Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mikuláš Havrlík (* 1934)

• narodil se 23. dubna 1934 v Kocourkově

• v roce 1938 odešla rodina pamětníka do Zlína

• po válce se Havrlíkovi vrátili zpět do Kocourkova

• v roce 1952 ukončil maturitou studia gymnázia v Teplicích

• v roce 1957 ukončil studia Strojní fakulty ČVUT v Praze

• do roku 1967 pracoval v podnicích zabývajících se modernizací kotlů

• od roku 1967 do poloviny let devadesátých pracoval ve sklárně Sklo Union Teplice

• v roce 2025 žil v Teplicích

Mikuláš Havrlík na přelomu čtyřicátých a padesátých let studoval gymnázium v Teplicích. Stal se svědkem toho, jak někteří studenti z obavy z maturity zastrašovali učitele, například udávali jejich členství v Sokole. Někteří pedagogové pak skutečně museli gymnázium opustit. „Bylo pro mě hrozné, když jsem později školil mého profesora gymnázia jak být dobrým topičem,“ vzpomíná pamětník. 

Invaze vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 zastihla pamětníka na dovolené u Vranovské přehrady. Při cestě domů těžce sháněli benzín na cestu do Teplic. Mikuláš Havrlík v roce 1969 podepsal souhlas se vstupem vojsk, byl ale opačného názoru. Tvrdí, že komunistický režim dokázal umlčet všechny ideály z jara 1968. Smrt Jana Palacha hodnotí jako hrdinský čin, který se minul účinkem. 

Z Kocourkova jsme se stěhovali do Loun a Zlína 

Mikuláš Havrlík se narodil 23. dubna 1934 v malé obci Kocourkov na Teplicku. Její součástí byl hlubinný důl Barbora, kde byl otec Mikuláš Havrlík starší důlním inženýrem. Pamětník měl o rok mladšího bratra Svatopluka. Maminka Marie Havrlíková, rozená Pyttlová, pocházela z Loun a byla učitelkou. V roce 1938 po záboru Sudet odešla rodina do Loun k rodičům matky. Marie Havrlíková to popisuje v dopise svému švagrovi, akademickému malíři Svatopluku Havrlíkovi. 

V roce 1938 zprostředkovala Mikulášovi Havrlíkovi st. práci organizace SIA, která za první republiky sdružovala báňské a hutní inženýry. Rodina se proto v roce 1938 stěhovala do bytového domu ve Zlíně. Otec pamětníka dojížděl pracovat na Slovensko, do lignitových dolů Modrý Kameň v Dubňanech. Po vyhlášení Slovenského státu pracoval v Baťových dolech v Ratiškovicích. 

V roce 1944 Mikuláše Havrlíka přijali na víceleté gymnázium ve Zlíně. Takto vzpomíná na přijímací řízení: „Působilo to na mě dost odpudivě, abych tak řekl. Kontrolovali i náš vzhled, jestli máme například správný nos. Na stadionu před školou jsme se museli seřadit do řady a nějaký voják nás kontroloval zepředu a zezadu.“ Po skončení války otec pamětníka okamžitě vyrazil ze Zlína zpět do Kocourkova. Zbytek rodiny čekal na volný vagón k naložení nábytku. Do Kocourkova se rodina vrátila v srpnu 1945. 

Dojížděním do školy jsem strávil celé dětství

Po návratu ze Zlína Mikuláš Havrlík přestoupil na gymnázium v Duchcově, které se ale vlivem školské reformy stalo jedenáctiletkou. Otec ho proto přehlásil na gymnázium v Teplicích. Rodina v té době žila v Břežánkách, kde byl důl Masaryk, kam otce pamětníka přeřadili z dolu Barbora v Kocourkově. „Moje dětství bylo jen dojíždění do školy. Chodil jsem nejprve pěšky z Kocourkova do Oldřichova na vlak, pak jsem jezdil z Břežánek do Teplic na gymnázium a zpět,“ vzpomíná pamětník. 

Jak říká, do školy ho pouštěli už velmi brzo ráno, protože vlak přijížděl pět minut před sedmou, aby se mohl ohřát. Když pak škola skončila ve dvě hodiny odpoledne, vlak z Teplic jel až v půl čtvrté a domů se Mikuláš Havrlík dostal až kolem páté hodiny odpoledne. Na dětství proto vzpomíná hlavně jako na nekonečné cesty do školy a na vlak. 

Někteří studenti vyhrožovali učitelům

Na gymnázium v Teplicích se dostali také zaměstnanci z keramických závodů. Podle pamětníka neovládali látku a měli strach z maturity. Řešili to tak, že začali upozorňovat na údajné kádrové nedostatky učitelů. „Začali hledat špiony, nepřátele Sovětského svazu. Takže se začalo vyšetřovat. Můj třídní profesor, který byl členem Sokola, byl odsouzený na šest let, ředitel gymnázia byl za války zavřený v koncentráku a také ho z něčeho obvinili. Podle mě potřebovali zastrašit kantory, aby jim tu maturitu dali,“ vzpomíná.

Vybavuje si také, jak kdosi povolal na jejich maturitní ples Sbor národní bezpečnosti. „V jedenáct hodin večer tam přišli esenbáci. Všichni museli jít na místo ke stolům a studentům i všem, kdo tam byli, kontrolovali občanky. Samozřejmě, že si málokdo bral na ples občanku. Ti, kteří neměli doklady, museli na služebnu. Ples tím byl úplně zabitý,“ konstatuje pamětník. Když o několik let později přezkušoval Mikuláš Havrlík obsluhu parních kotlů, zkoušel i svého třídního učitele, jak nejlépe topit.

Bez účasti na stavbě mládeže nešla studovat vysoká škola

V roce 1957 nastoupil pamětník na Strojní fakultu Českého vysokého učení technického v Praze. To by ale nebylo myslitelné, pokud by před tím nepracoval na stavbě mládeže. Mikuláš Havrlík vysvětluje: „Chodili jsme na socialistické stavby mládeže. To bylo povinné, účast na stavbě mládeže byla součást žádosti na vysokou školu. V septimě jsem byl v Ostravě na stavbě mládeže Hutí Klementa Gottwalda. To bylo měsíc, byla to těžká práce. Vzpomínám si, že jsme museli vyložit ve dvou – ručně lopatami – vagón s pětadvaceti tunami štěrku.“   

Padesátá léta byla těžkým obdobím

Pamětník také vzpomíná na měnovou reformu v roce 1953: „Naši říkali, že to byla zlodějina,“ vzpomíná. Peníze se měnily v poměru pět ku jedné anebo padesát ku jedné. „Naši mi dali večer na ples stovku a ráno po plese z ní byly kvůli reformě jen dvě koruny,“ vypočítává pamětník. Úmrtí Gottwalda a Stalina vnímal Mikuláš Havrlík s úlevou. Věřil, že se spousta věcí změní k lepšímu, ale podle jeho slov tomu tak nebylo. 

„Jednou v březnu jsme šli se spolužákem Spálenou ulicí a spolužák říkal, že jsou všude kolem okna plná výročí – už nevím čeho –, ale že na narození Masaryka si nevzpomene nikdo. Pak najednou zničehonic zmizel. Na majálesu v roce 1956 byla spousta lidí, kteří nadávali. Státní bezpečnost se pak doptávala ve škole, kdo je na které fotce. Ten dotyčný pak jednoduše odešel na vojnu,“ vzpomíná na padesátá léta Mikuláš Havrlík.   

Během studia jsme jednou týdně absolvovali vojenský výcvik

Na prezenční vojenskou službu Mikuláš Havrlík nemusel. Během studia ji nahrazoval výcvik vždy jednou týdně. „Čtyři roky jsme chodili na vojnu a za to jsme měli odpuštěnou prezenční službu. Středa byla vojenský den. Dali nám zelené montérky, vojenské čepice a provrtané pušky. Na teorii jsme chodili do přednáškových poslucháren a někdy jsme chodili do Motola na pláň, kde jsme cvičili v terénu. Leckdy se člověk ze studia mohl ulít, ale z vojny jsem měl strach, že kdyby na mě přišli, že by mě tam poslali,“ líčí pamětník.

Vyhodili mě, nezažil jsem strádání lidu za kapitalismu

Po ukončení vysoké školy v roce 1957 se Mikuláš Havrlík oženil a začal pracovat v Organizaci pro racionalizaci energetických zařízení v pražských Holešovicích. Protože vystudoval problematiku kotlů, jezdil měřit účinnosti kotlů a podobně. Roku 1959 musel z podniku odejít a při prověrkách mu bylo řečeno, že nevyhověl, protože nezažil strádání pracujícího lidu za kapitalismu. „Řekl jsem, že před válkou jsem se narodil a nemohl jsem tudíž strádání zažít. Potřebovali to místo asi pro někoho jiného,“ konstatuje pamětník. 

Byl jsem inženýr a ptali se mě, jestli mám i maturitu

Protože manželka pamětníka dokončila studium medicíny a pracovala v nemocnici v Teplicích, Mikuláše Havrlíka v Praze nic nedrželo. V roce 1960 se stal zaměstnancem podniku Ignis, který se zabýval výrobou průmyslových pecí. O pět let později pamětník změnil místo, přešel do Ústavu technického dozoru. V roce 1967 nastoupil do teplické sklárny Sklo Union. „Když mě přijali, zeptali se mě, jestli jako inženýr mám i maturitu. Jinými slovy se ptali, jestli nejsem dělnickým kádrem,“ vysvětluje pamětník. 

Dělnickými kádry byli označováni absolventi dělnických kurzů, ‚ádékáři‘. Podle pamětníka většinou vysokou školu nedokončili. „Existovaly tak zvané dělnické kurzy. Dělníci nebo ti pracující byli během prázdnin školení a udělali střední školu i s maturitou za dva měsíce. A nastoupili na vysokou školu. Mohu říct, že v prvním ročníku jich nastoupilo asi osmdesát a fakt je ten, že vydrželi jen první a druhý semestr. Nezvládli všechny zkoušky,“ říká.

Kromě toho, že tito studenti maturovali v rámci dělnických kurzů po dvouměsíčním školení, byli zvýhodněni i jinak. „Bylo to zajímavé, protože tihle ‚ádékáři‘ dostávali stipendium tisíc osm set korun a já jako vysokoškolák jsem od našich během studia dostával tři stovky na měsíc. Stovku jsem dal za byt a dvě stovky jsem měl na život,“ vzpomíná Mikuláš Havrlík.

Podepsal jsem souhlas se vstupem vojsk, i když jsem nesouhlasil

„Během roku 1968 byli lidé nadšení a plni očekávání. Zarazilo mě, že režim během jednoho týdne dokázal všechny umlčet a zastrašit, i mě,“ konstatuje Mikuláš Havrlík. Okupace 21. srpna 1968 zastihla pamětníka s manželkou a dvěma dětmi na dovolené u Vranovské přehrady. O tom, že vojska Varšavské smlouvy překročila československé státní hranice, se dozvěděl až z rozhlasu v obchodě, kam šel ráno nakoupit. Myslel si, že jde o rozhlasovou hru. 

„Měli jsme dvě malé děti a rozmýšleli jsme co a jak. Měli jsme strach tam zůstat. Jenže jsme tam dorazili už s prázdnou nádrží. Musel jsem vybrečet deset litrů benzínu, abychom do Teplic vůbec dojeli. Děti jsme položili na zadní sedačky, aby po cestě mohly spát. Cestou spodem přes Pelhřimov jsme ale moc vojenské techniky a tanků neviděli. Do Teplic jsme dojeli,“ vzpomíná pamětník. O emigraci podle jeho slov neuvažovali. 

„Později jsem musel podepsat, že jsem souhlasil se vstupem sovětských vojsk. To mě dost bralo, že jsem to podepsal, ale měl jsem strach. Režim nás dokázal zastrašit,“ říká Mikuláš Havrlík. Upálení Jana Palacha považuje za hrdinský čin. „Ale pak jsem zjistil, zdálo se mi, že asi sám čekal, že to s národem udělá něco víc. Udělal hodně, ale asi čekal víc,“ odhaduje Mikuláš Havrlík. 

Komunisté chodili do kostela

„Na Benešovo náměstí v Teplicích jsme chodili protestovat z práce. Viděl jsem, jak národ drží při sobě a že se něco hýbe. Chtěli tehdy pozvat na zimní stadion krajského tajemníka komunistické strany, to si pamatuju. A taky jsem viděl v té době komunisty chodit do kostela,“ vzpomíná na období ekologických demonstrací v Teplicích v roce 1989 Mikuláš Havrlík. Listopadové události v roce 1989 v Praze pamětníka nezaskočily, poslouchal Rádio Svobodná Evropa a tušil, že se schyluje k pádu komunistického režimu. 

V penzi jsem ještě chvíli podnikal

V devadesátých letech ocenil Mikuláš Havrlík možnost cestovat. Myslí si, že privatizaci ovládli hlavně ti, kteří měli vliv a moc už před listopadem 1989. Překvapila ho volba Václava Havla prezidentem. „Čekal jsem, že prezidentem bude někdo se zkušeností v politice. Tu Havel neměl, proto mě překvapilo, že ho Jiří Bartoška na prezidenta navrhl, a on, že to přijal. To jsem nečekal,“ vysvětluje pamětník. 

Do penze z teplických skláren odešel v polovině devadesátých let. Několik let pak ještě podnikal, prováděl revize kotlů a podobných zařízení.