spolupracovníků
  • po roce 1968 od Státní bezpečnosti vyhozen kvůli nesouhlasu s okupací země vojsky Varšavské smlouvy
  • během normalizace zaměstnán jako vedoucí skladu, účetní v bytovém družstvu
  • zemřel 9. prosince 2010

Skoro hodinu bloudím po Brandýse nad Labem. Vyznat se v džungli paneláků je boj s větrnými mlýny číslovanými od jedničky do tisícovky. Na zádech tahám notebook plný fotek z archivu StB, foťák, stativ, mikrofon. Někde tady musí bydlet Vratislav Herold, kvůli kterému všechno to úsilí stojí za to. Jestli je jen desetina z toho, co o něm uvádí archivní dokumenty, pravda, jedná se o jednoho z nejúspěšnějších kontrarozvědčíků komunistického režimu v minulém století. Je to estébák, který vedl kolem sta konfidentů, aktivní a loajální dělník bývalé tajné komunistické policie. Herold není podle spisů jen tak obyčejný estébák, kromě toho, že byl řídícím důstojníkem, patří i podle historiků a archivářů mezi hrstku profesně úspěšných českých zpravodajců. Heroldovi se povedla v polovině padesátých let akce s krycím názvem ATOM, během níž zverboval majordoma amerického velvyslance a dostal díky němu odposlechové zařízení do soukromé pracovny amerického diplomata.

Že někdo někam dal odposlech, mě ale tolik nezajímá. Herold je muž, který lituje toho, že se dal do služeb komunistické totality. V roce 2008 zašel do Ústavu pro studium totalitních režimů a setkal se s historiky Petrem Blažkem a Tomášem Bursíkem a vyprávěl jim některé své životní etapy. Mluví otevřeně o metodách StB, jak lidi verboval, jak si je vybíral, jak je vytěžoval. Jedním z jeho konfidentů byl i dnes známý a uznávaný historik, bývalý vězeň nacistických koncentračních táborů Toman Brod, se kterým jsme nedávno natočili skoro šest hodin jeho vyprávění a který o své spolupráci s StB hovoří bez obalu. Od Herolda bych chtěl vědět: proč se stal estébákem, jak spolupracoval s Brodem, proč ho z StB vyhodili, jak se dnes dívá na své fízlování… Zapaluji jednu cigaretu za druhou a nervózně obcházím každý panelák. Co když mě vyhodí… Už ho vidím, přišel mi naproti. Vítá mě tlustý sedmdesátník se strništěm, s trochu nerudným výrazem ve tváři. „Pane redaktore, budu mluvit jen o spolupráci Tomana Broda, protože to považuji za povinnost, já jsem ho do toho navezl a nesu za to zodpovědnost, protože to žádný aktivní udavač nebyl, jeho si moc vážím, o sobě mluvit nebudu,“ říká mi Herold ve výtahu, aniž jsem se ho na cokoliv zeptal. Škoda, říkám si v duchu, ale uvidíme. Když už člověk začne vzpomínat, nemůže z toho sebe vynechat. A mám pravdu. Vratislav Herold odpovídal na vše, na co jsem se ho zeptal, za což mu děkuji.

Do Brandýsa se Herold odstěhoval, aby zmizel „z dohledu“ svých bývalých spolupracovníků.  Pracuje tu jako účetní v bytovém družstvu, nejraději čte knížky. První, na co vám padne zrak v jeho bytě, je jeho malovaný portrét na stěně naproti vstupním dveřím. Vypadá na něm mnohem mladší, knírek pod nosem, klobouk na hlavě, sebejistý výraz. Takový typický estébák, napadá mne. Vratislav Herold si všiml mého zájmu o portrét a říká, že je to dávno, o sebejistotě už prý nemůže být ani řeč. Po roce 1989 mu nabízeli, aby se na ministerstvo vnitra vrátil a učil řemeslu „mladé“, odmítl, i když ho práce u StB bavila, jenomže už na to prý  neměl, cítil se nejistě, zlomeně, poníženě. „Jak to?,“ ptám se. „Když vás vyhodí a dohlédnou abyste dopadl úplně na dno, zoufale hledáte práci, ale odevšud vás vyhazují, to se s vámi svět zatočí a už si nevěříte,“ vysvětluje Vratislav Herold, kterého z vnitra vyhodili po prověrkách v roce 1970, protože se mu nelíbila sovětská okupace v srpnu 1968. Vyhazov z práce je vždycky ponižující, jenomže v jeho případě to byl pád z velké výšky. Tehdejší major civilní kontrarozvědky StB Vratislav Herold, svého času mocipán, kterého se kdekdo bál, byl sražen amatéry a kariéristy normalizační Státní bezpečnosti do skladu alkoholu, kde se málem upil k smrti.

Z Ligy proti bolševismu do KSČ

Vratislav Herold se narodil v roce 1927 v Rakovníku. Během studia obchodní akademie ho nacistické okupační úřady přidělily na nucené práce do rakovnických keramických závodů. Sedmnáctiletý Herold toužil po odvetě – střílet nacisty, být hrdý sám na sebe, že nepatří k loajálním přisluhovačům okupačních úřadů jako tolik lidí v jeho okolí. Představoval si sám sebe někde v horách s flintou mezi partyzány, jak přepadá německé konvoje… Svěřil se své starší sestře, která mu poradila, že se k partyzánům dostane přes Ligu proti bolševismu.

Českou Ligu proti bolševismu založilo v roce 1944 protektorátní ministerstvo školství a lidové osvěty, v předsednictvu zasedal například Jan Malypetr, bývalý předseda čs. vlády. Šlo o proněmeckou, kolaborantskou organizaci s protikomunistickým a protisovětským zaměřením. Nacisté tuto organizaci využívali k propagandě a práci. Členové jezdili například na kopání zákopů. Vratislav Herold se prý domníval, že bude možné, třeba až budou v terénu někde v horách, v pravou chvíli utéci k partyzánům. Příležitost se, podle jeho vyprávění, nenaskytla. Naopak mu tato skutečnost zpočátku zkomplikovala a zpomalila kariéru u StB.

Vratislav Herold podle se záznamu v jeho „rudé knížce“ přihlásil do KSČ 5. května 1945. Není to pravda. Ve skutečnosti navštívil komunistický sekretariát až někdy po válce, poté, co do Prahy přijela Rudá armáda, nikoli tedy na začátku slavného Pražského povstání. Komunistické úřednici se prý prostě líbilo datum 5. května 1945. Možná to ale nebylo jen proto. Komunisté si den velkého českého vzepjetí proti okupantům prostě chtěli ukrást, připsat si i tuto závěrečnou etapu boje proti nacismu jako zásluhu, stejně jako později boje na východní frontě.

Herold byl na konci války dospívající puberťák, který podléhal kdejakému světonázoru, přátelil se s jistým o něco starším komunistou a vzpíral se otcovské autoritě. Měl přísného otce, který bolševiky kritikou nešetřil, znal jejich způsoby z Ruska, kde bojoval jako legionář v 1. světové válce. „Neměl jsem v životě celkem žádné plány. Zajímala mě kultura, vynikal jsem v teorii literatury, byl jsem posedlý spisovateli, básníky. Zajímal jsem se o francouzské dějiny, zvlášť o francouzskou revoluci, později jsem si udělal státnici z francouzštiny. Můj táta byl legionář. Nesouhlasil s mým členstvím v KSČ, věděl o Rusku svoje, ale já byl plný elánu, plnou hubu jsem měl socialismu a věřil jsem tomu. Žádný mladý člověk nevěří starým. Všechno se bude zase opakovat. Objeví se zase jiný fašismus a komunismus a oni tomu popadnou, teprve zkušenosti vás naučí…“ tvrdí Vratislav Herold, který se ve dvaceti letech angažoval v mládežnických organizacích KSČ. V roce 1948 se stal referentem mládeže a později studentským tajemníkem KSČ v Rakovníku. Na podzim 1949 dostal povolávací rozkaz a odešel na poddůstojnickou školu k pohraniční stráži na Slovensko. Po výcviku byl přemístěn k jednotce pohraničníků do Aše. Jako nadšený marxista byl zařazen mezi politruky útvaru (političtí pracovníci dohlížející na „uvědomělé“ vzdělávání vojáků), dnes ale tvrdí: „Nemám a nikdy jsme neměl rád uniformy. Myslím si, že jsem antimilitarista, trochu tedy. Jako kluk jsem inklinoval spíš k anarchistům, byl jsem posedlej absolutní svobodou,“ říká Herold, který se během vojny rozvedl, a aby zapomněl, odstěhoval se do Prahy.

Všem vám ukážu, budete toho litovat…

V roce 1951 nastoupil Herold do oddělení distribuce v nakladatelství Rudého práva. Práce v kanceláři mu připadala nudná a otravná, aspoň volný čas trávil něčím vznešeným, zajímal se o literaturu a divadlo. Divadelní soubor nakladatelství měl na tu dobu nevídané možnosti. Divadlo jezdilo i na Západ. Herolda lákaly nejen výlety, ale i pohledné dívky a odvázaný svět umělců. Podal v podniku žádost o místo kulturního referenta nebo vedoucího souboru. „Nevzali mě. Tak jsem šel na kádrovku a oznámil, že s okamžitou platností podávám výpověď. Ale oni řekli, že mi ji nepotvrdí. A to se stalo asi nejdůležitějším momentem v mém životě, tady padlo rozhodnutí jít ke Sboru národní bezpečnosti. V duchu jsme si říkal: ,Ale uvidíte, že mě pustíte!‘ A zažádal jsem si o místo u SNB,“ vysvětluje Herold, proč se dal k policii. Protože neměl a nemá rád uniformy, jak říká, žádal v roce 1952 o místo u civilní složky, netuše, že žádá o místo u StB.

Jaké nemilé překvapení čekalo na Herolda, když mu bylo vyhověno, ale musel obléknout černou uniformu, odstěhovat se do špinavého hornického městečka Jáchymov a nastoupit na praxi k dozorcům vězeňského tábora Bratrství u uranových dolů. Komunistický represivní režim trpěl akutním nedostatkem loajálních bachařů, přitom lágrů a vězňů prudce přibývalo. Z toho důvodu si každý začínající „bezpečák“ musel odbýt praxi v lágrech: „No, to jsem protáhl hubu. O tom, že jsou tam koncentrační tábory pro politické vězně, si nevzpomínám, zda jsem věděl nebo ne. Chodil jsem sloužit na věže, špačkárny, jak se jim říká. Chodilo se na čtyřiadvacetihodinové služby, střídali jsme se na věži tuším po čtyřech hodinách. S vězni jsme prakticky nepřicházeli do styku. Jednou jsem se byl ze zvědavosti podívat do toho dolu, jak vypadá uran. Bylo mi trapně, když jsem šel třeba na oběd a vězni se přede mnou museli zastavit a sejmout čepici. To jsem se styděl,“ vypráví Vratislav Herold, který si na špačkárně odsloužil měsíc. Pak byl, jak říká, naštěstí převelen do jáchymovské oblastní kanceláře StB.

Jak na dozorce na špačkárnách vzpomínají někdejší političtí vězni z Jáchymova? Radovan Procházka: „Každý bachař byl neomezený Stalin, který si tam dělal, co chtěl. Jestli máte či nemáte přežít, záleželo na jeho okamžité náladě. Sem tam někoho zastřelili při pokusu o útěk, spíše takříkajíc při pokusu o útěk, když vás třeba poslali dělat těsně u oplocení a nějaký pitomec na té špačkárně, když si řekl, že jste moc blízko plotu, tak po vás střelil. To byli prostě debilové pod lidskou úrovní.“

Jáchymovské oddělení StB bylo na úrovni krajské správy Státní bezpečnosti, což je v případě takto malého města neobvyklé. Nebylo to jen z důvodu, že režim uvěznil tisíce politických odpůrců, kteří by mohli v době výkonu svého trestu za výhody spolupracovat, udávat další „třídní nepřátele“, ale také, jak říká Herold, kvůli uranu. Komunisté se prý obávali, že Západ usiluje o tuto surovinu a vysílá do Jáchymova své špiony. Z šesti tisíc občanů Jáchymova byl každý čtvrtý policista: „Jáchymov bylo město vězňů, dělníků a policajtů. Byla tam hrozná nuda čili všechno se vrhlo na chlast. Většinou se jen chlastalo.“ Herold, který se v Jáchymově seznamoval se svou profesí, říká, že instrukce byly pouze v podobě nějakých směrnic, jinak nic, žádná školení, žádné zaučování. Prý dostal přiděleny dva tři agenty, bývalé trestance německého původu. Jak je vytěžovat, o co vlastně StB v Jáchymově jde, netušil on ani jeho nadřízený. Obecně měli odhalovat protistátní činnost. Herold se učil rychle, čehož si všiml jeho velitel a vyslal ho jako nadějného kolegu do Prahy. Herold se dodnes domnívá, že to jeho nadřízený učinil v přesvědčení, že za něj dostane sekretářku, která by za něj psala hlášení.

V Praze byl Vratislav Herold přidělen na 1. odboru 2. správy StB, tedy na kontrarozvědku, pracoval v oddělení proti Rakousku s asi pěti řídícími důstojníky. Měl na starosti československé špiony v zahraničních sběrných uprchlických táborech. „Zase jsem dostal přidělené spolupracovníky – agenty, tentokrát ze zahraničí. Celkový počet nevím, já si pamatuji tři, jistě jich ale bylo více. Přicházeli se smluveným heslem na hranice, kde jsme si je přebírali. Chodili v pátek nebo sobotu, vytěžili jsme je, zaplatili a v neděli se vraceli. Tato práce mě pochopitelně bavila, byla živá a dobrodružná. Měli jsme celkem dobrý přehled o táborech a dost informací o uprchlících. Sice nás moc zprávy o Češích nezajímaly, i když také, ale hlavně nás zajímaly orgány, které dělaly proti nám, hlavně informace o Američanech. O těch táborech jsme měli dokonalý přehled. Američani měli o nás jistě stejný přehled, protože někteří ti agenti dělali pro obě strany, to z toho celkem vyplývalo,“ vypráví Herold o svých začátcích v centrále StB.

Historikové si nedělají iluze o tom, že komunistická kontrarozvědka neměla své agenty v těchto táborech, je ale překvapením, kdo těmito agenty byl. Dosud je kolem československých double agentů mnoho nejasného. Částečně by měly osvětlit tyto případy, o kterých se Vratislav Herold zmiňuje, zpřístupněné dokumenty z bývalé 1. správy StB. Vratislav Herold vzpomíná, že v první polovině 50. let, tedy v době, kdy se konaly největší hony na takzvané agenty-chodce v ČSSR, měli řídící estébáci v pražské centrále debaty, zda sem Američané schválně neposílají „plebs“, čímž ovšem odvádějí pozornost od zkušených zpravodajů. Ve vyšetřovnách StB byly zatím mučeny desítky Čechoslováků, kteří byli zpět vysláni americkou CIC, aby zde vykonávaly zpravodajskou činnost. „To byli povětšinou naprostí amatéři. došli jsme k závěru, že Američané sem posílají lidi proto, abychom je chytali, vysloveně takhle. Do uprchlického tábora přišel uprchlík, oni ho získali ke spolupráci, dva nebo tři dni ho školili a pak ho vyslali sem pro úplnou blbost, třeba získání telefonního seznamu v Praze. Ty seznamy měli na americké ambasádě. Pro ně nebyl problém je sehnat. Třeba to tak nebylo, ale my jsme si mysleli, že na nás schválně posílají tady ty jednoduché lidi, abychom se s tím zasekali a oni sem mohli poslat někoho schopného,“ říká Herold.

Kvalitu emigrantů – adeptů na agenty-chodce americká CIC testovala. Pokud měl agent vynést z Československa třeba zmíněný telefonní seznam, jak říká Herold, není úplně jisté, zda se nejednalo právě o zkoušku schopností agenta, zda dokáže hranice přejít, jestli má spolehlivou cestu a podobně. Anebo také telefonní seznam mohl skrývat nějakou zpravodajskou informaci... Těžko dnes hodnotit na obecné rovině. Z archivů lze vyčíst řadu informací, například se dovídáme, že StB o těchto testech vesměs věděla, říká historik z Ústavu pro studium totalitních režimů Radek Schovánek„Hovořil jsem s několika lidmi tady v archivu, kteří sem do ČSSR přišli jako agenti-chodci a byli překvapeni, co všechno StB věděla. Například jeden způsob prověrky agenta-chodce, zda pracuje i pro StB, byl, že dostal banální úkol vyzvednout skleničku, která byla zazátkovaná a naplněná etherem, v ní byl kousek papíru. Pokud tu skleničku přinesl neotevřenou, a to Američané poznali podle etheru, prověrkou prošel. Když to viděl ten člověk, byl naprosto zděšený, co všechno StB věděla,“ říká Radek Schovánek.

Jeden z bývalých agentů-chodců a později politický vězeň Otakar Rambousek vypráví, o co to v této zpravodajské práci šlo. Částečně vyvrací slova Heroda, že by vynášeli přes hranice zbytečné předměty, ale také potvrzuje, že zrady a udání agentů-chodců pocházely většinou ze zdrojů uvnitř západní zpravodajské služby. „Množství věcí, které jsme přenášeli, bylo samozřejmě limitované. Když jdete několik kilometrů terénem, nemůžete se vláčet s těžkými věcmi. To také nebylo naším úkolem. Šlo speciálně o poštu a o kontakt s odbojem. Konečná spojka sebrala veškerou poštu, která tady byla, tedy nikoli obyčejnou poštu, ale vzkazy, zprávy atd.,“ říká Otakar Rambousek, který se do zpravodajských služeb dostal v táboře pro uprchlíky v německém Lechfeldu pod americkou vojenskou správou. Tam byl osloven spolupracovníkem slovenského poslance z první republiky a bývalého člena bezpečnostní rady státu Zybrina, který emigroval. Právě pro něj podnikl Ota Rambousek první dvě cesty „přes čáru“.

„Řekli mi – půjdeš, vrátíš se, anebo se nevrátíš. Po druhé cestě jsem protestoval: ,Oni nedaj ani falešný papíry, ani nic jiného.‘ Postěžoval jsem si kolegovi, o kterém jsem věděl, že převádí. Zavedl mě na stanici, kde byli Bogataj, Václavík a Drbohlav, tři důstojníci z 2. světový války. Tak jsem začal pro ně chodit.“ Ota Rambousek chodil cestu Waldsassen – Cheb, kde nasedal na vlak kamkoli, co nejdále od hranice. Vynášel kromě vzkazů i české telefonní seznamy: „No jistě, nesl jsem i telefonní seznam, ale proboha, proč ne? Nešel jsem primárně pro něj, to byla vedlejší věc. Prostě telefonní seznam byl dobrým zdrojem kontaktů a adres, hodil se, a tak proč ho nevzít s sebou, když máte místo v baťohu. Ale rozhodně o něj nešlo, nikdo mě neposílal jen pro telefonní seznam.“ V Čechách si Rambousek vybudoval síť spojek, většinou spolehlivých přátel, u kterých přespával. Část pomocníků v ČSSR byla doporučena CIC a právě jedna z těchto spojek nakonec Rambouska zradila. V době jeho zatčení se budovala bezpečnější strategie posílání zpravodajských vzkazů ukrytých ve vagonech mezinárodních vlaků.

My jsme byli řídící orgánové na centrále

Vratislav Herold měl rád operační akce v přírodě. Někdy v první polovině padesátých let jezdíval s kolegy na hranice pozorovat agenty-chodce překračující přísně střeženou státní hranici, ujišťoval se prý, že má správné informace. Sám nikdy západní agenty nezatýkal, to byla práce krajských správ StB. Jeho úkolem bylo shromažďovat zprávy, vyhodnocovat a zakládat operace. „Jednou to bylo hodně poutavé. To už byly na hranicích elektrické zátarasy. Měli jsme za úkol v noci pozorovat na hranicích, jak se jeden západní agent dostává přes dráty. Leželi jsme asi padesát metrů od něj. Náš agent pomáhal tomu chodci prostříhávat dráty a viděli jsme, jak přešel a zmizel v lese. To je jasné, že se nezatýkal. Věděli jsme přesně, kam půjde, co má za úkol. Zatýkal se až při návratu, ale to já už nevím, to byla práce jiných, já to vím od kolegů. My jsme byli řídící orgánové na centrále, my jsme se bavili maximálně s krajskými správami, oblastní správy, s těmi jsme se už nebavili. Zatčeného vyslýchali ve věznici v Ruzyni, o tom už také nic nevím, mě už to dál nezajímalo. Mě zajímala jen zpráva, to vytěžení, které bylo v několika kopiích, kam šly, to také nevím,“ vypráví Vratislav Herold. Utrpení, které na agenty-chodce čekalo v komunistických vyšetřovnách, je nepředstavitelné. Mučení bylo běžným prostředkem, jak vyšetřované zlomit. 

Proč agenti-chodci tak často končili v komunistických kriminálech? Je snad možné, jak se domnívá Vratislav Herold, že je Američané obětovali pro „vyšší“ zájmy? „Z historických výzkumů víme, že několik lidí, kteří ať už byli vysazeni do uprchlických táborů, nebo byli později získáni, pokud do ČSSR přešli jako agenti-chodci, byli estébáci. Známe dokonce místo, kde byli získáváni ke spolupráci, byl to objekt ve Wintrově ulici v Praze, tenkrát se té budově říkalo ,statek‘. Je pravděpodobné, že jich získaných bylo více. Zatčený měl na výběr dvě věci – buď mnohaleté vězení, případně popravu, nebo se zavázat ke spolupráci a odejít na druhou stranu. Otázkou je, nakolik takovou věc vyzradili, ale je pravdou, že značná část lidí, kteří sem chodili jako agenti-chodci, byli pod kontrolou StB,“ říká Radek Schovánek, badatel z Ústavu pro studium totalitních režimů, který mnoho let studuje archivy ministerstva vnitra. To, že většina agentů-chodců byla skutečně pod dohledem StB nebo StB o nich věděla a sledovala jejich aktivity v komunistickém Československu, rozhodně neznamená, že by StB vítězila na poli zpravodajského boje s americkou, a zvláště s britskou tajnou službou. O StB se v podstatě nedá mluvit jako o zpravodajské službě v pravém slova smyslu, vysvětluje Radek Schovánek: „To nebyla zpravodajská služba, ale politická policie, která měla hlavní úkol hlídat společnost a plošně fízlovat celou Československou republiku. Do skutečně zpravodajské služby měla opravdu hodně daleko. Už jenom ze znalostí agentury, kterou disponovala britská a americká zpravodajská služba v StB v 70. a 80 letech minulého století, je jasné, že kontrola, kterou měly tyto služby nad StB, byla naprostá.“

Opilci moc mluví a moc utrácejí

Udržovat, nebo lépe řečeno vydržovat si agenty v západním zahraničí stálo českou kontrarozvědku nemalé peníze. Rozpočty bezpečnostních složek se nadýmaly do rozměrů, které kdekoho lákaly malý kousek uloupnout pro svoji kapsu, a navíc to nebylo příliš těžké. Vratislav Herold říká, že u StB to chodilo jednoduše. Výdaje prostě nebylo možné dokladovat: „My jsme se se svými agenty setkávali nejčastěji v restauračních zařízeních, samozřejmě jsme je zvali. To plavalo v chlastu. My jsme byli věčně ožralí. Snad si nemyslíte, že účty jsme nechali pak v hospodě razítkovat nebo něco podobného. Žádné doklady. To bylo na důvěře,“ vzpomíná Herold na finanční skandál, který znamenal rozprášení protirakouského oddělení.

Řídící důstojníci včetně Herolda byli přeřazeni na více kancelářskou službu. Herold měl sledovat české spolky, které mají blízalo k americkým organizacím – například křesťanská tělovýchovná organizace YMCA. Toto fízlování bylo oproti akcím na hranicích nudné. Podle dokumentů, které sepisoval jeho nadřízený, byl tehdy Herold hodnocen jako vysoce kvalifikovaný a loajální pracovník, který ovládá cizí jazyky. Proto byl po několika měsících převelen k protiamerickému oddělení, dostal nové úkoly – nasazovat agenty na americké diplomaty. Herold tvrdí, že jejich oddělení mělo špionů na americkém velvyslanectví dost, skoro se nabízí, že až moc, jenomže o všech americký úřad dobře věděl: „Nikdo nemohl přijít na ambasádu a říci: ,Já bych pro vás pracovat.‘ Každý civilní zaměstnanec ambasády musel přes Správu služeb a ta byla pod naší kontrolou. Na ambasádě mohl pracovat jen ten, kdo nám přitakal, že bude dělat pro nás. Ambasády si netroufaly vzít někoho na černo. To by šlo pak přes ministerstvo zahraničí, nějaká nóta, něco by se vymyslelo. Američané tedy věděli, že všichni zaměstnanci jsou estébáci, to bylo veřejné tajemství. Oni námi pohrdali.“ Občas to čeští estébáci přeháněli. Sledovali diplomaty na každém kroku. Jednou prý nějakého diplomata sledovali opravdu dlouho, z Prahy až na Slovensko. Někde na opuštěné silnici mu ruply nervy, zastavil auto, přišel k autu StB, které ho celou cestu sledovalo, a chtěl se rvát, prý ale nevylezli, takže z toho nic nebylo.

V době protiamerického fízlování měl Vratislav Herold konečně příležitost verbovat své spolupracovníky z řad civilistů. Na jednom večírku potkal mladého sympatického Tomana Broda. Herold v té době laicky studoval historii a právě četl nějaké knihy o 2. světové válce, o holocaustu. Toman Brod se mu okamžitě zalíbil nejen z toho důvodu, že je odborníkem na válku, ale že je Žid: „Židé jsou mi sympatičtí, jsou moudrý a schopní. Moc s nimi soucítím, co prožili za války. Kdybych nebyl tím, kdo jsem, chtěl bych být Židem,“ říká Herold, kterému je líto, že do spolupráce Broda navezl. Prý si s ním rozuměl a raději si s ním povídal o historii než o nějakém fízlování. Přesto založil svazek na důvěrníka a později na agenta, kterému dal krycí jméno Mefisto. „Mě se tak strašně líbily ty jeho čertovské fousy,“ vysvětluje, proč zvolil toto dvousmyslné krycí označení, nic jiného v tom prý nebylo. 

Co říká Toman Brod ke spolupráci s 2. správou StB?: „Bylo to v době snahy těch komunistických intelektuálů o změnu, nikoliv přímo ke kapitalismu, ale chtěli jsme sesadit ty stalinisty, dogmatiky, ty vrahy, kteří působili tolik zla a neštěstí. Já byl jedním z hlavních propagátorů těchto tendencí v tom historickém ústavu. Byla tam kontrarozvědka pochopitelně, no tak ta si na mě došlápla a málem mě vyloučili. Dokonce mě verbovali pro tajnou spolupráci. Oni si vždycky vytipují někoho, kdo je křikloun, a na toho: ,Tak pozor, jestli nebudeš poslouchat, tak my ti to spočítáme!‘ Uměl jsem trochu anglicky, tak řekli: ,Heleďte, vy byste mohl…‘  Ale oni byli slušní, žádný nátlak na mě nedělali. Volili taktiku velmi milých, přátelských lidí, zatímco jiní spolupracovníci, kteří mě chtěli dokonce vyloučit z komunistické strany, ti vojáci, víte, to byli tvrdí hoši. U StB mi nabídli nebo doporučili nebo požádali, abych chodil na recepce a stýkal se s nějakými zahraničními diplomaty. Nevím, co by ode mne chtěli. Ale žádného diplomata pro mě nenašli, takže to brzo skončilo, tahleta jakási spolupráce. Ale je to stejně pro mne hanba,“ říká Toman Brod.

Člověk hned poznal, zda pro nás budou či nebudou dělat

Vratislav Herold byl muž činu. Za své působení u StB získal ke spolupráci více než sto agentů. Vybíral si je na doporučení, některé převzal od kolegů, některé si vytipoval při různých příležitostech – večírcích, recepcích a při jiných příležitostech. Zajímali ho lidé, kteří měli cokoliv společného s americkou ambasádou – ti, kteří například doučovali diplomaty češtinu, zajímali se o vojenskou historii a měli blízko k vojenskému atašé, nebo lidé z různých institucí, které udržovaly s americkými diplomaty jakékoliv úřední či odborné styky. Právě tak si vytipoval Tomana Broda, zaměstnance Vojenského historického ústavu, kam občas vojenští přidělenci ze západních zemí docházeli.

Jak vypadala „verbovka“ v pojetí Vratislava Herolda: „Já jsem na nikoho ani pořádně nezařval, přitom jsem vzteklej. Já jsem se snažil okecávat a dařilo se mi to. Já byl úspěšnej, vždycky jsem byl vyhodnocovaný jako velmi dobrý pracovník. Dneska se někdo vymlouvá na to, že musel spolupracovat. To tak nebylo. Mně se stávalo, že mi řekli, že nebudou spolupracovat, nebo že nakonec žádné zprávy nenosili. Tak se jim řeklo – na shledanou, to nemá cenu, tak se rozejdeme. Nebo jsem získal spolupracovníka a on to hned někomu vyžvanil, tak se to uložilo, protože to nemělo cenu s ním cokoliv dělat. Nebyl problém nás přečůrat. Ti lidé to nemohli vědět, chraň bůh, já jim to nevyčítám. Kdybych to měl vyjádřit v procentech, tak dvě procenta udavačů byly aktivní, ti to dělali ochotně, těch devadesát osm procent, ti to brali, že s námi musí spolupracovat, měli z nás strach. Víte, člověk hned poznal, zda budou či nebudou pro nás dělat. To jste poznal už po telefonu, když jste se představil a řekl, že jste z StB.“ Nutno podotknout, že Herold může věrohodně popisovat metody StB zaměřené proti cizincům, nikoliv proti disidentům, odpůrcům režimu. Vratislav Herold to mnohokrát během vyprávění zdůrazňoval, že když tvrdí, že nepoužíval násilných metod, a že když mu agenti odmítali loajalitu nebo se záměrně dekonspirovali, „netrestal“ je, neznamená to, že jinde lidé nebyli týráni, vydíráni nebo jinak nuceni ke spolupráci. U 2. správy StB to prý ale nikdy nezažil: „Já se nechci obhajovat, protože mi je to jedno, ale my z 2. správy jsme to dělali formou pohovorů, možná při mírném nátlaku, to nevylučuji, nikdy nepadla ani facka, to bylo nemyslitelné, to by s vámi ti lidé ani nemluvili.“ 

Kdybychom se měli statisticky zabývat lidmi, kteří s StB spolupracovali, zobecňovat, bůh ví, k čemu bychom se dobrali. Možná, že by se ukázalo, že ve všech profesích se fízlové nacházejí, že sklony ke zbabělosti máme všichni... A snad právě proto je hrdinské jim nepodlehnout. Platí však jedno pravidlo, které se prý v nejryzejší podobě osvědčilo v kriminálech, a asi nejvýstižněji ho formuloval Ota Rambousek: „To musíte mít úplně jasno už předem. Neexistuje: ,Pane veliteli, já budu hodnej, budu vám chodit říkat!‘ Ne! ,Já jsem tady, proti vám, na této straně, nekompromisně!‘“

Estébáci se úspěšně verbovali všude – na vysokých školách, v církvích, v podnicích všeho druhu, v médiích, na vojně, v kriminále, mezi herci, písničkáři, prostě všude. Těžko se dobereme nějakých závěrů, i když by to mohla být zajímavá statistika. Nyní mohu vycházet jen z těch málo dokumentů, které jsem prostudoval, a hovorů s odborníky a učinit z toho jen relativní závěr, jak to na mne působí i s ohledem na těch několik estébáků a konfidentů, kteří byli ochotni o metodách Státní bezpečnosti s námi hovořit.

Jiří Navrátil se v seznamech spolupracovníků a agentů StB vyskytuje dvakrát: poprvé v letech 1961–1964 byl na něj veden svazek, jeho krycí jméno bylo „Doktor“, podruhé v kategorii kandidát tajné spolupráce, poté agent a důvěrník pod krycím jménem „Junák“ v letech 1974–1978. Ta první registrace je odkazem na takzvaný signální svazek, StB se snažila na Jiřího Navrátila vytvořit kompromitující materiály, stíhat ho pro další protistátní činnost, které se měl dopouštět tím, že se i po desetiletém kriminále stýkal se skauty. V pozdějších svazcích se dočítáme, že vedení těchto materiálů bylo založeno neoprávněně a bezúčelně. Zato svazek vedený v sedmdesátých letech na spolupracovníka Jiřího Navrátila je plný prohlášení, že se jedná o aktivního a spolehlivého konfidenta. Ve skutečnosti tomu tak zjevně nebylo. Jiří Navrátil se po roce na začátku sedmdesátých let stal jednatelem Klubu volných novinářů. Rozhodl se svého postavení využít ku prospěchu disidentů, kteří potřebovali takříkajíc „přikrýt“ nějakým „zaměstnaneckým“ razítkem. „Tímto razítkem vládla paní Lišková, kádrovačka svazu novinářů. Viděl jsem, že je s paní Liškovou dobré udržovat přátelské styky – tu kytičku, tu bonbonky, až mi řekla: ,Hele, soudruhu, když vyřizujete agentu toho Klubu volných novinářů, tak přijď klidně ke mně a tady si to můžeš vyřizovat. To bylo přesně to, co jsem potřeboval. Takže, když jsem někomu chtěl pomoct, ale udělal jsem to asi ve třech případech, protože jsem se bál a hned řeknu, proč jsem se bál, ani ne tak StB, ale bál jsem se, že kluci moc chlastaj. Já nevím, jaké máte zkušenosti s novináři dnes, ale tenkrát strašně chlastali. Říkal jsem si, někomu opatřím to razítko, on se někde opije a pochlubí se s tím. Proto jsem se bál. Takže jsem to udělal, jak říkám, asi ve dvou nebo ve třech případech, jeden z nich byl třeba kamarád ze skautu ze ,dvojky‘. Poradil jsem mu: ,Musíš jako ztratit občanku, ohlásit ztrátu, až ti vydají novou, tu mi dáš, s tou starou budeš chodit.‘ Tu novou jsem tak dlouho nosil u sebe, až jsem se v kanceláři paní Liškové ocitl sám. Pak jsem do té občanky tomu Tomislavovi to razítko prsknul,“ vypráví Jiří Navrátil, jak pomohl několika přátelům „skrýt se“ před úřady. Každý občan ČSSR musel být zaměstnán a o zaměstnání mít úřední potvrzení v občance. Kdo za komunistického režimu neměl toto razítko, byl úřady různými způsoby šikanován jako příživník.

V klubu volných novinářů se pohybovalo až příliš udavačů a StB nebyla naivní, fígly s přikrýváním dávno monitorovala a znala z jiných svazů, klubů a podniků. Jiří Navrátil, kterého StB zkontaktovala telefonicky, si uvědomoval, že tajemníkem Klubu volných novinářů může zůstat a vykonat mnoho dobrého, pokud bude s StB „hrát hru“ na spolupracovníka. Nic jim neprozradit, ale přitom se k nim chovat vstřícně. S agenty StB se tedy začal scházet. Podle spisu podal nebo na základě těchto setkání vzniklo v letech 1974 až 1976 dvacet zpráv, zajímavé je, že o dva roky později řídící estébák opět uvádí, že spolupracovník podal celkem za dobu spolupráce dvacet zpráv, což znamená, že za dva roky dalšího setkávání nevznikly „žádné nové poznatky“. Zdá se, že Jiřímu Navrátilovi se hra celkem dařila. O tom, že i estébáci brzy pochopili, že agent Junák není důvěryhodným spolupracovníkem, svědčí fakt, že ho nikdy nezavedli do konspirativního bytu a sesadili ho do kategorie důvěrník. Jiří Navrátil ke spolupráci říká: „Rozumějte, já jsem nemohl s nimi jednat jinak, nemohl jsem s nimi jít do konfliktu. Nám šlo o to, ten klub zachovat. Odmítnout je nešlo, nesejít se s nimi už vůbec ne. Přitom jsem musel tak posunovat, abych ten Klub volných novinářů co možná nejvíc chránil. Ten počet schůzek ve spisu je nesmysl, to vyvracím. To si prostě ten estébák vymyslel. Žádný vázací akt neexistoval. Vlastně jo, měli ho připravený, ale nepodepsaný.“ Vázací akt ale celá řada spolupracovníků, i ti horliví, nepodepisovala. Většinou dostali do ruky jen takzvaný slib mlčenlivosti. Ani ten Jiří Navrátil nepodepsal. Když mu ho nabízeli, tvářil se překvapeně, že to měli říci dříve, protože on všechno v redakci prý „vyžvanil“.

Zcela vylučuji ale, že by někdo nevěděl, že se schází s StB

Jak to bylo s vázacími akty? Vratislav Herold se směje a říká, že to není vůbec žádné měřítko spolupráce, jak si mnozí myslí. „Byly vždycky doby, kdy jsme jejich podpis museli tvrdě vyžadovat jako rozkaz, ale pak nastalo zase uvolnění – nemusíte, stačí , když souhlasí s tím, že se s vámi bude scházet, ani písemný, ani ústní vázací slib, jenom: ,Prosím vás, mohli bychom se příště setkat tam a tam v tolik a tolik.‘ Schůzky byly v devadesáti procentech v kavárně, takže jsem vymetl všechny pražské kavárny a vinárny. Zcela vylučuji ale, že by někdo nevěděl, že se schází s StB. Proto mě štve, když to hudebníci, herci říkají, že nevěděli, že spolupracují s StB. To je naprostý nesmysl. Všude jsme říkali, že jsme od Státní bezpečnosti, když jsme někoho zvali na pohovor. Můžu říct – jsem blbec, jsem se bál. Když Kanyza tvrdí, že nevěděl, že se s nimi schází, ale přitom se, jak psaly noviny, s nimi setkal snad šedesátkrát, tak tomu věřit by bylo naivní,“ domnívá se Vratislav Herold. Dodejme však, že jeho vlastní zkušenosti vycházejí z estébácké praxe 50. a 60. let. Herold byl kvůli nesouhlasu se sovětskou okupací z roku 1968 na počátku normalizace od StB vyhozen, odstěhoval se z Prahy a pracoval již pouze v běžných „civilních“ profesích.

Jednoho dne nám došel mail tohoto znění:

„Vážení pánové.

Slyšel jsem Vás v Českém rozhlase na Praze a také na Radiu Česko. V tom prvním rozhovoru jste říkali, že máte málo příběhů agentů StB. Kdybyste měli zájem, nabízím můj.

Petr Rádl.“

Pisatel e-mailu připojil i adresu a telefon. V Archivu bezpečnostních složek jsme objevili torzo jeho svazku a vyrazili za Petrem Rádlem.

Poprvé se Petr Rádl dostal do policejní vyšetřovny v Bartolomějské, protože se se spolužáky opil v hospodě. Jeden z nich se pak na toaletách pozvracel, což se nelíbilo místnímu restauračnímu personálu, vznikla strkanice, kterou rozdělila až přivolaná policie. Studenty pak jednoho po druhém vyslýchala. Po několika týdnech stopoval Petr Rádl na kolínské výpadovce a zastavil mu jistý muž, který o sobě tvrdil, že jeho spis má na stole a bude z toho malér, ať se dostaví na StB. Petr Rádl se dostal ke spolupráci, která ovšem nebyla rozhodně z jeho strany aktivní, a zprávy, které podával, lze jen stěží označit estébáckou terminologií za „poznatky vhodné  k rozpracování“. Jak intenzivně s nimi spolupracoval, nelze jednoznačně říct. Několik let se s nimi scházel sporadicky, pak ale byly roky, kdy se vídali často a pravidelně, například se ve spisu dozvídáme, že došlo během jedenácti měsíců roku 1985 k osmdesáti schůzkám, během nichž Petr Rádl předal celkem dvacet osm písemných zpráv. Osobní spis Petra Rádla obsahuje více než sto stránek, přesto podle historiků, kteří se svazky zabývali, patří tento agent k těm méně aktivním. Petr Rádl s StB spolupracoval od sedmdesátých let až do roku 1985, kdy se v něm probudil statečný vzdor a písemně jim oznámil, že s nimi definitivně končí: 

„Dlouho jsem neměl odvahu, abych řekl, že to dělat nebudu. Nejdřív to bylo kvůli studiu, pak kvůli zaměstnání, protože jsem se bál, že mě nikde nevezmou, že nechodím k volbám třeba. Když potom byly nějaký další volby, to už jsem byl ženatý, tak mi žena říkala, že když nepůjdu k volbám, tak nevezmou Madlenku do školky. No ale já jsem stejně nešel, v tomhle jsem byl statečný v uvozovkách, a Madlenku stejně do školky vzali. Proč StB o mě stála? Mně přišlo, že nevědí, že jsou tak hloupí. Mě na tom bavilo to, že já jsem vlastně měl být ten hloupější, oni mě mají ovládnout psychicky a vytáhnout ze mě to, co chtěj. Já si myslím, že by na mě museli pustit světla nebo pálit chodidla cigaretou, jako to dělali v padesátých letech. Mě docela bavilo mít nad nimi duševní převahu.“ 

Dle svých slov Petr Rádl písemné zprávy nepodával. „Jediný teda, co jsem dál – když jsem jel v roce 1979 do Maroka s mojí ženou, tak jsem měl napsat, jak probíhala pasová prohlídka na jednotlivých hranicích. To jsem napsal hrozně rád, na rozdíl tady od tý příšerný prohlídky na česko-německých hranicích, to bylo příšerný, zato rakousko-italská hranice, kam přišel celník v civilu a měl jenom nějaký odznak. No a žena byla na záchodě na té hranici a tím to skončilo. Vůbec nic nekontroloval. Mě docela bavilo, aby ty volové z StB se chytli za nos, aby věděli, jak to má vypadat na hranicích, že tam vlastně žádná, skoro žádná hranice nebyla. Estébák mi dával nějaký otázky a mě docela bavilo jim říkat nějaký věci, aby jim to bylo nepříjemný, jak lidi, když bylo nějaký zdražení, že za to může strana a vláda. No a on na to, kdo to říkal, a chtěl na mně jména, ale ty já jsem nikdy neřekl.“

Vyrovnání se s minulostí? 

„Jeden prsten vládne všem, jeden jim všem káže, jeden prsten uvrhne, do temnoty sváže,  v zemi Mordor, kde se snoubí šero se šerem…,“ zpívá na Tolkienův text svým typicky chraplavým hlasem někdejší tajný spolupracovník StB, známý písničkář František Horáček řečený Jim Čert. Tolkienův Pán prstenů byl v minulém století v Československu na indexu zakázaných knih, přesto patřil k oblíbené samizdatové četbě.

Nedávno přišel do Českého rozhlasu dopis od Jima Čerta, ve kterém se omluvil lidem, na které donášel. Je to počin v českých zemích nevídaný a úctyhodný. Obvykle se někdejší estébáci, konfidenti a důvěrníci omezují jen na proklamace typu: „Nikomu jsem neublížil, ničeho v životě nelituji!“ Někteří důmyslně zapírají s posvěcením soudů tvrzeními typu, že „estébáky viděli z okénka rychle jedoucího vlaku“ či podobně barvitými báchorkami.

Ve skutečnosti většina lidí, které nalezneme ve zveřejněných seznamech spolupracovníků, nějakým způsobem Státní bezpečnosti vědomě posloužila. Jak? Schůzkami v restauracích, během kterých vyzrazovali různé detaily o lidech ve svém okolí. Činili tak zpočátku hlavně ze strachu. Ale postupně je strach opouštěl a nahrazovaly jej pocity důležitosti, bezpečnosti (naivně si mnozí mysleli, že na ně už nikdo nemůže, vždyť jsou v kontaktu s StB) nebo se domnívali, že budou Státní bezpečnost mást, hrát s ní nějaké zpravodajské hry, kterými „přikryjí“ své protikomunisticky smýšlející přátele. Ve skutečnosti – a potvrzují to fragmenty estébáckých spisů – kdo si s touto státem financovanou mafií a sektou zadal, stal se nebezpečným pro své okolí i pro sebe samého.

StB měla vždy menší práci s lidmi, kteří byli bojácní. Někdo je od přírody lekavější, ale to ho neomlouvá. Jistě aktivnější než zbabělci byli lidé kariéry chtiví s přebujelou pracovní ambicí. Ti se neštítili udávat kdekoho ze svého zaměstnání, nejlépe své nadřízené. Typově také nacházíme mezi spolupracovníky lidi s nízkým vzděláním a pravděpodobně s jednodušším smýšlením – ti možná strach ani nepociťovali, přišlo jim „normální“ a běžné oznámit, co se kde dělo, kdo si o čem povídal, a nijak to morálně či jinak neřešili, typickým příkladem mohou být třeba mnozí řidiči nákladních vozů, kteří se vraceli ze zahraničí a oznamovali na estébáckém podnikovém oddělení, co se kde během jejich cesty šustlo. Mohli vše zapřít, ale ze spisů vidíme, že to tak nebylo, někteří byli pyšní, jak někoho mohli oznámit. Úspěchy StB slavila i u lidí s drobnými kriminálními přečiny – opilství, drobné, společensky nikoli nebezpečné výtržnictví, takové lidi bylo jednoduché vydírat kriminálem. Ve spisech a od historiků však víme i o skupině, od které byste nikdy spolupráci nečekali – je to skupina politických vězňů. Nedokážu, a nikdo se o to také nepokouší, přesněji vyjádřit, kolik procent z bývalých „vězňů svědomí“ se po propuštění zlomilo, podvolilo nátlaku StB. Mnozí prošli nejen komunistickým kriminálem, ale předtím i krutým nacistickým mučením nebo koncentračním táborem. Takové lidi jejich vlastní hrdinství zlomilo.Už neměli sílu být dál stateční a rezignovali. Ve spisech, které jsem prostudoval, se vyskytuje ale celá řada udavačů, o kterých si nedokážu cokoliv myslet. Jsou to prostě práskači – z plezíru či z nějakých společenských výhod či pocitu, že i já jsem „tajnej“, podávali různé, možná jen zdánlivě banální informace. Příběhy udavačů jsou smutnou minulostí. Jestli můžeme dát nějaký význam v posledních letech hojně užívané frázi „vyrovnávání se s minulostí“, pak jedině skrze jednotlivé příběhy, které ovšem musíme znát.

Dnes není pro nikoho problém dostat se k písemným dokumentům komunistických  bezpečnostních složek. Mnoho je sice z těchto archivů skartováno, jinak zničeno nebo ukradeno, obsahují mnoho pomluv, polopravd a nejasností, přesto je to cenný zdroj příběhů a každý pamětník, pokud je ochoten vyprávět svůj příběh, má jistě právo se k těmto písemnostem vyjádřit už proto, že ho přežijí. Je vlastně smutnou představou, že po „mlčící většině“ zůstanou jako odkaz pro budoucí generace písemnosti z dílny komunistické regresivní policie.

Estébákův konec

Vraťme se ještě k majorovi Vratislavu Heroldovi. U Státní bezpečnosti skončil zásluhou vlastních kolegů. Začalo to v noci z 20. na 21. srpna 1968, kdy ČSSR okupovaly armády Varšavské smlouvy. Heroldovi tehdy nefungoval telefon a nedozvěděl se včas, že StB vyhlásila pohotovost – museli si pro něj přijet domů, nadřízení ho prý „seřvali“ a pak dostal spolu se soudruhy z oddělení rozkaz: hlídkovat před různými západními ambasádami v Praze. „Měli jsme tam jen očumovat, jestli se budou srocovat lidi nebo ne, pozorovat atmosféru. Jinak nic, nikoho nezastavovat… Ztvrdli jsme tam až do odpoledne, myslím, že do čtyř, pak jsme byli staženi a od té chvíle jsme byli pořád jen v práci v kanceláři a kecali jsme.“

Společnost v estébácké kanceláři v Bartolomějské se rozdělila na dvě skupiny: pro- a protiokupační. Podle Vratislava Herolda zaměstnanci 2. správy StB sovětskou invazi proseděli a prokouřili, pořád jen čekali, jestli jim někdo dá rozkaz k nějaké akci. Jako by se na ně zapomnělo „Agenti, spolupracovníci se s námi nechtěli scházet. Vždycky, když jsem někomu zavolal, že bych se s ním potřeboval sejít, řekl, že je nemocný nebo nemůže. Také byli v rozkladu jako my. Čekalo se, co rozhodne Dubček. Že je Dubček slabej, to jsme pochopitelně věděli. Byl bačkora, zženštilec. Používal komunistické fráze a takové fráze se přece při revolucích a okupacích nepoužívají!“ Vratislav Herold v době srpnové okupace patřil ke skupině „proti“ a nadával na okupanty. Kdosi z kolegů ho bedlivě poslouchal, zřejmě si i dělal poznámky, a když se po měsících nicnedělání začala situace „normalizovat“, označila prověrková komise ministerstva vnitra majora Herolda za politicky nespolehlivého neloajálního zaměstnance pravicového smýšlení. Komise mu také přidělila nové místo ve státních službách: ve skladu alkoholu. Odebrali mu policejní hodnost a vyznamenání „Za službu vlasti“ a „Za obranu vlasti“.

Někdejší „řídící orgán“ agentů StB Vratislav Herold je dnes důchodce, rád čte a dívá se na dokumentární filmy v televizi. O minulosti mluví vcelku ochotně s historiky, novináře nemá rád. Když jsme se po několika hodinách natáčení blížili ke konci jeho příběhu, bál jsem se, že se nedostaneme k tomu nejpodstatnějšímu. Že rozhovor ukončí, aniž bych se ho zeptal, jak se na svůj život dívá. Uvědomuje si, že sloužil zločinnému režimu? Je mu líto, že byl estébák? Omlouvá se svým obětem, lidem, které přivedl do kriminálu?

Vykoktal jsem otázku a Herold odpověděl: „Jako kluk jsem byl silně protifašisticky zaměřený. Ve fašismu jsem viděl totalitu prvního řádu. Ale nepostřehl jsem, že do ještě horší totality dobrovolně lezu. To mě osobně mrzí. Mám k tomu odpor. Když hodnotím své mládí, proč jsem byl takový, proč jsem šel ke Státní bezpečnosti, myslím, že mě k tomu vedla moje dobrodružná povaha, stále jsem někde hledal pofiderní dobrodružství, které jsem pořád nemohl nalézt. Byl to takový úlet, i když to je blbost říkat, to se používá teď. Mrzí mě to, protože věřím, že komunismus je o hodně horší než fašismus, který jsem nenáviděl. Komunismus má humanitní prvky, takže lidé na něj naletěli… Všichni stejně rovní, neexistují boháči a chudí lidé… To se mi strašně líbilo! Mrzí mě to, protože realita je naprosto jiná. Byl to sen. Nesmyslný.“

Nechám ten konec bez komentáře – ať si na pana Herolda udělá každý názor sám.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století