Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Henzlová (* 1938)

• narozena 31. července 1938 ve vesnici Řiště

• během druhé světové války byl její otec na nucených pracích u Vídně

• během války byla její škola obsazena nacistickým vojskem

• jeden z jejích sousedů byl za války odvlečen do koncentračního tábora, kde zahynul

• vystudovala střední pedagogickou školu v Třebíči

• učila na školách ve Žďáru nad Sázavou a Přibyslavi

• během komunismu byl udávaná, vyslýchaná a káraná za svou víru

• roku 1958 se provdala za Josefa Hanzla, který zemřel na rakovinu roku 1970

Marie Henzlová, rozená Svobodová, se narodila 31. července 1938 do rodiny Svobodových v malé vesnici Řiště. Její rodiče měli v té době již dva syny: Jaroslava, staršího než Marie o dvanáct let, a Miloslava, staršího o devět let.

Otec pamětnice byl vyučeným zedníkem, nicméně on i Mariina matka pracovali dlouhá léta na různých statcích, neměli tedy svůj vlastní domek, ale vždy byli pod střechou toho, kdo je zaměstnával. Právě při práci pro jednoho sedláka se oba setkali a nedlouho nato se také vzali. Všechno se zkomplikovalo, když jejich prvorozený syn Jaroslav onemocněl střevní chorobou a sedlák je poslal pryč. Mariini rodiče tak museli jít k otcově matce do chalupy s hliněnou podlahou, černou kuchyní a jen jednou místností. Když Mariina matka otěhotněla podruhé a čekala Miloslava, rozhodli se manželé Svobodovi, že si postaví domek na horním konci Řiště. A tak se o několik let později Marie narodila právě zde.

Věděli jsme, že je to špatné

Rodina Svobodových si svého vlastního bydlení v poklidu neužila příliš dlouho, jelikož ji vzápětí zastihla druhá světová válka, během níž byl Mariin otec odveden na nucené práce poblíž Vídně. Z nich se nesměl vrátit domů, nemohl dokonce ani opustit město, přesto však tajně za svou ženou a dětmi jezdil na nákladních vlacích. Během jedné jeho návštěvy bylo místo, kde jindy pracoval, zrovna pod nálety a bombardováním, při kterém přišla řada jeho spolupracovníků o život – svými nezákonnými útěky, za které mohl být zastřelen, si tak nakonec Mariin otec zachránil život.

Pamětnice vzpomíná, že byl za války do koncentračního tábora poslán jeden z obyvatel vesnice. „Někdo dal tomu panu Němcovi letáky – samozřejmě proti Němcům – když někdo přijde, aby jim je dával. Jenomže se vyskytl nějaký člověk, který pana Němce udal, a tak přišli policajti a že ho odvedou, aby ho vyšetřovali,“ vzpomíná Marie na chvíle, kdy souseda viděla naposledy na vlastní oči, a dodává: „Po válce se vrátil spoluvězeň, který s ním byl na cele, a ten říkal, že to byl statečný člověk. Nic neprozradil. Ale hrůza, co on zkusil. Mlátili ho, vyrazili mu všechny zuby, říkal ten spoluvězeň. A přišel o jedno oko. A vždycky, když přišel z výslechu, tak mu tekla krev, musel mít zlámaná žebra. Zahynul tam.“

O nacistických vojácích Marie nejen slyšela, ale setkávala se s nimi na denní bázi, jelikož vojsko zabralo část školy, do níž chodila, a tak se celá její třída musela přesunout do bývalého kabinetu, kde probíhala výuka se zalepenými okny tak, aby nebylo vidět na vojáky ve vedlejší místnosti. Nicméně žáci na ně stejně naráželi na chodbách, kde je na radu ředitele museli vždy zdravit zdviženou pravicí. „Ale věděli jsme, že je to špatné,“ říká pamětnice.

Celá rodina Svobodových trpěla za války bídou a chudobou. Otec nebyl doma, a tak s menšími úkony musely pomáhat děti a se vším ostatním pak Mariin děda, který s nimi v té době bydlel. Mariina matka a teta Tonička pak chodily přes pole do nedalekého Janáčkova mlýna pro trochu mouky. „A když viděly jen světla, tak hodily tašky do škarpy a šly jakoby nic. A pak se pro to vracely. Takže chodily vždycky utrmácené,“ vzpomíná pamětnice na strach a těžkosti během války.

S blížícím se rokem 1945 si obyvatelé vesnice Řiště vybudovali kryty ze dřeva, zasypané hlínou a bramborovou natí, jen kousek za domem Svobodových, kam pak vždy v noci chodili spát. Při samotném ústupu německých vojsk z Československa pak jeden pluk zabloudil právě k těmto místům, nicméně Mariina babička dala pohotově vojákům vodu, ti se napili a bez jediného výstřelu pokračovali dál směrem na Český Brod. Pamětnice vzpomíná, jak konec války doprovázela velká sláva z osvobozeneckých armád, ale i strach z těch nacistických, a pamatuje, jak na nedalekém letišti zůstala po ustupujícím vojsku letadla, ale také sklad paliva.

Víra v komunistickém Československu

Když utichly poslední výstřely války, mohla se Marie vrátit alespoň na chvíli k normálnějšímu životu, dokončila základní školu, úspěšně složila závěrečné i přijímací zkoušky, a tak se dostala na svou vysněnou střední pedagogickou školu v Třebíči, kde také přebývala na internátu. Ten byl umístěn v prostorách bývalého zámku, s nímž sousedila bazilika svatého Prokopa. Marie byla na pokoji s dalšími pěti dívkami, ty se společně potýkaly s nedostatkem jídla i myšmi, které jim běhaly po místnosti a kvůli nimž svému tehdejšímu obydlí říkaly „myšárna“.

Již během středoškolských studií zastihl Marii konflikt tehdejšího komunistického režimu a křesťanské víry: dívky z internátu se společně chodily tajně modlit do zmíněné baziliky, kterou o jedněch Velikonocích dokonce navštívily na Popeleční středu. Během mše jim kněz udělal, jak bývá zvykem, popelem křížky, tedy tzv. popelec. Za to byly vzápětí tvrdě pokárány od ředitele školy, nicméně situace neměla pro studentky žádné závažnější důsledky. Marie od té doby však musela na radu svého třídního skrývat křížek, který dostala od své tety Toničky. S režimem snažícím se potlačit její víru pak pamětnice zápasila až do roku 1989.

Po složení maturitní zkoušky a dokončení střední školy dostala Marie umístěnku do Žďáru nad Sázavou. Když se roku 1958 vdala za Josefa Henzla, s nímž měla později dvě děti, přestoupila do školy v Přibyslavi a celá rodina se přestěhovala do Dobré u Přibyslavi. Několik let po sňatku však Mariin manžel Josef onemocněl rakovinou a roku 1970 ve svých čtyřiceti letech zemřel. Na jeho pohřeb přišly davy lidí, včetně jeho studentů ze zemědělské školy v Jihlavě. Samotný obřad se odehrál v kostele, což přineslo pamětnici další problémy, přišlo na ni totiž udání, a tak se musela zodpovídat okresním orgánům.

Další udání bylo na Marii podáno za její pravidelné sobotní návštěvy kostela. Nakonec tak musela na mše přestat docházet (až do sametové revoluce) a její děti se nemohly nábožensky vzdělávat. Do komunistické strany však Marie nikdy nevstoupila.

Věřili jsme, že to všechno bude tak, jak by mělo být

Praktikovat svoji víru v plné míře mohla Marie opět až po revoluci. Jak sama říká: „Nemusela jsem se dívat, jestli někde někdo nestojí, jestli někde někdo nečíhá, jestli na mě někdo něco nemá.“ Pamětnice byla z revoluce nadšená, nicméně nevyhnulo se jí ani pozdější zklamání z toho, jak se události vyvinuly: „Věřili jsme, že to všechno bude tak, jak by mělo být. Ale bohužel nastala jiná situace.“

V roce 2021 byla Marie Henzlová nejstarší obyvatelkou Dobré u Přibyslavi, stále se věnovala své vášni – pečení a výrobě perníků – a své rodině.