Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Heřman (* 1946)

• narodil se 28. února 1946 v Liberci

• v roce 1964 maturoval a nastoupil na vojnu k 1. spojovacímu pluku v Berouně

• od října roku 1966 pracoval jako technik na vysílači Ještěd

• během invaze vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna 1968 zůstal na Ještědu vysílat

• do 27. srpna 1968 zajišťoval chod Svobodného studia Sever z vysílače Ještěd

• s pomocí televizní techniky z LVT a s moderátorem Miroslavem Hladíkem vysílal svobodné informace během invaze

• umožnil odvysílat poselství Václava Havla, Jana Třísky a Marie Tomášové

• v době rozhovoru, v roce 2024, žil v Mařenicích

Okupační vojska Varšavské smlouvy po invazi 21. srpna 1968 postupně obsazovala vysílače v Československu. Na Ještědu však stále chytali signál z vysílačů Buková hora a Krašov, a to hlavně díky tomu, že jim pracovníci libereckého podniku Plastimat vyrobili anténu, na což Jiří Heřman vzpomíná: „Když jsem se jich ptal, jestli k tomu potřebují nějaké podrobnosti, tak nechtěli nic. Všechno měli. Poslali nám dokonce i něco k jídlu a k pití.“ Celá údržba podniku se vrhla na výrobu antény a za dvě hodiny už ji vezli na Ještěd.

Jak Buková hora, tak i Krašov ale postupně vysílat přestaly. Okupační armáda je obsadila. Na vrcholu Ještědu zazvonil 24. srpna 1968 telefon. Volal pan Miroslav Hladík z redakce novin LVT (Libereckých výstavních trhů), že disponují televizní soupravou průmyslové televize, kterou by se dalo vysílat. „Nikdy jsem průmyslovou soustavu v ruce neměl,“ říká Jiří Heřman. „Měl jsem podmínku, aby sehnali někoho, kdo s tím umí zacházet. Přivezli jednoho člověka z Tesly, který když uviděl, jak to nahoře vypadá, odmítl cokoliv dělat. Tak jsem to risknul. Dal jsem všechny knoflíky doleva a postupně přidával, až se ukázal obraz a dalo se vysílat.“

Narukoval jsem už o rok dříve

Jiří Heřman se narodil 28. února 1946 v Liberci. K práci technika Československých radiokomunikací na Ještědu směřoval už od mládí. „Když mi bylo asi jedenáct let, stavěli jsme si první krystalky, první rádia. Mě to bavilo. Vystudoval jsem proto libereckou elektro průmyslovku,“ říká.

Po maturitě v roce 1964 narukoval o rok dříve dobrovolně na vojnu. Nesměl na školu důstojníků v záloze. Kádrový posudek totiž nevycházel pro syna živnostníka příliš dobře. Nastoupil proto k 1. spojovacímu pluku do Berouna, jak říká, „k elitnímu vojenskému útvaru, který jezdil na západní hranice, kde jsem se seznámil s prací Československých radiokomunikací“.

Práce se mu zamlouvala natolik, že ihned po ukončení vojny, v říjnu roku 1966, nastoupil na čerstvě uvolněné místo technika na Ještědu, kde měly Československé radiokomunikace vysílací budovu vedle rozestavěného vysílače a hotelu. Postupně se naučil obsluhovat vysílač TRSA 56 sovětské výroby o výkonu 100 W. Sloužil společně s dalšími třemi kolegy z Prahy.

Technici se střídali vždy po dvou týdnech. Dva týdny služby a dva týdny volna. „Nakoupili jsme si konzervy na čtrnáct dní, protože lanovka vždy nejezdila. Později jsme dostali Jawu 350, abychom si na nákupy mohli dojet,“ vzpomíná Jiří Heřman.

Dvě světelné řeky se blížily od Hrádku nad Nisou

Lanovkou přijel na Ještěd také 20. srpna 1968 v osm hodin večer pamětníkův kolega a spolužák z liberecké průmyslovky Luboš Chotěborský. Rok sloužil na vysílači na Javořici a na Ještědu ho čekalo od dalšího dne zaškolování na tamní technice. „Kolem desáté jedenácté hodiny nad námi začala lítat letadla,“ popisuje Jiří Heřman. „Nevěděli jsme, co se děje, až do doby, než jsme přišli na stanici lanovky, odkud jsme uviděli dvě světelné řeky, které se blížily od Hrádku nad Nisou. Pak nám volali z rozhlasového vysílače z Vratislavic a řekli nám, o co jde.“

Do Liberce a do celého Československa mířila okupační vojska armád pěti komunistických zemí Varšavské smlouvy. Oba technici sledovali z vrcholu Ještědu, jak se ráno 21. srpna 1968 probouzí Liberec za zvuku střelby ze samopalů. „Byl jsem dva roky z vojny, a dokázal jsem tak rozlišit ostrou a cvičnou střelbu. Hvízdání kulek jsem slyšel z centra Liberce až nahoru,“ říká Jiří Heřman.

Svobodné studio Sever

Po přebírání signálu z Bukové hory a Krašova přišel čas na vlastní vysílání pomocí techniky průmyslové televize z Libereckých výstavních trhů, kterou se podařilo Jiřímu Heřmanovi zprovoznit.

Ihned volal na ONV (okresní národní výbor), jestli mu povolí vysílat. Pečlivě museli zvážit, zda tím neohrozí životy lidí v okupovaném městě nebo rozestavěnou věž Ještědu. Vzniklo tak Svobodné studio Sever a redaktor Miroslav Hladík se stal jeho hlasatelem. Osobní řidič předsedy městského národního výboru Jiřího Moulise přivezl k vysílači Václava Havla, Jana Třísku a herečku Marii Tomášovou. Havel a Tříska byli v Liberci náhodou, přijeli na pozvání architekta Miroslava Masáka do liberecké galerie. Stali se svědky krvavé střelby na náměstí Bojovníků za mír (dnešní náměstí Dr. E. Beneše) v centru Liberce a zúčastnili se také společné tryzny za oběti okupace v libereckém krematoriu. Stala se z toho hned první vysílaná reportáž.

„Honza Tříska četl to, co napsal Vašek Havel. Ten seděl na akumulačkách nebo na mé posteli a nechtěl před kameru. Odjel s paní Tomášovou o den dříve než Tříska,“ říká pamětník. Důvodem bylo zhoršení bezpečnostní situace. Okupanti chtěli zjistit, co to na vrcholu stojí za objekt. Ke špičce Ještědu přilétla helikoptéra a snažila se přistát. Jiří Heřman věděl o větrných vírech a nebezpečí toho, že by se mohl stroj ve vzduchu propadnout. „Nechtěl jsem, aby spadli. Mohli bychom být obviněni, že jsme je sestřelili, a to by to pak mohlo dopadnout úplně jinak.“ říká, i když u sebe žádné zbraně neměli.

Otáčení cedulí stálo v Liberci mrtvé

„Odvysílali jsme také výzvu, aby se měnily směrovky, aby se ztížil přesun jednotek na Prahu. To byla obrovská chyba. Kvůli tomu se dostaly na náměstí k radnici tanky, které tam nikdy neměly být, a jak to tam dopadlo... Bohužel, v dobré víře se někdy může stát taková věc. Stálo to dost mrtvých... Pamatuji si ceduli 108 km do Prahy, která byla u pošty otočená přímo k radnici,“ říká Jiří Heřman.

Provizorní Svobodné studio Sever fungovalo až do zahájení oficiálního vysílání Československé televize po rozhlasovém projevu prezidenta Ludvíka Svobody po návratu z Moskvy 27. srpna 1968. Předseda městského národního výboru Jiří Moulis přijel oběma technikům poděkovat. „Pan Kučera dovezl zpět na Ještěd rezervní vysílač a odvezl si zapůjčené televize. Museli jsme všechno znovu instalovat, zapojit a odzkoušet. Teprve pak jsme si konečně oddechli,“ vzpomíná Jiří Heřman, který pak zůstal sloužit na vysílači až do roku 2002. V době rozhovoru, v roce 2024, žil v Mařenicích, Dolní Světlé.