Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Otto Herman (* 1949)

• Otto Herman se narodil 22. června 1949 v Broumově v židovské lékařské rodině

• dědeček vlastnil kliniky v Praze, v Drážďanech a ve Vídni

• otec Alexandr Herman získal v roce 2024 in memoriam izraelský titul Spravedlivý mezi národy za záchranu stovek životů na konci války

• otec Alexandr Herman a jeho sestra jako jediní přežili válku

• maminka Louise Hermanová, rozená Freundová, byla též původem Židovka, ze své rodiny přežila jediná (má na webu Paměti národa též svůj příběh)

• Otto Herman maturoval v roce 1968 a chtěl studovat psychologii, byl na stáži v Nizozemí

• studia mu přerušila dvouletá vojna v letech 1969 až 1971, po ní na studia již nenavázal

• pracoval v Mototechně

• v roce 1977 začal pracovat v Dřevařských závodech v obchodním oddělení

• oženil se v roce 1978, má dva syny, do sametové revoluce se rozvedl

• po sametové revoluci rozjel podnikání, zejména export – import, reality a reklamu

• byl aktivní v rámci federace židovských obcí, 23 let bojoval – nakonec vítězně – o pozemek po odstřelené synagoze

• v roce 2025 žil v Českých Budějovicích

Svoboda člověka není o tom, že si může dělat, co chce, ale o tom, že nemusí dělat, co nechce – tak zní životní motto Otty Hermana. Ve dvacátém století bylo však pro mnohé lidi, jednotlivce i celé skupiny obyvatel jen nedosažitelným snem. Obzvláště, pokud měli špatný původ, vyznání nebo třeba jenom touhu říkat své názory nahlas. To všechno se měrou vrchovatou týkalo i rodiny Otty Hermana.

Baronka za války schovávala dědův trezor

Otto Herman se narodil 22. června 1949 v Broumově v židovské lékařské rodině. Dědeček MUDr. Otto Herman provozoval kliniky v Drážďanech, ve Vídni a v Praze. Rukama mu procházelo mnoho prominentních pacientů, jedním z nich byla například i baronka Sidonie Nádherná, dědeček měl na jejím zámku dokonce svůj vlastní pokoj. Důvěřoval jí tak moc, že u ní schoval trezor se šperky na začátku války. Po válce tento trezor baronka odevzdala jedinému přeživšímu, pamětníkovu otci.

Otec MUDr. Alexandr Herman, ročník 1913, si zažil dvacáté století v jeho plné krutosti. Ta ale přišla později, začátek života a mládí prožil jako tzv. zlatá pražská mládež – v tom dobrém slova smyslu, upozorňuje jeho syn. Otec byl renesanční osobnost, aktivní ve sportu, kultuře, skákal na koni, na lyžích, reprezentoval ve vodním pólu, plaval, hrál na různé hudební nástroje, intenzivně maloval, překládal z devíti jazyků.

Zůstal jen obrázek

Pak ale přišla druhá světová válka a Alexandr Herman ztratil za války prakticky celou rodinu. Z jejích devětadvaceti členů přežil jen on a jeho sestra. V koncentrační táboře zahynula i jeho první žena Markéta (Margaret) a malá dcerka Rút (Ruth), narozená v září 1942. „Ve věku jejích šesti týdnů šly do transportu, skončily v plynu v Osvětimi,“ těžce i dnes hledá slova Otto Herman. Tatínkovi po milované dcerce zbyl obrázek. „Někdo mu ho propašoval v koncentráku, byl to dárek k jeho třicetinám. Po zbytek života vidím tatínka, jak sedí u psacího stolu, má před sebou tento obrázek, který se podařilo zachránit, a ten pohled, kterým opakovaně spočíval na této dcerce, je pro mě nezapomenutelný.“

Tatínek přežil, ale přežití tehdy nebylo dílem náhody, ale hned řetězce šťastných náhod, protože život byl ohrožen denně, každou minutu, po každém jednom nádechu mohla přijít změna, nečekaná situace, smrt. „Moji oba rodiče přežili díky souhře mnoha náhod. Tatínek prošel Terezínem, byl transportován do Osvětimi. Když například čekal na selekci Mengeleho, tak začal probíhat první nálet amerických leteckých sil na Osvětim a Němci vězně okamžitě nahnali zpět do vagonů a vlak odjel – tím se otec zachránil. Pokračoval do koncentračního tábora Dora (jeden z pobočných lágrů KT Dachau), kde byl až do konce války,“ vypravuje Otto Herman. Na samém konci války se však ještě něco semlelo.

Ty osoby volaly: Utečte, utečte!

Otec Alexandr Herman za to v roce 2024 získal in memoriam izraelský titul Spravedlivý mezi národy. Celkem z koncentračního tábora zachránil 140 lidí. Příběh, který až donedávna zůstával veřejnosti utajen, popisuje jeho syn Otto Herman takto: „Místní německý lékař byl odvelen za trest na frontu a otci bylo umožněno ordinovat. Tajně tak mohl pomáhat spoluvězňům i spoluvězeňkyním z vedlejšího, ženského tábora. To trvalo do dubna 1945, kdy se u brány tábora objevily dvě osoby ve vězeňských šatech, které volaly: ‚Utečte, utečte, je to vaše zkáza!‘ Byli to vězni z vedlejšího tábora, kde nacisti nahnali vězně do baráků a lágr zapálili. Tito dva uprchli a varovali ostatní. Otec se o vězně postaral, kontaktoval i ženy v ženském lágru a společně utíkali pro pomoc směrem k frontové linii k Američanům. Američané však řekli, že zasáhnout nemohou. Otec se tedy vrátil do tábora, kde zorganizoval útěk všech obyvatel tábora.“

Po válce se Alexandr Herman vrátil do Prahy, kde zjistil, že přežil jen on a jeho sestra. V Praze ho tedy už nic nedrželo a odešel vykonávat povolání lékaře do Broumova, kde cítil, že bude užitečný.

Šli okolo vybombardovaných Drážďan

Pohnutý životní příběh prožila i pamětníkova maminka. Louise Hermanová, rozená Freundová, pocházela ze Svitav, kde měl dědeček na náměstí obchod. Když jí byly tři roky, její maminka zemřela na španělskou chřipku. Žila jen s tatínkem a bratrem, po pěti letech se tatínek znovu oženil, ale nová macecha si se svými novými dětmi nerozuměla.

Maminka vystudovala Montessori školu, která připravovala dívky na dráhu vychovatelky v bohatých rodinách. Za prací pak odešla do Prahy. Ale přišla válka. Do transportu šel první její otec, později musela i ona. Brzy poté přichází první z řady těch již zmíněných šťastných náhod, ze kterých se pak upletl osud jejího přežití koncentračního tábora. „Po příjezdu do Terezína zjistila, že se těsně minula se svým otcem, který byl poslán do Osvětimi. Usnula vyčerpaná pláčem někde pod kabátem v rohu místnosti a nevšimli si jí, když celý transport poslali dál do Osvětimi,“ vypráví pamětník. Díky tomu přežila. A řetěz „náhod“ pokračoval.

„Kuchař, který ji znal v předválečného období z Prahy, kde byl do ní platonicky zamilovaný, byl členem rady starších a nabídl jí sňatek, aby ji ochránil. Maminka si jej vzala a časem si vybudovala dobrou pověst jako vychovatelka. Po delším časovém období ale kuchař navrhl rozvod, protože se zamiloval do jiné. Maminka samozřejmě souhlasila. Když se rozvedli, ihned se opět oženil, ale měsíc nato šel do transportu i se svou celou rodinou. Další náhoda, která mamince zachránila život. Později se ale ani ona transportu do Osvětimi nevyhnula a prošla Mengeleho selekcí. Později ji poslali do Bergen-Belsenu, na jaře 1945 je vyhnali pěšky na pochod smrti k Plavnu na českých hranicích, šli i okolo bombardovaných Drážďan.“

Namalovali jí křížek na čelo

Týden před osvobozením však onemocněla oběma typy tyfu, břišním i skvrnitým. Po osvobození Američany se o nemocné staral při vizitách doktor s mediky. „Na hromadách živých a mrtvých určoval, komu mají medici pomoci a u koho mají namalovat křížek na čelo. Mamince namalovali křížek na čelo. Když tuto vizitu konal třetí den po sobě a maminka se stále ještě hýbala, tak řekl těm medikům, aby ji tedy zkusili vyléčit a vrátit do života. A také vrátili.“

Švédská vláda jí nabídla ozdravný pobyt, ale ona odmítla. Vrátila se do Prahy, aby zjistila, že z široké příbuzenské rodiny, čítající před válkou šestatřicet členů, přežila jediná. Neměla vůbec kam jít, ale nakonec si našla bydlení i práci na Pražské židovské obci. Blíží se okamžik, kdy se setká se svým budoucím mužem.

Naše ulice byla zbouraná

V Polsku tehdy vypukl třetí pogrom, který s sebou nesl vlnu exodu. Na hranicích kolem Náchoda vzniklo jako útočiště pro prchající Židy provizorní stanové město. „Maminka tam jela jako dobrovolnice. Po čase onemocněla, ale nikdo nevěděl čím. Zavezli ji tedy k tatínkovi a ten jí pomohl. Vzápětí, v březnu 1947, se vzali. Předcházela tomu však náročná anabáze vyřízení dokladů, protože maminka žádné neměla, Němci totiž odvezli židovskou matriku a otec byl oficiálně stále ženatý...“ popisuje poválečné peripetie své maminky a tatínka Otto Herman. V Broumově se už narodila dcera Jana a syn Otto.

Psal se rok 1949 a republika volala, že potřebuje lékaře do dolů. Mladá rodina se tedy přestěhovala do Mostu a otec se ujal práce jako vedoucí lékař v Mostecko-sokolovském revíru. Brzy se však přesunuli do Sokolova, kde měl dělat ředitele nemocnice a vznikající polikliniky. Bydleli vedle kláštera, který zabavila armáda. „Přes zeď jsem koukal na různá obrněná vozidla, která mě jako chlapce pochopitelně uchvacovala. Dnes není možné se tam vrátit a zavzpomínat, protože naše ulice byla zbourána, musela ustoupit těžbě uhlí,“ vypráví pamětník. Třetí a poslední štací bylo stěhování do Českých Budějovic, kde otec působil jako ředitel nemocnice.

Nebál se to říkat veřejně

Otec vstoupil do komunistické strany z přesvědčení, chtěl věci měnit. Na to ale nebyl nikdo zvědavý a začaly mu problémy. „Táta byl osobnost, vždycky říkal, co si myslí, a nebál se to říkat veřejně. To bylo příčnou jeho pracovních konfliktů.“ Tak se stalo, že skončil ve funkci ředitele nemocnice a odešel do funkce ředitele Okresního ústavu národního zdraví v Českých Budějovicích. Vydržel tam do roku 1962, poté měl konflikt s krajským tajemníkem strany a stal se náčelníkem železniční polikliniky jihozápadní dráhy.

Otcova lékařská dráha pomáhala utvářet tu maminčinu. „Když se rodiče vzali, maminka začala otci pomáhat v ordinaci, v Českých Budějovicích si dálkově udělala střední zdravotní školu,“ líčí pamětník. Až do důchodu pracovala jako zdravotní sestra.

Být neustále připraven, že ztratím domov

Otto Herman studoval gymnázium. Jaké bylo mládí v Českých Budějovicích šedesátých let? „Všichni jsme se tam znali, byla to krásná doba, Budějovice jsou můj domov. U mě je nicméně celý život jedno ‚ale‘, a to můj původ. My Židé musíme být připraveni na to, že se kdykoliv můžeme ocitnout v situaci, kdy to náš domov nebude. Kdy se musíme srovnat se stavem, že okamžitě musíme radikálně změnit svůj život, začít jinde a jinak, jen proto, abychom přežili. Mám neustále natankovaný auto. Lidi jsou stále manipulovatelnější. Stačí jeden člověk, správné slovo, správná politická situace, ekonomická. Jeden člověk, druhý Hitler,“ odhaluje Otto Herman své nitro, strachy, které si nosí v sobě.

Zárodky obchodního ducha

V šedesátých letech se začaly objevovat komunisty dosud potlačované vědy jako psychologie, filozofie, sociologie, které pamětníkovi učarovaly. Díky nim nepokračoval v lékařské dráze, jak se obecně v rodině předpokládalo, ale vyšlapal si vlastní cestu. Maturoval v druhém termínu, na podzim 1968. Rozhodl se studovat psychologii a ještě se mu podařilo odjet na stáž do Nizozemí. Tam zvažoval i možnost, že by zůstal za hranicemi, někteří z jeho přátel i část rodiny tehdy už emigrovali. „Převládlo vědomí o tátově tehdy už vážném zdravotním stavu. Tušil jsem, že už bych ho nikdy neviděl,“ říká pamětník. Týden po návratu byl povolán na vojnu.

V září 1969 dostal povolávací rozkaz na Slovensko do Brezna nad Hronom. Přijímač prožil ve škole důstojníků v záloze. Dělali psychotesty, přeložili jej do Martina do střední a vysoké školy raketového a dělostřeleckého vojska, tam byl však degradován a poslán do Jičína. Skončil v říjnu 1971. Zajímavé je, že princip vojenské služby shledává vhodným a dobrým. „Na přiměřenou dobu maximálně jednoho roku, ve smyslu odtržení se od maminčiny sukně. Mladý muž začne chápat, že život je jiný, než doposud zažil,“ konstatuje Otto Herman.

Po vojně neměl tušení, co dělat dál – studium nepřicházelo v úvahu, a tak začal pracovat jako vychovatel na učilišti Jihočeských energetických závodů v Hluboké nad Vltavou. To jej ale nenaplňovalo, a odešel tedy pracovat do Mototechny, kde prodával auta. Tam pracoval do roku 1977. „Tam se zřejmě projevily nějaké zárodky obchodního ducha,“ vysvětluje poměrně radikální změnu svého směřování Otto Herman. V obchodě se, dá se říct, našel.

Konzum na pořadník

Konzumní zboží bylo tehdy značně nedostatkové a na dnešní poměry v poměru vůči platům drahé. Jak to bylo s auty? „Plat byl tehdy cca 1000–1500 Kčs. Auta se pohybovala v rozmezí 40–50 000 korun, čili ta dostupnost byla minimální, přesto byl obrovský zájem a auta se prodávala na pořadník. Ráno jsme přišli do práce a před prodejnou stanovali lidi, protože se dozvěděli, že v noci přijely na nádraží vagony s autama. Zájem byl enormní a tlaky byly veliké.“

V roce 1975 pamětníkovi zemřel otec a on musel řešit, jak se postarat o maminku, protože sestra již žila v Praze. O tři roky později přišla šťastnější událost – Otto Herman se oženil. Manželka Ludmila Kozlíková pocházela z rodiny z Kaplice, její otec byl právníkem, prokurátorem. O rok později se jim narodil první syn.

Život bez ambicí a bez výhledu

V té době už pamětník pracoval na podnikovém ředitelství Dřevařských závodů v odboru zásobování a nákupu. Manželka dělala laborantku ve vojenské nemocnici a dostala garsonku na nově vznikajícím sídlišti Vltava, poté dostali začátkem roku 1980 podnikový byt. V roce 1980 se tam narodil druhý syn Jiří.

Otto Herman nebyl nikdy členem KSČ, nebylo mu to nabídnuto. „Život to byl bez ambicí, bez výhledu na velkou kariéru, jak tehdy bylo běžné. Práce mě příliš neuspokojovala, byla to ekonomická a vlastně i zákonná nutnost,“ líčí pamětník a naráží na zákon o příživnictví, podle kterého každý musel být zaměstnán, jinak mohl jít do vězení.

Jaká byla práce v Dřevařských závodech? „To byl mamutí podnik, tři tisíce zaměstnanců po celém kraji, byl sestaven ze znárodněných podniků. Pracoval jsem v oddělení nákupu na centrále, nakupoval ze Západu stroje. Dvakrát za rok jsem mohl jet i do zahraničí.“ Byl samozřejmě prokádrován a po návratu jej navštívili kádrováci nebo přímo StB. „Byl jsem dotazován, s kým jsem v zahraničí komunikoval, na jaké téma atd. Ale já jsem neměl na nic osobního prakticky prostor, maximálně během cesty si zaskočit na kafe, kde jsme ale byli stále s kolegy spolu.“ Cesty do zahraničí však pro něj nebyly takovou vzácností, protože ven jezdil i s folklorním sborem Úsvit. Takto přes kulturu nebo přes práci to byla tehdy prakticky jediná, a velmi ostře kontrolovaná možnost, jak na Západ vycestovat.

Otto Herman také věděl, že je sledovanou osobou, detaily však neví, ani to, že měl krycí jméno Herec. Zatím prý nesebral odvahu se jet do Archivu bezpečnostních složek podívat, bojí se, co by tam našel. Tento konkrétní svazek, kde je Otto Herman označován jako „Herec“, byl však v roce 1989 zničen.

Zavál svěží vítr, ale...

Práce v Dřevařském závodě pamětníkovi podle jeho slov hodně dala a byla vlastně předvojem jeho polistopadového podnikavého rozletu. „Naučilo mě to obchodu, chování lidí, posunul jsem se jazykově a získal jsem mnoho osobních kontaktů, které jsem později využil.“

Osmdesátá léta byla nicméně i nadále léta bezčasí, beznaděje a zmaru. Otto Herman vzpomíná, jak to chodilo s úplatky, s různými službičkami a protislužbičkami, systém tzv. já na bráchu, brácha na mě. „Všechno jsme vlastně měli, i když ne díky systému, ale spíše jemu navzdory. Základní potřeby byly uspokojeny, zaměstnanost byla, lidé utíkali na chaty a chalupy, kde se věnovali svým koníčkům. Část společnosti proto neměla žádnou potřebu změny, vyjma toho, že nebyla svoboda,“ popisuje Otto Herman svět osmdesátých let. Cítil to, když přišel Gorbačov. „Zavál sice svěží vítr, ale zdálo se, že změny budou nadlouho. Glasnosť, perestrojka – většina lidí na to koukala s otevřenou pusou, ale s vědomím, že u nás to bude ještě dlouho beze změny.“

Nový začátek

Od ledna roku 1989 už pamětník sledoval, co se děje, a během sametové revoluce zakládal buňku Občanského fóra. V roce 1990 mu bylo čtyřicet let, byl rozvedený, plný zkušeností a kontaktů – bylo jen přirozené, že se s plnou vervou pustil do podnikání. Začal pomáhat zahraničním firmám k zastoupení v Československu. Dovezl sem například švédské kapky, které byly obrovský hit. „Úspěch byl ale vydřený, fungoval jsem 24/7, a to až do roku 1995. Do této doby to tu byl Klondike, co jste nabídl trhu, po tom trh skočil. Po roce 1995 se z toho postupně stal běžný trh. Založil jsem realitní kancelář, dělal export – import a třetí nohou mého podnikání byla reklamní agentura, která funguje dodnes.“

Nemuset dělat, co nechci

Naplno se mohlo začít hovořit i o otázkách víry a odškodňování starých křivd. Otto Herman začal být aktivní v rámci federace židovských obcí. Chtěl vrátit do majetku židovské komunity pozemek po bývalé synagoze, odstřelené nacisty v roce 1942. Na vítězství v tomto sporu musela Pražská židovská obec čekat třiadvacet let. Obnovit Židovskou obec v Českých Budějovicích se pamětníkovi nepodařilo.

Věci však bere, jako jsou. „Budu-li mít, až půjdu tam nahoru, onu půl minutu, abych se mohl ohlédnut, a budu moct konstatovat, že jsem nezažil hlad, bídu a válku, pak mohu říct, že jsem žil úžasnej život. Mohl-li jsem mít více majetku, méně majetku, více peněz, méně peněz, trošku lepší kariéru… to je všechno nepodstatné. Víte, člověk nebyl zrozen pro to, aby dělal, co chce, ale pro to, aby nemusel dělat, co nechce.“ A to se Ottovi Hermanovi naplnilo snad měrou vrchovatou.