Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Daniel Herman (* 1963)

• narozen 28. dubna 1963 v Českých Budějovicích

• v roce 1982 maturoval na českobudějovickém gymnáziu Jírovcova

• v letech 1982–1983 průvodcem na zámku Hluboká nad Vltavou

• v letech 1983–1984 pomocným dělníkem Jihočeských pekáren

• v letech 1984–1989 studentem Cyrilometodějské bohoslovecké fakulty v Litoměřicích

• v letech 1989–1990 kaplanem v Klokotech u Tábora

• v letech 1990–1991 tajemníkem českobudějovického biskupa Miloslava Vlka

• v letech 1991–1995 vedoucím Sekretariátu arcibiskupa pražského

• v letech 1995–1996 stáž na univerzitách v Eichstättu a Daytonu

• v letech 1996–2005 tiskovým mluvčím a vedoucím tiskového oddělení ČBK

• v letech 2005–2007 členem intervenčního týmu Policejního prezídia

• v letech 2007–2008 vedoucím Informační kanceláře Ministerstva kultury ČR

• v letech 2008–2010 vedoucím pražské kanceláře prof. Jana Švejnara

• v letech 2010–2013 ředitelem Ústavu pro studium totalitních režimů

• v roce 2013 zvolen poslancem za KDU-ČSL

• v letech 2014–2017 ministrem kultury ČR

• od roku 2021 honorárním konzulem Lichtenštejnského knížectví v ČR

• nositel osvědčení Ministerstva obrany ČR za účast na odboji a odporu proti komunismu

Daniel Herman pochází z rodiny poznamenané holokaustem a komunistickou perzekucí, od mládí vnímal tíhu dějin na život jednotlivce. Jeho životní cesta – od kněžské služby přes práci v Ústavu pro studium totalitních režimů až po politickou a veřejnou činnost – je provázena neúnavným hledáním porozumění, smíření a dialogu tam, kde minulost zanechala hluboké stopy.

Porozumění pro dějiny

Daniel Herman se narodil 28. dubna 1963 v Českých Budějovicích manželům Zdeňku a Noře Hermanovým, do rodiny, která nesla hluboké stopy tragédie holocaustu i komunistické perzekuce. Rodinné kořeny z matčiny strany se větvily dvěma výraznými směry – třeboňským a pražským. Třeboňská větev byla židovská, pradědeček Ludvík Mecl zde působil jako starosta židovské obce, přičemž většina jeho příbuzných nepřežila nacistické koncentrační tábory. Pražská linie naopak nesla odkaz českého národního obrození – matčina babička byla praneteří významného filologa Josefa Dobrovského.

Právě spojení těchto zkušeností poskytlo pamětníku hluboké porozumění dějinám i jejich dopadům na jednotlivce. „Zvláště za totality, kdy informační embargo bylo veliké, to bylo a je určující,“ neboť rodinné vzpomínky často tvořily protiváhu oficiální komunistické propagandě. Jako příklad uvádí babiččino vyprávění o svém strýci, profesoru gymnázia v Petrohradě, který byl po první světové válce se svou rodinou zavražděn bolševiky. „Když nám potom ve škole povídali, jak úžasný počin byla říjnová revoluce, věděl jsem – aha, to jsou ti vrazi, kteří zabili milovaného strýčka mojí babičky a celou jeho rodinu.“

O zemi jeho předků

Babička byla během války odvlečena do terezínského ghetta. Jako manželku muže židovského původu ji někdo udal za přechovávání židovského majetku a těsně před Vánocemi ji zatklo gestapo. V mrazivý prosincový den tak její dvě malé dcery – mezi nimi i budoucí Danielova matka – zůstaly stát samy před zamčeným bytem na ulici. Pomoci se nedočkaly ani od učitele, na něhož se zoufale obrátily, ten ze strachu utekl. Dětí se nakonec ujala rodinná chůva, díky níž se podařilo obě sestry umístit do cizích rodin. Třetí děvče – kamarádka, jejíž rodiče už byli uvězněni – našlo útočiště v klášteře, a to přímo v Říši. Po válce se babička sice vrátila, ale jen do vykradeného bytu, který však roku 1948 musela jako „buržoazní Židovka“ znovu opustit.

Daniel vyrůstal v prostředí, kde se otevřeně hovořilo o křesťanské i židovské tradici. Babička, která byla praktikující katolička, ho vodila do kostela, a strýc Bedřich Popper, jenž přežil potopení lodi Patria a vstoupil do britské armády, mu zase vyprávěl o zemi jeho předků, o Izraeli. Od dětství tak vnímal rozmanitost duchovního i kulturního dědictví.

Svobodný svět opravdu existuje 

V roce 1965 rodiče koupili chalupu, která se záhy stala jeho druhým domovem. V šumavských lesích, na soutoku Studené a Teplé Vltavy, se prohlubovala jeho láska k přírodě, kterou sdílel se svým starším bratrem, s dědečkem opravoval poničené kříže u cest a se zájmem poznával místní obyvatele, často ještě německy mluvící, s nimiž v neděli sdílel kostelní lavici. Tento svět ho nesmírně přitahoval. Největší působivost ale pro něj měly zvony z bavorské strany hranice, jejichž hlas vnímal jako „psychologický doping“ – jako důkaz, že svobodný svět opravdu existuje a není nedosažitelně daleko.

Srpnová invaze vojsk Varšavské smlouvy zastihla Daniela s rodiči na dovolené v Rakousku. Obraz sovětských vojáků v ulicích Českých Budějovic má před očima ještě dnes. Zatímco rodiče v možnost reformy komunistického režimu nevěřili, jeho babička Alexandru Dubčekovi fandila a považovala ho za solidního člověka i poctivého komunistu. Když se po roce 1989, při osobním setkání, Alexandru Dubčekovi o své babičce zmínil, on odpověděl: „Víte, já jsem nikdy nebojoval proti něčemu, ale vždycky za něco. Jako dítě jsem v Sovětském svazu poznal stalinismus, později Gottwaldův režim a tehdy jsem se vzbouřil. Chtěl jsem se dostat do pozice, abych mohl věci měnit – o to mi šlo a o to jsem se snažil.“

Můj budíček

V deseti letech věku začal Daniel sám aktivně poslouchat zahraniční rozhlas. „Mým ranním budíčkem bývalo hlášení: ‚Posloucháte československé vysílání rádia Svobodná Evropa,‘“ vzpomíná s úsměvem. Co je komunismus? „V tom jsem měl od dětství naprosto jasno, bylo to v rodině a to jsem převzal. Z tohoto úhlu pohledu se nedivím, že když mi bylo v 81. roce osmnáct, tak na mě hned StB zavedla svazek, a začali mě jako takzvanou prověřovanou osobu (PO) sledovat.“

Když Daniel v roce 1978 nastoupil na gymnázium v Jírovcově ulici, jeho skutečným světem nebyla škola, ale kostel a lidé kolem něj. V Budějovicích se nejvíce sblížil s redemptoristou P. Aloisem Daňhou a s P. Jaroslavem Lilákem, s nímž vedl živé debaty o politice. Právě Lilák ho také propojil s Mons. Karlem Fořtem ze Svobodné Evropy, jemuž Daniel později předával zprávy o dění v české církvi. Jeho srdci nejbližším místem byl gotický chrám Obětování Panny Marie a katedrála sv. Mikuláše. Tento „kostelový svět“, prodchnutý krásou, uměním a duchovní hloubkou, pro něj představoval jedinečnou alternativu k nevábnému smutnému světu reálného socialismu a významně ovlivnil i jeho rozhodnutí stát se knězem.

Kamínek v mozaice života

Když v maturitním ročníku hrozilo vážné „nebezpečí“, že by se mohl hlásit na teologii, přišel ředitel gymnázia – maminčin spolužák – Pavel Vlček s návrhem, že pokud na teologii přihlášku nepošle, nebude ohrožena jeho maturita a bude moci nastoupit na pedagogickou fakultu, obor výtvarná výchova. A tak se také stalo.

Následujícího roku však Daniel pedagogická studia opustil a poslal přihlášku na bohosloví do Litoměřic. Vzhledem k tomu, že o přijetí tehdy spolurozhodovaly stranické orgány, zamítavá odpověď ho příliš nepřekvapila. Na živobytí si vydělával jako průvodce na zámku Hluboká a poté, co byl odtud z podnětu StB vypovězen, protože odmítal ideologické komentáře a raději ukazoval návštěvníkům církevní památky, nastoupil místo pomocného dělníka jihočeských pekáren. „Zámek Hluboká je kamínkem v mozaice mého života a rád se tam vracím,“ doplňuje své vyprávění pamětník. 

Silná spirituální zkušenost

V tom období začal sílit zájem o jeho osobu ze strany státní bezpečnosti. „Když mě vyšetřovala StB, tak byly tři okruhy, které je zajímaly: Moje kontakty s takzvanými sionisty, moje kontakty s takzvanými západoněmeckými revanšisty a moje kontakty s takzvanými nelegálními církevními strukturami.“

Poprvé si pro něj přijeli do provozovny pekáren ve Štechrově mlýně. „Měl jsem velký strach, ale vzpomněl si na Ježíšova slova: ,Budou vás pronásledovat, vodit před krále, místodržitele, ale nebojte se, v tu chvíli vám bude dáno.‘  A já jsem tehdy intenzivně prosil a řeknu vám, až mi jde husí kůže teď, když to povídám - přišel takový klid, pokoj - to jsem opravdu zažil. Dovezli mě na takové místo na břeh Vltavy, proti kasárenské zdi, tam byl ostnatý drát – takové, řekl bych, motivační místo,“ pokračuje ve svém vyprávění pamětník. Během hovoru se od něj snažili získat informace o budějovických duchovních, kontakty na sionisty, západoněmecké revanšisty a přátele ze Šumavy. Setkali se však s pevným odporem: „Já s vámi nikdy nikam dobrovolně nepůjdu, vy máte tu moc, samozřejmě, jsem tady ve vaší moci, a cítil jsem tu asistenci shůry.“  Podobných návštěv, pohovorů a sledování se mu dostávalo stále častěji, avšak tato první pro něj byla silnou spirituální zkušeností. 

Naprosto zásadní osa života

Na podzim roku 1984 vstoupil do kněžského semináře v Litoměřicích, kde započal teologická studia. Na život v semináři má převážně hezké vzpomínky. „Bylo to takové izolované prostředí, kde se to, že jsme černé ovce uvnitř (společnosti) nějak bralo, nikdo od nás nic nečekal – nesmělo to ale přesáhnout jisté hranice.“

S odstupem let přiznává, že přestože si duchovní služby vždy vážil a vertikální moment pro něj byl a zůstává naprosto zásadní osou života, bez které si svůj život nedovede přestavit, volba kněžské dráhy byla u něj hodně motivována možností „naplňovat trestný čin zneužívání kazatelny k politickým účelům“.

To musíš cítit ty sám

V průběhu teologických studií vážně přemýšlel o odchodu do západního Německa. Když se v této věci svěřil rektoru semináře, Vojtěchu Cikrlemu, dostalo se mu moudrých slov, za která byl vděčný: „Podívej se, to je tak závažné rozhodnutí, že na to ti neumím odpovědět, to musíš cítit ty sám. Jestli tu možnost máš a cítíš to, tak to udělej. Když se vrátíš sem, budu rád, když tě uvidím, když ne, tak nebudeš ani první ani poslední a já to zase tady nějak zvládnu.“ 

K rozhodnutí vrátit se po prázdninách z Německa do vlasti přispěl také výrok jednoho slovenského kněze z vysílání Svobodné Evropy: „Bratře můj, vrať se. Mohou to tam změnit ti, kterým se to tam zdá normální?“ Po prázdninách opět nastoupil do semináře. „Ten život se pak odvíjel cestami, kterých rozhodně nelituju.“

Ideologickým diverzantem v Klokotech

Po kněžském svěcení, které přijal vkládáním rukou biskupa Lišky v létě 1989, byl ustanoven táborským kaplanem a jeho působištěm se stalo poutní místo Klokoty, shodou okolností místo velitelství západního okruhu Čs. lidové armády. „A měl jsem velmi dobrý pocit z toho, že v jádru armády dělám ideologickou diverzi,“ dodává s úsměvem pamětník.

Do revolučního dění, které následovalo krátce po svatořečení Anežky České, se Daniel Herman zapojil jako řečník na táborském náměstí a aktivní účastník diskusních setkání a koordinačních porad. V tom období si začal stále více uvědomovat, že právě politika je tím polem, které ho nejvíce přitahuje. Pád komunistického režimu považuje za nejvýznamnější událost svého dosavadního života.

To já se mám ptát tebe

V roce 1990 se stal sekretářem čerstvě jmenovaného budějovického biskupa Miloslava Vlka, což mu dle jeho slov naprosto zásadně změnilo život a nasměrovalo ho až dodnes. Miloslava Vlka, který byl mimochodem spolužákem jeho matky, znal Daniel už jako významnou osobnost skryté církve a brzy ho poznal i jako výjimečného šéfa. „Ta jeho škola byla někdy náročná, ale byla skvělá,“ poznamenává. Dobrým příkladem je vzpomínka na jednu z prvních společných akcí - železnorudskou pouť. Když se Daniel obrátil na svého biskupa s nějakým dotazem, on mu odpověděl: „To se neptej ty mě, to já se mám ptát tebe!“

Po jmenování Miloslava Vlka pražským arcibiskupem následoval svého šéfa do Prahy. Podle pamětníkova svědectví se kardinál po nástupu do úřadu českého primase intenzivně snažil řešit problém s duchovními, kteří si zadali s komunistickým režimem. V této věci však nenašel větší podporu ostatních biskupů, a tak se počátkem devadesátých let za pochybení církve omluvil sám.

Nezbytnou součástí agendy sekretáře byla také práce s médii. První zkušenosti udělal ještě v předrevoluční době jako přispěvatel rádia Svobodné Evropy, nová pozice však vyžadovala důkladnější průpravu. Tu získal v letech 1995–1996 během stáží na univerzitách v Eichstättu a Daytonu a na následné praxi v tiskových odborech zahraničních biskupských konferencí, které mu zprostředkoval filadelfský arcibiskup, předseda papežské rady pro média, John Foly. Po jejich ukončení pak po devět let zastával pozici tiskového mluvčího a vedoucího tiskového oddělení ČBK. Práce to byla náročná, ale díky skvělé „rezonanci“ s tehdejším předsedou ČBK - kardinálem Vlkem - ji skvěle zvládal.  Největší zkouškou bylo období válečných událostí na Balkáně, kdy musel jako tiskový mluvčí církve reagovat na aktuální dění. „To bylo poprvé, kdy jsem musel mít policejní ochranku,“ vzpomíná.

To byl opravdu pobyt na frontě

Když se v roce 2005 Daniel Herman rozhodl odejít z duchovenské služby, byl to právě Miloslav Vlk, který mu jako první položil otázku, zda někdy neuvažoval o kandidatuře do veřejné funkce, a zároveň mu pomohl s uvolněním z duchovních závazků. „Nesmírně si ho vážím a je to jedna z největších osobností, se kterou jsem mohl spolupracovat.“ 

Po odchodu ze služeb církve pracoval nejprve v intervenčním týmu Policejního prezidia, rok vedl Informační kancelář Ministerstva kultury a poté zastával pozici vedoucího pražské kanceláře profesora Jana Švejnara. V roce 2010 uspěl ve výběrovém řízení a stal se ředitelem Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR).

Tři roky ve vedení ústavu nazývá jako dynamické, zkušenostně velmi obohacující a nejzátěžovější období svého pracovního života. „Na ÚSTR byla správní rada, která byla složená jak z příslušníků Konfederace politických vězňů, tak z takzvaných ,osmašedesátníků‘. Na studiu a otvírání archivů z doby po srpnu 68 nebyl problém, ale ti, kteří – nebo jejich předkové a příbuzní – budovali nebo spolubudovali ten režim v padesátých letech, neměli moc zájem na tom, aby se otvírala i tato etapa…. Poté, co skončil mandát některých členů Konfederace politických vězňů a Senát navolil jiné členy té rady, došlo v roce 2013 k mému odvolání a po opravdu těžkých názorových střetech se tento projekt zastavil…. Zkrátka, mně se obrovsky ulevilo, musím říct, protože to opravdu byl pobyt na frontě.“

Kdo vás řídí?

Krátce po svém odchodu z ÚSTR přijal nabídku lidové strany, za kterou úspěšně kandidoval do Poslanecké sněmovny. V letech 2014–2017, kdy působil jako ministr kultury ve vládě Bohuslava Sobotky, se podílel na projektech, které pro něj měly osobní smysl – na rekonstrukci Národního muzea, obnově Státní opery nebo na dořešení citlivé otázky romského tábora v Letech. Do povědomí veřejnosti se však nejvíce zapsal svým pevným postojem, když se navzdory politickým tlakům rozhodl přijmout tibetského duchovního vůdce Dalajlamu. Tento krok vnímal jako otázku svědomí, zároveň však vyvolal ostrou kritiku tehdejšího prezidenta Miloše Zemana, prosazujícího silně pročínskou politiku, a vyústil v takzvanou „kauzu Brady“.

Na setkání s panem prezidentem, které proběhlo v lánském zámku, vzpomíná těmito slovy: „Pak byli všichni účastníci odesláni pryč a v té místnosti zůstal jenom pan prezident Zeman, pan Nejedlý a pan kancléř Mynář a já. Pan prezident tak seděl a nic neříkal, pan kancléř Mynář měl nějaké poznámky, které si psal, no a pan Nejedlý mě podrobil výslechu, který mně nejvíce připomínal setkání s příslušníky státní bezpečnosti před rokem 1989. Co mám proti Číně? Proč zpochybňuji naše vztahy s Čínskou lidovou republikou? A padla tam formulace, kterou jsem slyšel opravdu od estébáků: Kdo mě řídí? Tak jsem říkal: ‚Nikdo mě neřídí, moje svědomí!‘ “ 

Jiří Brady, český rodák žijící v Kanadě, který přežil holokaust, měl být vyznamenán státním vyznamenáním u příležitosti 28. října. Daniel Herman, Bradyho synovec, však veřejně prohlásil, že mu prezident Miloš Zeman sdělil, že pokud se Brady setká s tibetským dalajlamou, vyznamenání mu nebude uděleno. A skutečně se tak stalo. Tento krok vyvolal obvinění z politického nátlaku a manipulace se státními vyznamenáními.

Luxusní destinace uprostřed Evropy

Po skončení ministerského mandátu se Daniel Herman zapojil do založení Česko-lichtenštejnské společnosti a od roku 2021 působí jako honorární konzul Lichtenštejnského knížectví v Brně.

Když se dnes s odstupem let ohlíží na uplynulé desetiletí, je přesvědčen, že Česká republika urazila velký kus cesty a je luxusní destinací uprostřed Evropy. Připouští, že problémy existují, avšak zdůrazňuje, že jsou řešitelné. Za klíčové pilíře české zahraniční politiky považuje členství v NATO a Evropské unii a zdůrazňuje nutnost udržet směřování k liberální a otevřené demokracii.