Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ivo Havlovič (* 1930)

• narodil se 4. července 1930 v Plzni

• v roce 1938 se rodina přesunula ze Sudet do Plzně

• v dubnu 1945 zažil dvakrát bombardování Plzně

• v květnu 1945 vítal v Plzni americké osvoboditele

• po válce pomáhal Červenému kříži

• v roce 1947 se rodina přestěhovala do Aše

• počátkem 50. letech nastoupil na Elektrotechnickou fakultu v Plzni, dokončil v Praze

• po studiích našel práci jako učitel na střední škole v Ostrově

• v roce 1968 stávkoval se studenty proti okupaci

• ač nestraník, na dva roky se stal krajským předsedou Socialistického svazu mládeže

• vycestoval do Jugoslávie či Skandinávie

• v roce 2025 žil v Karlových Varech

Ivo Havlovič se narodil v Plzni, dětství však prožil ve Vidhosticích a později v Orlovicích u Klatov, kde učila jeho maminka v místní škole. V roce 1938 se rodina kvůli situaci v pohraničí nemohla vrátit po prázdninách domů a zůstali natrvalo v Plzni. V dubnu 1945 zažil pamětník dva ničivé nálety spojenců na Plzeň, kdy se jejich dům otřásal pod dopady bomb. V květnu pak s ostatními vítal americké vojáky a jako skaut se zapojil do pomoci Červenému kříži.

Z prázdnin už se nevrátili

Ivo Havlovič se narodil 4. července 1930 v Plzni. Otec Alois Havlovič pracoval v pojišťovně. První roky svého života strávil malý Ivo ve Vidhosticích nedaleko obce Lubenec na Karlovarsku. Jeho maminka Eliška (roz. Raisová) tam učila v místní škole. V obci se mluvilo česky i německy, takže už jako chlapec ovládal pamětník částečně němčinu.

V roce 1936 byla matka přeložena do nově postavené školy v Orlovicích u Klatov, na dohled Šumavy. Společně s ředitelem obývali školu a tam také začala Ivo Havlovičovi povinná školní docházka. V jednotřídce se učili společně české i německé děti. 

Roku 1938 trávila celá rodina letní prázdniny u tety v Plzni. Neklidná situace v pohraničí, která vyústila v Mnichovskou dohodu a následné zabrání Sudet Němci, donutila rodinu Havlovičových v Plzni zůstat. Hranice obsazených Sudet sahala až k Liticím, dnešnímu okraji Plzně. Tam byl most a za mostem už to bylo německé.

Němci se o nás nezajímali

Později se rodina usadila v Bendově ulici, kde žili až do konce války. Válečné období prožili klidně. Němci tam prostě jen byli. “Nestarali se o nás, brali jsme to jako běžnou součást života,” vzpomíná.

Dokud to šlo, navštěvoval Ivo Havlovič skautský oddíl. Mimo školu pak trávil nejvíc času v ulici V Šipce, kde se scházela parta kluků a hrávali fotbal. Na prázdniny jezdili do Kařezu nedaleko Zbirohu, kde bydlela teta Kamila, a nebo do Strakonic k babičce. Ivo Havlovič navštěvoval v Plzni obecnou školu. V páté třídě uspěl ve zkouškách na gymnázium, kam následující školní rok nastoupil. Nedlouho poté se vrátil na obecnou školu, z gymnázia se totiž stala nemocnice.

Dům se třásl, ale nikoho to nezabilo

Koncem války v dubnu roku 1945 bombardovali spojenci Plzeň. To zažil pamětník dvakrát. „Poprvé bombardovali v noci nádraží, to bylo asi dva tři dny vidět, jak hoří ranžír, tedy seřadiště. To úplně zničili. A padly i nějaké bomby vedle, kde poráželi dobytek. To [jim] pak nemohli komunisti zapomenout,” vzpomíná pamětník. „Ale udělali to pěkně, hlavní budovu téměř nezasáhli. Takže jsme to nějak přežili a viděli jsme obrovské plameny, jak to hořelo.” Z náletů na Plzeň byl tento ze 17. dubna nejničivější a nejtragičtější.

Druhý nálet proběhl 25. dubna a směřoval na Škodovy závody. Spojenci zcela neobvykle varovali před nálety prostřednictvím stanice BBC. Ivo Havlovič na událost vzpomíná takto: “Bombardovali Škodovku. Spojenci oznámili, že tehdy a tehdy bude bombardovaná, a skutečně byla. Bylo vidět, jak všichni opouští továrny a spadlo to tam.” Došlo k zásahu budovy Škodovky, kde měli uskladněné modely. Bomba spadla také nedaleko jejich sklepního krytu. “To bylo vzrůšo, protože barák se třásl. Trefili se vedle, ale lidi to nezabilo,” dodává pamětník. Jako kluk se moc nebál, i když to bylo velice nepříjemné.  

Konec války byl dost hektický. Z Ostré Hůrky pozorovali, jak tzv. hloubkaři zasáhli vlak. “Přeletěli jednou, vlak zastavil, všichni utekli a oni se pak trefili do lokomotivy,” vzpomíná pamětník.

Všude samé tanky

Úplný konec války proběhl rychle. 6. května ráno pronikly první americké jednotky do města, večer již byla Plzeň plně osvobozena. “Pršelo, bylo ošklivo. Američané nám jezdili pod okny. Parkovali na Masarykově náměstí, všude byly tanky. A protože pršelo, tak měli kulomet přetažený prezervativem. Sešli jsme dolů na náměstí a okukovali je,” vzpomíná Ivo Havlovič na osvobození.

Během dopoledních hodin ještě došlo na jedny z posledních výstřelů války v Plzni, když začala z kostelní věže pálit osamocená skupina německých vojáků směrem na náměstí. “To byl takový fofr. Jeden voják se holil, hned všechno vylil do tanku a všichni začali okamžitě pálit. Němci dokonce trefili jednu výkladní skříň kousek od nás, kde jsme byli schovaní,” vypráví pamětník. “Ale trvalo to snad jen půl hodiny, než to Američané skončili.”

Na stejnou událost vzpomíná také pamětník Richard Smola (nar. 3. června 1930).

Když bylo pivo, tak byli nadšení

Po osvobození se američtí vojáci v Plzni utábořili. Ivo Havlovič se záhy přidal ke skautům a náhodou dostal možnost pomáhat Červenému kříži. “Potřebovali vážit lidi. Uměl jsem trochu anglicky, takže mě dali k nim a to bylo bezvadné. Ráno jsme přišli a dali nám snídani. To, co měli oni, čokoládu, oříšky, všechno. Měli jsme se dobře,” vzpomíná.

V rámci této spolupráce jezdil Ivo Havlovič po Plzni, pomáhal vážit obyvatele a vysvětloval jim proč. Hlavním přínosem se pro ně stalo přilepšení po stránce stravování. Celkově byl Ivo Havlovič z osvobození nadšený a spolupráci s Američany považoval za výbornou: “Chovali se bezvadně, bavili se s každým. Hráli fotbal, divadlo. Na náměstí hrála hudba, konalo se spoustu akcí. A od nikoho krom alkoholu nic nechtěli. Nestarali se, co kdo dělal.” Pamětník si v té souvislosti vzpomíná, že pozvali jednoho amerického vojáka domů na pivo. Ivo Havlovič se také zúčastnil vojenské přehlídky americké armády na počest návštěvy prezidenta Edvarda Beneše 15. června 1945.

Po válce nastoupil pamětník do obchodní školy. Pro jeho plicní obtíže byl vybrán na zotavovací pobyt v Tatrách, pořádaný Červeným křížem. Když se ze Slovenska koncem roku 1945 vrátil, Američané už byli pryč. Ale na první pohled bylo jasné, že tam byli Američané a ne Sověti. Na sovětské vojáky si lidi dost stěžovali. Celkově byl život v Plzni jako dřív.

Po válce začali rodiče pracovat v Aši. Otec měl textilní školu a v Aši byla továrna na výrobu oděvů, Herman Hübner. Podnik dobře prosperoval, např. košile se posílaly až do jižní Ameriky. V roce 1947 se pak do Aše přestěhoval i dospívající Ivo Havlovič a nastoupil na zdejší gymnázium.

Proč jedete do Aše? Já tam bydlím

Aš byla živé město skoro do roku 1950. Hrálo se divadlo, fungovaly restaurace i kavárny a v Chebu to bylo podobné. Vliv amerických osvoboditelů tam zůstal znát. Později už jen mohli pozorovat ostnaté dráty přímo z okna bytu.

Velké rozhořčení přineslo roku 1948 úmrtí ministra zahraničí Jana Masaryka. “V obchodech ve městě, všude byly jeho fotky, tak jsme se tam zastavovali,” vypráví pamětník. V té době se ale především zajímal o školu a sport, hrál např. volejbal. 

Po maturitě v roce 1950 nastoupil Ivo Havlovič na elektrotechnickou fakultu vysoké školy v Plzni. “Tam to bylo politicky velmi napjaté. Bylo tam hodně absolventů dělnického kurzu – ti, co si udělali maturitu za rok, a politika tam byla hodně,” dodává pamětník. Politické dění šlo však mimo něj, ve straně nikdy nebyl. Po dvou letech se pamětníkovi podařilo přejít na Elektrotechnickou fakultu Českého vysokého učení technického (ČVUT) v Praze. Na fakultě tam byli staří profesoři, někteří se vrátili po válce ze zahraničí a politiku na přednášky netahali. 

Cestování za totality do blízkosti hranice se svobodným Západem se stalo komplikované. “Přestupoval jsem v Chebu a čekal na vlak, tak jsem se tam trochu poflakoval. A zastavila mě policie. Vypadal jsem podezřele, a abych jim dal legitimaci,” vzpomíná Ivo Havlovič na jednu cestu z vysoké školy domů. “Tak jsem jim dal legitimaci na tramvaj. – ‚A kam jedete? A proč do Aše?‘ – ‚Já tam bydlím.‘” Později měl pamětník povolení, aby mohl domů – razítko v občance, které kontrolovali v Hazlově.

Přišel příkaz, nebylo na výběr

Po studiu vysoké školy dostal umístěnku do Banské Bystrice k vojákům. “Já nevoják s modrou knížkou. To byl výzkumný vojenský ústav, tam mě to nebavilo. Neměl jsem vojáky rád,” vzpomíná Ivo Havlovič. Pak se dostal do Prahy na letiště, jeho specializací byly totiž radary. Působil také jako asistent na lékařské fakultě. Rodiče pak zjistili, že nedaleko domova shání učitele na střední průmyslovou školu. “Jel jsem na kole do Lokte a tam pan řídící říká: ‚Vy jste ten nový tělocvikář?‘ – ‚Ne, já jsem inženýr!‘” vzpomíná pamětník.

Původně si dal podmínku, že odejde. Učení úplně nevítal, ale nic jiného se neobjevovalo a na škole ho stále potřebovali, tak tam nakonec zůstal jako učitel matematiky nebo mechaniky. V roce 1956 přišel příkaz z kraje a Ivo Havloviče přeložili do Ostrova, kde otevírali novou školu. Tam vedl laboratoře. V Ostrově zůstal nakonec až do roku 2010, víc než 50 let.

Ivo Havlovič tehdy také dostal nabídku na vstup do strany. “Řekl jsem, že jsem ještě nedorostl,” glosuje pamětník svou historii. “Možná by bylo něco jinak, rozhodně bych měl víc peněz, kdybych byl ve straně.” 

Na zájezdu v Rumunsku se osvědčil coby překladatel a organizátor, a tak se stal i přesto, že byl nestraník, okresním předsedou Socialistického svazu mládeže. Dva roky tak zajišťoval chod organizace, pořádat sportovní a kulturní akce. Když se blížil konec jeho funkčního období, připravil si závěrečné hodnocení. Politickou část opsal z novin a se svým textem vystoupil. “Nikomu jsem to nedal přečíst. A oni mi řekli, že jsem si to měl nechat schválit stranou. Jestli tam nemám něco, co by tam nepatřilo. A tím to skončilo,” vysvětluje pamětník, proč nemohl v předsednictví pokračovat.

Bylo to za trest, ale lepší

Rok 1968 přinesl Ivo Havlovičovi v profesním životě paradoxně zlepšení. Po srpnové invazi vojsk Varšavské smlouvy podpořil jako jediný svoje žáky: “Stávkoval jsem se studenty, přespal jsem s nimi v tělocvičně ve škole v Ostrově.” Když se na to přišlo, nemohli ho podle něj vyhodit, protože nebyl ve straně – vyhazovali hlavně straníky. “Tak aby mě potrestali, přeložili mě na večerní dálkové studium v Karlových Varech. A to bylo mnohem lepší, bez starostí, protože studentům záleželo na tom, aby to udělali,” dodává pamětník s tím, že s “dálkaři” strávil asi 5 let. Bylo jich 11 a míst jenom 10, takže kdo přišel poslední, musel jít se džbánem pro pivo. A jestli tehdy věřili, že dokáží chod dějin ovlivnit? “Asi jsme spíš nevěřili, že něco změníme, ale měli jsme z toho dobrý pocit, že jsme se toho zúčastnili,” zamýšlí se pamětník.

Ve Skandinávii cítili svobodu

Později si se ženou zažádali o devizový příslib na cestu do Jugoslávie. Chtěli vyjet na 3 týdny, ale dostali povolení pouze na týden. Ivo Havlovič si to však nenechal líbit. V Praze měl švagra a ten mu potřebný dokument opatřil. Od té doby to měl pamětník s cestováním snazší. Nikdo totiž nevěděl, kde má jaké známosti, a tak mu nebránili. Procestoval např. i Skandinávii, na kterou rád vzpomíná. “Byl to příjemný volný pocit. Nemuseli jsme se vůbec starat, že někdo přijde a bude nás buzerovat,” dodává pamětník.

Sametovou revoluci prožili s manželkou ve všeobecné euforii, podporovali Václava Havla. V Karlových Varech bylo vše trošku stranou, ale Ivo Havlovič se zúčastnil i jedné velké demonstrace na Letné. Měl z toho dobrý pocit. Očekávání spojená se sametovou revolucí se ale dle pamětníka nenaplnila. 

Ivo Havlovič současné dění nechává stranou. Schází se s kamarády každý pátek v hospodě u Kubrychtů a tam politika nesmí. Mladé generaci by přál, aby kriticky přemýšleli a nespoléhali se příliš na moderní technologie.