Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslav Hellebrand (* 1945)

Veslování je veslování, to se nedá nic dělat

  • narozen 30. prosince 1945 v Praze, kde také vyrostl

  • od mládí tíhnul ke sportu, na gymnáziu se dostal k veslování

  • působil ve sportovním klubu Tatra Smíchov

  • závodil ve skifu, dvojskifu a párové čtyřce

  • zúčastnil se trojích olympijských her, v roce 1976 v Montrealu získal bronz

  • vystudoval Fakultu tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy

  • po skončení kariéry učil a věnoval se zemním pracím

  • v roce 2000 se mu stala nehoda při paraglidingu, od té doby je většinu času na vozíčku

  • jeho syn Jaroslav je nadějným veslařem

Jaroslav Hellebrand se narodil 30. prosince 1945 v Praze. Vyrůstal na smíchovských Dívčích hradech na dohled od Vltavy, která se mu později měla stát osudem. Jeho maminka pracovala jako asistentka v Ústavu matematických strojů, otce nepoznal, neboť zahynul při autonehodě před jeho narozením. Hlavou rodiny tak byla podle pamětníkových slov jeho teta. Jaroslav Hellebrand odmala tíhnul ke sportu.

Veslařské začátky

Navštěvoval základní školu v Radlicích a později byl přijat na Gymnázium Na Zatlance. Zde potkal Ivana Buchtelu, jehož maminka se znala s předsedou klubu Tatra Smíchov. Na jeho popud se Jaroslav Hellebrand v roce 1960 společně s osmi spolužáky stal členem místního veslařského oddílu. Většina spolužáků to během následujících měsíců vzdala, ale pamětník už u veslování zůstal. Od začátku společně s týmem vyhrával řadu závodů, což jej motivovalo k dalšímu snažení. „Říkal jsem si, že ten sport, co dělám, je ten správný,“  vzpomíná Jaroslav Hellebrand. Když se v roce 1961 v Praze konalo veslařské mistrovství Evropy, hrál na něm jako veslařský elév alespoň v jazzbandu. Po maturitě se už jako aktivní veslař rozhodl pro studium Fakulty tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy.

Obávaný přechod mezi kategoriemi juniorů a dospělých se Jaroslavu Hellebrandovi podařil velice dobře a už v druhém roce veslování v kategorii mužů získal bronzovou medaili na mistrovství Evropy. Jako úspěšný sportovec měl jedinečnou možnost cestovat. Poprvé jel závodit do polského Štětína a brzy se podíval i do Německa a Švýcarska. Varuje nicméně před idealizováním privilegií sportovců: „Ono to není tak, jak si spousta lidí myslí. Protože sportovci znali závodiště a hotel, a že by si nějak užívali jako turisti, to tedy v žádném případě.“

Na vrcholu

V polovině 60. let se už Jaroslav Hellebrand věnoval veslování na plný úvazek, ačkoliv formálně byl zaměstnán jako metodik v Československém svazu tělesné výchovy a sportu (ČSTV). Pokud jde o veslařské disciplíny, nejdříve se soustředil na dvojskif. Avšak jeho parťák Petr Krátký, se kterým se nominoval i na letní olympijské hry v roce 1968 v Mexico City, se z olympiády už domů nevrátil a raději emigroval za příbuznými do Německa. Jaroslav Hellebrand proto poté přesedlal na individuální skif, ve kterém se umístil na třetím místě na mistrovství světa v Kanadě, což považuje za svůj vůbec největší sportovní úspěch. Později se zaměřil na nově vzniklou disciplínu párové čtyřky.

Zmíněná olympiáda v Mexiku byla pro Jaroslava Hellebranda každopádně velkým zážitkem, a to ačkoli se ve dvojskifu umístil až na dvanáctém místě. Jednou z příčin horšího výsledku byly jeho problémy s aklimatizací na vysokou nadmořskou výšku, ve které se hlavní město Mexika nachází. Okupace vojsky států Varšavské smlouvy se ho naopak prý nijak zásadně nedotkla, nicméně v Mexiku byli díky ní čeští sportovci a sportovkyně středem zájmu.

Jaroslav Hellebrand se účastnil i následujících olympijských her v Mnichově v roce 1972, během kterých proběhl atentát na izraelské sportovce. Tato událost se však stala v době, kdy byl pamětník na veslařské dráze, takže jí nebyl osobně přítomen. O čtyři roky později na olympiádě v Montrealu se konečně dočkal vytouženého úspěchu, když s párovou čtyřkou vybojoval bronzovou medaili.

Život a práce po skončení kariéry

Po skončení aktivní kariéry v roce 1980 působil na tělovýchovné škole sídlící na Újezdě a později na Strahově, kde školil trenéry a rozhodčí. Poté si koupil bagr a jako živnostník se donedávna živil úpravou zahrad, stavbou plotů a dalšími zemními pracemi.

Při hledání dalšího sportovního vyžití se Jaroslav Hellebrand dostal také k paraglidingu. Při špatném přistání v roce 2000 si však poškodil páteř a od té doby tráví většinu času na vozíčku. Jako handicapovaný nicméně dostal možnost ještě jednou reprezentovat Československo ve veslování. Posledním vrcholným podnikem tak pro Jaroslava Hellebranda bylo mistrovství světa tělesně postižených v Japonsku. Se svým handicapem se popral velmi dobře. „Kdybych nebyl zocelen od toho sportu, tak nevím, jak bych se z toho dostal,“ říká k tomu dnes.

Za celou kariéru Jaroslava Hellebranda překvapivě nikdo nevyzýval ke vstupu do KSČ. S politikou vrcholoví sportovci přicházeli podle jeho slov do styku spíše jen účastí na oficiálních stranických akcích. „Na sjezdu komunistické strany jsme dělali takovou stafáž, spolu třeba s Gottem. Ukazovali nás tam jako cvičené opice, jaké má naše strana a vláda úspěchy na poli sportovním a jiném.“ Ani na zahraničních výjezdech prý nebyl stranický dozor nijak intenzivní. Pokud jde o tehdejší odměny za sportovní výsledky, považuje je pamětník za „spíše úsměvné“. Za účast na olympiádě dostal každý sportovec přibližně 50 000 Kčs. Jediným větším přínosem byl pro Jaroslava Hellebranda panelový byt, který dostal od pražského primátora.

Jaroslav Hellebrand má tři děti z prvního manželství. Se svou druhou ženou má dceru a syna Jaroslava, který je dnes také nadějným veslařem. „Podpora z naší strany pro jeho sportování je veliká. Nestěžuju si, že by mě doma nepodporovali, ale bylo to tenkrát jiné a myslím si, že teď je to jednodušší,“ uvažuje pamětník.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Sportovní Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Sportovní Příběhy 20. století (Jiří Fialka)